MUŽI Z DRUHÉHO SVĚTA - TRAVIS

„Máš zpoždění," oznámím mu se značnou úlevou, kterou se ani nesnažím skrývat. „Už jsem se trochu bála, že nepřijdeš."
„To bych nikdy neudělal," ujistí mě mírně a ohleduplně za sebou zavře dveře koupelny, aby v místnosti neunikalo teplo. „Spolehlivost je jedním z mých pravidel, pamatuješ?"
„Takže?" Zeptám se zvědavě a pohledem při tom spočinu na jeho černém obleku, který dnes doplnil bílým kloboukem.
Povzdychne si. „Mluvíš o něm tak často, že už jsem ho musel vidět," prozradí nakonec, a když na to nijak nezareaguji, v nevyřčené otázce pozdvihne obočí.
Mlčky se postavím před zamlžené zrcadlo v koupelně, které visí přímo nad umyvadlem, abych se vyhnula jeho tázavému pohledu a zadívám se na svůj bledý obličej. Tomu už několik týdnů dominují tmavé kruhy pod očima, které jen dokazují, jak málo spánku se mi v posledních dnech dostává. Tahle návštěva to snad zase brzy změní.
V tom začnu vnímat pravidelné podupávání mého společníka, čímž projevuje svou obvyklou netrpělivost. Když pak k tomu ještě zahlédnu, jak se mu přes tvář mihne skoro nabubřelý výraz, vůbec poprvé mě napadne, jestli je tenhle muž v mé koupelně skutečný. Je totiž docela dobře možné, že ten dotyčný v mé koupelně existuje jenom v mé hlavě.
Znovu v zrcadle prozkoumám svou propadlou tvář a pak zavřu oči, protože si uvědomím, že mě pravda vlastně zase tak moc nezajímá, a že ve skutečnosti toužím jen po úlevě, kterou mi zajistí jen hluboký spánek. A právě jenom on, ač třeba neexistuje, má k tomu ten správný klíč. To ostatní teď proto není důležité.
„To tě ani trochu nezajímá, jak teď vypadá, a jestli tam byl sám?" Chce vědět a částečně mezi námi prolomí dusivou atmosféru. A když se jen smutně pousměji a zároveň zavrtím hlavou, posměšně si odfrkne, protože mi právem nevěří.
Poodstoupím od zrcadla a neslušně se přitom otočím ke své návštěvě zády, načež se začnu zcela beze studu pomalu svlékat. Neděsí mě, že mě u toho pozoruje a vidí tak všechny křivky mého těla, dokud pohledem nezabloudím k bouli v jeho kalhotách. Když si všimne, kam se dívám, automaticky se mu napnou všechny svaly na těle.
„Zavolala jsem tě, abys mi pomohl," upozorním ho, ačkoliv se jím ve skutečnosti necítím ohrožená. Oba víme, že nepřišel proto, aby se mě dotýkal. A kvůli sexu se mnou už vůbec ne. „Tak sebe zbytečně nezdržuj a začni," pobídne mě rozmrzele a mávne rukou na znamení, abych se přestala zajímat o jeho momentální fyzický stav.
I když vím, k čemu dnes večer dojde, stejně na to ještě nejsem připravená. Místo mluvení se tak ponořím do vany s horkou vodou a několik následujících vteřin si v tichosti vychutnávám příjemné teplo.
„Myslela jsem si, že to bude jednodušší," přiznám po pravdě, zatímco zapnu sprchu a přistihnu se, jak si přeji, aby společně se všemi těmi kapkami odtekly do potrubí i všechny moje dávné chyby. Kdyby tak všechno, co cítím, zmizelo tím malým odpadním otvorem pryč a skončilo na dně odtokové trubky. Přitom je to tak jednoduché. Neškodit. Neranit. Zapomenout.
„To ale není nikdy, zlato," sdělí mi nadřazeně a zlověstně se rozesměje ve chvíli, kdy vezmu do ruky jednu z umělohmotných lahviček vystavených na okraji vany a vytlačím z ní doporučené množství šamponu, které si posléze začnu vtírat do týdny nemytých vlasů.
Nejspíš je to pak můj strhaný obličej nebo smutek v mých očích, který ho donutí zmírnit tón. Rezignovaně si sundá klobouk a sklopí prkénko záchodové mísy, na které se následně posadí.
