V pravé poledne.

Kapitola I.
Starosta a zároveň místní soudce Bednář seděl ve své kanceláři a četl stížnost sedláka Laciny na svého souseda Dvořáka, že jezdí přes jeho pozemek.
Povzdychl si, věděl, že Dvořák nemá jinou možnost, jak se dostat na své pole, které je dlouhým oválem s jednou stranou polem Laciny a druhou potokem za kterým je bývalý panský lom, dnes již dlouhá léta nepoužívaný a zarostlý křovisky. Dvořák přes Lacinovo jezdíval celá léta a pravým důvodem bylo to, že si nyní Lacina umínil, že ten kousek pole od Dvořáka odkoupí a on nechtěl prodat.
Bednář mudroval nad tím, že když to pošle na kraj, tak si jednak řeknou, že není schopen takovou prkotinu rozsoudit sám a pak neznajíc místních poměrů rozhodnou to v Lacinův prospěch.
Vstal a zamyšleně přešel k mapě, kterou měl pověšenou na zdi. Ten pohled mu vnuknul nápad. Kdyby zámecký pán dovolil, mohl by Dvořák jezdit úvozem po druhé straně mezi potokem a lomem. Přes potok by se ovšem musela postavit lávka. Ostatně sám potok je v podstatě jen úzkou stružkou a nebylo by na mostek zapotřebí mnoho dříví. Otázkou bylo, zda bude mladý pán kníže Marci ochoten to povolit.
Přistěhoval se sem teprve před týdnem a byl to podle správce zámku sotva dvacetiletý mladík, ale hned po příjezdu si začal prohlížet své nové působiště a rozhodovat, co by se mělo udělat, opravit a změnit.
Bednář chvíli přemýšlel, zda má knížete navštívit ještě dnes, nebo to nechat na zítřek, ale pak se rozhodl vyrazit hned.
Popadl klobouk, narazil si ho na hlavu a vydal se přes náměstíčko do mírného kopce. Cesta ho vedla shodou okolností kolem Lacinova pole k malému kamennému mostku. Když ho přešel, uviděl na pravé straně na začátku lomu shluk lidí. Přidal do kroku. Bylo to pár lidí z okolí a uprostřed klečel doktor Loučka a nad někým se nakláněl.
„Co se to tu stalo?“ zeptal se jen tak všeobecně. Nikdo se neměl k odpovědi, až doktor vzhlédl, hodil stetoskop do tašky, vstal, oprášil si kolena a odpověděl: „ Tuhle Růžence Suchých se udělalo špatně a omdlela. To Jouza ji tu našel ležet na cestě a poslal synka pro mě. Holka bude v pořádku.“
„A vy“, dodal k lidem okolo, „ pomozte někdo slečně dojít domů a ostatní se rozejděte, už tu není nic k vidění.“
Nasadil si bouřku, překlepl ji držadlem špacírky, nahnul se k Bednářovi a sykl: „Pak se u vás stavím.“
Pokynul jednomu z čumilů, kterým se pořád odsud nechtělo, aby mu podržel koně, vyhoupl se do sedla, mlaskl na něj a odjel.
Pobledlá dívka už seděla opřená o kmínek mladé břízky a dívala se na ostatní poněkud zmateně a pořád jen opakovala: „To světlo, to světlo.“

Zabručela motorka ve vysokých otáčkách, jak se škrábala do kopečka. Pak motor vyhasnul a strážmistr v šedé uniformě ledabyle zasalutoval: „Tak co se to tady děje?“
Lidé se rozcházeli. Otočil se tedy na Bednáře. Ten odpověděl: „Přišel jsem teprve před okamžikem, ale doktor říkal, že támhle Růža nejspíš omdlela. Jouza ji našel a poslal pro něj.“
Strážmistr Beránek se rozhlédl, ale jmenovaný už byl daleko na cestě.
Pokynul tedy hlavou a začal se kolem rozhlížet.
Vdova Prokešová, žena asi čtyřicetiletá, které manžel zahynul za války v Itálii, už dívku podpírajíc chtěla odvést, když je Beránek rázně zastavil: „Hej slečínko, můžete mi říct, co se vám to tady stalo?“
Ta zůstala trochu rozpačitě stát a řekla nejistě: „Já vlastně nevím. Šla jsem z města a potřebovala jsem… no na záchod. Tak jsem odbočila sem tady za to roští. Už jsem se oblékala, když se mi zatočila hlava. Asi jak jsem prudce vstala, protože se mi zdálo, že někdo jde, ale nikoho jsem neviděla. Pak mě oslnilo prudké světlo…a ….pak už nevím…“
„Vy jste slyšela někoho přicházet?“
„Ne to ne, byl to jen takový pocit, že by tady někdo mohl být.“
„Aha, takže se vám jen zdálo, že tu někdo byl, ale nic jste neviděla ani neslyšela?“
Dívka jen rozpačitě kývla a to už se do toho vložila Prokešová: „ Hele strážmistře, nechte ji už. Chudák holka je z toho celá tumpachová a vy jí tu vyslýcháte jako zločince. Potřebuje si hlavně v klidu odpočinout. To bylo určitě z toho vedra, však je dnes zas k zalknutí.“
Obě ženy odcházely a Bednář se rozhodl se nechat návštěvu zámku na zítra, protože byl zvědav, co mu to doktor chce říct.

Loučka měl ordinaci přímo naproti a tak, když ho viděl přicházet sešel dolů, už na něj čekal a nervózně přešlapoval před jeho domem: „Pojďme k vám do kanceláře“, řekl a Bednářovi se zdál podivně tajemný a nervózní.
Bednář nechápal důvod jeho jednání, ale vytáhl klíče, odemkl a pokynul mu, aby vstoupil. Sotva byli uvnitř, sedl si doktor bez vyzvání a odmítl nabízený doutník. Místo něj vytáhl štíhlé viržínko. Bednář si všiml, že když si ho zapaloval, klepaly se mu ruce.
„Poslyšte, musím vám něco říct,“ a doktor vstal a začal nervózně přecházet sem a tam.
„V tom lomu, tam se stalo něco hrozně moc divnýho. Ta holka, ta Růženka, došlo u ní k velké ztrátě krve, ale ona odnikud nespadla, neměla žádnou velkou tržnou ránu. Tu ztrátu bych odhadl možná i na půl litru a to je u takové křehké holčiny skoro kritická hranice rozumíte? Taky tam nikde žádná krev na zemi nebyla. Je to záhada.“
„ Vy jste četl Stokerova Drakulu co?“
„Ano, ale koho by to nenapadlo, i když v tom románě se vše odehrává v tajemné tmě, ale tohle se stalo za bílého dne, skoro v pravé poledne.“
„Měl byste to říct strážmistrovi.“
„ Vy jste se zbláznil! Je to naprosto nemožné. Jsem lékař a je mou povinností hledat vědecká vysvětlení. Na takové fantasmagorické věci bych správně neměl ani pomyslet! Ale bohužel žádné racionální vysvětlení mne nenapadá….“ Hlas se mu zadrhl v hrdle. Bednář viděl v jeho tváři zmatek a bezradnost.
„A nemohl té holce někdo to?….. ublížit?“ nevěděl starosta. jak se má vyjádřit.
„ Ne, to určitě, ne, jsem si jist..“
Doktor vytáhl kapesník, otřel si s ním čelo, sundal brýle a začal je horlivě čistit.
„A proč jste s tím přišel zamnou?“
„Někomu jsem to musel říct, nemohu si to nechat pro sebe, víte?“
Nasadil si prudce brýle zpět a s rozpačitým: „Poroučím se.“ odkvačil.
Bednář pak ještě dlouho seděl v houstnoucím šeru, zíral do prázdna a v puse žmoulal dávno vyhaslý doutník. Přemýšlel o tom, co mu to doktor řekl. Nikdy nevěřil na nějaké nadpřirozeno, ale teď měl velmi tísnivý pocit.

