Zlaté delirium

Lidé si myslí, že když budou kopat dost hluboko, tak dříve nebo pozdějí narazí na bránu pekel. Každý horník ale moc dobře ví, že aby člověk zažil peklo, tak stačí sestoupit pouhých pár set metrů pod povrch. Vzduch těžký jako olověné okovy, svazující tvůj krk a plíce s každým nádechem, dusivě úzké chodby, tvořené nemilosrdně tvrdým a ostrým kamením a tma, kterou člověk zažije jinak pouze dvakrát v životě, poprvé v matčiném lůně a naposled šest stop pod zemí v rakvi.

Psal se rok 1894, seděl jsem u stolu a míchal kávu lžičkou, skoro až hynotizovaný vznikajícím vírem na hladině. Povoláním jsem horník, stejně jako můj otec a děda, kteří tady už dávno nejsou. Tahle práce člověka zevnitř pomalu rozežírala, ale zároveň dovolovala lidem jako jsme my, mít důstojné živobytí. Přemýšlel jsem, kolik roků téhle úmorné dřiny ve mně ještě je. Co prst to mozol a dlaně tak sedřené, že by místní kartářce při nejlepším připomínaly počmárané stránky  bible. Vytáhl jsem z kapsy hodinky, dopil zbytek té břečky, které se snad ani káva nedá říct a vydal se do práce. Po cestě jsem se potkal s Leslavem a Olegem, kteří se mnou stejně jako vždy měli šichtu. Cesta to není daleká, ale je poměrně náročná kvůli terénu. Do dolu se vždy sestupuje před úsvitem a když má člověk štěstí, tak při výstupu uvidí pár posledních paprsků západu. „Tak co hoši, těšíte se na náš přepychový hotel? Teď by tam konečně mohlo být místo i na nohy.“ řekl šklebící se Oleg s plnými ústy pečiva. „Ani mi nemluv,“ vyjel na něho Leslav, „všichni ostatní stávkují, a jen my tři jdeme makat jako blbci.“ Bylo to tak, valná většina horníků stávkovala pro lepší podmínky a plat, ale když se k nám donesla nabídka práce za trojnásobnou mzdu, tak jsme nemohli odolat.

K obytným jednotkám jsme se dostali okolo poledne. Čekali jsme, že tady natrefíme na aspoň jednu další skupinku, která se nechala přemluvit k práci. Po důkladné prohlídce jsme ale zjistili, že tady jsme opravdu pouze my. Vybalili jsme zásoby, vzali nářadí a dali se na sestup. Důl je tady už nějakou tu dobu a proto je rozdělený na dvě části. První část, ta starší a zároveň blíž k povrchu je již celá vytěžená a část druhá, která je novější a v které se provádí veškerá těžba. Tyhle dvě části jsou odděleny jakýmsi obytným prostorem, který připomíná spíš sklep na brambory. Funguje převážně jako sklad vytěženého uhlí a bezpečné místo v případě nebezpečných situací. Čtyři postele, bedny s jídlem, klícka s kanárkem, pár barelů na uhlí a koleje pro dva vozíky. Nahoře to bylo sice o dost lepší, ale tohle stačilo. 

Brána druhého sektoru nás při otevírání přivítala svým běžným kvílením, které se člověku rychle vrylo do paměti. Až v tuhle chvíli totiž většině lidí dojde, že tady teď budou muset strávit celý týden. Oleg, z nás nejvic zavalitý, šel první, přičemž si prohlížel své vybavení. Leslav byl hned za ním, chudý jako vyžle a nejvyšší z nás, kvůli čemuž musel být neustále skrčený. Já jsem jako vždy skupinku uzavíral a kontroloval stav výztuží a trámů. „Jak je na tom Marie? Drží se?“ řekl jsem a klepl Leslavovi na záda. Zpomalil svůj krok, odkašlal si a řekl: „Je to lepší, ale co si budem, není to nic moc. Už se to táhne strašně dlouho.“ Marie, Leslavova žena, je jedna z těch lidí, kteří jsou v životě víc nemocní, než zdraví. Pár měsíců zpátky se jim narodil malý klučina, ale Marie se z porodu nikdy pořádně nezotavila. Když jsme dorazili na místo, všimli jsme si něčeho podivného. V jedné ze zdí byla malá skulinka. Tak malá, že člověk do ní sotva strčil palec. Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že se z té skulinky vanul teplý vánek. „Podej mi světlo, podívám se tam.“ řekl Oleg. „No tak, co tam vidíš?“ nedočkavě vyhrkl Leslav. „Nic, nikam to nevede. Navíc je to tvrdší šutr,“ odpověděl rázně Oleg, „musíme pokračovat na druhé straně.“ Oleg skulinu označil křídou a vydali jsme se k druhému rameni dolu. Zbytek dne proběhl relativně rutinně. Špína, pot, řinčení krumpáčů doprovázené rytmickým oddechováním Olega a Leslava. Po vynesení poslední várky do skladu jsme se shodli na tom, že tady jednu noc strávíme, jelikož jsme byli kvůli ranní cestě unavení víc než obvykle a zpátky nahoru se nikomu nechtělo.

