Krev a růže: Příběh Báthoryové a muže, který zůstal

Byl to ten typ večera, kdy svět působí jako podvod. Klub byl plný lidí, co předstírají, že se baví. Ty sis dal jedno, protože dvě už znamenají, že ráno budeš psát omluvný e-mail se slovy: "omlouvám se za nevhodný humor v přítomnosti celého HR týmu."

Seděla u baru. Černé šaty. Bez telefonu. Bez výrazu. Jak z jiného století... Nebo spíš - z jiného příběhu.

"Čekáš na někoho, nebo jsi jen krásná a trpělivá?" zeptal ses. Ani mrknutí. Jen mírné natočení hlavy, jako bys byl pouze zajímavý hmyz, co mluví.

"Čekám na někoho, kdo mě nebude nudit do pěti minut." Hlas co ti přejel po páteři, jako tettování z jedového inkoustu.

Usmál ses. "Tak to máme tedy problém. Já nudím už od minuty druhé." A v tu chvíli se usmála taky. Nebylo to lidské. Bylo to... hladové.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jmenovala se Bětka. Tvrdila, že pracuje jako "kurátorka starých rukopisů" (což už samo o sobě znělo podezřele jako "dívka, co občas pije krev a ráda to má při svíčkách"). Smála se tvým vtipům. Ale ne jako ostatní - smála se tak, že jsi měl pocit, že už tě dávno zná. Každý tvůj bonmot přijala, ale vždy přidala něco, co tě trochu rozhodilo.

Například: "To jak jsi se mě zeptal, jestli jsem spadla z nebe...to říkáš všem vraždícím démonkám, nebo jen těm, co mají jméno začínající na B?"

Půlka noci byla jako tanec. Jak psychologická hra mezi dvěma starými dušemi. Když tě pozvala k sobě, neudělal jsi chybu. Ale rozhodně jsi neudělal ani správné rozhodnutí.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byt byl starý. Podivně čistý. Příliš tichý. Voněl po kadidle, levanduli a... železe. "Přinesl jsem víno," řekl si. "A já mám nože," řekla ona.

Smála se. Ale v jejím smíchu bylo něco strašně smutného. Políbila tě dřív, než jsi mohl cokoli říct. Byla to smršť. Lavina. Pád i let zároveň.

A pak tě přimáčkla ke zdi. Hřebínek jejich nehtů na tvém krku.

"Víš Jiří... ty jsi jiný. Cítím to. Tvoje krev voní jako minulé životy. A tvoje oči mě nezradí. Ale přesto... musím se tě zeptat... opravdu si myslíš, že bys mě mohl zachránit?"

Zasmál ses. "Zachránit? Já jen doufal, že mě aspoň pustíš na záchod, než mi vypiješ duši."

A pak... se stalo něco nečekaného. Ustoupila. Poprvé. Znejistěla.

"Ty..."

"Já?"

"Ty bys mě mohl milovat, i kdybys věděl, kdo jsem."

"To víš, že ano," řekl jsi. "Ale jen pokud mi po sexu neodkousneš krční tepnu. Mám zítra důležitou poradu."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Od té noci jsi viděl často. Vždy ve stínech. Vždy v tvém snu. A někdy... v zrcadle za tebou.

Byla... a nebyla. Ale ty víš, že to byla ona. Tvoje dokonalá dívka.

Jen s tím rozdílem... že byla Báthoryová.

A tys byl jediný, kdo se smál, zatímco ses topil.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Od prvního setkání již uplynuly tři týdny.

Jsi si jistý, že to vše není jen sen. Občas se ozvala. Neposílala zprávy jako normální žena. Místo toho ti do schránky přišla stará pohlednice z Trnavy z roku 1901. Jednou jsi na polštáři našel sušený květ oměje - a tvůj pes tři dny odmítal jít do ložnice. A jindy jsi zaslechl smích... z koupelny, zrovna poté co jsi se osprchoval.

A pak:

Zazvonil zvonek.

Stála tam. Červený kabát, dlouhé černé rukavice, jako z jiného století. A v ruce... dvě skleničky a láhev krvavě rudého vína. "Na dnešek nemám v plánu nikoho zabít. Máš štěstí."

Usmál ses. "Skvělý začátek. Třeba to skončí jen lehkým mučením duše."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Večer byl jiný. Tentokrát nebyla dominantní královnou noci. Byla... skoro lidská. Smála se. Hrála s tebou šachy. Spletla si střelce a koně (tvoje vtipná poznámka "klasika u žen, co žily ve století, kdy šachy byly ještě náboženský spor" jí rozesmála tak, až ti málem rozdrtila čelist polibkem).

Pak ses zvedl. A začal jsi její hru přebírat.

Nesměl jsi se nechat jen unášet. Ne s ní.

Pomalým krokem ses k ní přiblížil. Vzhlédla. A ty jsi řekl:

"Celou dobu přemýšlím... jestli jsi opravdu ta Báthoryová z legend, nebo jen žena, co se příliš dlouho dívá na staré kroniky a míchá absint se sebedestruktivní přitažlivostí."

