MUŽI Z DRUHÉHO SVĚTA - DAVID

Ležím sama v posteli a marně hledám přivlastňovací jméno, které by v sobě neslo alespoň zrnko pravdy.
Je to má postel?
Tvá?
Nebo snad stále naše?
V duchu nad těmi slovy přemýšlím a vzápětí se mi vybaví, co všechno už tahle postel zažila. Myslí mi prolétne mateřské znaménko nad tvým levým kolenem a světlé chloupky na tvé hrudi.

Tvar a velikost tvého penisu.

Vzdáleně slyším náš společný smích, který se odráží od stěn právě v téhle ložnici. Dnes jsou ty stěny tiché a rezignující. Stejně jako my.
Nakonec se rozhodnu, že je to stále naše postel, i když si moc dobře uvědomuji, že v ní už jen málokdy ležíme společně.

Ležím a nemohu usnout v naší posteli.
V té, ve které sotva kdy spíme spolu.
Je zvláštní, že současně je tohle i postel, ve které sis mě několikrát tak majetnicky vzal a svým nepředvídatelným chováním mě přehoupl přes samotný okraj nekonečné slasti. Někdy jsem se musela přemáhat, abych podala uspokojivý výkon, ze kterého však cílovou pásku přetrhl jen jeden z nás.
Časem přestalo záležet, jestli v naší posteli předstírám mileneckou vášeň nebo se naopak vymlouvám na bolavou hlavu, protože tobě tvé vlastní uspokojení začalo stačit.

Kdykoliv předtím by ses totiž nad mým odtažitým chováním minimálně zamyslel a já tak vlastně pořádně ani nevím, čí je to ve skutečnosti větší vina. Jsem ale ochotná přijmout minimálně jednu její polovinu. Hned na začátku jsem udělala chybu, když jsem párkrát předstírala orgasmus. To je mi podobné, já vím.
Tak proč si na to teď stěžuji?
Snažím se tím říct, že jsem unavená ze života ve lžích. A nejenom v téhle oblasti.

Pravdou ale je, že poslední dobou se mi líp usíná bez tebe.
Nemusím se ti tak dívat přímo do očí a vyslovit nepříjemnou pravdu.
Jenže ty se raději na nic neptáš, takže už ji nejspíš stejně dávno víš. I tobě se totiž nepopiratelně spí líp beze mě.
Holou pravdu cítíš z mých nahodilých slov. Z lhostejného chování, kterým s tebou občas bezmyšlenkovitě jednám. Z mého odmítavého postoje, který vůči tobě zaujímám.
Miluji tě ještě?
Odpověď je jednoduchá. Stále tak hluboce a oddaně jako před patnácti lety.
Jen zkrátka nevím, jak by nám právě tohle teď mohlo pomoct.
Stýská se mi po tom dokonalém muži, kterého jsem v tobě na samém začátku našeho vztahu viděla.

Kam odešel?
A proč mě nevzal sebou?
Asi mi tě někdo vyměnil.
Nebo jsem to já, kdo byl vyměněn?
Použil někdo mé tělo a přivlastnil si tak všechny mé dosavadní pocity?
Žiji snad ještě někde jinde?
A jsem tam šťastnější?
Chci to vůbec vědět?
Protože pravda bolí.

A právě proto nejspíš nemluvíme o tom, co se mezi námi těch posledních pár měsíců děje. Vzájemně se jeden druhému odcizujeme a já nemám odvahu sama vkročit do bahna, které by se na nás při vážném rozhovoru zcela určitě začalo valit. A to jen kvůli mému náhlému záchvatu o upřímnost. Zdá se mi ale, že ani ty si nechceš za žádnou cenu zašpinit ten svůj na míru ušitý oblek.

Raději proto tiše sedíš někde v koutě a trpělivě čekáš, až se přes mou tvář přeženou obvyklá mračna. Takhle naše problémy řešíš ty. Ochotně snášíš mé sklony k nechtěným výstupům, dokud se s nimi sama nevypořádám. Dobře totiž víš, že nakonec to vždycky vzdám.

Ve chvílích, kdy je mi po tobě nejvíc smutno, nejraději vzpomínám na tvé intenzivní dotyky a náhle jsem si jistá, že si za mě brzy najdeš náhradu. Je to stejně nevyhnutelné jako období, kdy mě přestalo bavit předstírání orgasmu při našem milování. Nepochybuji, že se za nedlouho dotkneš boků někoho jiného.

Marně přemlouvám mozek, aby už konečně usnul. A když se mi to nakonec podaří, vzbudím se zpocená a ztracená ve vlastních snech.
Jsem obětí dotěrných myšlenek a není to vůbec dobrý pocit. A tak prosím hlavu, aby tu důvěrnou konverzaci přeložila na jindy. Vteřiny utíkají závratnou rychlostí někam do neznáma a nemilosrdně mě připravují o vytoužený spánek.

Kolik lidí má právě v tuhle chvíli ten stejný problém?
Kolik z nás se teď pokouší marně usnout?
Neměli bychom se spolu spojit a vzájemně se podpořit?
Zaplaším myšlenky na jinou dimenzi a v ní repliku sebe samé.

Oběma ukazováčky si zoufale stisknu oba spánky a vrhám se na počítání nekonečné řady čísel uvnitř svého bdícího mozku.
Svou hlavu však počítáním oveček neošálím. Stejně jako moje srdce, i ona zná důvod, proč nemůžu spát.
Jenomže zároveň mám obrovský strach v sobě to téma otevřít.