V noci mě ze spánku vytrhl hluk vycházející hluboko z dolu. Ihned jsem šel jsem zkontrolovat Olega s Leslavem, jelikož jako první mě jako zdroj toho hluku napadl zával, ale ani jednoho z nich jsem v úkrytu nenašel. Promnul jsem si oči, které si stále zvykaly na čerstvě zapnutou lampu a zaposlouchal se. Ten zvuk byl pravidelný a vycházel z té části dolu, kde jsme našli tu skulinu. Cink! Cink! Cink! „Musí to být Oleg s Leslavem, ale proč by uprostřed noci pokračovali v těžbě?“ řekl jsem si pro sebe zmateně. Cesta, která nám včera zabrala ani ne patnáct minut na mě teď působila nekonečně. Když jsem konečně dorazil, nemohl jsem věřit svým očím. U zdi stál Oleg s Leslavem, krumpáče v ruce, propocené oblečení a z malé skuliny teď byla díra dost velká na prolezení. „Co tady sakra děláte?“ zeptal jsem se rozespale. „P-Pojď,“ zakoktal Leslav udýchaně, „pojď jsem a… a podívej se sám.“ Když jsem prostrčil hlavu tou dírou, myslel jsem si, že jsem pořád v úkrytu a celá tahle věc se mi jenom zdá. Přede mnou, na konci malé, zahlé chodby byla masivní zlatá žíla, která pokrývala celý povrch té dutiny. Dříve se v okolí prý zlato těžilo, ale říkalo se, že už byla většina vytěžená.  „No to mě poser!“ řekl jsem nevěřícně a cítil jsem, jak mě Oleg plácá po zádech. „Jen se kochej,“ usmál se na mě, „je tam toho tolik, že to bude stačit jak nám, tak aj dalším dvěma generacím po nás.“ Leslav mi pomohl se dostat zpátky na nohy a řekl: „Serem na nějaké uhlí. Vytěžíme, co půjde a přidáme se k tý stávce. O tomhle nemusí nikdo vědět.“  Hlavou se mi teď ale honila jedna nepříjemná myšlenka. „Proč jsi nás poslal pryč?“ řekl jsem a podíval se na Olega. „Jako jediný jsi tu skulinu kontroloval.“ dodal jsem. Oleg se na mě podíval, poškrábal se na bradě, odvrátil zrak a řekl: „Nevěděl jsem, jestli jsem viděl dobře a nechtěl jsem ztratit celý den práce s rozšiřováním té díry.“ Leslav stál za ním a šlo vidět, že mu z toho nevěří ani slovo. „Dobře,“ řekl jsem a poplácal Olega po rameni, „pojďme si odpočinout a zítra se na to vrhneme.“ Hádat se s Olegem nemá cenu, hned by se urazil a pak by se s ním nedalo mluvit. Celou cestu zpět jsme s Leslavem strávili mluvením o tom, jak naložíme s naším nově nabytým jměním. Jediný Oleg byl skoro celou dobu zticha až na nějaké nesrozumitelné mumlání. Po návratu do úkrytu jsme si zkontrolovali vybavení, vyprázdnili vozíky s uhlím, aby bylo místo pro zlatou rudu a poté jsme šli opět spát.