„Tak jaká vzpomínka na Travise to dnes bude?" Zeptá se o něco klidněji, protože správně uhodne, že dnes je tu opět právě proto, abychom mluvili o mém bývalém manželovi, na něhož se byl podívat.
Travis, můj bývalý manžel a herec, se dnes večer v jednom z tamních kin účastnil premiéry filmu, ve kterém hraje hlavní roli. Na to si hned vybavím, jak jsem ho donedávna na tyhle akce doprovázela a škrobeně se usmívala do objektivů nadšených novinářů.
V takovém oboru nebylo nijak výjimečné, když se dají dohromady dva lidé, kteří se pohybují ve stejném odvětví. Zatímco však Travis začínal svou kariéru v seriálech, já tu svou začala tím, že jsem pro ty seriály psala scénáře. Důkladně si opláchnu hlavu a odvahu pokračovat najdu, až když si z kelímku do vlasů nanesu druhou vrstvu regenerační masky.
„Travis je jako každý umělec nesmírně komplikovaný člověk," začnu s jistou dávkou sarkasmu, za kterou si od svého společníka vysloužím uštěpačný výraz. Ví totiž, že když mu začnu odhalovat střípky ze svého života, je lepší mě nepřerušovat.
Ostatně není to poprvé, co jsem využila jeho služeb, takže už víme, že ne vždycky jsem schopná příběh dokončit, což je pro nás oba riziko. Pokud mu totiž detailně neodvyprávím celý příběh, nemůže mi ho následně sebrat. A mě pak následující dny dělá společnost nespavost a nesnesitelná bolest hlavy, protože jeho pomoc je pokaždé časově omezená.
„Nebylo snadné sladit tempo našich různorodých životů, i když jsme se o to dost snažili." Nechám ve vlasech působit masku tak dlouho, jak se uvádí na etiketě a během těch deseti minut se snažím najít vhodná slova. Přeci jenom uslyší další vzpomínku na Travise. Tu, kterou si ode mě následně vezme, protože se jí dobrovolně vzdám. A to už dobře znám.
„Ale nakonec se vám to podařilo," dokončí za mě pohotově a fascinovaně sleduje, jak si po celé délce jednoho lýtka rozetřu pěnu na holení a následně vezmu do ruky žiletku, abych po několika týdnech prokázala svým nohám zaslouženou úctu. V duchu následně popřeju všem padajícím chloupkům hodně štěstí při cestě do kanálu.
Přikývnu na souhlas a jsem opravdu ráda za takovou spoluúčast. Na začátku totiž takový vůbec nebyl. Na naší první schůzce byl příliš horlivý a ptal se na věci, na které jsem nechtěla odpovídat. Jeho otázky byly bolestivé a já následně dostala strach, takže ani jeden z nás nedostal, co chtěl. Naštěstí se z toho ponaučil a změnil svůj přístup.
„Musíš pochopit, že Travis byl plamenem našeho vztahu. On byl ten, kdo udával směr, ale zároveň i ten, kdo měl právo ho pálit na uhel," svěřím se mu. „Vedle něj jsem byla plamínkem na ohořelé svíčce, na které jsem bez něj jen odevzdaně plápolala." Bez servítek si začnu vyholovat intimní partie, což mého posluchače nijak zvlášť nezaujme. Však je tu pro mou vzpomínku. Pro mou zpackanou minulost.
„Travis brzy pochopil, že mi musí dopřát určitý prostor pro práci. A to odloučení paradoxně prohloubilo náš vztah. Nemusela jsem mu nic říkat, sám pokaždé poznal, kdy je čas z našeho bytu odejít. Toleroval mou nevrlost, rozmrzelou náladu a tu nastupující melancholii v mé hlavě. Mezi námi tak časem panovala tichá dohoda, která po letech vyústila v docela příjemný kompromis. Oba jsme věděli, že ve skutečnosti neodchází ode mě, ale od mé inspirace. Utíkal od mého pracovního zápalu, který byl...," zamyslím se. „...občas poněkud vražedný." Nešťastně se na něj usměji. „Jak, že se to říká? Člověk si uvědomí, co skutečně miluje, až když to ztratí?"
