MUŽI Z DRUHÉHO SVĚTA - TYLER

„Krávo pitomá! Ubožačko! Mizerná kurvo!" Pliveš na mě nenávistně a stojíš tak blízko, že mi částečky tvých slin padají přímo do tváře.
Nejraději bych si je tam odsud hned setřela, ale instinkt mi radí, abych tvoje sliny nechala na pokoji, jestli ti nechci dát další podnět k hádce. Raději už se ti ani nesnažím vysvětlit, že za hádku považuji to, když oba aktéři projevují nahlas své názory a ani jeden z nich při tom neakceptuje toho druhého. Mezi námi se ale stále opakuje ten samý scénář. Ty křičíš, já schytávám rány a po kompromisu ani památky. Tak jakou roli v téhle hádce vlastně zastávám?
     Poslední dobou si díky tobě připadám spíš jako ten boxovací pytel než jako lidská bytost. A čím dál častěji si přeji, abych se v ten neživý pytel rovnou proměnila. Bez uší bych alespoň neslyšela tvé nekonečné urážky a nesmyslná obviňování.
     Nato si uvědomím, že nemít uši je momentálně můj nejmenší problém a bezmyšlenkovitě se uchechtnu. Je to sotva vteřina, co si dovolím sarkastický úsměv a vzápětí toho hořce lituji. Z tvého výrazu poznám, že ti ten můj úsměv neunikl. A zaplatím za to. Poznám, že nemá smysl se namáhat a snažit se ti vysvětlit, že ten úsměv je jen jedním z mnoha mých zoufalých projevů, kterými mám doslova obalené všechny své myšlenkové pochody. Stejně bys mi to nejspíš nevěřil. Nebo se snad pletu?
     Tentokrát si ani nestihnu z rukou vytvořit dostatečnou obranu, když schytám první ránu. Jsi vzteklý, a to je vždycky nejhorší. Poměrně rychle jsem se naučila odhadnout interval tvých pěstních soubojů po první ráně. Ten je totiž pro počet boxovacích kol naprosto rozhodující.
Když je to na poprvé pěst, tak to celé trvá jen pár minut. To se na mě vrhneš s elánem v žilách jako nějaká hladová šelma, ale brzy se útokem unavíš. Když dáš ale nejdřív přednost hře na fackovanou, je zle. A někdy ještě hůř, pomyslím si, když mi na tvář dopadne další dobře mířená rána.
     Snažím se u toho moc verbálně neprojevovat. Vím, jak tě to rozčiluje. Čím víc se během toho měním v hadrovou panenku, tím míň tě to pak baví.
Tentokrát sis jako hlavní terč vybral střední část mého těla, takže se raději soustředím na tmavě modrý flek na protější zdi a jsem upřímně ráda, že dnes vynecháváš obličej. To pak totiž musím zůstat několik dní doma a pak ještě dlouho potom používat silné vrstvy líčidel. Takhle mám přinejmenším šanci, že se s neporušeným obličejem dostanu z bytu mnohem dřív, než obvykle.
     Jakmile mě pustíš ven, sednu si na lavičku v nedalekém parku a při zvuku padajícího listí ze stromů se ztratím v myšlenkách o dokonalém životě. Na to si smutně uvědomím, že vlastně vůbec netuším, jestli na stromech už nějaké to listí momentálně je, protože někdy zkrátka ztrácím pojem o čase a prostoru. Usilovně myslím jen na to, jak na té lavičce sedím a jsem šťastná, dokud se má žebra nepřihlásí o pozornost.
     Automaticky se schoulím do klubíčka, zatímco do sebe nechávám kopat špičkou tvých bot a potichu se modlím, abys vynechal ledviny. Po tvém minulém trestu za mou zapomnětlivost jsem si nemohla dlouho dojít na záchod, aniž bych u toho necítila ostrou bolest v oblasti stydké kosti.
Proč to trápení raději neukončíš? Křičím na tebe v duchu a mlčky počítám rány jako ty pověstné ovečky před spaním. Akorát s tím rozdílem, že jiným se většinou zdají samé hezké sny, zatímco ty mé jsou o počtu tvých přesných zásahů.