První věc co ráno Oleg udělal, bylo otevření lahve whisky, kterou si sem dotáhnul z povrchu. „Ne že bych si sám rád nedal, ale tebe to jednou zabije.“ řekl jsem mu a zasmál se. „Aspoň umřu šťastný.“ odvětil a zašklebil se. Dali jsme si něco málo k snědku a rychle se vydali k našemu pokladu. Když má člověk motivaci zlatých šperků, nového domu a bůhví čeho, tak jde ledajaká práce snadno. „Co to má sakra bejt? Pojďte sem.“ řekl Oleg a ukázal zmateně na zeď. Z místa kde kutal, pomalu vytékalo cosi černého a velmi hustého. „Je snad možné, že je nad námi ložisko oleje?“ řekl Oleg. „To není možné, na to jsme moc málo hluboko. Je víc pravděpodobné, že je nad náma nějaký zdroj podzemní vody, který je nějak znečištěný.“ řekl Leslav zklamaně. Strčl jsem do toho prst a tekutinu rozetřel mezi prsty. „No takhle, olej to není určitě, není to vůbec slizký.“ řekl jsem. Leslav udělal to samé a řekl: „Jo, souhlasím. Hele, makal bych do oběda a pak se můžem domluvit, jak budeme pokračovat. Když to tady zatopíme, tak je po všem.“ Námitky nikdo neměl a tak jsme pokračovali dál. Do obědové pauzy jsme stihli nakutat zhruba barel a půl zlaté rudy. Kdyby se nám tak dařilo celý týden, stihli bychom to vykutat celé. Byl čas pauzy. Oleg říkal, že si nahoře zapomněl obvazy, tak si pro ně šel a já s Leslavem jsme zůstali v úkrytu a chystali se na zbytek dne. „Taky se ti Oleg včera zdál divný, že? Viděl jsem ti to na očích.“ řekl jsem Leslavovi. Ten se přestal hrabat ve svém batohu a řekl: „No už jsem se bál, žes mu to fakt sežral.“ Najednou Leslav zvážněl, což je u něho poněkud nejistá věc. Vstal, oprášil kalhoty a pokračoval: „Víš, asi stejně jak jsi našel nás dva, jsem našel já jeho. Když tam ale byl jenom on, tak se snažil mnohem víc, aby nebyl slyšet. Naštěstí mám lehké spaní.“ Leslav se přiblížil a rukou mi pokynul, ať nastavím ucho. „A to na tom není ta nejpodivnější věc.  Když jsem tam došel, tak… když jsem tam došel, tak jsem viděl Olega jak h-.“ V tom se ozvala šílená rána a v zápětí do úkrytu vešel Oleg. Vypadal jako kdyby byl v hospodské rvačce. Ruce měl krvavé a omlácené, oblečení potrhané a z pusy mu valila krev. Stál u dveří a jen tak se na nás díval. Ne, nedíval se na nás. Bylo to jakoby se díval skrz nás. Muselo to trvat věčnost, ale Oleg se konečně opřel o zeď a sesunul se na zem. Přísahal bych, že jsem někdy i v hadrové panence viděl víc emocí, než v Olegově obličeji. Po chvíli se podíval na zem a řekl:  „Vstup - celý vstup je zavalený, aspoň dvě stě metrů.“  Říká se, že když se člověku uleví, tak mu „spadne kámen ze srdce“. V tomhle případě jsem ale naopak cítil, jakoby mé srdce bylo uvězněno v onom závalu. „Půjdem se tam spolu podívat. Olegu, ty se ošetři a zkus se uklidnit.“ řekl jsem a snažil nedávat najevo svoji rychle rostoucí paniku. Leslav se opřel o zeď, zhluboka se nadechl, promnul si oči a řekl: „Poslyšte, mě už si doly chtěly ve svých útrobách ponechat už dvakrát a vždy jsem se z toho dostal. Něco vymyslíme.“

I když jsem tomu ještě zcela nevěřil, tak měl Oleg pravdu. Necelých dvě stě metrů od východu se zřítil strop šachty. Ty šutráky byly přímo přede mnou, ale i přes to jsem si myslel, že je to jenom nějaký špatný sen. Sevřel se mi žaludek a málem jsem vyhodil na zem svoji snídani. Šlo vidět, že Leslav byl v šoku taky, ale na povrchu to zvládal lépe jako já. Všiml si mého stavu, posadil mě na zem a řekl: „Poslyš. Máme štěstí že celý úkryt je v pořádku a že zával je tak vysoko. Jinak bychom se tady udusili během pár hodin. Teď půjdeme zpět do úkrytu, spočítáme zásoby a pak se uvidí.“ Bylo až strašidelné, jak klidný Leslav byl. Ovšem i skrz jeho velmi dobře vybudovanou masku klidu šly sem a tam vidět záblesky stejné beznaděje, která si mě již zcela přivlastnila. „Dobře, dobře. Pojďme zpátky za Olegem, vypadal hrozně.“ řekl jsem a postavil se zpátky na nohy.

Oleg na tom byl hůř, než jsme si mysleli. Když jsme se vrátili, tak jenom seděl na zemi s obličejem zanořeným v  dlaních. Bylo to jakoby zkameněl – nemluvil, nejedl, nepil a na první pohled by člověk řekl, že ani nedýchá. „Jestli je tohle opravdu všechno, tak tady máme zásoby na zhruba dva dny. Možná tři, když zvládneme lehce špinavou vodu.“ řekl Leslav, který poslední dvě hodiny přehraboval veškeré bedny v úkrytu. „Pochybuju, že to bude stačit. V momentální situaci nás sem kontrolovat nikdo nepřijde.“ odpověděl jsem. Leslav se natáhl k jedné obzvláště zašlé bedně a něco z ní začal vytahovat. „Při nejhorším, a tím myslím při kurva nejhorším máme tady tohle.“ řekl tiše, aby ho Oleg neslyšel a mírně povytáhl  svazek dynamitu. Normální horník neměl šanci s výbušninami zacházet. Řekl bych, že i Leslav, který je z nás horníkem nejdéle a má zdaleka nejvíce zkušeností s dynamitem nikdy nepracoval, ale přesto jsem mu věřil. Momentálně byl naší poslední nadějí. „Měli bychom jít spát, musíme se co nejvíce šetřit.“ dodal a zhasnul lampu.