Kapitola II.
Druhý den se Bednář vydal na zámek. Mladý pán ho přijal okamžitě. Seděl ve stínu terasy štíhlý a velmi bledý. Světlé vlasy pečlivě sčesány dozadu a na očích černé brýle. Pil kávu a hrál sám se sebou šachy.
„Omluvte mě, že si nechám brýle, prudké slunce mi nedělá dobře, měl jsem zánět spojivek,“ řekl na úvod. Pak se zeptal: „Hrajete šachy?“
Když dostal zápornou odpověď, jen smutně pokýval hlavou a pokračoval svým měkkým hlasem: „Slyšel jsem, že se včera stala tady kousek od nás jakási nehoda….“
„Ano, pane, ale nebylo to nic vážného, jen jedna dívka omdlela po cestě domů.“
„Ach tak, doufal jsem, že to nebude nic vážného. Ale vy jste jistě přišel kuli něčemu jinému, že ?“
Bednář mu v krátkosti vysvětlil celý problém. Marci to zdánlivě neposlouchal, zamyšleně se díval na šachovnici a posouval štíhlými prsty figurky. Když Bednář domluvil, bylo chvíli trapné ticho.
Nervózně přešlápl, ale to už Marci opět promluvil: „Ano, to není problém. Nevidím důvod, proč bych tomu měl stát v cestě a co se týče dříví, říkáte, že je to jen úzká strouha?“
Bednář kývl.
„Dobrá, ať se zastaví u lesního a dohodne se s ním. Ne aby chtěl brát dřevo z obory. Víte přeci, že je tam zákaz těžení dřeva.“
„Děkuji, Dvořák se u vás jistě zastaví, aby vám poděkoval osobně.“
„To není potřeba,“ a mládenec se zasmál, ale neznělo to moc upřímně.
Bednář se už chtěl rozloučit a odejít, když mu najednou Marci řekl: „Ta dívka! Řekněte doktorovi, aby se u mě příležitostně zastavil a poreferoval mi o tom, jak se jí daří.“
Bednář byl z té návštěvy rozladěný. Ten mládenec nebyl zlý, ale přeci z něj neměl dobrý pocit. Inu panstvo, to je vždy podivínské, uzavřel nakonec své úvahy na toto téma a hned ho napadlo další. Proč zdejší knížata nechtějí, aby se v oboře kácelo dříví? Dokonce se tam nesmí ani vstoupit a přitom tam ani panstvo nechodí. Vlastně by to ani nešlo, vždyť ten plotem obehnaný kopec je zarostlý jako prales! Marciho otec, který byl vášnivý nimrod a jinak celé dny chodíval po lesích, tam nikdá nezašel. Bednář si vzpomněl, že i jeho otec mu důrazně přikazoval, aby se k lesíku ani nepřibližovali. Když tak na to teď myslel, uvědomil si, že jako kluci dělali lecjakou neplechu a lítali všude možně, ale tenhle zákaz je nikdy nenapadlo porušit. Nikdy se tam nepokusili proniknout.
………………………………………………………………………….
Netrvalo to ani týden a lávka byla hotová. Dvořák se byl poděkovat na zámek, ale mladý pán byl kdesi pryč a tak přišel ke starostovi a přinesl mu láhvinku domácí jabkovice a pěkný kousek uzeného.
Lacina měl vztek, ale navenek nedal nic najevo, jen když měl Bednáře potkat a pozdravit, tak se mu radši vyhnul. Pak v hospodě, když do sebe sklopil pár panáků, se nechal slyšet, že ještě není všemu konec a on že se na to podívá a všem ukáže.

Na příhodu s Růženkou už skoro všichni zapomněli, když z vedlejší vesnice přišla jako blesk z čistého nebe zvěst o chlapci z osady Blatečky, který na kopci u studánky česal z pláňky jablka, spadl a rozbil si koleno. Šel si ho k nedalekému pramínku omýt a tam omdlel. Když se probral, tvrdil, že u něj byl jakýsi obrovitý černý pes. Měl rudé oči, tuhé rozježené chlupy, olizoval mu čerstvou ránu a strašlivě při tom mlaskal.
Zatímco první případ vyvolal sotva vlažný zájem, teď z toho bylo pravé pozdvižení a jak příhoda šla od úst k ústům, nabývala stále větších a hrozivějších podob.
Všechny okolní vesnice byly na nohou a lidé to probírali zas a znova a na Bednáře utočili, že by se s tím mělo něco dělat. Jen bezradně krčil rameny, což zejména Lacina kvitoval s velkým zadostiučiněním a prohlašoval, že on kdyby byl starostou, tak by nikdy nic podobného nestalo a že by si věděl rady, i když nevysvětlil jak.
Zároveň začali být všichni podrážděnější, ale i vnímavější. Jedna bábrle se dušovala, že ji pronásledovaly jakési šedé stíny, další lidé tvrdili, že viděli v noci na nebi velké světelné kotouče pohupující se na nebi.
Teplé dni pokračovaly už několikátý den a lidé se začali s obavami dívat na modré nebe, které bylo jakoby vymetené a nebyl na něm jediný obláček.
……………………………………………………………….
Vdova Prokešová pásla na obecní louce kozu. To horko ji zmáhalo a tak se vydala k pramínku. Voda tu vytékala ze země, do které bylo zaraženo žulové korýtko a pod ním pak do mělké studánky též obložené kameny.
Nahnula se a opláchla si obličej. Několik kapek jí steklo za blůzku a příjemně tam chladilo a to ji přivedlo k nápadu. Rozepnula si ji, vyndala kapesník, namočila ho a otírala si krk a prsa. Náhle měla pocit, že něco není v pořádku. Rozhlédla se, krajina kolem se sice nezměnila, byl tam les, louka i boží muka opodál, ale vše bylo náhle jakoby potemnělé a mírně rozostřené. Vzduch zhoustl a prostor zploštěl. Měla pocit, že se k ní někdo blíží. Chtěla se rozhlédnout, ale teď to nešlo, vše bylo jakoby zpomalené a tak se otáčela jen pomalu. Neviděla nikoho, jen vysoká tráva se malinko chvěla, ale ona přesto fyzicky cítila přítomnost velkého silného muže, který stál velmi blízko a ona cítila na svém zátylku jeho vzrušený dech. V tomto okamžiku nebyla vůbec schopna pohybu, jakoby byla paralyzována, stála a vnímala to napětí i strach zároveň. Ten pocit očekávání, kdy ji již- již velké silné ruce uchopí za prsa v otevřené blůzce, a ten neviditelný jí obejme, celá ta směsice pocitů byla více vzrušující, než by býval akt samotný. Později nedokázala ani sama sobě tento prožitek vysvětlit, ani nevěděla, co jej přerušilo. V jediném okamžiku jako když mávne kouzelným proutkem, vše rázem zmizelo a ona stála nad studánkou zmatená a nejistá tím, co vlastně právě prožila.
Vrávoravým krokem odcházela od studánky, upravujíc si blůzku. Došla k uvázané koze a zdálo se jí, že to zvíře na ni hledí divnýma očima, jakoby vědělo, čeho bylo němým svědkem. Odvázala ji, sešla na cestu a vydala se k domovu.
Nedalo jí to, zastavila se u bylinkářky báby Sehnalky a všechno jí to začerstva vyklopila. Bába moudře pokývala hlavou, mínila, že to je úpal a že se tohle na sluníčku stává, sáhla kamsi do skříně a vytáhla pytlík voňavých sušených kytiček a doporučila pít večer jako šláftruňk.
Nicméně se neudržela, nezamkla svojí pusu a svěřila Prokešové zážitek jako největší tajemství sousedce, díky čemuž se již druhý den v okolních vesnicích našla spousta žen, které též tvrdily, že i je někdo tuhle či támhle pozoroval nebo obtěžoval. Opět dodávaly další podrobnosti a očividná chlípnost neviditelného chlapíka je vzrušovala. Mnoho z nich pak Prokešovou pomlouvaly, že jistě neznámého svedla, vždyť už je dlouho sama, ale potají ji ten zážitek záviděly a tak jakoby náhodou, se jich pár sešlo na obecní louce u pramínku a doufaly, že prožijí něco podobného.
Zpočátku se jen tak nevině pošťuchovaly a popichovaly, ale velmi brzy se to změnilo v hádku, kdy si navzájem vyčítaly i maličkosti z dob dávno minulých. Nejdřív si dvě z nich vjely do vlasů. Ty, které je chtěly roztrhnout, se k tomu přidaly a po chvíli to byla všeobecná mela. Bylo sice zataženo, ale přehřátý vzduch způsobil, že jim vbrzku došel dech. Stály tu proti sobě, rozcuchané s potrhanými živůtky, už nechápajíc, proč vlastně začaly a prudce oddychovaly. Náhle měly pocit, který předtím v zápalu boje nevnímaly, pocit že tu nejsou sami, ale že se kolem nich míhají temné stíny. Byl to jen okamžik, ale strach jim všem stiskl hrdla. Krajina kolem se vlnila a ony měly pocit neznámé hrozivé síly, která je vtahuje do svého reje. Rozhlížely se poplašeně a obavy odplavily všechen jejich vztek. Jakoby se rozdivočelé amazonky náhle změnily v stádo ovcí, kolem nichž krouží smečka vyhladovělých vlků chystajících se je pozřít.
Pak se stíny semkly a odlétly k lesu.
Jedna z nich, a nezáleží již na tom která, řekla: „Hele holky, my jsme se snad zbláznily co? Zapomeneme na to a všechno dobrý ne?“
Ostatní ještě pod dojmem předchozího hrůzného prožitku to spěšně odkývaly. Ta co si vzala slovo, ještě dodala: „A doma před mužskejma ano slovo, jasný?“
Odcházely se svěšenými hlavami, každá do svého domova, ale než
tam došly, tak mnohým otrnulo a svým mužům doma pěkně důrazně vysvětlily, jaké jsou ty ostatní můry a megery a tak na mnoha místech, v hospodě i na návsi došlo k repríze rvačky. V tom mužském podání došlo na facky a pěsti. Zdálo se, že všichni zešíleli. I počasí.
Zatímco přes den bylo k neudýchání, s nastalým večerem se přihnala bouřka. Prudký liják rozehnal na sebe navzájem pokřikující skupinky, ale to byla jen předehra, k bouřce,, kdy klikaté blesky neustále protínaly černou oblohu za doprovodu hromů, jenž otřásaly okenními tabulkami a vítr ohýbal větve stromů tak silně, že to vypadalo, že je poláme.

