MUŽI Z DRUHÉHO SVĚTA - TOMMY

Bezmocně sleduji, jak tvůj soupeř nemilosrdně trhá tvoje tělo na kusy a při tom si přeji, abych se na to nemusela dívat nebo přinejmenším měla možnost si zacpat uši, abych neslyšela ty tvrdé údery zasahující tvoje zbité, potem se lesknoucí tělo, přičemž bojuji se silnou potřebou tě před těmi ranami chránit vlastním tělem. Stále tě miluji natolik, že bych za tebe položila život.
     Vybavím si, jak jsem kdysi dávno s jednou mou kamarádkou jen tak ze zvědavosti navštívila boxerský zápas a na něm poznala tebe. Pamatuji si, že jakmile jsem tě viděla bojovat v ringu, téměř okamžitě jsem poznala, že chceš být ve všem ten nejlepší. Při tréninku. Během zápasu. V životě.
     Zpočátku mi ten tvůj zápal jen rozehříval tělo, ale později začal dávat mému životu smysl. A to, když jsem si uvědomila, že jsem konečně našla stejně ztraceného člověka jako jsem já sama. Jen kdybych si už pro jednou přestala vyčítat, že právě proto jsi mě tolik přitahoval. Pak bych snad dokázala sama sobě odpustit. Jenomže toho jediného nejsem pro tuhle chvíli schopná.
     Začíná to pokaždé stejně. Nejdřív mi hlavou proběhne vzpomínka na to, jak jsme se poznali a hned na to se soustředím jen na to, abych tě v té temnotě našla. Jakmile se mi to podaří, proměním se v tichého pozorovatele a pak nějakou dobu hledám odvahu tě oslovit. Obvykle se schovávám ve stínech a různých zákoutích v místnostech, které nejčastěji navštěvuješ. Plazím se po stěnách jako had, odkud tě můžu nerušeně pozorovat, dokud si nepřipustím, že jsem ti pořád tak bezmezně oddaná jako dřív.
     Zatímco trpělivě čekám, až se objevíš, utěšuji sama sebe představami, že tohle celé jednou skončí, i když moc dobře vím, že tohle přání se mi může vyplnit pouze v případě, že si připustím, že moje láska k tobě je jen čistá posedlost pramenící z nedostatku sebelásky. Při té představě lehce zakroutím hlavou, protože tomu nevěřím. Ten oheň, který spaluje moje tělo, když jsem s tebou, zkrátka musí pramenit ze skutečné vášně.
     Stejně jako básně pro básníka, knihy pro spisovatele a pro herce divadlo, ty jsi nehynoucím důkazem mojí lásky. A dokud tomu věřím, jsem ochotná donekonečna bloudit po tom nekonečném labyrintu ztracených duší, obklopená nekončícím křikem a stupňujícím se šílenstvím, abych tě v tom zmatku našla. Téhle myšlenky se zkrátka nedokážu vzdát, a snad proto tě pokaždé dokážu najít tak snadno. Zatím si nechci připustit, že je to proto, že moc dobře vím, jak tvá duše vnímala náš předchozí svět.
     Pokaždé, když tě pak v té vlezlé temnotě konečně spatřím, v jindy černém prostoru začnou prosvítat paprsky denního světla a já si naplno užívám, jak na krátký okamžik ustoupí ty těžké mraky do pozadí, až se nakonec v té teplé záři vcelku neochotně rozplynou do ztracena. Mé dosud strádající tělo tak na malou chvíli pocítí slabý závan tepla a mé srdce, dosud bez jakékoliv známky života, se po dlouhé době rozbuší natolik, že dokonce přestanu vnímat nářky a žal ostatních zatracených.
     A přesně v tu chvíli se ocitnu na tom boxerském zápase a stejně jako kdysi mé oči sledují jenom tebe. Většinou u toho mám pocit, že stojím před tebou, nehnutě a mlčky, a stejně jako ten boxovací pytel bez námitek přijímám tvoje rány. Nabízím ti tak své tělo, svou duši, své vnitřní já. Po tom všem, co jsi provedl, jsou ale obě naše srdce natolik rozbitá, že už si nejsem tak docela jistá, jestli vůbec existuje nějaký lék, který by je vyléčil.