Když jsme se probudili, tak jsme s překvapením zjistili, že Oleg se nepohnul ani o metr. Pořád seděl na jednom místě v té jeho zkamenělé poloze. Snažili jsme se s ním něco dělat. Donesli jsme mu jídlo, pití, povídali si s ním, ale všechno bylo marné. Nechali jsme ho tam a šli zkontrolovat ostatní trámy, které mohl poškodit zával. “Asi na mě něco leze, škrábe mě v krku. Jenom polykat bolí.“ řekl jsem Leslavovi. Podíval se na mě se zvednutým obočím a řekl: „Nejspíš nějaká chřipka, jsem na tom podobně. Dneska jsem dokonce vykašlal trochu krve.“ To mě docela znepokojilo, ale nedával jsem to na sobě znát. „Víš, když jsme šli tehdy spát, tak jsem si říkal, že je to až moc dobré na to, aby to bylo skutečné.“ řekl jsem Leslavovi při cestě k závalu. „Některým lidem je neštěstí souzeno. Můžou sebou škubat, kroutit se a snažit se vysmeknout ze spárů osudu, ale většinou jim to přinese akorát další útrapy. Třeba tvoje Mari-“  nestačil jsem doříct, jelikož jsem narazil Leslavovi do zad. „Přestaň, prosím už přestaň.“ řekl rázně Leslav a podíval se na mě pohledem, který by dokázal řezat diamant. „VŠICHNI a tím myslím VŠICHNI jsme v tom spolu stejným dílem. Oleg se zhroutil a už i ty začínáš být v kurvě. Táhnout za dva zvládnu, ale jestli mě v tom necháš i ty, tak…“ Leslav přestal a odvrátil pohled. Stihnul jsem zahlédnout, jak se mu začaly třást rty. Leslav byl už zcela zticha. Věděl jsem, že nejlepší bude mlčet. Leslav se otočil, pokynul rukou a vydal se na cestu zpátky do úkrytu. Já jsem nějakou dobu zůstal na místě. Leslav měl pravdu. Stačilo, že nás v tom nechal Oleg. Kdybych se zhroutil stejně jako on, tak by to znamenalo náš konec. Byl jsem u posledního trámu, který ještě nebyl zavalený.  Podíval jsem se na něj a přeběhl mi mráz po zádech. V dolním rohu bylo dřevo narušené. Tohle by nebylo nijak zvláštní, trámy jsou staré a často začnou hnít, ale tady bylo něco špatně, cítil jsem to. Kleknul jsem si, abych se podíval blíž. Trám byl ohlodaný, dřevo bylo pokroucené a to nejhorší ze všeho, bylo potřísněné krví. Ani jsem nedýchal a zkoumal dřevo blíž. Bylo ohlodané až dolů, kde bylo krve zdaleka nejvíce. Prohrábnul  jsem hromádku hlíny, která byla u paty trámu a ztuhla mi krev v žilách. V zakrvácené hlině ležel lidský zub. 