Kapitola III.
Ráno bylo kalné a lidé, kteří se potkávali, se nedívali navzájem do očí a raději se koukali do země. Místní kněz Vacík to vše pozoroval zděšeným pohledem. Když si pak o něco později poslechl zpověď vdovy Prokešové, uložil jí tři otčenáše a pětkrát zdrávas a zdrcen odklopýtal do sakristie.
Byl to starý muž, který celá léta žil v klidu a řešil jen drobné a nicotné hříšky místních. Přesto věděl, co musí udělat. Sedl si k psacímu stolu, v jednom šuplíku našel papírek s adresou, vytáhl dopisní papír a svým úhledným písmem začal psát. V místě nebyla pošta a na nádraží to bylo více než pět kilometrů. Vacík si tedy přichvátl, aby stihl polední autobus a podal řidiči velkou obálku s prosbou o podání na poště. Ten sice slíbil, že to udělá, ale když se podíval na adresu, uvědomil si, že na jeho linku čeká přípoj na Prahu a dopis může předat svému kolegovi.
Tak se stalo, že již v pozdním odpoledni zazvonil u dveří na Hradčanském náměstí muž v autobusácké uniformě a vrátnému předal dopis.
Dveřník dopis donesl do kanceláře, kde seděl starý muž, vyschlý jako mumie. Ten aniž poděkoval, ho převzal, opatrně rozřízl obálku a pohroužil se do čtení. Jak pokračoval, jeho zájem stoupal. Pak papír opatrně odložil, zvedl sluchátko domácího telefonu, vytočil číslo a prostě řekl: „Přijďte sem!“
Netrvalo dlouho a vstoupil pomenší padesátník, který vypadal spíše jako úředník pojišťovny než jako kněz. Vyschlý stařec mu beze slova papír podal. I jeho reakce byla podobná. Podívali se po sobě a věděli, že si rozumí beze slov.
„Dříve bychom tam poslali františkány a ti by usvědčili alespoň polovinu lidí z čarodějnictví a poslali je před inkviziční soud,“ starý to říkal hlasem, ve kterém, jako spodní proud, bylo možno zaznamenat i lítost.
„To už bohužel dnes není možné a musíme postupovat mnohem méně okázaleji a diplomatičtěji.“
„Škoda,“ uzavřel tuto svou vizi, „no myslím, že nejlepší bude poslat to profesoru Kováři z Klementina. Vím o něm, že se o tyto jevy zajímá.“
„Ale pane,“ opovážil se mu oponovat mladší, „ to je přeci světská osoba a tato věc by měla být řešena církví.“
Stařec se nuceně usmál: „ Je vidět, že jste zde v Praze teprve krátkou dobu a ještě jste se neseznámil se všemi reáliemi. Nuže, po zrušení jezuitského řádu, mnoho bratří neodešlo do Vídně nebo do Říma, ale naoko vystoupilo z řádu a zůstalo v Klementinu na svých místech a nepřipustili, aby mezi ně pronikli osoby nevhodné, takže tím byla kontinuita jejich působení zachována.
Pevně věřím, že profesor Kovář bude postupovat v rámci našich představ a o výsledku nám podá patřičně podrobnou zprávu. Navíc není svázán dogmaty a scholastickými představami a v jeho osobě máme jistotu, že bude k problému přistupovat neortodoxně.“
Tajemník na svého nadřízeného hleděl zděšeně.
„Milý příteli?“ kardinál přeskupil vrásky do téměř přívětivé podoby, „jste ještě velmi mlád a musíte se lecčemus naučit, mnohé poznat a pochopit.“
Pak sáhl po papíru, naškrábal na něj pár vět, dal jej do obálky, přidal obdržený dopis, zakápl rudým voskem, otiskl svou pečeť a předal sekretáři.
Dopis pak putoval z Hradčan dolů přes Karlův most do Klementina až na stůl statného muže s velkou prošedivělou hřívou vlasů, které mu splývaly až na ramena.
Celkově nevypadal jako profesor, tím méně jako mnich, ale spíše jako Buffalo Bill, jehož mohutné tělo někdo místo do zálesáckého šatu z jelenice, navlékl do šedého obleku s dvouřadovou vestou.
Když uviděl dopis s kardinálskou pečetí, mlčky se podivil, ale jeho údiv pak stoupal každým okamžikem, jak se začetl do Vacíkova dopisu.
Poté co dočetl, zůstal sedět, držel ho v ruce a dlouze nepřítomně hleděl na knihovnu přeplněnou knihami a až posléze sám k sobě prohodil: „ Měl bych vyrazit co nejdříve.“
Vstal, v rohu našel brašnu, ne nepodobnou té, kterou měl doktor Loučka jen o něco větší a začal do ní skládat různé předměty. Pak vzal dopis i s obálkou na které byla ona rudá pečeť, sešel o dvě patra níže a zaklepal uctivě na dveře označené jen malou téměř nepatrnou mosaznou cedulkou.
Na „Vstupte!“ vešel, pozdravil a přešel k velkému psacímu stolu. Kovář předložil dopis a doprovodil to slovy:
„ Je tu přání, abych tuto záležitost prošetřil na místě a myslím, že bych neměl otálet a vydat se na místo co nejdříve. Už jsem si udělal úsudek o tom, co se tam děje.“
Ten druhý měl na nose cvikr, takže se ze všeho nejvíce podobal učiteli venkovské školy. Neodpověděl, ale nejdříve si pozorně prohlédl pečeť, přečetl dovětek i samotný dopis. Pak řekl stroze, aniž by dal znát nějaké pohnutky: „Ano souhlasím, rozhlédněte se tam a udělejte vše potřebné, co uznáte za vhodné.“

