Uvězněná

„Pán s vámi.“

„I s tebou,“ odpovím naučenou frází spolu s lidmi stojícími před lavicemi.

Kněz udělí požehnání: „Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.“

„Amen.“

„Jděte ve jménu Páně,“ pronese kněz na závěr a tím své ovečky propustí.

„Bohu díky,“ odpoví lid.

Zatímco se kněz vzdaluje od oltáře, zazní varhany. Okamžitě poznám úvodní tóny. Zpívá se píseň „Bože, chválíme tebe“. Nikdy jsem nebyla žádná zpěvačka, zkrátka se stydím zpívat, proto jen tiše mumlám sloku za slokou, dokud v kostele nenastane ticho.

Odcházím s ostatními. Příjemný kostelní chládek se promění v srpnové teplo, jen co vyjdu ze dveří ven. Nevadí mi to, mám ráda sluníčko, které ale brzy zapadne, je osm večer. Musím jít domů, táta bude chtít večeři. Opustím náměstí, projdu kolem pošty, řeznictví a knihkupectví, v další ulici uhnu doprava. Čeká mě asi kilometr výšlap do mírného kopce na kraj města, kde bydlím. Cestou minu dvě holky, jen o něco málo mladší, než jsem já. Něčemu se hlasitě smějí, přičemž jedna šťouchne druhou do ramene a téměř vykřikne: „Pičo vole že sem vůbec něco říkala!“

„Tak si to příště nech pro sebe, vole,“ zvolá nato druhá a šťouchnutí opětuje.

Projdou kolem mě, aniž by si povšimly mého pohoršeného výrazu. Je mi osmnáct let, jsem skoro stejně stará jako oni. Ani ve snu by mě ale nenapadlo takto se vyjadřovat, a ještě k tomu na veřejnosti. A to jejich oblečení. Obě mají džinové kraťasy, ze kterých jim kouká přinejmenším polovina pozadí. Jedné krátké triko odhaluje pupík, druhá dokonce pod trikem nemá podprsenku. Bože odpusť jim. S modlitbou za ty dvě hříšnice pokračuji v cestě.

Dnes je pondělí, to znamená, že zítra musím k zubaři, taky na nákup, v lednici chybí spoustu… Zarazím se, když nedaleko od mého domu, spatřím na chodníku ležet člověka. Proboha! Přispěchám blíže. Je to žena, seniorka, hádám tak osmdesát let. Sedí na chodníku a drží se za nohu. Vedle košíku se povalují čerstvě natrhané houby.

„Stalo se vám něco, paní?“

Žena ke mně pozvedne vlídnou tvář.

„Ale kde že, jen se mi zamotala hlava a upadla jsem.“

Sehnu se k ní a pomohu jí postavit se. Když se opře o levou nohu, zasténá.

„Copak se děje? Bolí vás noha?“

Přitaká. „Mám to asi naražený, ale chodit můžu.“

„Chcete zavolat sanitku?“

Mávne rukou.

„Kvůli tomuhle? Ne. Jen dojdu dolů pod kopec na zastávku a pojedu autobusem do starého města, tam bydlím.“

Zamyslím se. Staré město, je část Náchoda na jeho druhém konci. Usoudím, že v tomto stavu ženu nemohu nechat jít samotnou. Jen by se o kus dále zase svalila. Posbírám houby, uložím je zpět do košíku, pak řeknu: „Počkejte tu na mě. Bydlím kousek odsud. Hned se vrátím s autem a odvezu vás.“

Žena překvapeně vykulí oči.

„To si nedělejte škodu, drahá. Zvládnu to sama.“

Nekompromisně zavrtím hlavou.

„Na naraženou nohu byste neměla našlapovat. Jak říkám, hned jsem zpět.“

Žena se usměje.

„Dobře, děkuju vám mnohokrát.“

Dám se do běhu. Do dvou minut stojím přen naším malým domkem o ulici dál. Z kabelky vytáhnu klíče a nastoupím do vozu. O chvilku později pomáhám staré paní nastoupit.

„Tak hodná holka, to se už dnes nevidí. Moc děkuju, ehmm.“

„Lucie, ráda vás poznávám.“

„Já jsem Ludmila, rodiče musí být šťastní za takovou dceru.“

Při zmínce o rodičích mnou projede vlna smutku. Nedám však na sobě nic znát.

Vyrazíme na cestu. Během pěti minut, kdy se dostaneme do starého města, mi Ludmila sdělí, že od smrti manžela bydlí sama, často ji ale jezdí navštěvovat vnoučata. Já jí na oplátku vyprávím něco málo o svém dětství, o tom, že maminka už nežije, pomlčím. Nechci probírat bolavá témata.

„Tak kudy teď?“

Ludmila ukáže prstem před sebe.

„Pořád rovně až do Bražce.“

Jedu, jak říká. Projedeme poslední část starého města a vyjedeme mimo město podél řeky k lesům.