Po dlouhé době jsem v celém domě úplně sama.
Sice už nějakou dobu nespíš na druhé straně postele, ale přesto jsi byl po večerech většinou doma.
Dávno jsem se přestala zajímat, co po nocích děláš. Nepotřebovala jsem to vědět. Důležitější pro mě bylo, že jsi se mnou uvnitř našeho domu.
Ještě pořád jsem pyšná, že zrovna tohle je náš dům, i když k němu už necítím takovou upřímnou lásku jako na začátku našeho společného bydlení. Stejně jako k tobě.
Miluji tě, ale z toho citu se stal spíš zvyk, než skutečná potřeba.

Přijímám svou lásku k tobě, ale zároveň nedělám nic proto, abych jí dál živila. Nepečuji a nestarám se o ní.
Nechávám ji uvadat stejně jako tu květinu na parapetu v kuchyni.
Každý zpropadený den o ni zavadím pohledem a marně přesvědčuji sama sebe, že ji co nejdřív začnu poctivě zalévat. A následně jdu každý večer spát s pocitem, že jsem na něco důležitého zapomněla.

Nahlas ti to nikdy nepřiznám, ale jsou chvíle, kdy si ani nedokážu vybavit tvou tvář a to ji přitom vídám téměř dennodenně. Jenže někdy jsem už tak otupělá červeným vínem, že tě pak občas sotva vnímám.

Doma kolem sebe chodíme po špičkách a pro své okolí naopak vytváříme falešnou iluzi spokojeného manželství.

Mohla bych si teď uprostřed noci sednout do koženého křesla v našem obývacím pokoji a opít se několikaletou whisky v našem na zakázku vyrobeném minibaru. Byly doby, kdybychom přesně tohle v den výročí naší svatby udělali. V té době bychom nejspíš i společně zapracovali na našich problémech.
Chtěla bych to vrátit zpátky? Ještě před pár měsíci bych neváhala s kladnou odpovědí, ale teď už si nejsem tak jistá. Ostatně jako ničím v tomhle manželském životě.

Vždyť ani nevím, jestli se právě teď někde v baru díváš na dno skleničky své oblíbené značky skotské nebo tvůj jazyk někde v hotelovém pokoji ochutnává sladkou příchuť šťavnatého mladého pahorku uprostřed horkého ženského těla.
A to bez ohledu na pořadí.

A přesto je to tvé tělo a tvá tvář, co mi jako první proběhne hlavou, když mě z myšlenek vytrhne hlasitá rána v docela tichém domě. Na vteřinu zkamením a nastražím uši. Přes bušící srdce však nic dalšího neslyším.
Měla bych se vydat ke dveřím a zjistit, odkud to neznámé šramocení vychází, ale můj mozek se v tu samou chvíli záhadně odpojí od mého těla a zároveň zaplaší myšlenku, že jsem v nebezpečí.
Možná jsem usnula a pohrává si se mnou jenom má alkoholem zastřená mysl. Tak proč ale stále slyším ty vzdálené zvuky, které k tomuto domu nepatří?
Jako první mě napadne, že jsi to ty, ale náhlé pronikavé světlo v chodbě, mou naději zašlape do země.
Tohle rozhodně nejsi ty! Ty bys totiž nerozsvítil.
Riskoval bys tím, že mě probudíš a ty určitě nestojíš o další z mnoha mých výslechů.

Dotírá tak na mě myšlenka o neznámém vetřelci z vesmíru, který si troufale opatřil klíč a bez pozvání vkročil do cizího domu.
Nato uslyším zvuk otevírajících se dveří a posléze dopadne na podlahu pruh světla, který vidím pode dveřmi naší ložnice. V tu chvíli proklínám svou vlastní naivitu.

Rozhlédnu se po pokoji a instinktivně začnu pátrat po nějaké potencionální zbrani a pak se začnu téměř hystericky smát, protože mi dojde, že jsem naprosto paralyzovaná strachem, takže se nedokážu pohnout ani o milimetr. Leda bych uměla zabíjet pohledem. V tom případě by ten nežádoucí narušitel neměl šanci!

Se vzrůstajícím zoufalstvím se pevně zakousnu do své pěsti, protože nevím, čím jiným přidusit ten nelidský smích, který se z mého hrdla dere na povrch.
Najednou mi výměna sebe sama s identickou kopií v jiné realitě a časovém prostoru nepřijde jako špatný nápad.

Když zaslechnu, že se zloděj, teď už dost hlasitě, pohybuje po kuchyni a dychtivě otevírá jednu skříňku za druhou, ubezpečím sama sebe, že žádné z mých já by to tak lehce nevzdalo.
Pokud se tohle skutečně děje i někde jinde, v jiné časové smyčce, v jiném paralelním světě, nechci být tou, která se před ním zbaběle schová do skříně.

Zrak mi padne na mobilní telefon na nočním stolku, na kterém bliká zelená dioda, která mimo jiné oznamuje dostatek baterie a plný signál. V duchu vyšlu děkovný vzkaz celému vesmíru, že jsem si dnes odpoledne duchapřítomně připojila telefon na nabíječku hned poté, co jsem celý den na internetu hledala nejlepšího rozvodového právníka s dostatečnou praxí při rozdělování majetku.

Na to mi v mysli vyvstane obrys tvé tváře, kterou najednou vidím tak jasně, až mi to na pár vteřin vezme dech.
Možná, že ještě není na některé věci pozdě.
Do žil mi vpluje vlna odhodlání a najednou s jistotou vím, že chci tuhle domácnost za každou cenu ochránit.
Můj a tvůj dům.
Náš domov.