     A pak konečně přestaneš. Já však zůstanu nehybně ležet v poloze dítěte v děloze, dokud neuslyším hlasité prásknutí domovních dveří, které samozřejmě nezamkneš. Oba totiž víme, že tohle dělat nemusíš. Myslíš si, že se mi právě tohle tvoje chování líbí. Nevzpomínám si, kdy přesně jsem tě o tohle žádala. Neospravedlňuješ se tak sám před sebou?
Dřív jsi mi na důkaz, že je ti to líto, přinesl kytici lučních květů. Tedy hned po tom, co jsi mi krátce po svatbě uštědřil první výchovnou facku. Dodnes vlastně nevím, jestli už to bylo špatně. Jedním jsem si ale jistá, mí rodiče mě tímto způsobem nevychovávali. Je ale i tak možné, že jsem si tu facku zasloužila?
     Náhle dostanu chuť na cigaretu, a to nekouřím. Napadne mě to hlavně proto, že jsme se nedávno společně dívali na akční film, ve kterém, když hlavní hrdina dostal od padoucha pořádnou nakládačku a ocitl se tak téměř na pokraji smrti, stejně našel sílu, aby ze zadní kapsy svých těsných džínsů, vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil přímo uprostřed kaluže vlastní krve. Poté následoval vcelku detailní záběr na to, jak si to první potažení z cigarety náramně užívá a později na krev z jeho roztrženého rtu, která přirozeně ulpěla na samém konci té nikotinové tyčinky, díky čemuž ten hrdina vypadal drsně a přitažlivě. Já však nejsem ani jedno z toho. Nejsem drsný hrdina ani sexy frajer v kožený bundě a v upnutých džínách s pěkně tvarovaným pozadím. A už vůbec nejsem po bitce schopná vypadat tak stylově.
     Přijde mi, že až teprve teď se od tvého odchodu poprvé nadechnu. Nejspíš jsem tak nevědomky po celou dobu zadržovala dech. Je to ale vůbec možný? Objevila jsem snad svou super schopnost? A kdyby ano, co bych s ní udělala? Pomohla ženám v nouzi? Našla si nějakou blízkou kamarádku, které bych se svěřila?
     Vymotám se ze svého klubíčka a zkusím si opatrně sednout. A okamžitě vím, jaká část těla mi bude následující týden tu naši hádku připomínat nejvíc a dolehne na mě studená realita. Mám manžela, který někdy není hodný.
     Vyhrnu si tričko, abych se na ten karneval barev podívala zblízka. Pozorně si prohlížím vyskakující modřiny na svém břiše, kdy jasně vidím, že se ty staré ještě nestihly úplně vstřebat.
Jako obvykle nemám ponětí, čím jsem tě vyprovokovala tentokrát, ale tuším, proč hned po tom odcházíš. Nemůžeš se na své dílo dívat, když ho dokončíš, takže hned potom zamíříš ven z našeho bytu a dopřeješ mi tak čas, abych co nejlépe zakryla stopy. Neodcházíš ale daleko. Teď chodíš navštěvovat naši sousedku, která bydlí o patro výš. Všimla jsem si, jak se na sebe oba díváte, když se my tři potkáme na chodbě a nevadí mi to. Dokonce bych vám dala i své požehnání, i když na můj pohled se stejně nikdo nezeptá. A navíc, jakou váhu má momentálně můj názor?
     Pomalu vstanu a zamířím do koupelny, přičemž mám na paměti, že nemáš rád, když po tvém návratu zůstanou v bytě viditelné důkazy tvého improvizačního vystoupení. Stačilo k tomu pár nárazových lekcí, abych se naučila, co ode mě v tomhle ohledu očekáváš.
Zpočátku jsem se ti zkoušela rovnocenně postavit, ale velmi brzy jsem zjistila, že vzdorovitost se v tomhle případě nevyplácí. Myslela jsem si, že se ti omrzím a opustíš mě, ale to se nestalo. Nedokážu pochopit, proč se mnou zůstáváš. Pokud jsem tak protivná, hloupá a k ničemu, proč se ke mně stále vracíš?