Kapitola IV.
A tak druhý den ráno vystoupil profesor Kovář z ranního vláčku a coural se pomalu k vesnici. Došel na náves a zamířil k faře. Zacinkal na zvonek, a když velebníček nevrlý z toho, že ho někdo budí v tak brzkou dobu, přišel otevřít, strčil mu pod nos kardinálskou pečeť a dopis. Kněz, který něco takového viděl poprvé, nejprve strnul úžasem. Okamžitě byla jeho špatná nálada pryč a on ukláněje se servilně zval hosta dovnitř. Nicméně mu to nedalo a zeptal se: „ Vy nejste kněz že?“
„Nechci vás urazit,“ dodal hned spěšně, „ale předpokládal jsem, že sem bude vyslána nějaká komise, dějí se tu hrozné věci! Jakoby se tu otevřelo samo peklo!“ a jak byl v tom vyprávění rozjetý, tak pokračoval:
„Ta ženská, ta Prokeška, je to určitě čarodějnice spojená se samotným ďáblem. Několik žen mi dnes přišlo říci, že ji viděly, jak se v noci vznáší na koštěti, považte jen v noční košili!, po nebi vstříc Měsíci. Nikdo se ale ani neopovážil vystrčit nos z domu, venku prý se proháněly duchové, mnozí slyšeli jejich jekot, hotový sabat. Nikdy jsem netušil, že v naší poklidné vesnici jsou možné takové hrůzy!“
Kovář to nijak nekomentoval, a pokud si o tom udělal nějaký názor, nehodlal ho zjevně Vacíkovi sdělovat.
Místo toho ho poprosil, aby mu vlastními slovy znova vše vyprávěl. Kněz nesměle namítl, že předešlé události již popsal v dopise, který ostatně pan profesor ráčí držet v ruce, ale ten se nedal odbýt a tak rezignovaně kývl a pokusil se to odvyprávět. Kovář ho poslouchal, aniž by ho přerušil.
Nakonec jen pokýval hlavou a položil otázky:
„Není tady v okolí nějaké zvláštní místo?“
Na to mu Vacík udiven odpověděl záporně.
„Má tu někdo podrobnou mapu?“
Kněz odpověděl, že bude u starosty a v duchu si pomyslel, že ten člověk je nejspíš blázen.
„Když se vám ta vdova Prokešová vyzpovídala, nezmínila se o tom, že byla pak hodně unavená, jakoby opilá?“
To už byl Vacík přesvědčen o tom, že Kovář je naprosto šílený, nicméně popravdě odpověděl, že ano, říkala, že když přišla domů, padla jak podťatá.
Kovář si ještě nechal vysvětlit, kde bydlí starosta a doktor Loučka a měl se k odchodu.
Vacík se za ním díval, jak vychází a zahýbá k Bednářovům, ale zatímco předtím byl přesvědčen o správnosti svého počínání, teď jeho víra dostala vážné trhliny.
Kovář se vydal k Bednářovi, ale v půlce cesty si to rozmyslel a uhnul k Loučkovi. Krátce mu vysvětlil, kdo je a za jakým účelem přichází. Doktor na to reagoval velmi chladně, tak jak se sluší na muže vědy, když se setkává se středověkým tmářem a stroze se ho zeptal, čímže může být nápomocen.
Kovář ho poprosil, zda by mu neřekl něco k jednotlivým případům z medicínského hlediska a Loučka mu zopakoval svou oficiální verzi. Kovář si to s kamennou tváří vyposlechl, a i když tušil, co si tenhle doktůrek o něm myslí, se zeptal: „Nebylo na těch případech něco divného? U té Růženky? Žádná krev?“
Doktor zaváhal, nebylo mu jasné, zda ten podivínský muž už nebyl u Bednáře a ten mu neřekl něco z jejich rozmluvy, ale pak se zatvrdil a pevně odpověděl: „NE, nic takového!“
„Neměla ta dívka zrovna v tu dobu menstruaci?“
To už doktora dopálilo a ledově odvětil: „To je lékařské tajemství!“
Čekal, že Kovář bude na něj naléhat a on doktor Loučka ho znova odmítne a donutí ho rezignovat, čímž dokáže převahu svého postavení a své vědy nad tím šarlatánem, který tu jistě hodlá předvádět nějaké kejkle. Byl, ale těžce zklamán, když to Kovář jen klidně odkýval a poděkoval.
Doktor tedy, aby dal alespoň nějak najevo své pohrdání, se otočil a s: „Čekají mě pacienti.“ se už –už chystal zabouchnout mu dveře před nosem, když za sebou uslyšel: „Myslím, že vás bude brzy zapotřebí.“
„Na shledanou.“ zahučel, ale neměl pocit vítěze.
Kovář podobný průběh hovoru předpokládal, a tak zůstal klidný, a naopak, to byl Loučka, kdo se rozzuřil.
Mohl být spokojen, protože své otázky položil jen tak naslepo. Přešel k domu naproti, a když mu Bednář, otevřel, opakoval představovací rituál. Tentokrát pocítil v přijetí spíše zvědavost než odpor a tak bez dlouhého úvodu a okolků požádal o mapu a nechal si objasnit, kde se jednotlivé případy odehrály.
Jat neblahým tušením ukázal na zhruba oválnou temnou skvrnu na vrcholku kopce. „Co je to tady?“
„Knížecí obora. Pokud ale vím, nikdo tam lovit nechodí a ani na dříví se tam nesmí.“
„A je tam hodně dubů, starých dubů, že?“
„Jak to víte?“
„Četl jsem spis mnicha Sixe Grantia, nazývá je Menheton nebo také Perunův háj. V dávných dobách žily na našem území předslovanské kmeny. Jiný mnich, Komolous, po nich objevil četné stopy. Stavěly v krajině podivné kamenné stély, jako je například ta u Klobůk, které se lidově říká Pastýř, ale také posvátné háje osazené duby, pro své temné bohy. Lidé tam směli jen občas, konaly se tam patrně jejich pobožnosti spojené s obětmi. Krvavými obětmi, aby jste věděl. Jejich součástí byl i malý pramínek.“
„Je tady na louce. Právě u něj viděl ten chlapec toho černého psa a Prokeška se tam prý spojila s ďáblem.“
Rozumějte,“ dodal Bednář chvatně, „ já tomu nevěřím, říkám jen tolik, co se tu povídá.“
„Hmm, les asi býval větší.“
„Dobrá, ale jak to všechno souvisí s tím, co se tu děje?“
„Moc, vlastně nejspíš vše. Podle pověstí totiž do těchto okrsků uzavírali dávní obyvatelé temné démony, kterým říkali bessové. Běsové! Běsnit- to se přeci říká dnes o lidech, kteří se pomatou a nekontrolovatelně se rozzuří že? Tito démoni se ale údajně neživí jen krví, ale i emocemi lidí, jejich strachem, vztekem a nenávistí, ale i erotickým vzrušením.“
Bednář jeho výklad sledoval s nevýřečným údivem.
„Myslíte pekelné bytosti? “
„Ano, existují různá jména, ale vždy jde v podstatě o totéž.“
„Tady? Ve Středních Čechách uprostřed civilizace? V polovině dvacátého století, ve věku pokročilé vědy? Chápal bych něco podobného v temném středověku, ale dnes?“
„Je to svět, který existuje, jen ho většinou nevidíme, díváme se jinýma očima, odnaučili jsme se vnímat většinu jeho projevů, změnila se forma, možná je většinou i trochu skrytější, ale jde tu stále o totéž.“
„To, co mi tu říkáte je velmi nezvyklý pohled, vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Víte, já jsem študavanej člověk, a tak mi to zní spíš jako nějaká pohádka. Jako právník uznávám jen fakta, ale zdá se, že vy víte, oč se jedná. Velebníček, který se vlastně zasloužil o to, že tu jste, by řekl, že je to kacířské. Víte, já tedy do kostela chodím, ale jen tak, aby se neřeklo.“
„Už jsem s ním mluvil, ale tímhle jsem ho nezatěžoval. Je mi jasné, že on měl představu zástupu mnichů s hektolitry svěcené vody.“
Bednář se musel nechtě usmát při představě, že by tenhle zvláštní člověk totéž vyprávěl Vacíkovi.
„A vy? Nechtěl byste tu spíš četníky nebo rotu vojáků?“
„Ne- ne, zdá se, že jste člověk na správném místě.“
„Snad ano,“ Kovář si spokojeně zamnul ruce: „ Dobrá, tak tedy první byl případ té dívky, že?“
„Předpokládám, že ano. Tedy nevím o žádném předtím.“
„Přečetl jsem si, co o tom píše Vacík, ale on o tom jen slyšel vyprávět, takže je to svědectví z druhé, potažmo třetí ruky. Rád bych si promluvil s někým, kdo u toho byl přímo.“
„Já ano, ale přišel jsem, když už tam byl doktor Loučka. Našel ji nějakej Jouza a poslal pro něj.“
„Ano s doktorem Loučkou jsem měl již tu čest se též seznámit,“ řekl Kovář mírně sarkasticky a jakoby nic nadhodil, „ Říkal mi, že to byl velmi zvláštní případ.“
„Takže on vám pověděl o tom, že podle něj u Růženky došlo k velké ztrátě krve, aniž měla nějaké zranění?“
Kovář ani nemrkl: „Ano zmínil se, ale kolem žádná krev nebyla, že?“
„Ne, ani já jsem tam žádnou neviděl. Co vy si o tom myslíte?“
„Když tam žádná nebyla, tak ani k žádné ztrátě krve nedošlo, myslím, že pan doktor se tak trochu nechal zmýlit tím, že ta dívčina jen vypadala, jakoby ztratila hodně krve. Byly tam patrně i všechny příznaky, malátnost, mdloby, bledost, slabý puls. Ve skutečnosti sice ke ztrátě došlo, ale to byla ztráta životní energie. Příznaky jsou téměř totožné, ale doktor Loučka takovou možnost vyloučil a tak se vlastně dostal do neřešitelné situace. Chápu jeho zmatek a nechuť o tom vyprávět.“

