Slavomír.

Slavomír.

7. kapitola příběhu Auny
Druhé dějství I.část

Dřevo je studené, omrzlé. Cítí, jak mu záda pokryté zaschlou krví přimrzají k ohradě. Nebolí to, jen trochu štípe. Ruce i nohy má ztuhlé, zakrvácené. Dva z prstů na levé ruce má zcela rozdrcené, místo konečků prstů jen krvavá kaše. Zmlácený, poražený. Ale stále naživu.
Je brzké mrazivé ráno. Pár posledních hvězd na zatažené obloze září ledovým svitem. Úpění, bědování, bezmocné vzdechy. Výkřiky do tmy. Vědomí se navrací.
„Když něco chceš, musíš něco obětovat. Takhle mi to Auna vždycky říkala.”
Už tenkrát, jako děti. Hráli jsme si, zdolávali lesní potůčky a rokliny po padlých kmenech starých stromů. Učili jsme se spolu stopovat a lovit lesní zvěř. V zimě váleli sudy ze zasněžených svahů.
„Otče otců, mocný Perune, proč zrovna ONA přišla mi na mysl?”
Nadějí, krásou, vzorem i láskou, byla jsi mou. Vzpomínám. Bojovala jsi statečně, neohroženě. „Bránila mne a já tebe.”
A pak jen pád. Dál už nevím.
„Snad jsi sestro, našla mír v náruči Matky Země.”

Slavomír se rozhlédl ranní mlhou po okolí. Na zmrzlé zemi leží těla jeho bratrů, otců, strýců. Někteří se hýbají, někteří sedí podobně jako on, zády opření o dřevěnou ohradu. Spí, nebo úpí. Jen vybraní muži.

Ženy a děti?
„Kde jsou, co je s nimi?”
Nedávné vzpomínky vidí jako nádherné obrazy. Život a radost, smrt a bolest.

„Vstávat špinaví pohani! Je tu nový den a pro Vás spásná naděje na nový život. Plný lásky Kristovi.”
Kníže Gradimír nebyl vysoké postavy, ale co do šíře budil respekt. Jeho mocná ramena jeden muž neobjal. Těžké kožené boty, černé lněné kalhoty stažené širokým páskem. Na úctyhodné hrudi měl šupinovou zbroj z kovu a kůže. Přes ní a kolem ramen mu tvořila pomyslný plášť velká kožešina vzácného černého vlka. Sepnuta zářivou stříbrnou sponou ve tvaru ryby. Symbol Ichthys, znamení rybářů Ježíše Krista. Znamení rybářů lidí.
Zarostlou hlavu mu chránila bohatě zdobená přilbice s barevnými lícnicemi. Jeho tváři dominoval velký černý knír a mohutný vous.
Budil respekt. Vyzařoval sílu. A krutost.

„Credo in Christum.”*
*(Věřím v Krista.)
Hovoří, až skoro zpívá vysoká postava mnicha v tmavohnědé kutně s dřevěným křížem na hrudi. Jde hned za knížetem. A kousek za nimi necelý tucet divých, špinavých bojovníků.
Gradimír rozrazil jednoduché dvířka ohrady a s tvrdým dupnutím rozšlápl ledovou vrstvu zmrzlého bahna. Střípky ledu dopadly na Slavomírovu tvář.

„Zřekněte se svých starých bohů, svrhněte zlo. Přijměte lásku Ježíše Krista a žijte. Buďte našimi bratry, poklekněte a polibte kříž.”
Pán Gradimír doplnil svou řeč výraznými posunky.

Dva bojovnicí, spíš divocí barbaři teď zvedají za podpaží mladého Jasana. Slavomír je opřen přímo naproti bratru, synu místního a váženého kováře.
Jasan je na nohou. Drží se, je silný. Mnich svírá pažemi svůj kříž, jde rázným krokem. Dojde až těsně k němu.
„Opakuj po mne, synu.”
Mstiš, až skoro otcovsky promlouvá.
„Zříkám se zla.”
Jasan se dívá upřeně mnichovi do očí. Je to vzdor? Nebo pokání?
Nic neříká. Ústa má sevřená, oči přivřené.
„Opakuj bratře, já, zříkám se zla!”
Ani druhá výzva mnicha nezměnila situaci. Jasan stále mlčí.
„Poklekni!”
Rozkázal důrazně Mstiš.
Jasan jen stojí. Třese se. Špinavé světlé vlasy mu padají do tváří. Pronikavý zrak. Mlčí.