     Ten zápas pokaždé vyhraješ. Soupeř má sice lepší fyzické předpoklady k tomu, aby zvítězil, ale stejně jako tenkrát, i teď je to především tvá zarputilost, která slaví úspěch. Zatímco přivolaný lékař kontroluje tvoje zranění, já v ten okamžik dostanu strach, že je to dnes naposledy, co tě uvidím.
Zároveň se ale hrozně moc nechci vrátit k těm ostatním. Zpět ke každodennímu utrpení, kde se stále dokola opakují ty samé prohřešky. Zpátky do tmy, které dokážu uniknout jen kvůli té jedné vzpomínce na tebe.
     Moc bych si přála, aby to tenkrát dopadlo jinak. Pro nás pro oba. Jenže pak mi z mysli vyvstanou potlačované vzpomínky a já tak hned vím, že minulost se zkrátka nedá změnit.
Stejně jako tebe, nemůžu ze své mysli vytěsnit těla obnažených ženských těl se sametovou kůží a poddajnou povahou. Dívky se stejnými křivkami, ale pokaždé jinou tváří, od kterých ses bez výčitek vracel do naší postele. Všechny ty dívky, které jsi vnímal jako nástroje pro ukojení svých vlastních potřeb, a které jsi proti jejich vůli trestal slovy, poté svýma rukama a nakonec svým přirozením. Ty dívky, které pro tebe byly rozptýlením v době, kdy sis myslel, že o tom nemám tušení. Každý den. Každou zatracenou noc. Dokud jsi nepřestal být opatrný.
O tomhle musím neustále přemýšlet. Musel jsi přeci vědět, že svými činy otrávíš nejenom svou, ale i mou duši. A přesto jsi byl ochotný to riskovat.
     Tvoje vyrýsované svaly vypadají jako by snad byly ze samotného granitu. Z té hlubinné vyvřelé horniny, která je pevně zakořeněná do hlubokých a pevných základů, které tvoří tvoje tělo. A já znám každý jeho kousek. Naoko vypadáš až ničivě přitažlivě, a tím jsi pro jakýkoliv svět naprosto toxický. Přesto o tobě sním. Dýchám pro tebe. A přežívám jenom proto, abych na tu kratičkou chvíli povstala po tvém boku.
     Když lékař konečně odejde, nenápadně se vplížím za tebou do šatny a zastavím se ve dveřích, odkud tě nepřítomně pozoruji. Když si myslíš, že jsi sám, nepřítomně si otřeš tvář ručníkem, aby ses tak zbavil kapek potu, které se ti po tom vyčerpávajícím zápase nahrnuly do očí. Hlavou mi probleskne vzpomínka, že jsem to kdysi byla já, kdo ti ten obličej plných modřin otíral. Chci se tě dotknout. Jenom jednou. Právě teď.
     Ve chvíli, kdy si na bolavý obličej přimáčkneš pytlík s ledem, pocítím uvnitř sebe stejný chlad, jaký ti na první pohled přinášejí ty ledové kostky. Pak se mi zdá, že snad uběhne celá věčnost, než konečně vystoupím ze svého stínu. Ten první krok je pokaždé kvůli tobě. Kvůli tomu, co k tobě cítím. Kvůli tomu, jak se cítím, když jsem bez tebe.
Jakmile se objevím v tvém zorném poli, napnou se ti všechny svaly na těle, takže se automaticky přikrčím, protože pokaždé hrozí, že na mě zaútočíš. Jakmile mi ale tvůj pohled prozradí, že mě poznáváš, položím ti ruku na čelo a nahlas vydechnu úlevou, když se mému dotyku nebráníš.
     Roztřesenými prsty tě lehce pohladím po dlani a ani se nesnažím zakrýt, jak jsem z našeho setkání nervózní, i když skoro vypadáš jako bys celou dobu čekal právě na mě. I po tom vzájemném kontaktu, máš na obličeji stále ten neuvěřitelně klidný pohled. Pronikavě sleduješ mou tvář, zatímco já se pohledem vpíjím do tvých očí, které jsou přesně tak odzbrojující, jak si pamatuji. Tohle je tvůj svět a já se provinila už jenom tím, že jsem se rozhodla tě v něm znovu najít.
