Rytíř z Brány času

Když podzimní mlhy sevřou brněnské údolí řeky Svitavy a vítr se opře do korun starých buků, stane se někdy, že ti nejvnímavější pocítí na krku dotek stínů. V těch chvílích ožívá místo, kde stával kdysi hrdý Obřanský hrad - dnes jen zarostlá zřícenina z nichž čas vyloupl jen šepoty.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jiří stál na kopci nad řekou. V ruce svíral starou mapu, nalezenou mezi věcmi po svém dědovi, milovníkovi brněnské historie. Ta mapa nebyla obyčejná - na jejím kraji byla rukou připsaná poznámka:

"Studna Brány - jen při mlze promlouvá."

Mlha dnes byla hustá jako mléko. Kameny, které kdysi mohly tvořit základ studny, se rýsovaly pod starým dubem. Jiří polkl. Byl tu. Na místě, o němž mu děda vyprávěl s téměř dětskou vírou.

"Tady to je..." zašeptal.

"Tohle místo... znáš ho?" ozval se hluboký hlas za ním.

Jiří se otočil. Stál tam muž v těžkém plášti, lemovaném kovem, který se leskl i přes mlhu. Oči mu žhnuly jako uhlíky, ale jeho postoj nebyl hrozivý. Spíš... klidný. Starodávný.

"Kdo jste?" vydechl překvapeně Jiří.

"Jsem stín strážce. Hlídám to, co se nesmí probudit bez oběti. Ale ty... tys přišel se jménem v srdci, ne s mečem v ruce."

"Můj děda mi o vás vyprávěl. O rytíři, strážci, co nezemřel. O tajemství, které střežíte."

"Tvůj děd věděl víc, než se zdá. Ale každé vědění má svou cenu."

Rytíř pomalu přešel ke studni. "Pohleď dolů. Uvidíš ne vodu - ale možnosti."

Jiří chvíli váhal, ale poté se nahnul. A v tu chvíli se mu zatajil dech.

Na hladině se odrazilo něco, co nebylo z tohoto světa. Bitva. Plameny. Hrad padající pod tíhou železa a ohně. A uprostřed toho všeho muž - rytíř - klečící v kruhové kryptě. V rukou držel podivnou schránku z kovu, která tajemně modře zářila. Na jejím povrchu byly rytiny - runy nebo snad písmo dávno zapomenutého jazyka.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rok 1315, Obřanský hrad.

Radomír z Ráječka, pán hradu, slyšel rachot bran. Měšťané z Brna se rozhodli jednat. Nevěděli nic o tom, co střeží. Neviděli jeho probdělé noci, plné motliteb, jeho sny o světle. Viděli jen daně, neodvedené peníze, obrannou věž.

Schránka byla připravena. Nesla jméno: Srdce Brány času. Podle legend, které mu kdysi šeptal slepý mnich, mohla přenášet lidské vědomí mezi světy. Minulost. Budoucnost. A duchem.

"Svatá sílo, nedopusť, aby padla do rukou těch, kdo nevidí dál než za zeď vlastních hradeb," pronesl a položil dlaň na víko.

Z nitra schránky vyšlehl modrý záblesk. A čas se rázem zlomil.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Od té doby," pokračoval rytíř, "nejsem ani mrtvý, ani živý. Byl jsem soudcem těch, kdo hledali poklad pro slávu, zlato, moc. Všichni sešli z cesty. Ale ty... hledáš odpověď. Ne pro sebe - ale kvůli minulosti."

Jiří jen tiše přikývl.

"Jsi připraven slyšet pravdu?"

"Ano."

"Pak tedy poslouchej - a nezapomeň."

A v tom okamžiku se obraz ve studni rozvlnil. Jiří padl na kolena. Hrad okolo něj znovu ožil. Viděl rytíře Radomíra, jak zapečeťuje vstup ke kryptě runami z popela a krve. Viděl mnicha, který mu žehná. Viděl měštany, kteří přicházejí s ohněm - ale nepochopením.

A Jiří rázem pochopil, že hrad byl zničen ne pro vinu, ale pro tajemství, které nebylo tehdy připraveno být sděleno.

Když se mlha rozplynula, tajemný rytíř zmizel. Jen kámen s vyrytým kruhem pdo dubem tu zůstal - zářil slabě i za denního světla.

Jiří se zvedl. Mapu si zastrčil zpátky do batohu. A věděl, že jeho cesta teprve začíná. Protože Brno je plné bran tam i zpět.

A některé z nich čekají, až je někdo znovu otevře.