Nechám tu otázku viset ve vzduchu a sáhnu po kusu zelené pryže ve tvaru kvádru, kterou následně použiju k tomu, abych se zbavila zhrublé kůže na chodidlech. A opět se přistihnu, jak si docela živě představuji, jak se ty zbytky spojí s mými oholenými chloupky kdesi na dně špinavého potrubí a promění se v neidentifikovanou hmotu.
„Travis říkal, že to dělá proto, abychom měli nějakou budoucnost," navážu na svůj příběh. „A já mu to věřila." Vrátím pryž zpátky na místo a do citlivých partií si vetřu gel určený pro intimní hygienu. „Aniž bychom si to uvědomovali, brzy jsme se tak ocitli ve fázi, kdy začalo být naše manželství, až příliš opravdové a dokonalé, což mě k smrti děsilo."
„V tom kině byl sám," oznámí mi skoro lítostivě a mě mimoděk napadne, že možná až teprve teď nejspíš skutečně chápe, jak moc jsem tenkrát byla do Travise zamilovaná.
„Prosím, nechci už nic dalšího vědět," zarazím jeho pokus o sdílení detailů z manželova nynějšího života. Nechci totiž o Travisovi vědět víc, než je nutné. A to právě proto, že momentálně v něm mám jen maličkatou roli.
V tuhle chvíli o něm vím tak málo, a přesto je to pořád dost. Jenomže nevědět je někdy stejně tak příšerné jako vědět. Ze všeho nejvíc jsem ale netoužila vědět, jestli v tom sále bude někdy někdo sedět po jeho boku, držet ho za ruku a usmívat se do objektivů stejně nuceně jako kdysi já.
Ignoruji jeho zkoumavý pohled, zatímco se pokusím v sobě zklidnit nápor emocí, které mi vzpomínky na Travise přinášejí. Naneštěstí brzy o další z nich přijdu.
Spolu s tou vzpomínkou se chci zbavit i všech nedostatků na svém těle. Chci, aby má hlava i tělo dnes večer dosáhlo jakéhosi znovuzrození. A nevadilo mi tak, že můj host vidí mé mastné vlasy, neoholené nohy a zhrublou kůži na chodidlech. Beztak už se pro opačné pohlaví necítím nějakou dobu přitažlivá.
„Od našeho rozvodu jsem se scházela s jinými muži, ale spíš jsem tím tak jen sama sebe přesvědčila, že Travis může být jenom jeden," povzdechnu si smutně, protože jsem si jistá, že mě už nikdy nikdo neobejme tak jako právě Travis. „On byl to nejlepší, co mě v životě potkalo," prozradím tiše. „Neměla jsem ho opustit." Setřu si slzy z tváře a zároveň si uvědomím, jak jsem ve skutečnosti unavená.
„Znáš přeci pravidla. Vždy jen jedna vzpomínka," sdělí mi nekompromisně ve chvíli, kdy ze zelené tuby vytlačím do jedné své dlaně pořádnou dávku sprchového gelu s vůní citrusů.
„Já vím," ujistím ho, zatímco se snažím soustředit na detaily.
Téměř okamžitě se mi vybaví Travisova tvář a mé tělo zaplaví povědomá horkost. V tu chvíli mi doopravdy dojde, jaké vzpomínky se chci zbavit a na malou chvíli uvažuji, jestli to přeci jen není příliš velká daň za to, abych mohla pár dní nerušeně spát. Pak si ale připomenu, že Travis už dávno není můj, a to už najdu odvahu pokračovat.
„Chci mluvit o době, kdy jsme se s Travisem nejvíc milovali. Tomu samozřejmě předcházel můj strach, že pro mě není ten pravý." Zatřesu hlavou, protože si moc dobře uvědomuji, jak hloupě to zní. „Nemohla jsem kvůli tomu spát a právě uprostřed těch bezesných nocí mě doslova sžíralo, že Travis možná není mou spřízněnou duší a já se tak vědomě okrádám o větší a přirozenější lásku." Plácnu se do čela, jak malicherně to celé zní.
„Kdybych tenkrát jednoduše přijala, že nikdo lepší než Travis neexistuje, nejspíš bychom spolu byli až do konce života," dodám potichu a omluvně pokrčím rameny.
„Vždycky jsem nepsala jen scénáře pro seriály. Měla jsem období, kdy jsem byla doslova posedlá myšlenkami na nenávist, zlobu a pomstu a ten tlak jsem uvolňovala psaním povídek, které postrádaly romantiku. Ty příběhy ostatně postrádaly jakýkoliv soucit, lásku a lidskost.