Zcela bez varování mě popadneš za ruku, jak jsem si to mnohokrát předtím představovala, ale teď se naopak nemohu zbavit pocitu, že je na tom tvém gestu něco špatně. Nejdřív ve tvých očích spatřím sama sebe a následně se dostaví ten nepříjemný pocit, který předvídá, že jsem tuhle situaci už minimálně jednou zažila.
     A pak mě to zasáhne jako blesk z čistého nebe, když vteřinu na to doširoka rozevřeš svá silná stehna a vklíníš mě mezi ně, načež si mě k sobě těsně přivineš. To gesto je tak důvěrně známé. Příliš povědomé. Stejně jako to, že už nevlastním tělo, které dokáže brečet a ulevit si tak od bolesti.

****

My dva se známe už velmi dlouho. Známe svá jména, těla, i duše. Když nepatrně přikývneš, jenom mi potvrdíš, že se nemýlím.
     Opatrně položíš svou dlaň na moji tvář a já se k ní instinktivně přitulím, ale jsem z toho všeho upřímně zmatená. Snažím se soustředit, ale všechno se mi začíná rozmazávat. V hlavě mi tkví jen samé otázky.
Kdo vlastně jsi? A tím, že tě pořád miluji, co to vypovídá o mě?
Jemně mi položíš ruku zezadu na krk, a když se pak opatrně začneš obličejem přibližovat k tomu mému, všechny instinkty v mém těle křičí, že tím všechno hezké končí.
     Tvé rty jsou horké, přesto si nestěžuji, zatímco mě drtíš ve své náruči. Hned na to vezmeš mou hlavu do dlaní a začneš mě zasypávat krátkými, intenzivními polibky. Tvá ústa jsou všude. Líbáš můj dolní ret a zanecháváš na něm viditelné stopy po svých zubech. Tvá počáteční zdrženlivost padá jako opona a na scénu tak vstupuje tvá potlačovaná touha. Celé to ale nedává smysl.
Já jsem přeci ta, která tě celou dobu pronásleduje, nebo ne?
     Nemám čas, ani příležitost o tom přemýšlet, protože v ten samý okamžik mi jazykem pronikneš hluboko do úst. Nakonec ti ale dojde dech, takže se čelem opřeš o moje, zatímco tvé ruce hladově bloudí po mých zádech. V hlavě mám tolik otázek, ale nakonec s tebou jen sladím dech a užívám si tvou přítomnost.
     Dokud mi nepadne pohled na tvé dlouhé, štíhlé prsty, kterými jsi dřív tak důkladně prozkoumával moje tělo a nevšimnu si tak zlatého kroužku na tvém levém prsteníčku. Zpočátku úplně nechápu, na co se to dívám, dokud nezachytím tvůj provinilý pohled. S nevyřčenou otázkou v očích ho opětuji a následně ve tvých modrých očích hledám smysluplnou odpověď.
A když ji tam nenajdu, začnu lehce panikařit. Něco tu nesedí, ale já stále odmítám přijmout celou pravdu.
Jsem to přeci já, kdo tě neustále hledá, anebo se mýlím?
     Ten jediný pohled na tvou levou ruku mi říká, že vlastně lžu sama sobě. Vzápětí mi dojde, že tvé tělo stejně jako tvá duše už dávno patří někomu jinému a v zoufalém gestu natáhnu ruku směrem k tobě, protože se mi v tu samou chvíli začneš vzdalovat.
     Obejmu tvá široká záda na znamení, že je to v pořádku, ale ty mi to objetí už nestihneš oplatit. Sotva mě vnímáš, když se prostor mezi námi začne samovolně vytrácet a propadat se do temnoty.
     Nechci od tebe odejít. Ještě nejsem připravená tě opustit. Ty jsi to jediné, čeho se ve své mysli stále držím. Jsi jediná vzpomínka, kterou mám. Mou duši tu drží už jen myšlenka, že jsi někde v tom labyrintu a hledáš mě stejně tak vytrvale jako já tebe.
Přitisknu se k tvému vytrácejícímu se tělu ještě těsněji a zeptám se sama sebe, jestli to přeci jenom není mé tělo, které se právě vytrácí. Tyhle otázky ale zaniknou společně s tím, jak se ve skutečnosti uvnitř cítím prázdná.