„Támhle u toho statku doprava.“

O minutu později zastavuji u starého ale velkého domu s prostornou zahradou. Ludmila tu žije prakticky na samotě. Nejbližší sousedy má kilometr daleko. Zvláštní. V osmdesáti letech došla na celkem vzdálenou zastávku autobusu, a vyrazila si na houby na druhou stranu města do lesů v kopcích. Takovou fyzičku bych v jejich letech chtěla mít.

Popadnu košík do jedné ruky, druhou Ludmile pomáhám vystoupit z vozu, následně ji přidržuji, zatímco kulhá ke dveřím domu. Zašátrá v kapse, pak vytáhne svazek klíčů.

„Měla bych už jet. Zvládnete to už sama?“

„Ale má drahá, alespoň čaj nebo kávu bych vám měla nabídnout.“

Usměji se.

„Třeba někdy příště, mám ještě povinnosti,“ řeknu a pomyslím na tátu, bezpochyby hladového a tím i mrzutého.

„No dobře, když tolik spěcháte.“

„Bohužel, dejte si nohu do vyšší polohy a chlaďte ji.“

„Dobře,“ řekne a oběma rukama uchopí mou pravačku. „Na sto tisíckrát vám děkuji za pomoc, jsem ráda, že se mezi mladými stále najdou dobří lidé.“

„Nemáte za co, ráda jsem pomohla. Na shledanou.“

„Na viděnou, Lucinko.“

Žena zavře dveře, nato přispěchám k autu. Malou chvíli se kochám výhledem na louku a lesy kam jen oko dohlédne. Takto při západu slunce je krajina krásnější než ve dne. Nestačím však ani nasednout, když zaslechnu ránu.

„Proboha, jste v pořádku?!“

Neozývá se.

„Haló!“

Ticho.

Doběhnu zpět k domu. Zatlačím na kliku, dveře se otevřou. Znovu zavolám, ale opět bez odpovědi. Hned v chodbě spatřím schodiště do patra, tam ale s tou nohou určitě vylézt nemohla. Pokračuji rovně. Je tu přítmí až celkem temno. Venku už se stmívá. Záclony v oknech jsou téměř zatažené. Na konci chodby uhnu doprava. Prostorný obývací pokoj, postaru zařízený.

„Kde jste, Ludmilo?!“

Zaslechnu tupý zvuk, vycházející nejspíše z další místnosti naproti. Z tohohle místa mi naskakuje husí kůže. Vytáhnu mobil a posvítím si, zde není skoro nic vidět. Zamířím ke dveřím do další místnosti, když v tom mou pozornost upoutá několik obrazů na stěně visících v řadě. Sedm celkem. Na všech je namalovaná stejná mladá žena, usmívající se od ucha k uchu. Kudrnaté vlasy, výrazné modré oči, dolíčky ve tvářích, půvabná. Něco je ale na portrétech zvláštní. Na prvním se žena nachází před dřevěnou chatrčí, má čepec a prosté šaty, na kterých má připevněnou zástěru, na druhém sedí na koni v hedvábných šatech s krajkami se zúženým pasem, jako z období baroka, na dalším se usmívá v zámeckém okně tentokrát v modernějších oděvu, na tom posledním sedí dokonce ve starém cadillacu. Jako by všechny ty obrazy dělila staletí, nicméně na všech je jedna a tatáž osoba. Podivné.

Kde ale Ludmila vězí? Posvítím po celém obýváku. Prázdno. Vstoupím do další místnosti. Je to kuchyň, vlevo vidím prostornou linku se starým sporákem a…

„Bože můj!“ ozve se náhle kus ode mě. Strachy se téměř počůrám. Trhnu sebou a narazím ramenem o futra. Namířím světlo na zdroj hluku. Ludmila leží na podlaze u lednice. Vedle ní se povaluje rozlitá krabice s mlékem. Zmáčknu vypínač na zdi, místností se rázem rozlehne světlo.

„Ludmilo, so se vám stalo?“ zvolám a pokleknu k ženě. Na první pohled nevidím žádné známky zranění.

„Já… nevím. Musela jsem omdlít.“

„Vážně bych vám měla zavolat pomoc.“

Žena vrtí hlavou, přičemž se nemotorně snaží postavit na nohy. Pomůžu jí.

„To ten můj nízký tlak. Stačí si dát silný kafe a vše bude v pořádku.“

Přítomnost rozlitého mléka nejednou dává smysl. Doprovodím Ludmilu do křesla v obýváku. Z kuchyně přinesu židli a položím Ludmile nohu do zvýšené polohy.

„Máte v mrazáku něco, čím bych vám ochladila to naražené místo?“

„Zajisté, nejprve má drahá, jestli vás tedy ještě mohu obtěžovat, moc se omlouvám, udělala byste mi kávu? Potřebuji si srovnat tlak.“

„Samozřejmě, to je v pořádku.“

„Děkuji a prosím udělejte si taky.“

Uvařím dvě rozpustné kávy, i když běžně ji takto večer už nepiju. Přidám mléko a odnesu hrnky na konferenční stolek.

