MUŽI Z DRUHÉHO SVĚTA - JOHNATHAN

Někdy obyčejná náhoda změní i roky plánovanou budoucnost.

Tu pláž jsem znala stejně dobře jako svoje tělo, protože jsem téměř každý den běhala po jejím horkém písku a znala tak každé zrnko, které na ní leželo. Milovala jsem, jak mi při tom pokaždé mořský vzduch okysličil plíce a zpocenou pokožku mi pokryla typická slanost moře. Běh po prázdné pláži mi dodával jakýsi pocit neporazitelnosti a za ta léta se tak stal duchem mé vlastní existence. Při té správné rychlosti jsem měla dokonce pocit, že dokážu udržet krok s větrem, dohonit ptáky kroužící po vyjasněném nebi, nebo dokonce závodit s loděmi na moři.
     Mým životním cílem pak byla stejná vytrvalost, jakou mají ostré hrany kamenů ve vodě, do kterých se bez ustání opírají mořské vlny a hudba ve sluchátkách, která vždy podtrhovala mé celkové rozpoložení a odvracela tak pozornost od myšlenek na vlastní budoucnost. A snad proto jsem si tenkrát té obrovské hory lidských svalů nevšimla dřív, než jsem do ní narazila. Ta srážka obrátila můj dosud tichý svět naruby. Sice jsem se nezměnila během těch prvních několika vteřin našeho prvního setkání, ale můj život už zkrátka nebyl jako dřív.
     Od malička jsem byla nesmírně cílevědomá a puntičkářská. Proto jsem taky brzy věděla, jakým směrem se chci v životě vydat, co v něm dokázat a jaké sny si vyplnit. A díky značné finanční podpoře mých rodičů jsem nemusela o svých rozhodnutích ani jedinkrát pochybovat. A už vůbec mě nenapadlo, že na světě existuje člověk s rozbuškou v ruce, který dokáže odpálit všechny mé dosavadní plány do vzduchu tak jednoduše, že po nich v zemi zůstane jen obrovská prázdná díra.
     Díky němu byly mé dosavadní hodnoty, víra i cíle jednoduše v tahu. Před očima mi tak doslova v mžiku zmizel roky nastolený řád a bezpečný svět, ve kterém jsem se vědomě ukryla. Při představě, že bych měla vybočit ze zajetých kolejí a vkročit tak do světa bez pravidel, by mě jindy zachvátila panika a pravděpodobně bych to vzdala dřív, než bych v něm vůbec zkusila žít. A přesto na tom bylo něco konejšivého. Existuje totiž důvod, proč svých zmařených plánů nelituji a proč nebrečím, že se má budoucnost tak náhle změnila. Nevrátila bych čas, kdybych mohla, protože pak bych nepoznala jeho.
     Naše srážka nebyla náhoda. Sám vesmír chtěl, aby byl v ten samý okamžik na té stejné pláži a nedával pozor na cestu stejně jako já. Snad osud, všech pět přírodních živlů a sopečný výbuch na druhé straně planety přispěl k tomu, abychom se my dva potkali. Díky jeho příběhu jsem věděla, jak osamělý život může člověk vést, pokud ze sebe včas nesejme břemeno neúspěšného vztahu. Trpělivě jsem poslouchala jeho příběh a snad mu tím i pomáhala obnovit ztracenou důvěru v lidstvo.
     Při tom jsem si ale sobecky užívala jeho společnost a byla vděčná, že zrovna ten den se vydal po pláži stejným směrem jako já. Už po pár našich setkání jsem totiž věděla, že bych kdykoliv vyměnila tisíc svých předchozích stereotypních dní za jeden den s Jonathanem.
Johnathan. Obyčejné jméno pro neobyčejného člověka. Johnathan, smutná bytost ve světě, pro něhož je čest a pravda nejvyšší hodnotou i za cenu vlastního štěstí. A lidé jako Johnathan budou raději trpět, než by tenhle kodex porušili.