Nikdy v životě jsem tak rychle neběžel. Hlavou se mi honilo tolik věcí, že jsem nevěděl, nad čím přemýšlet první. „Že by Olega něco kouslo a dostal vzteklinu? Netopýr? To by vysvětlovalo to divné chování, ale i tak…“ jsem ze sebe sypal mezi křečovitými nádechy. Ať už se Olegovi stalo cokoliv, choval se divně a nejspíš je nebezpečný. Leslav o ničem neví a je s ním teď v úkrytu pravděpodobně sám. Když jsem dorazil k dvěřím úkrytu, tak mě zastavil nepříjemný zvuk. Znělo to, jako když se na porážce třídí syrové maso. Byl to slizký, mastný a odporný zvuk. S třesoucí rukou jsem uchopil kliku dveří a po chvíli sbírání kuráže jsem je rázně otevřel. Na druhé straně úkrytu byl Leslav, který nohou pošťuchoval hromádku čehosi nechutného. Z té dálky jsem ani nedokázal říct, co to bylo. „Jestli ho ještě uvidím, tak ho snad přerazím.“ vyštěkl Leslav a kopl do bedny vedle něho. Přiblížil jsem se a došlo mi, na co se vlastně dívám. Podle velikosti té hromádky to byly veškeré naše zásoby, ale oslintané, rozžvýkané a smíchané do odporné směsi. „Ten bastard.“ řekl Leslav skrz zaťaté zuby. Já jsem dokázal pouze stát  na místě a nevěřícně hledět na tu hnusnou hromádku. Po nějaké době jsem si odkašlal a sdělil Leslavovi, co jsem viděl na konci tunelu. „Možná otrava?“ řekl Leslav a posadil se na jednu z beden. „Už jsem to párkrát slyšel. Po závalu se začaly hromadit plyny a spolu s šokem to Olega totálně rozebralo.“ Oba jsme přemýšleli o tom, co se Olegovi mohlo stát. V tom mi něco došlo. Bylo tady strašné ticho. Za celou dobu, co jsem se vrátil se kanárek neozval ani jednou. „To bude ono. Kanárek je zcela zticha. Buď je nemocný, nebo mrtvý.“ řekl jsem a otočil se směrem k místu, kde kanárka necháváme. Došel jsem ke kleci, odhrnul plachtu a pocítil tu stejnou hrůzu, jako když jsem našel ten zub. „Tak jak? Mrtvej, co?“ řekl Leslav a vydal se za mnou. „Pojď, dáme ho do komůrky s kyslíkem, možná jsme to stihli.“ dodal a poplácal mě po rameni. V tu chvíli musel uvidět to samé, co já, jelikož ponechal svoji ruku na mém rameni a ztichl. Kanárek byl mrtvý, ale ne kvůli plynu. Jeho bříško bylo rozkousnuté a veškeré jeho vnitřnosti nebyly k nalezení. Kanárek tam ležel jako prázdná prstová loutka. Leslav odvrátil zrak a poodběhl do rohu místnosti. Slyšel jsem, jak zvrací ven to málo, co v něm zůstalo. Nějakou dobu jsme ani nemluvili. Každý si hleděl svého a snažili jsme se nějak zpracovat, co jsme právě viděli. Ohlušující ticho rozrušil až Leslavův hlas: „Poslyš, Oleg očividně nemá v plánu odtud odejít naživu. Měli bychom zabarikádovat vstup od druhého sektoru. On tam někde musí být a momentálně je moc nevyzpytatelný.“ Leslav měl pravdu. Chvíli jsem přemýšlel a pak na něho kývnul. Zadělat ty dveře nám zabralo překvapivě dlouho. Když jsme skončili, byli jsme úplně vyždímaní. „Co budem teď dělat, když nemáme zásoby?“ řekl jsem a podíval se na Leslava. „Nemáme ani jídlo, ani pití. Do dvou dnů musíme být pryč. Možná jsem to tehdy zakřiknul, ale asi budeme potřebovat tamtu bednu.“ řekl se smutným úsměvem a hlavou pokynul směrem k bedně s dynamitem. Věděl jsem, že tohle je momentálně naše jediná šance, ale do té doby než to řekl Leslav, jsem tajně doufal, že bude mít nějaký jiný plán. Leslav si zívnul, podíval se na mě a řekl: „Zítra se zase půjdeme podívat směrem k povrchu. Zhodnotíme situaci a začneme s menšími odstřely. Prozatím jsme tady v bezpečí, Oleg se sem nemá jak dostat. Zkus si co nejvíce odpočinout.“ Poté si lehnul, otočil se ke mně zády a během chvíle usnul.

Byl jsem tak utahaný a vystrašený, že jsem ani nemohl usnout a když už se mi to povedlo, tak jsem se za chvíli opět probudil. Když jsem se takhle vzbudil už asi potřetí, tak jsem hned cítil, že je něco špatně. Z druhé strany místnosti, kde byly vozíky s rudou, bylo slyšet jak Leslav opět zvrací. Něco na tom zvuku bylo ale něco zvláštního. Neznělo to, jako by Leslav dostával věci ze sebe, ale jako by se snažil něco spolknout. Když jsem se přiblížil, tak se mi naskytnul příšerný pohled. Leslav byl nahnutý nad vozíkem s rudou a snažil se ji sníst. Jeho sliny se mísily s krví, která mu intenzivně vytékala z úst. Podle množství žaludeční šťávy rudu musel několikrát sníst a následně opět vyzvracet. Jeho oči byly podlité krví z opakovaného dávení a navalování. Hned jak jsem se vzpamatoval, tak jsem Leslava odtrhnul od vozíku a snažil se ho utěšit. K mému zděšení se choval, jako by pořád spal. Ať jsem dělal cokoliv, tak na mě nijak nereagoval. Probral se, až když jsem ho vynesl kousek z úkrytu směrem k východu. Chudák musel mít úplně dotrhaný jícen. „Kurva Leslave, ach, já, promiň,“ řekl jsem se slzami v očích, „půjdeme zpátky do úkrytu. Položím tě na postel, ošetřím tě a z toho se dostaneš, slibuju.“ Leslav se mi snažil odpovědět, ale jeho stav mu to nedovolil. V mých náručích mi ležel kolega, kamarád  a člověk, ke kterému jsem vzhlížel. Vždycky působil dojmem, že je nesmrtelný a že se mu nic nestane, a teď ležel přede mnou celý od krve a s očima plných slz. Sýpavě si odkašlal, čímž na mě vyprskl krev. Vzal mou ruku do jeho dlaní a pevně ji stisknul. Postupně jsem cítil, jak jeho stisk slábne, až jeho ruce upadly bezvládně na zem a z jeho očí vyhasl život.

