Trať

Dědeček byl trestanec. Berta se to dozvěděla náhodou, když jednou při úklidu našla úplně dole ve skříni pod prádlem obálku s dokumenty. Nijak jí to nešokovalo, protože tady na téhle planetě se to předpokládalo jaksi samosebou. Tatínek se tu už narodil, ale maminka přilétla s transportem a Berta si občas lámala hlavu, za co sem byla deportovaná, ale nikdy se nezeptala.

Kdysi tu byla nějaká, nejspíš netechnická civilizace, ale zůstalo po ní tak málo, že se sem neobtěžovala ani ta nejmenší archeologická výprava. Počasí bylo po celý rok velmi mírné, úrodná půda a téměř žádná fauna.
Děda si udělal velký zábor až k Duhovým horám. Říkalo se tak zněti ostrých jehlanů hrajících všemi barvami a táhnoucí se v širokém pásu téměř přesně od severu k jihu.

Tatínek dnes vstal dřív a odjel dohlédnout, zda je v pořádku zavlažování. Byl už několik dnů zamlklejší, víc než kdy dřív, a všichni věděli proč. Společnost začala stavět trať, což by byl jistě chvályhodný nápad, kdyby jí nevyprojektovali tak, že trať projde duhovými horami a přetne úhlopříčně tatínkova pole. Společnost sice platila dobře, takže tatínek mohl splatit půjčky na zařízení, ale nemohl se smířit s tím, že mu trať rozkrojí pole jako dort. A už týden se za pásem hor ozývalo temné dunění strojů pokládajících koleje. Už byl slyšet i jekot laserů chystajících se zaříznout do Duhových hor, aby je provrtaly jako červ a pak už bude trať tady!
Jednoho dne se na jihu otevře v kopcích temný jícen a vychrlí rámusivé stroje, věčně opilé dělňásky a za nimi se budou plazit lesklé koleje. Budou ničit jejich úrodu, šlapat po jejich půdě a rušit jejich klid, zanechávajíc všude jen odpadky a zkázu.
………………………
Byla neděle a děti se rozhodly, že si udělají výlet letadlem dolů na jih. Maminka už byla dole v kuchyni a programovala robota, aby jim připravil sendviče a pizzu. Berta jí pozoroval a znova jí vytanula na mysli otázka důvodu maminčiny deportace ze Země. Maminka její pohled ucítila a obrátila se. Jak tam tak Berta stála, ozářená paprsky slunce, maminka si uvědomila, že v tom stálém shonu a spěchu si nevšimla, jak Berta dospívá. Ještě nedávno to bylo hubené děvče, ale teď už se začala žensky zaoblovat a její pohyby se stávaly dospělými.
Malý Jim s indiánským jekotem vtrhl dovnitř a přerušil jejich chvilkové zamyšlení. Netrpělivě, baculatýma rukama s krátkými válečkovitými prstíky, zajel do sáčků, které mezitím robot připravil na stůl. Než ho mohla matka plácnout, nacpal si do pusy obrovitý kus pizzy.
„Prosím tě, dej pozor, ať si neumažeš sváteční tričko!“ napomínala ho, ale on v odpověď jen něco zahuhlal plnými ústy. Jeho ruka střelhbitě zajela do sáčku, odkud vylovila další pizzu a Jim bleskově vyrazil ven. Berta se znovu podívala na matku a pokusila se obnovit tu krásnou chvilku, kdy měla pocit, že si rozumí beze slov, ale kouzlo bylo pryč. Jindy by měla na Jima vztek, ale dnes jen pokrčila rameny: „Vždyť je to ještě dítě.“
Na rozdíl od plnokrevného Jima, byla Bertina sestra Jana laxní a pomalé stvoření. Dalo vždy velkou práci probudit v ní zájem. Ruce složené do klína, dokázala pozorovat nepohnutě těma svýma bleděmodrýma očima celé hodiny své okolí. Dnes seděla a upřeně se dívala k Duhovým horám. Její pleť byla ještě o odstín světlejší než její bílé šaty s droboulinkými kvítky.
„Jako by byla bez krve,“ pomyslila si Berta a najednou dostala šílenou chuť jí praštit, aby se to letargické, průhledné stvoření probudilo k životu. Přistoupila k ní, ale v tom se jí do ucha zařízl Janin hlas: „No tak mě uhoď!“