„Cukr je ve skříňce nad sporákem, pokud máte chuť.“

„Já nesladím, vy ano?“

Ano, ale potřebuji cukerin, je na tom samém místě.“

Když splním ženinu prosbu, posadíme se, a zatímco pijeme kávu, Ludmila mě zasypává nekonečnými omluvami.

„Omlouvám se, Lucinko, už vás nebudu obtěžovat. Já běžně takové stavy nemývám. Je mi líto, že kvůli mně meškáte povinnosti.“

Dopiji kávu rychleji než obvykle.

„To je v pořádku, ale už vážně musím jít. Cítíte se už lépe?“

Přikývne.

„Tak já vám ještě ochladím tu nohu a pojedu.“

„Samozřejmě. Jste můj anděl strážný, jak se vám jen můžu odvděčit?“

„Tak, že už nebudete padat.“

Ludmila se chraplavým hlasem rozesměje. Z mrazáku vytáhnu pytlík zeleniny. Vyhrnu ženě kalhoty na levé noze ke koleni, když v tom se zarazím. Nic. Žádná modřina, cokoliv, co by nasvědčovalo úrazu.

„Ehmm, nevidím, tedy necítím… já…“

Zamotá se mi hlava.

Ludmila nic neříká, pouze mě s úsměvem pozoruje. Je to ale jiný úsměv než ten předešlý. Jaksi…

Náhle padnu do kolen.

„Je mi nějak divně. Co… co…“

To kafe, něco v něm muselo být! Srdce se mi rozbuší.

„Co ste… co ste mi…“

To poslední, co spatřím, než kolem mě svět potemní, je Ludmily spokojený leč zlověstný výraz.

Hmm, bože můj, moje hlava. Co se stalo? Prudce se posadím, když si vzpomenu na předchozí události. Kde to jsem? Všude je tma. Nevidím vůbec nic. Napadne mě hrůzná myšlenka. Dlaněmi si ohmatám tvář. Uleví se mi, když se přesvědčím, že oči mám v pořádku. Jsem tedy v naprosté temnotě. Ale proč? Co mi ta ženská provedla?

„Haló! Co se to děje?!“

Divila bych se, kdyby mi přišla odpověď. Vstanu. Cítím, že jsem malátná. Musela mě něčím uspat. Něco mi přidala do kafe, to je jediné možné vysvětlení. Opatrně rukama zašátrám ve tmě. Jen prázdný prostor. Popojdu krok kupředu, pak ještě jeden. Dál už to k mému šoku nejde. Něco mě drží za nohu. Podle zvuku je mi okamžitě jasné, co. Sehnu se, u kotníku nahmatám studený kov. Řetěz. Postupuji dlaněmi podél něj, dokud nenarazím na vlhkou zeď, kde končí. Ona mě připoutala řetězem ke zdi? Na koho jsem to pro boha živého narazila? Co ode mě chce?

Znovu hlasitě zavolám, tentokrát jméno staré ženy. Pokud to tedy je její pravé jméno.

„Ludmilo! Co ode mě chcete?!“

Nic. V zoufalosti se posadím na studenou podlahu. Kam mi řetěz dovolí, zkouším nahmatat alespoň starou matraci, nějaký pytel, cokoliv teplejšího, na co bych se posadila. Navzdory horkému srpnu, je mi tady zima. Nic ale v mém dosahu není.

Bodne mě u srdce, když se u podlahy kus ode mě objeví pramínek světla. Okamžitě mi to dojde.  Světlo vychází zpod dveří z vedlejší místnosti. Chvíli poté cvakne zámek, pak se dveře otevřou. Místnost se částečně naplní světlem, což mě přinutí zavřít oči. Bolí to. Když se mi je znovu podaří otevřít, v přívalu slz zaznamenám rozmazanou postavu stojící mezi futry. Je to Ludmila. Už se nesměje. Ve tváři se jí zračí zvláštní výraz, jakási dychtivost, nebo možná nedočkavost, vzrušení.

„Co se děje? Proč jsem tady?“

Neodpoví.

Napadne mě, že dokud je tu světlo musím rychle zmapovat místnost, kde se nacházím. Je malá asi dva krát dva metry. Cihlové, plesnivé zdi. Je to sklep, nejspíše v Ludmilině domě. Žádný nábytek, vůbec nic. Jen malý plastový záchod v rohu. Ve zdi za mými zády se nachází malé okénko ve výšce asi jeden a půl metru. Nejde z něj denní světlo, venku je tedy noc.

Ludmila náhle udělá pomalý krok mým směrem. Pak další. Její výraz se nemění. Ucuknu, když ke mně natáhne ruku. Zamračí se.

„Pokud budeš poslušná, vyvázneš bez újmy. To si slibuji. Varuji tě ale, pokud budeš dělat problémy, jakékoliv, povede se ti moc zle, to ti slibuji rovněž. Je to jen na tobě.“

„Dobře, rozumím. Co ale ode mě chcete? Proč jste mě uvěznila?“

Namísto odpovědi znovu natáhne ruku mým směrem. Mám strach, ale neodstrčím ji. Ne dokud nevycítím bezprostřední nebezpečí. Její prsty se zastaví u mého krku. Sotva dýchám. Uchopí můj růženec. Pár vteřin si ho prohlíží, pak silně škubne. Řemínek se přetrhne.