Jestli jsem dřív nemohl spát, tak teď už rozhodně ne. Pokusil jsem se Leslava trochu umýt, zabalil jsem ho do látky a uložil do jedné z prázdných beden v úkrytu. Byl jsem naprosto zkamenělý. Leslav mi dodával pocit naděje a jeho nápadům jsem věřil. Jediné, co mi dodávalo motivaci, byla myšlenka, že Leslav by si přál, abych se odtud dostal. Když jsem nabral odvahu, vzal jsem výbušniny z bedny a vydal se k východu. Nikdy jsem s dynamitem nepracoval, ale měl jsem šanci několikrát vidět, jak s ním zacházejí ostatní. Do skulin závalu jsem postupně zasunul pár válečků a svázal je dohromady. Připojil jsem zápaný drát a za postupného rozmotávání jsem se vracel zpátky do úkrytu. Už jsem byl skoro u dveří, když jsem z úkrytu slyšel někoho mluvit: „-jak? Mrtvej - co? Pojď - do - komůrky.“ Vtrhl jsem dovnitř, jelikož jsem si naivně myslel, že je to Leslavův hlas. Třeba jenom ztratil vědomí, je nějak naživu a mumlá ze spaní. Leslav v úkrytu ale nebyl. Bedna ve které ležel, byla otevřená a zůstala v ní pouze látka, do které byl zabalený. „Jsem bez jídla, bez pití, skoro jsem nespal, už to začínám ztrácet.“ pomyslil jsem si. V ten moment jsem ale na krku ucítil lehký vánek. To bylo ovšem  možné pouze v jednom případě. Brána druhého sektoru musela být otevřená. Se zatajeným dechem jsem otočil hlavu směrem k bráně a mé obavy byly potvrzeny. Brána byla naprosto zdemolovaná a z naší barikády nezůstalo skoro nic. Musel to být Oleg. I kdyby byl Leslav nějakým způsobem naživu a zdráv, tak by nebyl schopný tohle udělat. Druhý sektor byl zcela zahalen černo černou tmou, která pohlcovala veškeré světlo, které se k ní dostalo. Musel jsem tam jít. Kvůli Leslavovi, kvůli Olegovi, kvůli mně. Stejně jako ta tma pohlcovala světlo, mě něco vtahovalo do druhého sektoru. Se zapnutou lampou jsem prošel bránu a vydal se hlouběji. Srdce mi snad nikdy tak silně nebušilo. Blížil jsem se k místu, kde jsme našli zlatou žílu. Nic se tu nezměnilo. Ve stěně byl vykopán otvor a před ním leželo vybavení, které jsme tady tehdy nechali. Přišlo mi ale, že ho bylo mnohem víc, než předtím. Když jsem se přiblížil, tak jsem v hromadě nářadí spatřil vyčnívající nohu. Přiběhl jsem blíž a uviděl, že ta bota patřila Leslavovi. Odházel jsem z něj nářadí a do nosu mě praštil ten nejdopornější puch, co jsem kdy ucítil. Leslav měl rozřezané břicho, jeho kůže a tuk odchlíplé po obou stranách jako když se vyvrhuje nějaké zvíře. Nebyl jsem schopný rozlišit jediný orgán, protože nebylo co rozlišit. V jeho břišní dutině se nacházela jakási nechutná směs střev, žaludku a jater. Sem a tam jsem v té směsi zahlédnul kusy rudy, které jsem ho viděl požírat té hrozné noci. Kromě Leslavova těla nebyly po Olegovi žádné stopy. Je možné, že se schovává kdekoliv, ale napadlo mě zkontrolovat to místo, kde jsme těžili to zlato. Protáhnul jsem se otvorem ve stěně a nevěřil jsem svým očím. Upadnul jsem na kolena a promnul si oči takovou silou, že jsem je skoro rozmáčknul. To co se přede mnou nacházelo nebylo z tohoto světa.