Když jsem tu práci konečně dokončila, vlezla jsem si do vany a ležela v ní tak dlouho, dokud jsem z hlavy nedostala ony děsivé a hrůzu nahánějící scény, o kterých jsem psala. Nechtěla jsem totiž, aby moje představy ovlivňovaly život, jaký jsem s Travisem měla. Věděla jsem totiž, že se mi dost často stává, že od sebe tyhle dva světy nedokážu dost rychle oddělit." Opláchnu si tělo i vlasy.
„Hned potom mi začal Travis přirozeně chybět. Naším bytem se šířila osamělost a z každého rohu tak na mě doslova křičela jeho nepřítomnost. Stačilo mu jednoduše zavolat a požádat ho, aby se ke mně vrátil, ale neudělala jsem to, protože jsem pořád předstírala, že Travis nemá nad mými city k němu žádnou moc. Dodnes nechápu, jak jsem mohla manželův návrat domů považovat za nějaké své osobní selhání."
Protočím nad tím nesmyslem oči. „Nevím jak, ale Travis naštěstí vždycky poznal, kdy se má vrátit domů. Jakoby prostě věděl, že ho v tu danou chvíli potřebuji. Jakmile vstoupil do bytu, zavřela jsem oči a všemi ostatními smysly vnímala každý jeho pohyb v místnosti. Každý kousek jeho existence. Každou molekulu v jeho těle." Stoupnu si a natáhnu se po ručníku, abych se utřela.
„Víš, že pokud to má fungovat, musíš mi to říct všechno," zdůrazní, když si oběma nohama stoupnu na koupelnovou předložku a upře na mě své velké hnědé oči.
„A to taky udělám," slíbím skálopevně, zatímco své tělo zahalím do saténové noční košilky.
„Travis přišel až ke mě a díval se na mě tak dlouho, dokud mi z jeho pohledu nenaskočila husí kůže po celém těle. Jen takhle jsem poznala, v jakém světě se právě nacházím. Protože jenom v tom skutečném se může žena cítit svým manželem takhle žádaná."
Nasucho polknu. „Obvykle mě objal v pase a zabořil obličej do mých vlasů. Nebo mě zlehka políbil zezadu na krk. Vždycky na to stejné místo. Jednou jsem se ho zeptala, proč mě pokaždé políbí právě tam. Nejdřív se jen tajemně pousmál, ale nakonec mi se smíchem prozradil, že právě tam si rád představuje, že mám bránu do své duše." Ruka mi automaticky zajede pod mokré vlasy. „Občas se to místo snažím nahmatat, ale nikdy ho nenajdu. Jako by si ho vzal s sebou," prozradím mu, když nechám ruku rezignovaně klesnout zase zpátky podél těla.
„Někdy jsme tam takhle v objetí seděli celé hodiny, zatímco mě Travis zasypával drobnými polibky, jindy si opřel hlavu o mé rameno a vzájemně si se mnou propletl prsty. S ním bylo tohle snadné. Nepotřebovali jsme jeden druhého mluvením ujišťovat, co k tomu druhému cítíme, ani kam vede náš vztah. V tu chvíli jsme to prostě věděli. V té době jsem byla přesvědčená, že náš vztah přežije všechno."
Zamrkám, abych rozehnala slzy a přitom mírně zakolísám. Po chvilce váhání si raději sednu na okraj vany a nějakou dobu sbírám sílu promluvit. Vzpomínka na Travise totiž otevřela staré rány a já cítím, jak se mi opět hroutí svět. Na tohle brzy zapomenu, ale to mé zjitřené emoce momentálně nezajímá.
„Co se stalo potom?" Pobídne mě zaujatě, když dlouho mlčím, ztracená ve své mysli.
„Co myslíš?" Uchechtnu se pohrdavě, protože mě jeho dychtivý tón popudí. "Pokaždé jsme se spolu vyspali," prozradím suše a rukama se křečovitě chytnu za okraj vany, abych zakryla, jak se ve skutečnosti celá třesu. „Jen občas jsme se stihli přesunout do ložnice, ale většinou jsme to dělali přímo na podlaze v obývacím pokoji." Přinutím se k úsměvu, i když k tomu nemám jediný důvod.