Kapitola V.
Zatímco si ti dva povídali, den se přehoupl k večeru a do hospody na své obvyklé místo si sedl Lacina. Měl mizernou náladu a nevrle hleděl do pěny. Pivo mu dnes připadalo vyčpělé jako patoky a mdlé a on potřeboval něco silnějšího. Poručil si kmínku, hned ji do sebe zvrhl a hned žádal další. Cítil, jak mu alkohol vstupuje do těla, rozlévá se tam v příjemné teplo a dodává mu sílu a odhodlání. Vztek, který v něm dosud jen doutnal, v něm vzplál, spaloval mu vnitřnosti a duněl v hlavě jako mocný orkán.
Konečně to nevydržel, praštil do stolu tak silně, až se skleničky zakymácely. Vstal a začal: „Sousedé, přátelé!!“
Lidé přestali mluvit a otáčeli k němu zvědavě hlavy. Zarazil se, ale pak se mu náhle začala slova sama od sebe skládat do vět: „Všichni víme, že se tu dějí nějaké podivnosti. Myslíte si, že jde o nějaké nadpřirozeno? PHE! To může vykládat starý senilní Vacík svíčkovým bábám, ale já vám říkám, že na nic takového nevěřím. Jsme přeci rozumní a vzdělaní lidé a né nějací tmáři, co věří na pověry a po večerech se modlí růženec.“
Sám žasl nad tím, co říká i nad tím, že ho všichni zaujatě poslouchají. Další slova se mu drala sama na jazyk a on nemohl jinak, než pokračovat dál.
„Chcete vědět, co se to tu děje? Tak já vám to povím! Žádné zázraky a záhady. Je to jistě nějaký potulný kejklíř, který si tu z nás tropí žerty. Děsí naše děti a terorizuje nás. Mluvil jsem o tom s naším strážmistrem, ale on je krčil rameny a že by prý potřeboval alespoň deset mužů na to, aby ho našel, ale on je nemá a povolat je nemůže protože k tomu nemá povolení. Od koho? Od pana starosty Bednáře!“
Lacina cítil, že teprve teď se dostává k jádru věci a přehlédl sedící sousedy, kteří na něm viseli pohledem jako zhypnotizovaní.
Zhluboka se napil, aby osvěžil hrdlo vyprahlé nezvykle dlouhou řečí a pokračoval: „ Je to právě on, kdo svou nedbalostí dopustil, aby se tu takové věci děly. Kašle na práva občanů, nestará se o naši bezpečnost.“
„A víte co?“ zakončil zvýšeným bojovným hlasem, „Já mu půjdu říct hned teď, co si o něm myslím.“
Málokdo měl Lacinu rád, ale teď se přistihli přitom, že s ním musí souhlasit a i když ještě před chvílí nikdo nic proti starostovi neměl, teď měli najednou pocit, že jim někdo konečně vše objasnil a oni vidí viníka všech problémů.
Lacina hodil na nálevní pult bankovku a obrátil se k ostatním: „Tak já jdu a jestli jste bojácné bábovky a ne chlapy tak tu klidně zůstaňte sedět.“ a vyrazil ven.
Mužský se po sobě rozpačitě dívali a jeden po druhém vstávali, platili a vytráceli se ven. Žádný z nich by v podstatě nebyl schopen vysvětlit, proč to dělají a tak se v podvečerním šeru dav přiopilých chlapů hrnul z hospody ulicí na náměstí ke starostovu domu.
Překřikovali se navzájem a dodávali si odvahy. Mnozí z nich popadli kameny.
„Tak co je?“ zařval na ně Lacina opilý alkoholem i pocitem moci, že ovládá a vede tahle dav, „Nejdřív si to vyříkáme se starostou a pak se podíváme na ten kopec a tomu šejdíři co nás straší, vystřihneme pořádně triko, jen se nebojte. Zvalchujeme mu hřbet, že se měsíc nepodsadí.“
Nadšeně zaječeli a v očích jim svítilo šílenství.
Kovář uslyšel zvenčí vzrušené hlasy, přistoupil k oknu a tušíc nebezpečí, odhrnul nepatrně záclonu, ale i ten drobný pohyb těm dole neunikl, těsně vedle profesora třesklo sklo a na koberec dopadl kámen. Dav venku se trochu nejistě zastavil, protože nevěděl co dál a všichni upřeli své pohledy na Lacinu. Ten si to vyložil si to jako podporu, a tak se tedy rozkročil a výbojně zavolal: „ Hej Bednáři! Vylez ven, jestli nejsi sketa, ať se podíváme na ten tvůj krysí ksicht. Chceme si s Tebou popovídat!“
Řekl to oním tonem, kterým se říkají obzvlášť dobré a šťavnaté vtipy a také to doprovodil smíchem, který ovšem v jeho podání vyzněl spíš jako zachrchlání. Ohlédl se po ostatních, jestli ocenili jeho vtipnost. Ti se přiblble usmívali, ale jemu to připadalo, že se baví stejně dobře jako on. Plul teď na vlně euforie.
Kovář koutkem oka za sebou postřehl Bednářův pohyb, který sebou trhnul, snad aby se odevzdal osudu a opravdu vyšel vstříc davu.
Chytil ho za ruku a cítil, že se celý klepe. Pevně řekl: „NE! Tohle vyřídím já.“
Starostu jeho rozhodnost poněkud uklidnila. Kovář si vzal svou kabelu a sešel dolů do haly. Zhluboka se nadechl, otevřel dveře a vyšel na zápraží. Lidé venku se zarazili, když místo Bednáře uviděli ve dveřích impozantní profesorovu postavu, ale pak Lacina popošel vpřed a cítě, že teď nelze ustoupit, ještě více bojovně se ho zeptal :
„A ty jsi kdo?“
„Profesor Jiří Kovář z Klementina a vy?“
„Co je ti do toho! Chceme Bednáře. Jestli hned nevyleze, tak si pro něj dojdem.“ a nečekal na nic a už se hrnul ke vchodu.
Sotva však udělal jediný krok, objevil se v Kolejářově ruce obrovitý perkusní kolt a do vzduchu zarachotil výstřel.
Lacina ztuhl v půli kroku a nevěřícně zíral na toho obra, který tu klidně stál s bouchačkou v ruce a úsměvem na tváři.
Nadšení davu v mžiku vyprchalo a oni připomínali spíše stádo zmoklých slepic.
Drobným poklusem se na místo blížil strážmistr Beránek. Zastavil se a nevěřícně zíral na scénu před sebou. Na jedné straně tu byl shluk lidí, ve kterém poznával známé tváře sousedů. Tvářili se podivně provinile. Na druhé se pak ve vchodu do starostova domu tyčil velikán v černém s pistolí, z které nejspíš vyšel výstřel, který ho vyburcoval.
„Co se to tu děje?“ zeptal se přísně a komisně, jak se na strážce pořádků sluší a patří, „A vy! Co jste zač?“
Kovář se představil a vysvětlil, že je tu na návštěvě u starosty, což mu Bednář, vykukujíc za jeho zády kýváním, potvrzoval.
„Aha! A co se to dělo? Proč a na koho jste střílel?“
„V podstatě nic. Tady pan Lacina a jeho přátelé obdivovali můj kolt a byli zvědaví na to, jak střílí. Ten výstřel byl do vzduchu.“ lhal hladce profesor.
„Mohl jste někoho nešťastnou náhodou zranit.“
„Nemám tam kuli, jen kapsli a prach,“ profesor sešel dolů a dal Beránkovi nahlédnout do komor bubínku.
Beránek byl starý praktik, zvyklý spíš honit tuláky, kteří kradli slepice nebo prádlo ze šňůry, ale stejně, když někdo lhal, tak to poznal. Rozhlédl se po ostatních.
Všichni včetně toho pruďase Laciny však horlivě přikyvovali a huhlali:
„Jo, jo má pravdu.“
„Jasně.“
„Bylo to tak, jak říká tady pan profesor.“
A rozpačitě šoupali nohama, protože se cítili trapně a nejradši by už byli doma.
Strážmistr pokrčil rameny a vzdal to. S tímhle se nedalo nic dělat, i když on by se vsadil, že se tu děla nějaká neplecha.
„Tak dobrý, konec legrace a všichni mazejte domů.“
„A vy, doufám, že na ten kanon máte povolení, jinak vám ho musím zabavit a půjdete semnou sepsat protokol na stanici.“
Beránek v hloubi duše tajně doufal, že ten chlápek to povolení nemá, ale Kovář ho zklamal: „Jistě, pojďte dál, hned ho najdu.“
„Dobře, dobře, věřím vám,“ mávl rukou strážmistr.