Berta ztuhla úlekem a sama sobě se teď divila, jak nad něčím takovým mohla uvažovat. Pomalu vztáhla k sestře ruku, opatrně jí pohladila po vlasech a docela tiše vydechla: „Já bych ti nedokázala ublížit...“
Jana zcela bez souvislosti řekla: „Blíží se.“
Berta věděla, o čem je řeč a náhle jí napadlo: „Kdyby tak šlo zařídit, aby trať změnila trasu a odklonila se, nebo něco jiného.“
Jana zareagovala na její myšlenku a řekla: „Nedostanou se sem.“
Berta netušila, jak to Jana ví, ale věděla, že mluví pravdu a že na tom budou mít obě dvě svůj podíl. Nějak to věděla už dřív, jenže před tím zavírala oči, opíjela sama sebe výmluvami na náhodu, ale teď se to v ní slilo v řeku jistoty. Ano! Její sestra je čarodějnice. Ta, jakoby na potvrzení jejích myšlenek, se k ní otočila: „Pomohla jsem to zařídit, ale budeme jim muset za to zaplatit. Ještě nevím co, Oni si svou cenu řeknou, až přijde čas.“
„Potom! Po čem?!“ křičelo to Bertě, ale jen civěla na Janu a neřekla nic. Ta se pomalu otočila a znovu se upřeně dívala směrem, odkud měla přijít dráha.
Beta se vypotácela z jejího pokoje, vnitřnosti sevřené úzkostí. Mám sestru zrůdu. Vím to už dávno, ale žiju vedle ní a dělám jakoby nic, jakoby bylo všechno normální. Ví to i máma a táta? Dělají i oni, že nic nevidí? A vůbec... s kým se to spojila, co jsou Oni zač a jakými silami vládnou, když dokáží zastavit tu mašinérii. Obrovské stroje a tisíce lidí deroucích se den za dnem nepřetržitě vpřed. Co udělají? A co budou za to chtít?
Sešla dolů, kde zatím netrpělivý Jim malým traktůrkem vytáhl z dřevěné kůlny letadlo, rozložil mu křídla se slunečními kolektory a čekal, až se zahřejí. Maminka vyšla z kuchyně obtěžkána taškami s jídlem. Z každé trčelo hrdlo termoláhve. Jim zatím obešel kůlnu a Berta ho slyšela volat Janě do okna: „Hej, lenochu líná, hejbni sebou. Čeká se jen na tebe!“
Náhlý poryv větru rozcuchal Bertě vlasy a ona si uvědomila, že Jim podezřele zmkl a je dlouho zticha. Tohle nebyl jeho styl, jindy povykoval až do omrzení. Berta se najednou začala bát, aby tou cenou, kterou budou muset zaplatit, nebyl Jim. Vysprintovala okolo letadla a dál ke kůlně. Běžela co nejrychleji a zároveň se bála, co uvidí za rohem. Představivost jí v mysli kreslila rozervané chlapcovo tělo. Za rohem ale nebylo nic, jen vítr trochu vířil rudý písek. Zastavila se prudce oddychujíc a nevěřícně zírala. Popošla několik kroků a instinktivně pohlédla vzhůru. Jana tam stála v okně, bílá jak sníh a dívala se někam až za obzor, jakoby vůbec nevnímala co se děje. Berta znovu zapátrala po okolí a v hlavě jí hučela otázka: „Co s ním ksakru udělala? Kam ho dala?“
Uvolněně vydechla, když zpředu uslyšela Jimův hlas: „Hej, holky, tak kde jste? Pospěšte si, nebo poletím sám.“
Dál už ho Berta neposlouchala. Uvědomila si, že asi oběhl dům a tak se vracela dopředu. Chlapec už byl v kabině a připravoval se ke startu. Berta se ho na nic neptala, aby nemusela vykládat nic o svých obavách, které stejně nedokázala dost dobře vysvětlit. Jako bílá paní se u vchodu zjevila Jana a beze slova nastoupila do kabiny. Kryt se nad nimi uzavřel.
Vzlétli, po několika otáčkách nabrali dostatečnou výšku a vydali se k jihu. Nejprve míjeli zelené řádky zeleniny sbíhající se zdánlivě v nekonečnu. Pak se k nim přiblížily pestrobarevné hroty Duhových hor a potom to uviděli: jako obrovité černé kaňky tu na poušti ležely kyklopské stroje, obrovité i z té výše. Okolo nich mraveniště lidí a za nimi se až k obzoru táhla trať.
Celá ta obrovská invazní armáda již stála připravená na úpatí hor, aby se vydala na zteč. Takže týden? Dva? Víc ne.
Jim nařídil letadlo na sestup a tak si mohli staveniště prohlédnout zblízka. Stála tam jedna obrovitá lokomotiva a chlapec řičel nadšením.