„Ne, prosím. Ten mám po matce.“

Nijak nereaguje. Prostě se jen ke mně otočí zády a odejde.

Pláču, když místnost znovu potemní. Odsud se nikdy nedostanu. Ne, pokud mě ona nepustí na svobodu. Zvažuji její slova. Pokud budeš poslušná, vyvázneš bez újmy. Bude lepší být hodná holka. To je má, alespoň prozatím, jediná naděje. No tak nebul, raději mysli. Snažím se rozpomenout na datum. Netuším, jak dlouho jsem byla mimo. Pokud ale jen pár hodin, musí být noc z prvního na druhého srpna.

Hlavou se mi honí tolik myšlenek, až mě asi po hodině rozbolí hlava. Mraky museli odhalit na obloze měsíc, protože jeho svit, pronikající ke mně malém okénkem, spora osvětlí mou celu. Myslím na tátu. Musí mě hledat. Musí být strachy bez sebe.

Probudí mě denní světlo. Trhnu sebou. Musela jsem usnout náhle. Bolí mě celé tělo. Postavím se abych si protáhla nohy. Dobrá zpráva je, že vidím. Temnota byla frustrující. Řetěz mi ale nedovolí podívat se z okna. Nevidím ven. Jen trávu za sklem. Sukni i halenku mám vlhkou od podlahy. Stále je mi zima. Co to? Na zemi kus ode mě stojí hrnek a miska. Jak se to sem… Ludmila. Musela to se donést, když jsem spala. Přistoupím blíže. V hrnku je džus, pomerančový. Miska obsahuje lasagne. Vypadá to chutně. Mám hrozný hlad i žízeň. Dlouho se nerozmýšlím, i když mám obavy, že mi do pití zase něco přimíchala. Mám tu ale snad umřít hlady nebo žízní? Pokud se odsud mám dostat, budu potřebovat sílu.

Vypiju polovinu džusu naráz, pak se pustím do jídla. Těstoviny jsou studené, i tak je ale pokrm výtečný. Ani po hodině se mi nic nestane. Jídlo bylo čisté. Celý den se neděje nic. V noci, odhaduji tak tři čtyři hodiny po setmění, zkrátka kolem půlnoci, akorát jsem se chystala usnout, se dveře sklepa znovu otevřou. Ludmila vstoupí se stejným vzrušeným výrazem jako předchozí noc. Až nyní si všímám, že působí jinak, než jak jsem si poznala. Hrbení těla je ta tam. Nyní stojí vzpřímeně, sebevědomě. Vzpomenu si na její naraženou nohu, jak jsem ji vyhrnula kalhoty a nenašla jsem žádné zranění. Hrála to na mě. Tím jsem si jistá. Byl snad její záměr uvěznit mě od samého začátku? Proč ale?

Opakuje se to samé jako včera. Znovu ke mně poklekne a natáhne ruku. Nechám ji. Tentokrát uchopí několik pramínků mých vlasů. Usměje se na mě, což mě překvapí, pak vykřiknu bolestí. Trhne silou, kterou by neměla na svůj věk vládnout. Vytrhne mi tučný svazek vlasů, které si i nadále s úsměvem odnáší pryč.

„Prosím, dala byste mi vodu?“ zvolám, když bolest částečně odezní, ona ale mou prosbu ignoruje.

Druhý den ráno po probuzení opět nacházím v cele jídlo a pití. Tentokrát černý čaj s medem a citrónem a misku ovesné kaše s nakládanou broskví. Oboje je ještě trochu teplé, neleží to tu dlouho. Hladově hltám, čaj je velice podobný tomu, jak si ho doma připravuji sama. Doma. Zdá se mi, jako bych tu byla vězněná týdny, ne pouhé dva dny. Strašně se nudím. Není tu nic, čím bych se zabavila. Zavřu tedy oči a zkouším si vybavit místa, kde jsem byla, na kterých mi bylo dobře. Jen mě to ale rozpláče. Nemůžu si takto ubližovat.

Kolem půlnoci se žena objeví znovu. Co to má být? Co mi vezme tentokrát? Začínám být skutečně zoufalá. Tvář má však tentokrát vlídnou. V její ruce spatřím něco, po čem z celého srdce zatoužím. Sklenice vody. Pít jen jednou denně mi nestačí. Mám hroznou žízeň. Zohne se ke mně a podá mi ji. Je to snad odměna, za mé bezproblémové chování? Okamžik váhám, pak ale do sebe sklenici vyprázdním. Taková úleva. Počkat, to ne. Pocítím známý pocit malátnosti. To ne! Ludmily výraz znovu vystřídá vzrušení.

„Proč?!“ vykřiknu k ní, dál však jen mlčí, dokud neztratím vědomí.