Všichni přijali Beránkovu výzvu s ulehčením a trousili se domů, nechápajíc, proč sem vlastně chodili a v duchu si lajíc do hlupáků.
Jen Lacina tu zůstal stát jak Lotova žena a měl pocit, že se probudil ze špatného snu. Kovář viděl jeho zmatek a tak ho vzal za ruku.
Obrátil se k Beránkovi: „My si tady s panem Lacinou ještě trochu popovídáme, omluvíte nás?“ a aniž čekal na odpověď, vtáhl Lacinu jako malého žáčka dovnitř, posadil ho v hale do křesla a zůstal nad ním stát jako hrozivý bůh pomsty.
„Tak a teď Lacino! Co jste to tu chtěli provádět?“
Předchozí události odplavily Lacinovu zpupnost i pýchu a vnukly mu ke Kováři úctu a tak poslušně odpověděl: „Když on Bednář nesoudí podle práva.“
„Jak to?“
„Dal jsem stížnost, že Dvořák jezdí přes moje.“
„No a?“
„No on místo toho, aby mu to zakázal, šel na zámek a vyjednal tam cestu přes knížecí a mladej pán mu ještě dal i dříví na lávku.“
„Ale přes vaše už nejezdí, takže vám bylo vyhověno ne?“
„Ano, ale…“
Kovář věděl, že teď má Lacinu přesně tam, kde ho chtěl mít.
„Když já chtěl to kovářovo pole koupit,“ začal konečně popravdě Lacina, „ a dal bych mu slušnej peníz, nemyslete, ale on že ne a ne! A tak pokaždý, když jsem ho viděl jet přes můj pozemek, popadl mě hroznej vztek. Však jsem měl nejednou tisíc chutí mu zvalchovat hřbet, jenže on je to kus chlapa a tak jsem mu alespoň vynadal, ale on se jen otočil a dělal jakoby nic. Bylo to horší než kdyby se mi vzepřel.“
Když už jednou Lacina začal, šlo to z něj samo.
„Vždyť jsem byl v právu!“ dodal už téměř plačtivě, „ a on( ukázal na Bednáře) na mě ušil takovou boudu.“
„Poslyšte, teď jste vyvázl díky mě z pěkně velké šlamastiky. Chtěl byste slyšet všechny paragrafy, které by na vás tady Bednář mohl vytáhnout? Byla by z toho přinejmenším tučná pokuta a možná byste si i šel sednout do arestu s flastrem jako hrom. Buďte rád, že jsem zalhal a smiřte se s tím, že je to tak, jak to je.“
Lacina když slyšel o pokutě a vězení, celý se schoulil do sebe: „Já- já to tak nemyslel. Nevím, co mě to popadlo. Já už jsem takovej poděs, že když se napiji, tak nevím, co dělám.“
„Dobrá,“ řekl smířlivě Kovář „ vy zapomenete na Dvořákovo pole a my zapomeneme na vaše přestupky a teď běžte domů.“
K Bednářově údivu zkrotlý Lacina dokonce poděkoval, vstal, vyšel ven a vydal se k domovu.
Sotva za ním zaklaply dveře, Kovář luskl prsty a celý se rozzářil: „Ejhle! Tady máme odpověď na to, jak to všechno začalo.“
Nečekal a hned začal horlivě vysvětlovat: „Jen si to představte. Chodí tam na to pole a dnes a denně se dusí vzteky sotva se podívá vedle na ten sousedův štráf. Krmí tím ty vyhládlé démony uzavřené v posvátném háji, na které už dávno všichni zapomněli. Jakmile byli dost silní, podařilo se jim překonat magickou hranici a chtěli víc a víc.“
Bednář kýval: „ Mě jen nikdy nenapadlo, že by to rozpoutal zrovna tenhle Lacina.“
„Říká se tomu egregor- do úplně obyčejného človíčka vstoupí démon, umožní mu ovládat pár lidí a sytí se jejich energií. Sílí a člověk díky tomu může ovládat stále větší dav. Tak to jde stále dokola, až se člověk cítí být všemocný. V tom okamžiku ho ten démon opustí a z člověka je rázem troska. Opakuje se to v dějinách zas a znova. Caesar, Faust, Napoleon. Podívejte se dnes -jen kousek od nás. Přišel tam obyčejný čalouník s komickým knírkem, začal řečnit, naparovat se jak kohout na smeťáku a lidé šílí. Zpívají se národní písně, mávají vlajkami, scházejí se na náměstích a stadionech, pochodují a vůbec se chovají jako nemyslící stádo. Nechají si nabulíkovat cokoliv a šli by za vůdci národa až…..“
„Do pekla?“
„Ano, bojím se, že něco podobného vbrzku vypukne…“
Kovář patrně chtěl pokračovat, ale odněkud zvenčí se ozval děsivý výkřik, který jimi pronikl až do morku kostí. Následoval další a další.
Oba byli rázem u okna. Byl úplněk a Měsíc stál na nebi jako velké oko a svým mdlým světlem osvětloval náměstí, jakoby to byla scéna divadla.
Odněkud ze tmy se ozýval mužský hlas, blížil se a oni již rozeznávali jednotlivá slova: „Pomóc- pomoc! Áaáááááááá!“
Ze tmy ulice na náměstí vběhl Lacina. Šaty na něm vlály, v bílém obličeji výraz hrůzy a vypoulené oči. Klopýtl, ztratil rovnováhu a v předklonu udělal pár kroků a pak nekontrolovatelně padl hlavou přesně na hranu kamenné zídky okolo kašny.
Až nahoru bylo slyšet ten úder.
Kovář vyběhl z pokoje, dolů po schodech, v hale popadl silnou elektrickou svítilnu, rozrazil dveře a vyšel ven. Lacinovo tělo tam leželo zkroucené naprosto bezvládně. Kovář si na něj posvítil a jediný pohled na krev vytékající z hlavy mu stačil, aby věděl, že ten člověk je mrtev. Ukázal Bednářovi, že Lacinova hlava dopadla přesně na výpusť v podobě rozšklebené obludy: „Démoni si vybrali svou daň.“
V okolních domech se rozsvěcovala světla, otevíraly se okna a dveře.
Jako první se k nim přidal doktor Loučka v županu přes noční úbor a s michlem na hlavě.
„Už to má za sebou,“ poznamenal k němu profesor. Doktor poklekl a nevrle odsekl:
„ Stanovení diagnózy nechte laskavě na odborníkovi ano?“
Položil prst na krční tepnu, prozkoumal oko a položil ruku na prsa. Vstal a velmi neochotně připustil: „ No náhodou máte pravdu.“
Přicházeli další a další a mezi nimi strážmistr Beránek spěšně si dopínaje knoflíky uniformy. Sjel Kováře nevlídným pohledem.
Sotva se tu tenhle divnej chlápek objevil, začaly se tu dít nepříjemnosti a on byl pokaždé u toho, myslel si, a navíc mě, představiteli zákona, bezostyšně lhal.
Beránek by nic nedal za to, že on může úplně za všechno. Tenhle profesůrek mu zkrátka nebyl ani trochu sympatický a tak ho ignoroval a obrátil se na lékaře. Ten pochopil nevyslovenou otázku.
„Zde jde o klasický případ deliria tremens spojený se ztrátou orientace s bohužel tragickým koncem.“ prohlásil pevně.
Byl v pokušení začít s osvětovou přednáškou na téma škodlivosti nemírného požívání alkoholu, ale uvědomil si nevhodnost okamžiku, zavrhl to a namísto toho prostě řekl: „Pomozte mi ho odnést a někdo ať zajede na statek dát vědět rodině.“
Ale nikdo se neměl k tomu, aby se mrtvého dotkl. Nastala chvilka trapného ticha. Kovář se pohnul: „Ksakru, drapsněte ho v podpaždí, já ho vezmu za nohy.“
Loučka ho v duchu proklel, ale chtě- nechtě mu musel být vděčen, protože i Beránek zdárně předstíral, že jeho prosbu přeslechl a odcházel.
Když se Kovář vrátil, Bednář tam ještě stál a zíral na místo, o které se roztříštila Lacinova hlava.
„Stále ještě nemohu věřit tomu, co se tu všechno během tak krátké doby stalo. Pořád jsem podezříval spíš mladého pána knížete. Zdál se mi takový.. no … divný.“
„Tak víte co? Zítra ho navštívíme.“
Náměstí už bylo dávno prázdné a tak se i oni dva měli k odchodu.
Bednář se obrátil na profesora: „Víte, bylo toho na mě moc najednou. Teď si uvědomuji, že jsem vám ještě ani nepoděkoval.“
Ten jen ledabyle mávl rukou, jakoby podobné věci byly jeho každodenní náplní.
„Myslíte si, že to tímhle už skončí?“
„Snad ano,“ odpověděl profesor, ale neznělo to moc jistě.