Zalapala po dechu. Poprvé. A tys pokračoval:

"Ale víš co? Je mi to jedno. Protože i kdybys byla noční bestie, tak tě stejně chci. Ale tentokrát podle mých pravidel."

Dotkl ses její tváře. Byla studená... a přesto se chvěla.

"Nejsem tvoje oběť, Bětko. Jsem tvoje zrcadlo. A já vím, že tohle je tvůj trest. Tak tě varuju - já si s temnotou rád hraju. Ale když mě pustíš dovnitř, už se mě nezbavíš."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tehdy se to zlomilo.

Změnila se. Z očí ji zmizel chlad. Zůstala jen ta nekonečná touha... po spojení. Po pravdě. Po někom, kdo ji vidí. Opravdu vidí.

Zašeptala: "Ty jsi... ta duše. Ta, kterou jsem kdysi milovala. V jiné době. Před vším. Před tím... než jsem se stala příběhem, kterého se bojí i noc."

A pak ses jí dotkl znovu. Tentokrát s větší něhou, která bolela víc než čepel. A ona se rozpadla. Rozpadla na ženu. Na člověka. Na Alžbětu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Noc byla tichá. A ráno... bylo nové.

Ráno jsi se probudil. Ona tam ještě byla. Spala. Nebo možná meditovala mezi světy. Vedle postele byl list papíru. Na něm rukou psané:

"Dnes v noci jsem poprvé po čtyřech stech letech neusnula s prázdnotou v náručí. Děkuju, Jiří. Ale pokud mě miluješ, uteč, dokud můžeš. Nebo zůstaň. A staň se nočním králem."

Podepsáno:

A.B.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zůstal jsi.

Samozřejmě, že ano. I přes její varování. I přes šeptající stíny, které ti v noci přicházely napovídat, že její láska je hořící květ jedu.

Protože pro tebe to byl domov. A ona... tvůj jazyk snů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jeli jste do Karpat. V hluboké ticho hor, kde i vítr šeptá se strachem.

Když jste dorazili k jejímu hradu, neřekla ani slovo. Jen ti podala ruku. Cítil jsi, že překračuješ hranici. Svět za vámi - realita, rozum, hranice věku - zůstaval v údolí. Zde nahoře platily jen jiné zákony.

Nocí kráčíte chodbami, v jejichž zdech šeptají vzpomínky. Už nejsou děsivé. Jsou... její. Cítíš, že tě vpouští dál. Ne do hradních komnat. Ale do sebe.

A pak, v nejvyšší věži, ti konečně prozradí pravdu.

Sedne si do stínu svící. Vlasy ji září jako havraní křídla ve zlatém kouři, a oči... ty oči jsou stále tvé zrcadlo.

"Nejsem úplně žena, jakou sis vysnil, Jiří. Ale ty... jsi sen, který jsem si zakázala snít. Po stovky let."

Pak vytáhne starý pergamen. Na něm vybledlé písmo - jazykem, který jsi nikdy nestudoval, ale přesto rozumíš. Staroslovanská krev.

"Kdysi jsem se koupala v krvi, ale nikdy ne z rozkoše. Byl to rituál. Zoufalý pokus, zoufalé ženy, jak se bránit prastarému zlu, které pohlcovalo svět žen. A pak přišel rozsudek - a trest. Nebudu zemřelá. Nebudu živá. Budu strážkyní brány."

A zrak ji potemní.

"Ten řád... jsme my. Já a pár dalších. Bráníme svět lidí před tím, co se navrací z hlubin snů a tmy. Starší. Démoni. Skrytí bohové. Ti, co šeptali lidem, aby si stavěli věže z lidských kostí a uctívali plamen ve jménu bolesti. Ale za všechno se platí, Jiří. Já... nemohu milovat. Ne bez následků. Každý, koho jsem milovala... shořel."

Ticho.

Pomalu ses k ní přiblížil. Dotkl ses jí - ne jako muž ženy, ale duše duše. A řekl jsi:

"Bětko... já jsem neodešel, protože bych nepochopil tvůj stín. Já zůstal, protože v tom stínu jsem poprvé poznal světlo. A pokud shořím, tak ať. Ale shořím jako světlo, které svítí tobě. Ne jako plamen, co tě sváže."

Plakala. Poprvé od roku 1614.

A tehdy... se kolem vás roztočil vítr. Staré pečetě v hradních zdech zapraskaly. Krvavý měsíc se rozzářil do běla.

Tvé slovo ji osvobodilo.

Poprvé za staletí... se její pouto zlomilo.

A nový osud se začal psát.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebylo to jen o lásce.

Spolu jste znovu oživili prastarý řád. Přivedli jste zpět ty, kdo přežili staletí skrytí - kartografka snů z Mezopotámie, slepého mnicha z Altaje, nesmrtelnou věštkyni z keltských ruin...

A ty, Jirko - nový klíč.

Ne silou. Ne krví. Ale lidskostí. Sarkasmem. Vtipem, který odzbrojuje i démony.

Tvoje zbraň?

Slovo.

Nadhled.

A láska k ženě, kterou svět křivě zvěčnil jako zrůdu... a ty jsi ji vrátil do lidskosti.