Když se probudím, srdce mi bije na poplach. Jsem stále ve sklepě, břichem však ležím ohnutá přes… nevím co to je, připomíná to kozu, přes kterou jsme skákali ve škole na tělocviku. Ruce i nohy mám provazem připoutané ke spodku té věci. Nemohu se hýbat. Ani s kozou nepohnu, je příliš těžká. Jak ji sem Ludmila dostala? A kde je? Co semnou chce dělat?! Temnotu cely osvětluje petrolejka v rohu.

Bouchnou dveře. Ludmila se objeví v cele.

„Co to má být?! Děsíte mě!“

Mlčí. Jsem k ní natočená bokem, nevidím jí do tváře. Poleje mě chlad, když ke mně přistoupí zezadu a sukni mi vyhrne k pupíku.

„Co to děláte?!“ křičím tak nahlas, jak dovedu, když mi posléze stáhne kalhotky ke kolenům.

„Pomóc!“ volám, pak si ale vzpomenu, kde jsem. Tady na samotě mě nikdo neuslyší.

„Počítej do pěti,“ řekne znenadání Ludmila.

„Cože? Co tím…“ větu nestačím doříct, protože se ozve rána, jak cosi ďábelského zprudka dopadne na můj holý zadek. Zařvu bolestí tak intenzivně, že sotva popadám dech.

„Počítej do pěti,“ zopakuje, zatímco se snažím potlačit zoufalé sténání, ozve se další rána. Bič, rákoska, nevím, něco takového dopadne na mé pozadí znovu. ˇKřičím, škubu sebou, nic však není platné.

„Počítej do pěti.“

Ve světle svíčky spatřím, jak se Ludmila znovu napřahuje k úderu.

„Jedna!“ zařvu dostatečně nahlas, aby mě slyšela. Další rána.

„Dva!“

Další.

Ta svině si mezi údery dává načas. Přes slzy už téměř nic nevidím. Připadá mi, že mi půlky hoří.

Tři, čtyři, po pátém úderu téměř omdlím. Další však již nepřijde. Ludmila obejde kozu, pravou rukou mě uchopí za vlasy a zvedne mi hlavu. K mému překvapení mi pod oko přistrčí malou skleněnou ampulku, do které nechá stéci několik kapek mých slz. Aniž by cokoliv řekla, ke kotníku mi opět připoutá řetěz, pak nožem přetne provazy. Následně odejde. Zhroutím se z kozy na podlahu jako mrtvola. Oka nezamhouřím. Pláču doslova celou noc, neschopná myslet, pohnout se.

Za svítání se má věznitelka znovu objeví. Ve strachu, i když každý pohyb je pro mě utrpením, se před ní odplazím do rohu cely. Položí na podlahu jídlo a pití a zase zmizí. Já už ale nehodlám požít nic, co mi přinese, i když mě to stojí nemalou dávku přemáhání, celý den pozorovat především hrnek s džusem, který by mou žízeň uhasil. Čtvrtého večera, ačkoliv se děsím, co přijde tentokrát, se na mě předchozí probdělá noc podepíše. Usnu před soumrakem. Probuzení, mě znovu šokuje. Ležím ve sklepě tak jako předtím, místnost je však zcela osvětlená asi desítkou svící. Na zdech jsou připevněny fotografie. Na každé z nich je má matka. Na některých se usmívá zdravá a živá například v kuchyni, zatímco vaří oběd, na výletě na Sněžce nebo v Českém ráji. Na dalších je zachycená v nemocnici těsně před smrtí, bez vlasů, bledá. Vidím i fotografii z pohřbu. Nejvíce mě však šokuje snímek nejblíže ke mně, na které je zachycena silueta mrtvoly, kterou pohlcují plameny v peci.

Neubráním se slzám. Propuknu až v hysterický pláč. Nyní je mi to už jasné. V Ludmile se skrývá samotný ďábel. Jak jinak by mohla být něčeho takového schopná? Jak jinak by mi mohla takovým krutým způsobem připomínat největší bolest v mém srdci? Moment, ty fotografie! Je jediné místo, kde je mohla vzít.

Cvakne zámek.

„Kde si vzala si fotky?! Byla si u mě doma? Jestli si ublížila mému otci, zabiju tě!“

Nepoznávám se. Jak snadno se může dobrý, poctivý a laskavý člověk s neochvějnou vírou v boha proměnit v… To všechno ona! Ona tohle ze mě dělá! Ďábel v ní chce i mou duši. Nedokážu odvrátit zrak od fotografií. Mami, tak moc mi chybíš. Pláču.

Ludmila ke mně přistoupí. V ruce drží skleněnou ampulku. Zase. Natáhne ke mně ruku, já ale zavrtím hlavou. Vím, co chce.

„Já sama,“ řeknu, je vidět, že jí má slova překvapí. Podá mi ji. Nechám do ampulky stéci pár mých slz a vrátím ji. Ludmila spokojeně zajistí ampulku malým korkem a strčí si ji do kapsy. Než odejde, uhasí svíce a fotografie mé matky sebou odnese.