Jediný zdroj světla byla moje malá lampa, která sotva dosvítila na konec chodby, ale když jsem pohlédl na tu věc po stěnách, bylo to jako zírat na polední Slunce v létě. Nedokázal jsem se na to dívat přímo, jediné detaily jsem dokázal pochytit z periferního vidění a i to bolelo, jako by mi někdo sypal sůl do očí. Všude, kde se předtím nacházelo zlato, byla teď rudá masovitá hmota propletená šlachami a chrupavkou. Na povrchu stěn se vyskytovalo nespočet otvorů a výstupků, které velmi slabě připomínaly oči, uši a ostatní části těla. Z masa vyčnívaly bílé kostěné útvary, které byly zakončeny v ostré hroty. V místě, kde tenhle pekelný spletenec přecházel zpět na kamennou stěnu, vytékala ta stejná viskózní kapalina, kterou jsme tady dříve zahlédli. Sledoval jsem, jak pomalu stéka po stěně na zem. Tam, kam tamhle tekutina dopadla, se začalo vytvářet další ložisko té nechutné hmoty, které se rychle spojilo s tím hlavním. Odvrátil jsem zrak a doplazil se ven vedle Leslava. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nebyl schopný ani jednu z nich zpracovat. V tom ale mou myslí proběhla jedna hrozivá myšlenka, která mě zamrazila až do morku kostí: „Co jsme to celou dobu těžili?“ Tahle věta se mi v hlavě odrážela všemi různými směry, ale nedokázal jsem… ne, neopovážil jsem se na ni odpovědět. Se zatajeným dechem jsem obrátil zrak na Leslavovu mrtvolu. V jeho břišní dutině se nenacházela žádná ruda, ale ta stejná nelidská hmota, co byla tam na stěnách. Vysílením jsem upadnul na zem a začal potichu brečet. Z mých nářků mě po nějaké době vytrhla neuvěřitelná rána, která se ozvala z vrchní části dolu. Oleg musel odpálit tu nálož, kterou jsem nachystal. Je možné, že to ten zával ještě zhoršilo, ale byla to má jediná naděje. Pomalu jsem se nejdřív posadil, vstal a pak se vydal směrem k úkrytu.

V úkrytu se změnila pouze jedna věc. K mému zděšení byly vozíky dříve plné zlaté rudy nyní zaplněné tou hnusnou hmotou. Ať je to, co je to, tak bude nejlepší, když to zůstane tam, odkud jsme to vzali. Odbrzdil jsem první vozík, odblokoval koleje a kopnutím jsem vozík poslal zpátky do druhého sektoru. Kola vozíku nechutně skřípaly pod tíhou jeho odporného nákladu. Začal jsem odbržďovat druhý vozík, když jsem uslyšel hlas z prvního sektoru: „Půjdem – směrem - k povrchu. Zkus – odpočinout.“ Ten hlas, jestli se tomu dalo tak říkat, mi naháněl hrůzu. Každé slovo bylo vysloveno s jinou intonací, jiným tónem a barvou hlasu. Všechno to ale znělo, jako by ten hlas byl tvořen při nádechu. Najednou něco jemně narazilo do dveří. Jediné, co ale následovalo, bylo hrobové ticho. Tlukot mého srdce byl ohlušující. To ticho trvalo věčnost. Po delší době se ale ozval další hlas: „Ošetřím – tě – slibuju.“ Najednou mi to došlo a strach mi projel tělem jako blesk. Všechno to byly věci, které jsem buď řekl já, nebo Leslav. Vzal jsem do rukou krumpáč a co nejtišeji se vydal ke dveřím. Opět vládlo ticho. Každý miniaturní pohyb byl slyšet, i když jsem se snažil o opak. Když jsem se dostal k dveřím, rozrazil jsem je a ihned udeřil krumpáčem před sebe. Zásah. Ozvalo se šílené kvílení. To stejné kvílení jako ten vozík. Přede mnou stál Oleg, což šlo poznat pouze podle jeho oblečení. Jeho tvář byla celá pokroucená a odřená, jeho hlava se s každým jeho pohybem pohupovala na prodlouženém a nepřirozeně zahnutém krku. Jeho ústa byla křečovitě rozevřená ostrými štětinami, některé z nich probodávající jeho tvář. Končetiny měl zčernalé a a ty spodní měl zakončené pokroucenými chodidly, každé směřující na jinou stranu. S kvílením se Oleg svíjel a snažil se svými znetvořenými pařáty zbavit