Po těchto slovech se podívám svému posluchači přímo do očí a rázem cítím, jak se pomalu přetrhávají jednotlivá vlákna kdysi tak šťastné vzpomínky, která mi ale nyní drásá srdce. Opravdu potřebuji dostat tuhle vzpomínku ze své hlavy.
„Ačkoliv naše těla poháněl chtíč, stále jsme dokázali svou touhu ovládat. Pozorovali jsme se hladovýma očima, ale málokdy jsme se na sebe vrhli. Oba jsme upřednostňovali dopřát našemu milování čas." Otočím se čelem ke dveřím, abych mu dala najevo, že jsem s touhle vzpomínkou došla téměř na konec. „Nebyli jsme dokonalí, ale dokonale jsme se k sobě hodili." Lusknu teatrálně prsty, zatímco u toho nepřítomně pozoruji kliku na dveřích.
„Opravdu jsi ho milovala," dovtípí se. „A nejspíš ho ještě pořád miluješ," dodá vzápětí, jakmile k němu vykročím.
„Až do konce života," přitakám beze studu.
„To ale nedává smysl," uvažuje nahlas a sám vypadá, že jsem ho poprvé tím svým vyprávěním upřímně zmátla. „Jestli ho stále miluješ a po tom všem, co jsi mi o něm předtím vyprávěla, jsem si jistý, že on tebe taky, proč se chceš zbavit vzpomínky, která by vás mohla dát dohromady?"
Postavím se těsně před něj, protože vidím, že s mým rozhodnutím vymazat z mojí hlavy právě tuhle vzpomínku očividně nesouhlasí.
„Dozvíš se odpověď," zašeptám zničeně, když vidím, jak sám se sebou svádí vnitřní boj. „Ale to už je zase jiná vzpomínka." Ignoruji jeho následující protesty a pohledem ho prosím, aby si tu vzpomínku vzal.
„Jsi si jistá, že to tak chceš?" Zkusí to ještě a zkoumavě si mě prohlédne.
Zavřu oči a celé manželství si jako film přehraji ve své hlavě.
„Věř mi, má to svůj důvod," vydechnu zuboženě, když otevřu oči a psychicky se připravím na poslední krok.
Rezignovaně si povzdechne a hned na to se napřímí, zatímco mě stále hypnotizuje uhrančivým pohledem. Pak začnou jeho oční bulvy pomalu těkat ze strany na stranu a brzy se za nimi začne odehrávat úplně jiný svět. Vždy při tom pohybuje ústy, ale já nikdy nerozumím slovům, které z těch jeho pootevřených úst vychází. Ve skutečnosti vlastně netuším, kolik záblesků skrz jeho tělo je zapotřebí, aby odvedl svou práci. Vím jen, že při tom celém procesu je to fascinující souhra barev a světel.
Trpělivě čekám na jeho pokyn, který přijde jen pár vteřin potom, co všechno kolem nás utichne a jeho oči se vrátí do normálu. Krátce nato pokývne mým směrem, a tím mi dá najevo, že jsme tu dnes večer skončili.
„Děkuji," zašeptám, i když si nepamatuji nic z toho, co jsem mu v posledních minutách řekla a úlevně svěsím ramena.
Otevřu dveře koupelny, ale na poslední chvíli se v nich zastavím a otočím se zpátky k němu. „Dobrou noc," popřeji mu a hned na to dlouze zívnu.
Následně se vydám po schodech do své ložnice, kde zatáhnu závěsy a lehnu si do předem rozestlané postele. Uvnitř se cítím podivně prázdná jako bych právě o něco cenného přišla.
Ještě předtím než se ponořím do hlubokého spánku, pohled mi padne na vizitku položenou na nočním stolku a především pak na telefonní číslo, pod kterým se ukrývá jeho skutečné jméno.


Přejete si zapomenout některé ze svých vzpomínek?
Potřebujete spát, ale prášky na spaní nezabírají?
Garantuji okamžitý pocit úlevy.
Vyslechnu si Vaši vzpomínku a převezmu její břemeno.
Moje značka? Zbavím bolesti - BEZBOLESTNĚ!!!

Volejte v jakoukoliv hodinu.

7777 2663 6266




A šifra na konec....telefonní číslo v sobě ukrývá jméno společníka :) Bavte se :)