Vrátili se domů. Rodiče byli v předsíni a Berta mezi nimi vycítila napětí, i když to byl jen moment, protože pak se Jim vrhl otci do náruče a nadšeně žvatlal. Otec stál toporně, jakoby v křeči. Berta viděla jak je seschlý, scvrklý a má šedivou pleť a v hlavě jí bleskla jeho poslední věta, kterou řekl, zrovna když přicházeli: „Ne, ne za takovou cenu!“

Byla unavená a tak brzy usnula. Najednou měla pocit, že není v pokoji sama. Otevřela oči. Venku byla tma a Berta ve svitu obrovitého měsíce uviděla Janu. Stála u otevřeného okna v dlouhé bílé noční košili a po chvíli, která se zdála být nekonečnou, pohodila hlavou a natáhla k Bertě ruku: „Pojď.“ Ta vstala jako zhypnotizovaná.
Měsíc studeně svítil a jeho paprsky se odrážely v Duhových horách, které světélkovaly všemi barvami. Berta viděla tohle nádherné divadlo už mockrát, ale vždy jí uchvátilo svou krásou. Tentokrát jí však celou vtáhlo do sebe a ona přestala vnímat okolí.
Měla pocit, že opustila své tělo a letí vstříc té fantastické světelné podívané. Letěla nad vrcholky hor, stejně jako ve dne letadlem a hleděla do temných hlubokých údolí, kam až dosud nikdo nevstoupil. Bylo to nádherné! A teď jsem přijdou tamti a budou vše ničit, surově a bezohledně, zahleděni sebevědomě jen do své techniky.
Najednou její mysl oproštěnou od těla pojalo do náruče všeobjímající poznání. Civilizace, o které si všichni mysleli, že zmizela, byla stále tady a toto bylo jejich město. Oni se nestarali o lidi, nezajímala je ani jejich technika, dokud se tu neobjevila bytost schopná s nimi navázat kontakt a přimět je za jistou cenu k činnosti. Berta pod sebou uviděla staveniště. Vzápětí se světelná hra hluboko pod ní skončila a temných údolí začaly pomalu stoupat šedivé stíny. Zprvu jako lehounký opar, který se měnil v dým, dále houstl a formoval se do kompaktního útvaru. Ten se pomalu posouval nad staveniště, až ho zakryl docela. Berta neviděla nic, ale zvuky, které slyšela, jí nenechávaly na pochybách, co se tam děje.
Když se mrak zvedl, uviděla v měsíčním světle jen trosky rozdrcené obrovitou pěstí a trať, ta pyšná trať, která se ještě včera táhla jako stříbrná linka, byla zprohýbaná a zmuchlaná. Koleje čněly z trosek jako rybí kosti. Berta pozorovala výsledek této apokalypsy a pak si uvědomila, že tam není sama. Jana byla stále s ní, neviděla jí, ale cítila její přítomnost.