Ráno již pokročilo. Sluneční kotouč mocného Svaroga pomalu zahřívá svými paprsky promrzlou zem. Obnažuje dřevěné kulatiny ohrady od námrazy. Teplé, ale slabé pohlazení po bolavých tělech.
Ale ne nadlouho, zatahuje se. Zvedá se mlha.

“Prásk!”
“Žuch, plesk.”
Slavomírovi na obličeji přistálo další bahno. To když Jasan padnul na zem. Zezadu ho pod kolena udeřil jeden z těch divochů natupo, svou lehkou sekerou. Leží teď v blátě, místy ještě promrzlém.
Tvrdá rána ho posadila na zadek, zády na zem, o ohradu si ještě dal pořádnou ránu do hlavy.
Mstiš si stoupl rozkročmo podél jeho boků, a nyní se nad Jasanem tyčí jako samotný bůh. Ten, který visí ukřižovaný na dřevěném kříži a houpe se mu na hrudi.
“Věřím v Krista.
Opakuj po mne pohane, máš poslední možnost.”
Mstiš už nezněl jako otec. Výraz jeho hlasu vyzařoval zcela jasnou nadřazenost.

Vzduch v ohradě houstne. Je těžký, chladný, pomalý. Jako mlha, která se válí kousek níž. Jde z lesů. Slunce se snaží svým svitem i teplem probojovat, aby mohl Svarog opět zahřát své děti. Ale nebe je zatažené a temná mračna slzí. Kapky deště se přidali k mlze. A pohlazení slunce, zahřátí jeho paprskem, je pouhým snem dobytých mužů. Jako sen o rodině, kterou měli. Jako sen o svobodě. O životě.
Děje se toho víc najednou. V jednu chvíli Slavomír vidí vstávat vedle sebe bratry Vojana a Bojana. Z jejich tváří vyzařuje vztek.
Kníže Gradimír stojí uprostřed ohrady, u pasu má velkou zahnutou šavli. Také cítí, že se mračna stahují. Pravou ruku položil na rukověť své zbraně. Levou rukou rovnou vytáhl krátkou dýku zpod širokého pásku. Vycenil zuby.

Nalevo od Slavomíra s hekáním vstává Věnceslav. Malý hubený mladík, ale když obíhali stohy slámy, byl vždy nejrychlejší.

Smrad barbarů je čím dál tím silnější a pronikavější. Chcanky, zvratky, výkaly a kdo ví co ještě je cítit v blízkosti těch bojovníků. Většina oděných jen ve špinavé plátěné kalhoty, nahá ochlupená hruď, tváře zarostlé černými vousy a dlouhými kníry. Kopí, sekery, tesáky. Připravené krmit se krví. Zabíjet, řezat, bodat, mrzačit. Strach. Ano, strach z nich je ještě cítit.
Vrčí, slintají, funí. A jsou všude kolem, u každého jednoho muže, padlého z kmene Hájků.

Mnich Mstiš se teď sklání nad Jasanem a za vlasy mu zvedá hlavu. Jasan je napůl omráčený po ráně do hlavy o ohradu. Vnímá, ano. Výraz bolesti v očích a přidušený výkřik.
„Per baptismum ingredior in vitam novam.“**
**(Křtem vstupuji do nového života.)
Mstiš rychlostí zmije vytáhl zpoza pasu krátký zdobený tesák. A jako zmije i uštknul. Přesným, hbitým pohybem zabodl špičku tesáku do levého oka Jasana. Následným prudkým škubnutím oko vyloupl z důlku. Z lebky. Z tváře mladého, silného a pohledného muže. Našeho bratra.
Jasan vykřikl, bolest ho probrala. Chce se bránit, leží zády v bahně, cuká sebou. Mnich ho stále jednou rukou drží za vlasy a teď mu hlavou praštil zpátky o zem. A druhým rychlým pohybem svého ostrého tesáku vyloupne Jasanovi i druhé oko. Křik, řev. Tento je z bolesti.

Výkřik, odhodlání, že by kousek naděje?
Náhle malý, ale rychlý Věnceslav skočil jednomu z barbarů na záda a praštil ho kamenem do hlavy. Tupý náraz valounu bojovníka nesrazil. Ale on srazil Věnceslava na zem. Smrdutý barbar bez zaváhání přibodnul pohana k zemi svým kopím. Do hrudi, přes bránici a hrudní koš až do bahna.
Věnceslav začal okamžitě zvracet krev.