     Vybíjíš si svou frustraci a já si díky tomu vytvořila postup, abych se vyrovnala s tou svou. Nejdřív si žínkou opatrně setřu krev z popraskaných rtů a pak trochu nemotorně vkročím do sprchového koutu. Osprchuji se a pak zase znovu, dokud nepřesvědčím sama sebe, že o nic nešlo, i když mi podlitiny a krvavé strupy na těle připomínají pravý opak. Nějakou dobu jsem si myslela, že když pro tebe budu dokonalejší a přístupnější, tak to přestane, ale nakonec jsem pochopila, že pro tebe dokonalá být prostě nemůžu.
     Opatrně se utřu ručníkem a už mě všechno začíná nebezpečně bolet. Mimoděk pohledem zavadím o drahé hodinky na horní poličce pod zrcadlem. Dostala jsem je od tebe za svou bojovnost. A já bojovala. Hodně. Nejdřív jsem zápasila se svým strachem, později s potřebou jít na záchod a nakonec s nelítostnými teplotami hluboce pod nulou.
     Odtrhnu pohled od stříbrného ciferníku, protože mi akorát připomíná, jak jsi poprvé odešel z bytu na tři dny, a jak jsem si už po jednom myslela, že se nevrátíš. Po tom zážitku, který následoval, upřímně doufám, že už nikdy nebudeš tolik dní pryč. Přivřu oči, ale minulost už zahnat nedokážu. Zakousne se mi do hlavy formou nejzranitelnější vzpomínky a já ji tak musím zkrátka nechat proběhnout.
     Okamžitě se dostaví povědomý pocit strachu stejně jako, když jsi mě tenkrát nechal v našem bytě ony tři dny přivázanou k vypnutému topení a s otevřeným oknem dokořán, v období, kdy teplota nad ránem dosahovala hluboko pod nulou. Na těle mi naskočí husí kůže, takže rychle zakroutím hlavou v nesouhlasném gestu a starou vzpomínku tak rázně utnu.
V zrcadle pak rychle zhodnotím svůj nynější vzhled. Před několika lety jsem byla určitě zdravější a snad i veselejší. Zkusím se na sebe pousmát, ale vyjde z toho jen hrozivý úšklebek, kterým bych mohla někde v lunaparku děsit malé děti ve strašidelném domě.
     Jsem vděčná, že se venku už citelně ochladilo, když z pečlivě vyrovnaného komínku ve skříni vytáhnu tmavou mikinu větší o jednu velikost, než obvykle nosím, a kterou tak zvolím jako tu nejlepší variantu v souladu s tvou náladou. V létě si na ulici připadám trochu jako mimozemšťan, když nosím oblečení výhradně s dlouhými rukávy.
     Upraveným nehtem přejedu po rámečku s fotografií, která zobrazuje nás dva při jednom ze vzácných momentů, kdy jsme ani jeden nepředstírali smích a je to jako bych se dívala do tváří někoho jiného. Byli jsme my dva vážně někdy tak šťastní? Nebo jsem od začátku lhala sama sobě? Prozrazoval snad tvůj pohled něco z toho, co se bude dít po svatbě?
     Pravda, možná až zbytečně narychlo jsme se vzali a přestěhovali se do centra města, daleko od mé rodiny a mých přátel. Řekl jsi mi ale, že je to nezbytné a zcela zásadní pro rozvoj tvé budoucí kariéry realitního makléře a já tě v tom plně podporovala. Jestli mi ale tvá první facka nebyla varováním, tak ta druhá už se do mého podvědomí zapsala razantněji.
     Zrovna jsme večeřeli v jedné z nejnavštěvovanějších restaurací, která se pyšnila předraženým jídelním lístkem a snobským vystupováním číšníků. Přesto jsem byla vážně nadšená! Bylo to totiž vůbec poprvé od našeho přestěhování, co jsi mě vzal do společnosti.
Narazili jsme tam na tvé kolegy ze zaměstnání a já se na ně snažila kvůli tobě zapůsobit. Smála jsem se jejich vtipným narážkám na cenu dezertu a vesele odpovídala na jejich otázky o našich líbánkách, manželství a plánech do budoucnosti. Podle tvých slov jsem s nimi ale celý večer jen lacině koketovala a nevhodně flirtovala. Alespoň tak jsi mi to později vyprávěl. Já mám celý ten večer jako v mlze.