     Nechápu, co se to se mnou děje. Podívám se na tebe a najednou se mi zdáš úplně cizí. Jako bys to ani nebyl ty, když zaujatě pozoruješ něco za mnou.
Nebo skrze mě?
     Vyděšeně si uvědomím, že už ani necítím tvé ruce na svých bedrech. A když z tvého oka vyjde první kapka krve, dojde mi, že se stejně jako ty začínám vytrácet. Otevřu ústa, ale nic z nich nevyjde. Chci ti utřít horkou krev z tváře, ale nedokážu se k tomu přinutit. Snažím se ti říct, že to překonáme, ale jen zalapám po dechu.
     Něčí neviditelná ruka mi nedovolí na tebe promluvit. To, co jsem do teď považovala za vlastní tělo se najednou stává překážkou, kterou nedokážu obejít, protože už si plně uvědomuji, že mé tělo doopravdy neexistuje a tohle celé je jen pouhá vzpomínka mé duše, která tu schránku po celých šestatřicet let věrně okupovala.
     Šokovaně se podívám na své ruce, na kterých už se začínají objevovat první krvavé stopy žen, které podlehly tvému kouzlu. A já už dál nemohu lhát sama sobě, protože moje duše si už plně uvědomuje, co jsem provedla a tohle je její způsob, jakým přijímá svůj trest.
Osobně jsem ty dívky nezabila, o to ses vždycky postaral ty sám, ale ani tak zřejmě nikdy nepřestanu cítit vinu za to, že jsem to mohla zastavit. Věděla jsem, že s nimi spíš, ale nenapadlo mě, že bys zašel ještě dál. Zvolila jsem slepou důvěru a zaplatila za to životem.
     Už jsem dál nemohla snášet tlak novinářů, cizích lidí na ulicích, a především všudy přítomnou myšlenku na to, že jsem to možná mohla změnit a tím alespoň jednu z nich zachránit.
Věděl jsi, co se stane, když tě odhalí. Správně jsi odhadl, že tě označí za zrůdu a ze mě udělají druhou. Nejspíš právě proto jsi mě a následně i celý tenhle svět bez omluvy či jakéhokoliv vysvětlení opustil. A já tě za dalších devatenáct dní poslušně následovala. V tom čísle byla jistá symbolika. Každý den v životě bez tebe, pak představoval jeden rok mého života s tebou.
     Bude to nějakou dobu trvat, než tě znovu uvidím, protože si na tebe zpočátku nebudu pamatovat. Nikdy si nepamatuji, jak dlouho tě v těch temných chodbách labyrintu pro hříšné duše hledám. Jsem si ale jistá, že naše setkání probíhá pokaždé stejně. Jsem odsouzená tě najít jenom proto, abych tě následně ztratila. A tohle celé se děje pořád dokola.
Nejdřív ve vzduchu ucítím vůni tvého parfému, pak spatřím tvou tvář, následně se dotknu tvojí kůže a vzápětí si připomenu, co jsi nám dvěma díky svým sadistickým choutkám způsobil. A přesto se nedokážu vzdát myšlenky, že bych tě kvůli tomu měla přestat milovat.
     Tahle naše setkání jsou pak jen titěrným balzámem pro mou zatracenou duši, a zároveň hlubokou bolestí pro mé srdce, protože společně s tebou si vzpomenu i na tuhle tvou zvrácenou stránku. A tohle opakování je můj trest za to, že jsem v jiném světě zbožňovala člověka s duší netvora a věrně milovala nejmenší lidskou část v jeho těle. Tu, kvůli které jsem si později vzala dobrovolně život.
     Zlehka se dotknu zlatého kroužku na svém levém prsteníčku. Jsi můj manžel. Nebo jsi jím alespoň v tom opravdovém světě byl. Jako bys chtěl potvrdit moji domněnku, náhle mi definitivně zmizíš před očima a zanecháš tak ve mně pocit, že i v tomhle prokletém očistci pro mou hříšnou duši pro mě stále znamenáš všechno.
Byl a stále jsi celý můj svět a já se do něj budu vracet tak dlouho, dokud to sama sobě neodpustím.