     Johnathanův příběh začal toho dne, kdy potkal svou životní lásku. Měl štěstí, protože jeho láska byla opětována. Podle jeho vyprávění k sobě oba zahořeli vášní, která brzy přerostla v ryzí nesobeckou lásku. Jen v jedné věci osud Johnathanovi nepřál. A tím byla doba, kdy se Johnnathan do té dívky zamiloval.
     Z mladistvé nerozvážnosti se totiž zavázal k povinnostem vůči své zemi, které se staly nejenom jeho životní zkouškou, ale později i hlavním důvodem jejich rozchodu. Nikdy jsem neměla odvahu, abych mu řekla, že tím rozhodnutím možná udělal svou největší chybu v životě. Dost možná, pokud by se nerozhodl sloužit své vlasti, aby unikl z rutinního života, pravděpodobně by s ním jeho životní láska zůstala až do smrti.
     Jenže podobně jako většina vrstevníků oné dívky, i ona potřebovala ve svém mladistvém životě neustálý posun. A vztah s mužem, jakým byl Johnathan jí nabízel pouze nekonečně dlouhé čekání na jeho příjezd. A to dvacetileté dívce, která má teprve celý život před sebou, přestane po nějaké době stačit. Vnitřní touhy totiž ani po letech neuhasínají a přibývající vrásky pak jen člověku připomínají, že se čas zastavil pouze pro její duši, nikoliv však pro její tělo a okolní svět. A ten je příliš lákavý na to, aby ho netoužila poznat. Takže se nakonec rozhodla pokračovat bez Johnathana.
     A ten ji z ničeho nevinil a necítil k ní ani zášť, protože si až příliš uvědomoval, že to zkrátka musela udělat. Johnathan od začátku věděl, že se se službou v armádě nedá vést dlouhodobý boj.
Na Johnathana jsem narazila krátce po jeho návratu z jedné mise a dobrovolně jsem se stala jeho převozníkem, i když to vůbec občas nebyla bezpečná cesta. Musela jsem s ním přebrodit řeku Zlomeného srdce a krátce ho opustit na ostrově Nových nadějí.
     Nikdy jsme o tom nemluvili, ale s Johnathanem jsme oba od začátku věděli, že náš společný čas je omezený. A občas jsem sama sebe doháněla k šílenství tím, že jsem se ho snažila u sebe udržet. Nebylo to správné a nebylo to ode mě fér. Johnathan totiž stále miloval svou ženu a já si dlouho nechtěla přiznat, že jsem byla jen jakousi náplastí na jeho krvácející rány.
     Stejně jako dezinfekce jsem z Johnathanova těla odehnala nemocné buňky a postupně je nahradila jejich zdravější variantou. Stala jsem se obvazem, který zafixoval jeho otevřenou ránu a později ostrými nůžkami, kterými si vyndal stehy. Nakonec jsem skončila v neznámé ordinaci uložená hluboko v zásuvce kancelářského stolu, kam mě Johnathan uzamkl.
     Johnathan byl všechno, jen ne náročný. Obvykle měl na sobě obyčejné bílé tričko, tmavě modrou teplákovou mikinu a obnošené džíny. Jen v příliš horkých dnech pak vyměnil dlouhé kalhoty za šortky po kolena. Ale já se pro něj především zamilovala pro jeho rozhodnost a vědomí, že v jakékoliv situaci stojí pevně nohama na zemi.     
     O to víc to bolelo, když jsem si definitivně připustila, že ho musím nechat jít, protože Johnathan ke mně nikdy nebude cítit to samé, co já k němu. A když jsem se konečně smířila s touhle pravdou, tlak v mé hrudi povolil a definitivně zmizel potom, co jsem se vzdala všech nadějí na jeho lásku. Paradoxně, jen díky tomu jsem se s Johnathanem doopravdy sblížila a od té doby jsem si užívala každou vteřinu, kterou mi jako kamarád věnoval.

Kola osudu se točí dál, i když se jimi snažíme všemožně manipulovat.