Probudilo jí až slunce, které vysílalo paprsky do její postele. Ještě než nabyla plného vědomí, vzpomněla si na svůj sen. Takový hloupý, bláznivý sen. Ještěže to byl jen sen! Podívala se na hodinky, které měla položeny na svém stolku. Bože to je hodin! Proč mě nechávají tak dlouho spát? Zaposlouchala se do zvuků, které přicházely zdola, aby zjistila co se děje. Směsice hlasů a zvuků jí nic neprozradila, ale hned jí tu něco chybělo. Něco důvěrně známého, jenže nemohla přijít na to, co to je. Vstala, hodila na sebe šaty a větřila ve vzduchu jako pes. Popošla k oknu a podívala se ven. První neobvyklou věcí, kterou zaznamenala, bylo to, že před domem stál ještě tatínkovo auto. V tuhle dobu už býval dávno pryč. Vyhlížela dál a v tom jí to došlo. To poznání jí na místě změnilo v kus ledu. Neslyšela zvuk stavby!
Byl už tak dlouho všudypřítomný, že ho přestali vnímat a stal se součástí jejich života.
Takže to nebyl sen! Znova se jí před očima zjevil strašný obraz zkázy.
Pomalu sestupovala dolů. Otec byl v pracovně. Dveře byly otevřené a ona slyšela, jak s někým mluví přes vysílačku a zachytila několik slov: „Katastrofa... zemětřesení... tisíce mrtvých... vše zničeno...“ Otcův hlas se chvěl a když domluvil, vyšel ven, práskl dveřmi a jeho auto zakvílelo v nesmyslně vysokých otáčkách, když startoval.

Berta se pokusila něco vytáhnout z Jany, ale ta dělala svůj díl domácích prací a nereagovala na její snahu. V hlavě jí vyskakovala spousta otázek. Jak se hromadily, stávaly se stále naléhavějšími. Uvědomila si, že ještě neviděla Jima a znovu se v ní obnovila včerejší obava o mladšího bratra. Rozhodla se přinutit Janu mluvit stůj co stůj. Ta už byla hotova s prací a seděla na verandě u domu. Slunce se posouvalo k obzoru. Berta si sedla vedle ní a naráz, jakoby se protrhla stavědla přehrady, začala chrlit své otázky, které se v ní nashromáždily. Nic, žádná odezva. Jana jen sledovala rychle mizející rudý kotouč. Stíny se protáhly. Bertě došla trpělivost, začala Janou cloumat a křičela jí zblízka do obličeje: „ No tak řekni, co se to vlastně stalo? Kde je Jim? Tys jim ho dala, viď? Cloumla hubenou dívkou jako s hadrovým panákem.
„Nech jí být Berto. Ona za nic nemůže a Jim je v pořádku. Jel s otcem na jih a pomůže vztyčit radiomaják, aby mohly přistávat záchranné lodě i když tam asi není koho zachraňovat,“ řekla matka, která vyšla ze dveří. „Tohle všechno jsem zařídila já. Pořád jsis lámala hlavu, za co jsem byla vyhoštěná ze Země. Teď už to víš- za čarodějnictví. Dokázala jsem se s pomocí Jany spojit s nimi a oni si dnes přijdou pro svou odměnu.“
Berta se chtěla zeptat: „jakou odměnu?“, ale hlas jí selhal a to slova se jí vzpříčila v ústech. Podívala se matce do očí a poznala odpověď. Matka na znamení souhlasu kývla hlavou.
Stíny se ještě víc protáhly, dotkly se Bertina těla a sevřely ho do ledového objetí...