O vzpouru a boj se pokusili i bratři Vojan a Bojan.
„Zhyňte, barbaři!”
Dodali si odvahu skoro jednohlasným výkřikem. A zaútočili. Oba náraz vrazili do nejblíže stojícího divocha, až mu vyrazili kopí z jeho rukou. Bojan se shýbá, chce se zmocnit zbraně a pomstít svého otce i svou matku. Vojan odstrčil barbara tak silně, až smrdutec žuchnul na záda na zem, do bahna a krve.

Kníže Gradimír byl zkušený bojovník. Celou situaci, působící vražedným chaosem měl pod kontrolou. Dokázal odhadovat pohyby, tušil, a většinou správně, kde, kdo, a kdy udeří. Kupodivu byl i rychlý, vzhledem ke své postavě.

Bojan už kopí nezvedl. Jeho hlava dopadla na zem. Po chvilce padlo do bahna i jeho tělo. Stín černého vlka.
Slavomír byl doteď stále jen divákem tohoto násilného představení. Ale už nechce být jen ten, co přihlíží statečnosti svých bratří. Vždyť i jemu ti špinavý bojovnicí zabili otce. Ještě nyní cítí na rtech jeho krev.

Nejdřív opatrně, bolí to, tak prudce, trhem.

„Mrťna jedna.“ pomohl si klením. Odtrhl své krví přimrzlé záda od dřevěné kulatiny, o kterou se opíral. Na ohradě zůstal kus jeho zkrvavené kůže. Ale teď nebyl čas na vlastní bolest. Zvedá se na nohy. Kousek od něj se Vojan snaží ubránit, spíš vyhnout ostří velké zahnuté šavle.
Nevyhnul. Malá, ale široká postava černého vlka se zářivou přilbicí Vojanovi otevřela břicho. Střeva se mu okamžitě vyvalila ven z těla. Smrad, krev, nářek.
Slavomír vycítil svoji příležitost. Černý vlk je k němu zády, napravo od něj sice vstává jeden z těch barbarů z bahna, ale kopí je blízko. Na zemi, jen tak. Šance, malá naděje.
Tři velké kroky mu stačili. Pravou rukou svírá ratiště kopí, zvedá ho. Je dobře vyvážené.
„A hned mi posluž!”
Hluboké zaklení neznámého jazyka, zavrčení. Jen tak tak uhnul ústupem před rozmáchlou paží zapáchajícího bojovníka. Ale má jeho zbraň.
Slavomír úkrokem přenesl váhu na svou zadní nohu. Zaujal pevný postoj, uchopil kopí oběma rukama. A bodl. Dopředu před sebe. Barbar instinktivně nastavil proti svému kopí ruku. Nepomohlo mu to. Slavomírův úder byl vedený velkou silou. Kovaná špička rozřízla dlaň divocha a vnikla do jeho ochlupené hrudi. Krev společně se zvratkami vyprsknul jako poslední pozdrav.

„Dolů, sehni se a pak otoč. Pozor!”
Ženský hluboký hlas v jeho hlavě, varování?
Slavomír se rychle skrčil do podřepu. Samotný vzduch nad jeho hlavou jako by na dvě půlky rozkrojilo ostří šavle, kapala z něj krev. Krev jeho bratrů.
Stále v podřepu se Slavomír otočil. Za jeho zády se na něj zubí a směje muž s černým vousem a bohatě zdobenou přilbicí.

Kníže Gradimír si pamatuje na tohoto pohana. To byl on, kdo na návsi bojoval s tou divoškou. Jednoho muže mu zabili. Ta děvka prej ještě víc. „Kde asi je?“
Ale teď je tady tenhle vzpurný pohan. Je silný, hodil by se mi. Mám ho nechat naživu? Uvidíme.

Slavomír z pokleku bodá kopím proti knížeti. Míří mu mezi nohy. Okamžik, snad jen blesk je tak rychlý. Odrazit tento úder je pro knížete hračka. Jedním mířeným švihem šavle přesekl kopí hned kousek před hrotem na dvě části. Silou úderu vyrazil Slavomírovi zbytek kopí z rukou. A silně ho nakopnul.
„Bhuumm.“
Těžká bota dopadla do tváře Slavomíra. Prasknul mu nos. Čerstvá krev i z pusy. Vyražené zuby. Mlha zhoustla a potemněla. A už je zase na zemi, v bahně a krvi.