V moři se mezitím vystřídalo nespočet odlivů, a každý z nich poctivě ukrajoval dobu strávenou po Johnathanově boku. Následující léto jsme se s přáteli pravidelně scházeli u táboráku nedaleko místa, kde jsme na sebe v ten osudný den narazili. Při tom jsme dlouho do noci sledovali tančící plamínky v ohništi, seděli v kruhu okolo ohně a popíjeli laciné víno. S přibývajícím alkoholem v krvi se pak někteří odebrali do stanů nebo na procházku po pláži.
     V ten den jsem zůstala sedět u ohniště na nízké dřevěné stoličce a pozorovala rozzuřené plameny, které se usilovně snažily utéct ze svého žaláře, přičemž jsem se nemyslet na Johnathanův blížící se návrat do armády. Po celou dobu jsem na sobě cítila Johnathanův intenzivní pohled, který jsem ovšem zatím nebyla schopná opětovat. Ne snad proto, že bych se v něm při pohledu do očí navždycky ztratila, ale právě ze strachu, že se mu snažím být kamarádkou, i přestože vím, že mě nebude nikdy milovat. A tuhle jedinou syrovou pravdu jsem v jeho očích vidět nechtěla. V jeho pohledu se totiž stále odrážely obrysy ženy, kterou miloval.
Pokaždé, když jsem se mu podívala do očí, zároveň jsem v jeho duhovkách viděla i tvář ženy, která mu tolik ublížila, a přesto ji stále bezvýhradně miloval. Tedy podobiznu ženy, která byla tím hlavním důvodem, který ho dostal ke mně. Až na samé dno oceánu.
     Na začátku toho všeho jsem se bála času, který jsem s Johnathanem strávila. Nyní mě děsila skutečnost, že ho zbývá tak málo. Ten večer jsem mu měla říct pravdu. Ujistit ho, že jsem stále jeho záchranným lanem, jedinou konstantou, bez které si už svůj život nedokážu představit.
     Nic z toho jsem ale Johnathanovi ten večer neřekla. Místo toho jsem si rázně zastrčila ruce do kapes u mikiny a důrazně odmítla jeho nabídku, že mě doprovodí domů, přičemž jsem se snažila zakrýt vlastní frustraci tím, že jsem vytahovala přebytečné nitky mikiny ve vnitřku svých kapes, zatímco ho má ústa odmítala a mé srdce to trhalo na kusy.
     Už dávno jsem totiž věděla, že po něm nemohu chtít něco, co mi nemůže dát. A kdyby mě v tu chvíli obejmul a já cítila vůni jeho těla, začala bych ho zcela určitě prosit, aby neodcházel. Styděla jsem se za tyhle sobecké pocity, a proto jsem od něj ten večer odešla. Stejně jako dívka, kterou miloval.
     Tenkrát tam na té pláži jsem Johnathana neviděla, protože jsem se příliš soustředila na své malicherné myšlenky. Kdybych o něm věděla, nejspíš bych v ten den doma nechala své srdce. Nebo si na to naše setkání vzala oblek z hroší kůže, vydloubla obě oči a lepící páskou umlčela svoje ústa.

I přesto jsem si ale jistá, že bychom se my dva stejně někdy potkali.

Milý Johnathane,

díky tobě jsem konečně našla smysl života, ke kterému jsi mi dal tu správnou odvahu, když jsi mi ukázal, že život nemusí být nutně předvídatelný, jak jsem si myslela. To ty jsi mi ukázal, že se nemusím bát toho, co přijde, ale právě naopak toho, co jsem vědomě propásla. Díky tobě už neberu život jako jednu velkou hru s předem rozdanými kartami, ale naopak jako vzácnost, kterou si chci zasloužit. Uzdravil jsi mé srdce a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná.