     Vybavuji si chuť lososa s citronovou zálivkou a lahodné červené víno. Tebe, jak objednáváš taxík a pak je všechno jedna nevyplněná mezera. Asi jsem následně prodělala otřes mozku, ale to by mohl s jistotou potvrdit jenom lékař. V tom zahaleném oparu si vybavuji jen tvůj naštvaný křik, bohatou slovní zásobu vulgárních slov a tvůj první úder.
     Probudila jsem se na posteli v naší ložnici s neobvyklou bolestí hlavy a boulí o velikosti golfového míčku. Tvrdil jsi mi, že se mi zatočila hlava a upadla jsem.
Věřila jsem ti, dokud nepřišel ten živý sen o tom, jak jsi mě po našem příchodu z restaurace hrubě popadl zezadu za hlavu a třískl s ní o kovový rám u dveří. Na zátylku do teď cítím tvé chladné prsty, které mi nekompromisně drtí lebku.
     Opatrně si sednu do křesla a přehodím přes sebe deku. Stejně jako ty děláš v našem vztahu pokroky, i já se v našem soužití stále zdokonaluji. Stejně jako jezdec na rozzuřeném býkovi v aréně, už poznám okamžik, kdy zaútočíš, ale stále pro mě zůstává tajemstvím, kdy, v jaké náladě a jestli to vůbec někdy skončí.
     Výjimečně jsi po návratu smutný až lítostivý. Spíš jsi ale bezohledný a nenávistný. Ignoruješ mě i několik dní a přehlížíš všechny mé pokusy o poklidnou domácnost. Ale někdy jsi milý. Téměř ideální manžel.
     Nikdy se neptám, kam odcházíš, ale podle tvého alkoholového dechu tipuji, že se tvým útočištěm stala hospoda za rohem našeho bytu nebo, a to je poslední dobou nejpravděpodobnější, si lehneš do postele o jedno patro výš. Aférka s naší sousedkou se vyvíjí nejspíš slibně, protože její těžký parfém na tobě zůstává i několik dní.
     Není důležité, v jaké náladě se odtamtud vrátíš, protože mě samotné na tom nezáleží. Vždycky hrozí, že kvůli něčemu vybuchneš. Poprvé uběhly tři měsíce, než jsi to zkusil znovu. Teď se mi nestačí ani zhojit rány a už mi zasazuješ další, aniž by ses za ně omlouval. Nejspíš ti došly už i výčitky.
     Na chodbě uslyším tvoje hlasité kroky a srdce mi vyletí až do krku, i když je tohle vcelku rutina. Uvědomím si, že tvé kroky přichází z horního patra nad naším bytem, takže vztah s naší sousedkou začíná být oficiální. Jestlipak se těší z tvé přítomnosti stejně jako já?
Jsem příliš cynická a rozbolavělá, což je pro mě nebezpečné, ale jakmile otevřeš dveře od bytu, zavřu oči a předstírám spánek, protože někdy tohle jediné pomůže, abys mě nechal po zbytek večera na pokoji.
     Když pak dojdeš tichými kroky až přede mě, poznám, že dnes to není ten den. Zpod zavřená víčka cítím, jak mě několik vteřin upřeně pozoruješ. Pak si klekneš před křeslo a pomalu ze mě začneš stahovat deku. Jemně mi položíš ruce na stehna a slabě zašeptáš mé jméno. Proti své vůli otevřu oči a trochu se zachvěji, když zjistím, že se do mě vpíjíš provinilým pohledem.
     Vím, že nemám na vybranou a po chvíli váhání tak rozevřu náruč. V ten samý okamžik mě obejmeš a celou vahou se opřeš o mé stále se třesoucí tělo. Na krku cítím tvůj horký dech a o vteřinu později, když z tvých úst unikne tichý nářek, zhluboka se nadechnu, abych alespoň částečně zmírnila bolest na své hrudi. Neodvažuji se tě žádat, abys na mě a mé modřiny tolik netlačil.
     Raději spolknu slzy bolesti, které se mi nahromadí v očích a poraženecky dokončím to, k čemu jsem tě svým prvotním gestem vybídla, když nepřítomně položím ruce kolem tvého pasu a stvrdím tak naše vzájemné objetí.
Síla tvého odpustku se tak zdvojnásobí, ale to už si mou plnou pozornost opět získá tmavě modrý flek na zdi, který se zdá, z tohohle úhlu mnohem větší.
A jestli už v parku padá listí ze stromů?