Podaří se mi usnout až pozdě v noci, pár hodin poté mě Ludmila probudí další porcí jídla. Voní to tak krásně. Nevydržím odporovat. Nejprve uhasím žízeň, tentokrát jablečným moštem, pak se pustím do guláše. Ďábel umí vařit, to se mu musí nechat.

Jsem tu pátý den. Začíná mi docházet, že se tu spíš dříve, než později zblázním. Den, co den se hrozit toho, co přijde před půlnocí. Jak mi ublíží tentokrát. Další velký problém je hygiena. Nedá mi ani lavor s vodou abych alespoň částečně očistila své tělo. Smrdím. Cítím to. A ten silný povlak na zubech. Je mi z toho na zvracení.

Přichází noc. Ludmila se objeví ve stejný čas, jako vždycky. Stejný nedočkavý výraz. Strachy se pomočím, když v její ruce spatřím sekáček na maso.

„Ne, prosím, už ne.“

Usměje se.

„Ruka, nebo noha?“

Vytřeštím na ní oči.

„To nemyslíte vážně. Nic špatného jsem vám neudělala, proč mi tohle děláte?!“

„Ruka nebo noha?“ zopakuje chladně.

„Pomohla jsem vám. Byla jsem k vám laskavá. Prosím!“

Udělá ke mně dva kroky, jako by ji docházela trpělivost.

„Ne!“ vykřiknu a kopnu jí vší silou, kterou v sobě ještě dokážu najít, do holeně. Je to ale chabý úder.

Ludmila sykne bolestí. Ustoupí vzad, pak se její výraz promění v zuřivost. Vyběhne z cely, jako by jí bylo dvacet let, vzápětí se vrátí s dalším předmětem v ruce. Dříve než si stačím uvědomit, co drží, rychle ke mně přistoupí, načež se ozve děsivý zvuk. Spatřím jiskry, pak mé tělo zachvátí agónie bolesti. Pravá noha, kam jsem dostala výboj mě pálí, jako bych si obula železnou botu právě vytaženou z pece. Jsem dezorientovaná. Nemohu se pohnout, proto ani nemohu Ludmile zabránit v tom, když uchopí mou ruku a položí ji na podlahu. Panika, hrůza, přesně to cítím, když pozvedne sekáček do výše. Následně sekne. Malíček se mi oddělí od těla. Zařvu, pak ztratím vědomí.

Probudím se malátná. Šok se dostaví okamžitě, když si vzpomenu, co se stalo. Škubu sebou, následně však zjistím, že se opět nemohu hýbat. Jsem připoutaná provazem k židli. K mému překvapení se již nenacházím ve sklepě. Netuším, kde jsem. Celkem prostorná místnost, dřevěné stěny, nějaké nářadí. Vypadá to jako dílna. Jsem tu sama. Skloním hlavu, jedinou část těla, se kterou mohu hýbat. Pahýl prstu mám ovázaný obvazem. Co mi s ním udělala? Vypálila ránu? Bolí to, ne však tak intenzivně, jak bych čekala. Jsem slabá, trochu dezorientovaná. Podala mi snad Ludmila něco proti bolesti?

Na zdi visí hodiny. Půl desáté. Ráno nebo večer? Odpověď mi sdělí okno vpravo ode mě, za kterým nevidím nic než temnotu, když nahnu hlavu co nejvíce do strany, tak i kousek měsíce. To ale znamená, že jsem byla mimo od půlnoci do večera dnešního dne. Pokud dobře počítám, je sobota. devátého srpna. Dnes je úplněk. Vím to, poslouchala jsem o tom povídání v rádiu den předtím, než jsem byla uvězněná.

Co semnou Ludmila udělá tentokrát? Už to nechci zažívat. Chci zemřít. Kéž by se objevila a ukončila můj život. Lepší než se děsit každého nadcházejícího okamžiku. Bože, skoncuj to, prosím.

Následující hodinu se tiše modlím, prosím boha za odpuštění všech mých hříchů a pevně doufám, že mě uvítá v ráji. Ludmila se objeví, když hodiny ukazují půl hodiny do půlnoci. K mému vlastnímu překvapení se nezděsím. Po mém jednostranném rozhovoru s bohem, jsem odevzdaná, ochotná přijmout všechny strasti a utrpení v očekávání brzkého vysvobození smrtí.

Dnes z ní vzrušení doslova sálá. Dozvím se vůbec někdy, co tím vším sleduje? Baví se pouze mým utrpením, nebo je v tom něco víc? Ludmila kus ode mě přitlačí kovový vozík na kolečkách. Na něm leží plynový vařič, kotlík a konvice. Jako obvykle mlčí. I já mlčím. Nemá cenu se vyptávat, to už dávno vím.

Otočí kolečkem, čímž vypustí plyn, pak škrtne sirkou, načež se objeví plamen. Kotlík přiloží na mřížku, do něj pak vyleje obsah nerezové konvice. Tekutina má podivnou, řekla bych tmavě modrou, možná i fialovou barvu. Divně zapáchá. Ludmila mlčky vyčkává. Z celé této situace je mi úzko. Strach z toho, co nastane, uvnitř mě znovu roste.