krumpáče, který měl zabořený mezi klíční kostí a ramenem. Chytil ho, vytrhnul ho ze sebe a vrhnul se na mě. Spadli jsme zpátky do úkrytu. Byl jsem pod ním a nebyl jsem schopný vstát. Oleg švihnul krkem a svou tlamou se mi zabořil do pravého ramena, kterým mi posléze projela ukrutná bolest. Olegovo skousnutí sílilo a docházel mi čas. Uviděl jsem, že má zcela odhalené zranění od krumpáče a bez váhání jsem do rány vrazil ruku. Uchopil jsem jeho klíční kost, s praskáním ji vyrval ven a bodnul mu ji do krku. Oleg zakvílel, pustil mě a začal sebou mlátit jako umírající pavouk. Doplazil jsem se k poslednímu vozíku, kde ležela lopata. Když jsem ji ale sebral, tak jsem se omylem  opřel o brzdu a vozík se pomalu začal rozjíždět směrem do druhého sektoru. V ten moment se Oleg zcela zastavil a posléze se po čtyřech zběsile rozběhnul proti mně. Uhnul jsem z cesty a Oleg  se zřítil na koleje pod jedoucí vozík. Jedno kolo mu vjelo přímo do úst a to druhé se mu zakouslo do nohy. Vřískot byl tak intenzivní, že mě to položilo na zem. Se zakrytýma ušima jsem pozoroval, jak vozík pomalu drtí Olegovo zmutované tělo, až se nakonec zastavil. Zkusil jsem nějak ošetřit svoje zranění a pomalu jsem se vydal na cestu k závalu. Po pár zatáčkách mě oslnilo světlo. Plán fungoval. Dynamit odpálil kameny, které nám bránily východu. Se slzami v očích jsem se začal prodírat závalem. Vystoupal jsem na povrch a sedl si na zem. V tu chvíli mě šeredně začalo bolet mé zranění. Adrenalin už docházel a tělu pomalu docházelo, jak špatně na tom je. Bolestí jsem začal zvracet a vyvrhnul ze sebe tu stejnou hmotu, kterou měl v břiše Leslav. Tu stejnou hmotu, až na jeden malý detail. V slunečním svitu se začala hýbat a zvětšovat se. Z kuličky ne větší než hrášek teď byla koule velká jako jablko. Rychle jsem ji zakryl látkou a zadupnul. Nepomohlo to, hmota nadále rostla a mně se opět začalo nadavovat. „Proč Oleg vlastně odpálil tu nálož.“ pomyslil jsem si a najednou to všechno do sebe zapadlo. Oleg chtěl dostat tu hmotu ven. Proto byl tak posedlý kopáním, proto rozpáral Leslava a proto na mě zaútočil, když jsem poslal vozíky dolů. Věděl jsem, co musím udělat. Znovu jsem se vyzvracel, veškerou hmotu zabalil do látky a vydal se zpátky dolů. Dorazil jsem do úkrytu a odhodil zabalenou hmotu stranou. Uklidnilo mě, že Oleg zůstal na tom stejném místě. Podíval jsem se na bednu s dynamitem a vydal se k ní. V tom jsem ale uslyšel něco hrozného. Kvílení vozíku. Otočil jsem se a viděl vozík, jak volně jede dolů. Ohlédnul jsem se na druhou stranu a viděl Olega, jak ke mně kulhá s rozdrcenou čelistí a zlomenou nohou. Opět se na mě vrhnul, ale tentokrát jsem na to byl připravený. Převalil jsem se stranou, ale Oleg mě stihnul chytit za ruku. Lehnul si na ni celou svou vahou a s mastným prasknutím mi kost prorazila kůži. Přitáhnul si mě k sobě a připravil se mě nabodnout na jeho vrchní čelist. Druhou rukou jsem v druhé bedně nahmatal Olegovu láhev whisky a přetáhl ho s ní po hlavě. Láhev se roztříštila a pokryla nás oba svým obsahem. Rozbitou lahví jsem Olega bodnul do tváře a on se mi ústy zabořil do krku. Začínal jsem bolestí ztrácet vědomí a stmívalo se mi před očima. Z posledních sil jsem nahmatal rukou svoji lampu a praštil s ní Olega. Stejně jako lahev se lampa rozbila a plamen zasyčel na Olegově tváři, který se poté roztáhl po celém Olegovi a pak přelezl i na mě. Cítil jsem, že se Oleg už nehýbe, ale neměl jsem sílu na to ho ze sebe shodit. Ležel jsem v jeho smrtelném objetí, pomalu sžírán plameny. Poslední, co jsem slyšel, než jsem ztratil vědomí, bylo syčení dynamitu, na němž jsme leželi.