Kapitola VI.
Druhý den, krátce po snídani se vydali na zámek. Kovář si tak mohl konečně na vlastní oči pohlédnout Lacinovo a Dvořákovo pole, knížecí oboru plnou starobylých dubů i lom, kde našli omdlelou dívku. Zazvonili a po krátkém čekání byli uvedeni. Mladý kníže je přijal v knihovně. Dnes neměl již černé brýle. Usadil je, objednal pohoštění a nechal si vše podrobně vysvětlit. Souhlasně kýval hlavou: „Ano, studoval jsem ve Vídni, kde na tato témata vychází několik odborných časopisů. Je tam nejen řada spolků, které se o esoteriku zajímají, ale i vědců, kteří to berou vážně a těmito jevy se zaobírají. Četl jsem Nietzshe, Sigmunda Freuda, Junga a další. Ale dovolte mi otázku pane profesore. Myslíte, že smrtí toho sedláka, toho Laciny už všechno skončilo?“
„Doufám.“
„A nechtěl byste tu pár dní u mě zůstat a být mým hostem? Rád bych si s vámi o těchto věcech dál popovídal. Zároveň by jste měl čas se přesvědčit o tom, že je už vše v pořádku.“
„To byste byl velmi laskav. Tady pan starosta mi na dnešek poskytl přístřeší, ale nerad bych ho dál obtěžoval.“
„Takže vám nebude vadit, že přeberu tak vzácného hosta…“ obrátil se Marci na starostu.
„Ne-ne-ne,“ pospíšil si oslovený.
„Dobrá, ujednáno,“ rozesmál se mládenec.
Nepříjemný pocit, který Bednář měl při první návštěvě, byl pryč. Změnu možná způsobilo i to, že když se loučil, dostal ještě na cestu ze zámeckého sklepa láhev vína.
…………………………………………