Těsně před půlnocí kotlík začne bublat. Ludmila se podívá na hodiny, pak otočí hlavu zpět ke mně. Z kapes vytáhne nějaké předměty a rozloží je na vozík vedle kotlíku. Poznávám je. Dvě ampulky se slzami, můj růženec, nyní zbaven řemínku, chomáč vlasů a cosi zabaleného v kapesníku. Dříve než kapesník rozloží mi dojde, co je v něm schované. Můj malíček. Srdce se mi rozbuší.

Ludmila se usmívá. Pak po dlouhé době ke mně promluví: „Klid. Co nevidět, to budeš mít za sebou. Už ti nic nehrozí. Budu od tebe chtít poslední věc, nebude to ani bolet, tedy skoro ne. Pak budeš volná. Jediné, co musíš udělat, je spolupracovat.“

Evidentně po mě nechce odpověď. Otočí se k vozíku.

„Majetek panně odcizený, jenž plnou víru v boha má,“ pronese, pak můj drahý růženec vhodí do kotlíku.

Hlavou se mi ho ní spousta otázek. Jednou z nich je, jak může sakra vědět, že jsem stále panna?

„Vlasy odebrané panně nedobrovolně.“

Nyní část mě samé skončí uvnitř kotlíku.

Ludmila pozvedne jednu z ampulek. Otevře jej, pak mou slzu smíchá s vařící se břečkou.

„Slzy panny vyplakané skrze intenzivní bolest a ponížení.“

Po jejich slovech mi naskočí vzpomínka, jak mě tříská po zadnici rákoskou. Bylo to ponižující. Bože můj.

„Slzy panny vyplakané skrze smutek nefalšovaný.“

Tak takhle je to. Vše, co dělala, mělo tedy nějaký zvrácený záměr. Fotografie mé zemřelé maminky mě měli přinutit plakat pravým zármutkem, ne pouze fyzickou bolestí na rozdíl od předchozího dne.

Ludmila pozvedne poslední předmět.

„Maso utnuté panně násilím.“

Žbluňkne to, když i můj prst skončí v kotlíku.

Ludmila se ke mně otočí. Je mi jasné, že teď přijde ona poslední věc, kterou ode mě bude chtít. Srdce mi bije na poplach, když z kapsy vytáhne nůž. Přibližuje se. Házím sebou spoutaná na židli, div se nepřevrhnu, ona mě však položením dlaně na mé rameno zastaví.

„Klid, jen to trošku štípne,“ řekne, pak mě řízne do špičky ukazováčku na mé zdravé ruce. K mé úlevě položí nůž na vozík. Usmívá se.

„To je všechno,“ řekne vlídně.

„Co mám udělat?“ špitnu po chvíli ticha.

Ukáže ke kotlíku, pak znovu pozvedne nůž a několika silnými řezy přetne všechna má pouta. Nestačím se divit. Jsem volná. Nadále sedím a nedůvěřivě ji pozoruji. Znovu ukáže ke kotlíku.

„Jednu kapku tvé krve. To je vše, co požaduji.“

Nůž nespouští z rukou.

„Pak můžeš odejít. Východ je volný.“

Ukáže ke dveřím dílny.

Skutečně, jsou otevřené. Mám ale strach. Nemůžu se zbavit pocitu, že jde o lest. Jsem ale stále malátná a slabá. Nevím, jestli bych při potyčce s ní obstála. Rozhodnu se dát jí, co chce. Obezřetně přistoupím k vařiči. Pozvednu ruku, pak palcem stlačím bříško svého ukazováčku. Z malé řezné rány vyteče kapka mé krve, kterou následně nechám volně spadnout do kotlíku. Ludmile se ve tváři objeví blažený úsměv.

„Krev panny darovaná dobrovolně,“ pronese nakonec s jistou slastí na jazyku, jako by na tento okamžik čekala nesmírně dlouho.

Nato se zohne k vozíku. Až nyní si všimnu, že má vespod dvířka. Ludmila je otevře, pak vytáhne kovovou nádobu. Odstraní poklici. Zevnitř vytáhne malou naběračku, kterou nabere tekutinu z kotlíku a následně ji naleje do sklenice s ledem. Ustoupím vzad, protože čekám, že sklenice zákonitě praskne. Vydrží však. Nejspíše žáruvzdorné sklo. Ludmila tekutinou ve sklenici záměrně párkrát zatřese, nesjpíše, aby se nápoj co nejrychleji ochladil. Pak se napije. Při tom pohledu, když vím, z čeho byl uvařen, se mi zvedne žaludek.

Sklenici upustí na zem, aniž by se rozbila. K mé naprosté hrůze se jí v očích zažehne. Jako by se v nich rozhořely plameny. Znovu ucouvnu.

„Lektvar šestero obětin panně odebrané, za úplňku pozřené. Tomu, kdo jej vypije, mládí do žil nalije.“

Šokovaně na ni hledím. Nestane se nic. Ďábel, blázen, na tom nezáleží. To celé pokládá pravděpodobně za nějaký rituál. Co čekala, že se stane? Její sebejistý výraz se však nemění.