Předtím by mě vůbec nenapadlo, že jednou budu kráčet po cestě, kterou jsem si sama přímo nevybrala. Ale vůbec poprvé si o všem podstatném rozhoduji sama a už se nebojím podívat do očí toho, kdo mě za to odsuzuje. Už nebrečím v koutě, když jsem nešťastná, protože mám kolem sebe lidi, kteří mě v té slabé chvíli obejmou a dají mi tak potřebný pocit bezpečí. Už se necítím osamělá, protože se ze mě stal lepší člověk. Především já sama se tak vnímám a myslím, že bys na mě byl hrdý. Nejvíc mě ale mrzí, že se o tom sám nemůžeš přesvědčit.

Každý den myslím na naše první setkání. Pamatuji si, co jsi měl na sobě. To, jak jsi tenkrát na té pláži stál se ztraceným výrazem ve tváři, a přesto ti to tak zatraceně slušelo. Ráda bych viděla tvůj výraz, když už teď víš, jakým člověkem jsem se stala, protože já už nejsem taková, jakou mě chce svět mít. A teď si půjčím trochu tvé troufalosti, když napíšu, že nejsem ani taková, jakou jsi mě chtěl mít ty. Já jsem totiž, Johnathane, svou lepší verzí. A z větší části je to i tvá zásluha.

I když už se mnou nejsi, já přesto cítím, že stojíš blízko mě a dodáváš mi odvahu v tom, co dělám. A Johnathane? Nevím, jestli to uslyšíš rád, ale konečně mi spadl kámen ze srdce, protože už se neskrývám na veřejných shromáždění. Nestojím v koutě a nevyhýbám se konverzacím. Dnes jsem to já, kdo stojí uprostřed té debaty. Poslouchám svůj pevný hlas a občas mě to pořád samotnou udivuje. Dnes už také vím, co jsi myslel tím, když jsi řekl, že mé myšlenky lidem neprozradí, jaký jsem člověk. A tak jsem své myšlenky začala říkat nahlas, což mi mimochodem otevřelo cestu k lidem. Ke společnosti. A v první řadě i k sobě.

Nejraději sděluji světu své myšlenky prostřednictvím slov. Což pro tebe jistě není úplná novinka. Víš, dlouho jsem si myslela, že jsem tu pro tebe, ale nakonec se ukázalo, že je to přesně naopak. Obviňovala jsem tě, že odmítáš mou lásku, ale ve skutečnosti jsem jen nebyla ochotná přijmout, co jsi mi nabízel. Kéž bych si tohle uvědomila mnohem dřív! Čas vrátit nedokážu, ale kvůli tobě se v něm můžu pokusit být šťastná.
Skutečně jsi ale proto musel přinést takovou oběť?

Proč to všechno vlastně Johnathane? Takhle to přeci nemělo skončit! Přinejmenším jsi měl vpadnout do mého života, uklidnit mou zraněnou duši, změnit mé životní plány a zůstat se mnou, abys viděl mé pokroky. Jenže ty jsi odešel a už se nevrátil, i když jsi to sliboval. A teď tu nejsi, abych ti do očí řekla, jak moc se na tebe kvůli tomu zlobím. Štve mě, že tě nemohu obejmout a zabořit obličej do tvého hrudníku, abych ucítila jemnou vůni aviváže a borového jehličí.

Zůstala jsem tady, abych bojovala za nás za oba. Za tvůj odkaz. A ty víš, že já se nevzdávám. Připoutal jsi mě k sobě, Johnathane. Uvědomuješ si to vůbec? Zůstala jsem, abych si tě mohla připomínat a nedovolím, abys žil jen v mém srdci, a stal se tak jen pouhou vzpomínkou. Jako ta truhla se spousty temných tajemství.

Byl jsi můj, Johnathane. Alespoň na tu chvilku. Nevěřila jsem na pohádky, dokud jsem tu svou neprožila. Od začátku vyprávění, až po cinkání zvonečků na konci příběhu. Nikdo nechce vyprávět jednoduchý příběh, a proto mi věř, když píšu, že ten můj se ti podařilo pořádně zkomplikovat.

Milý Johnathane,

jsem svobodná.