Vracel se stejnou cestou a už přicházel k mostku přes strouhu, když viděl na místě, kde našli Růženku Suchou sedět pomenšího staříka. Měl na sobě vybledlé, pomačkané a nepadnoucí šaty. Jistě to byl jeden z těch tuláků, co křižují krajem.
„Hej, mladej pane, bude zase hroznej hic co? Už teď mám žízeň jak trám. Nemohl bych se tu někde napít?“ ozval se a zaparkoval pohledem na láhvi v Bednářově ruce. Ten by ho jindy patrně odbyl, ale dnes měl dobrou náladu, bylo krásné počasí, sluníčko hřálo, všude kolem nich poletovaly roje světýlek a svět kolem se houpal. Těch pár sklenek, které si dal u Marciho mu rychle stouplo do hlavy. Sám sebe překvapil, když se slyšel, jak říká: „Hele dědo a víte vy co? Tady jsem dostal lahvinku náramnýho panskýho pití, tak ji spolu koštnem.“ a už vytahoval kapesní nůž, zabodl vývrtku do zátky, s lupnutím ji vyškubl a podal láhev dědovi.

Ten ji vzal a lok za lokem ji vyprazdňoval. Když ji konečně odtrhl od úst, šplouchal na dně jen malý zbytek. Jindy by to Bednáře naštvalo, ale teď v tuto chvíli, mu to připadalo náramně legrační.

„Téééda vy ale máte splávek!“ a když mu stařík podával láhev zpět tak jen máchl rukou, aby si ji nechal. Všechno bylo báječné a Bednář se smál a smál.
„Však jsem taky měl řáckou žízeň!“ opáčil otrhanec a dopil víno, „ a děkuji mladej!“
Vstal a začal holí šťourat zrovinka na místě, kde seděl. Odhrnul pár centimetrů hlíny a něco se tam zalesklo.
„Bejt tebou, tak tady na tomhle místě zkusím kopat, vypadá to tu móc zajímavě. No já už budu muset jít.“
Položil láhev a sešel na cestu. Bednář popošel, k místu, kde děda udělal ten ďolík a opravdu, nešálil ho zrak, něco se tam trošičku lesklo.
Zapřemýšlel, čím by to rozšířil, aby se na to podíval lépe a hledal v okolí vhodný předmět. Mimoděk zaznamenal, že ačkoliv od chvíle, kdy se ten tulák rozloučil, neuběhla ani minuta, už nebyl na dohled.
Asi to vzal někudy přes pole, napadlo ho a obrátil svou pozornost zpět. Vzal odloženou láhev, opatrně ji rozbil, vybral největší střep a začal kopat. Jen pár centimetrů pod zemí byl nějaký plech pokrytý spirálovitými ornamenty. Jak Bednář odhrnoval víc a víc hlíny, viděl, že to je malý oválný štít. Po delší úsilí se mu podařilo konečně ohrnout vše z celé plochy a na jedné straně pod okrajem vyhloubit jamku, vsunul pod něj klacek a zapáčil. Supěl už námahou, když se štít konečně odlepil od země a on ke svému údivu uviděl, že pod štítem je hrnec plný lesklých zlatých mincí a ozdob. Zíral na ten úžasný nález a srdce mu prudce bušilo. Zlato se lesklo, třpytilo a zdálo se, že je ho obrovská hromada. Přestal vnímat okolí a rýsovala se mu představa, co vše by si za to mohl koupit. Nejprve přemýšlel, že si ten objev nechá jen pro sebe, bylo to nesmírně lákavé, ale po chvíli si začal uvědomovat, že se to zlato leskne nějak podivně mihotavě. Že to nebyla náhoda? Ale….. ale co to vlastně bylo?
Jakmile došel v myšlenkách až sem, hned věděl, že se musí vrátit na zámek a říct o tom Kováři. Přiklopil hrnec štítem a nahrnul na něj hlínu a pospíchal tak rychle, že když na zámek došel, sotva popadal dech a dělaly se mu mžitky před očima.
Zastihl ty dva zaujaté hovorem. Překvapeně k němu vzhlédli. S povděkem přijal místo i nabízenou citronádu. Když konečně byl schopen mluvit, pokusil se vyprávět, co prožil, ale šlo to ztěžka, zamotával se a nedokázal vysvětlit co, ale hlavně proč udělal, to co udělal a vystihnout tu atmosféru.
Nakonec skončil uprostřed věty a rozpačitě a nejistě pohlédl na své posluchače.
Zatímco Marci se jen usmíval. Kovář patrně lépe pochopil jeho duševní zmatek, protože chápavě kýval a cítil potřebu k tomu něco říct: „ Víte, tyhle věci se stávají a souvisí s tím, co se tu děje. Síly o kterých jsem tu mluvil, se neprojevují jen vysloveně záporně, ale někdy i velmi bizarně. Jsou toho plné pohádky a pověsti, ale ty jsou přeci jen odrazem skutečnosti. Měli bychom to jít prozkoumat, protože ty jejich dary bývávají mnohdy dosti problematické.“
„Mám dole Aerovku, pojďte, budeme tam hned.“ vyskočil nadšeně Marci. Popadl slamák a už byl na cestě k autu, když druzí dva teprve vstávali.
U lomu prudce zabrzdil a jako první vyskočil ven, nezdržujíc se tím, že by otevíral dvířka. Natěšení došli na místo u dvou břízek, ale tam je čekalo zklamání. Našli sice rozbitou láhev a půda byla trochu rozrytá, ale po štítu a hrnci ani památky.
Bednář zoufale stále dokola nešťastně opakoval: „Tady- tady to určitě bylo. Vždyť se mi to nezdálo. Copak jsem blázen?!“
Kovář k němu přišel a konejšivě mu položil ruku na rameno: „Vždyť jsem vám říkal, že ty jejich dary jsou dary-nedary. Pojďte, támhle mladej vás odveze domů a já se projdu.“
………………………………………………………….
Profesor zůstal na návštěvě u Marciho ještě týden, ale podivný žert s pokladem byl posledním projevem tohoto horkého léta. Kovář potom odcestoval zpět do Klementina a ve víru následujících válečných událostí brzy měli všichni jiné starosti a na vše zapomněli.

Kapitola VII.

Přišel květen 1945 a jedna z německých jednotek, která prchala do amerického zajetí, se rozhodla na noc zastavit a utábořit v lomu.
V noci lidé z vesnice uslyšeli střelbu a výbuchy granátů. Netrvalo to ani deset minut a pak nastalo strašidelné ticho. Druhý den se až v pozdním odpoledni odvážili dva kluci opatrně přiblížit a z povzdálí obhlédnout situaci. Hlásili, že se tam nic nehýbá. Všichni vojáci jsou mrtví.
Co se tam tehdy doopravdy stalo, se nikdy nepodařilo zjistit. Podle jedné teorie byli vojáci v noci něčím vyrušeni a ve tmě se v nastalé panice postříleli navzájem. Podle jiné, vezli nějaký cenný náklad, který jim měl umožnit vlídné přijetí u Američanů, ale došlo mezi nimi k rozepři, která skončila střelbou.
Jen Bednář si vzpomněl, co mu vyprávěl profesor Kovář a napadlo ho, že by to mohlo nějak souviset s tím, co se tu dělo před válkou, a tak sedl a napsal mu dopis do Klementina. Kovář už si ho ale nepřečetl, zemřel během bojů o Český rozhlas.
Jen o pár let později jakéhosi soudruha napadlo při pohledu na zalesněný kopec, že v rámci rozorávání mezí by bylo dobré háj vykácet. Druhý den se dělníci, které tam poslal, vrátili. Na jednoho spadla suchá větev, druhému se zamotala noha do kořenů a ostatní se ho celé dopoledne pokoušeli vyprostit. Předseda se rozhodl to ohlídat osobně, ale jakmile vstoupil do lesíka, měl pocit, že za ním někdo stojí a kouká se mu přes rameno a cosi mu šeptá. Raději se obrátil a šel domů. Ale již třetí den zešílel a začal se cvičit ve střelbě do portrétů Lenina, Stalina, Lysenka a dalších soudruhů. Okamžitě byl převezen do psychiatrického sanatoria a veškeré protokoly byly pro jistotu skartovány. Jeho nástupce, pak raději přes svého známého zařídil, aby byl lesík zařazen mezi chráněné objekty.
…………………………………………………………………………

Díky tomu se háj zachoval až téměř do dnešních dnů. Teprve nedávno, když jsem jel kolem, zjistil jsem, že lesík zmizel, kopec je srovnán do roviny a na místě vyrůstá další satelitní městečko, jaké teď okolo obcí rostou, jako houby po dešti.
Nechtěl bych být prorokem, ale bojím se, že se vbrzku stane něco velmi ošklivého.