Náhle udělá něco, co nečekám. Oběma rukama pozvedne nůž a pohlédne na mě.

„Ne! Spolupracovala jsem. Říkala jste, že budu volná.“

Po mých slovech se hystericky rozchechtá.

„Aby mohlo mladé splynout, staré musí nejdřív zhynout!“

Prudce máchne nožem, načež sama sobě probodne srdce.

Neubráním se výkřiku. Samotná sebevražda však není nic ve srovnání s tím, co přijde vzápětí. Namísto toho, aby její tělo padlo mrtvé k zemi, kolem Ludmily se vytvoří jakýsi vzdušný vír. Přímo uprostřed dílny. Prostě jen tak, zčista jasna. Celá místnost se otřásá. Věci padají ze zdí, nábytek se převrhne. Já sama na poslední chvíli uskočím před padající skříní za mými zády. O pár vteřin později, se vír pozvolna rozplyne. Postavím se na nohy, a v tom spatřím něco, čemu zprvu nejsem schopná uvěřit. S ústy dokořán zírám na místo, kde si Ludmila probodla srdce. Namísto stařeny, tam nyní stojí mladá žena. V mém věku. Půvabná, s kudrnatými vlasy a výraznýma modrýma očima. Je zcela nahá. Když se usměje, něco mi rázem dojde. Už jsem ji viděla. Na obrazech v Ludmilině obývacím pokoji. Ty, o kterých jsem si myslela, že je dělí staletí.

Oči jí žhnou. To mi stačí. Dávno jsem odsud měla vypadnout. Dám se do běhu. Vyletím z dřevěné dílny, co mi nohy stačí. Uvažovala jsem správně. Dílna se nachází hned vedle Ludmilina domu. Podél plotu doběhnu k brance. Nohy se mi pletou jedna přes druhou vysílením. Mé auto stále stojí na cestě před domem a k mé ohromné radosti jsou dveře otevřené a klíček v zapalování. Podivné, vím, ale nemá cenu se nad tím zamýšlet. Ne teď.

Nastartuji, sešlápnu pedál a prchám z tohoto strašného místa pryč. Nikdo mě nepronásleduje. Po chvilce se rozpláču štěstím. Jsem skutečně volná. Děkuju ti pane bože. Děkuju. Jako první mě napadne alarmovat policii, rozhodnu se však jinak. Nejprve zajedu domů. Musím zkontrolovat otce, na základě mých fotek s mámou, Ludmila dozajista byla u nás doma. Co když tam na tátu narazila? Bože všemohoucí, dej, ať je táta v pořádku. Nemůžu přijít i o něj. Teď v noci není žádný provoz. Ke svému domu se dostanu o pár minut později. Zabrzdím až gumy na asfaltu zaskřípí.

Běžím ke dveřím. Připadám si strašně slabá. Ještě více než předtím v té dílně. Cítím se nějak jinak. Jsem určitě jen vyčerpaná ze stresu. Teď je nejdůležitější táta. Sakra nechala jsem v autě klíče. Nevadí. Buším na dveře, dlouze stisknu zvonek.

„Tati! To jsem já!“ vykřiknu chraptivě. Něco mám s hlasivkami.

Chvíli se nic neděje, pak v oknech spatřím světlo. Díky bohu! Po chvilce se dveře otevřou.

„Tati, seš v pořádku!“ Padnu otci do náručí. Ihned však vycítím, že je něco špatně. Táta mi obětí neopětuje. Zdá se být spíš nepříjemně překvapený. Uchopí mě za ruce a odstrčí mě.

„Co se děje, tati?“

Zírá na mě jako na blázna. Měl by přeci plakat štěstím, že jsem se vrátila! Co se tady děje?!

„Nevím, o co vám jde, jestli to má být jen pitomý vtip nebo jste cvok, ale zmizte z mého pozemku dřív, než zavolám policii,“ řekne, pak mi zabouchne před nosem.

„Tati!“

Stojím na místě jako opařená. Světla v domě pohasnou. Nechápu to. Pláču tak zoufale, až padnu do kolen. Musí to mít nějaké logické vysvětlení. Co semnou Ludmila provedla, že mě otec nepo… Náhle mě přepadne strašlivá myšlenka. Otočím se a spěchám ke svému autu. Nasednu, manuálně rozsvítím malé světlo u stropu a sklopím clonu u řidiče. Stačí už jen odsunout ta malá dvířka, abych odhalila zrcátko za nimi. Váhám. Nakonec seberu poslední dávku odvahy, která ve mně ještě zbyla a zatáhnu doprava. Když spatřím svůj odraz, srdce mi téměř exploduje. Vrásčitá skvrnitá kůže, ochablé tváře, bílé vlasy. Jsem stařena.

 

Konec

 

Navštivte můj youtube kanál Tomáš Rychetský spisovatel

Odkaz naleznete v porfilu