Balck Hill

Black Hill

(poznámka překladatele: původní text z kterého jsem vycházel, je napsán v angličtině 16. století a proto jsem některé části překládal dosti volně, aby byl děj srozumitelnější moderním čtenářům. Také text šifry v původním znění, by byl pro naše čtenáře nezajímavý a možná i nesrozumitelný a tak jsem připravil český ekvivalent, ve kterém jsem se ale snažil zachovat ducha původní předlohy. Pro případné zájemce je originál uložen v National Library Glasgow )
p.v.v.Shinen

Když sir Roger Bacon dosáhl zralého věku, přestal cestovat a vrátil se natrvalo do svého rodného sídla. Zde byl hojně vyhledáván společností, protože poznal mnoho zemí a prožil v nich i četná dobrodružství. Byl dobrým hostitelem i vyprávěčem, vždy však velmi skrovný, co se týče svých nesporných zásluh, které sám náš Svatý otec nejednou ocenil.
Tehdy já, knihovník, jsem pojal úmysl jeho vyprávění sepsat, aby tak i budoucí generace mohly z nich čerpat nejen zábavu, ale i poučení. Sir Bacon souhlasil a tak jsme pak spolu strávili nejeden večer, osvěžujíc se jiskřivým španělským vínem, kterého měl hojnou zásobu ve svých sklepích.
Zde vám předkládám jeden z jeho příběhů:
Kapitola I. Vypráví sir Roger Bacon.
Jako mladý muž jsem byl velmi nepokojného ducha a pobyt v rodném domě se mi zdál být nudným. Využil jsem tedy nabídky stát se královským kurýrem i přes odpor mého otce, který namítal, že pro šlechtice je to velmi nedůstojné postavení. Trávil jsem tak mnoho času v sedle svého koně na cestách.
Jedním z míst, kterým jsem často projížděl, byl hostinec Black Hill nazvaný nejspíš podle osamělého černého skaliska trčícího jako hrozící prst z jinak rovinaté krajiny. Podle pověsti ho sem kdysi v dávných dobách zasadil sám velký kouzelník Merlin.
Prostorný dům byl ze tří stran uzavřen budovami. V jedné byl hostinec, kde si cestující mohli odpočinout. V druhé byly zřízeny stáje, třetí pak byla hospodářská budova. Ten den, když jsem tam přijel, předal jsem svého koně stájníkovi a protože jsem vždy dával přednost posezení pod širým nebem, usadil jsem se venku na prostou lavici a pozoroval okolí.
Na prostorném dvoře stál vůz připravený vyjeti, ale cestující sedící v šenku se k odjezdu neměli. Hojně popíjeli, hráli v kostky, hádajíce se halasně o každý vrh. Byli sice pěkně oblečení, ale mravů velmi neurvalých. Po ukončení každého kola, musel ten kdo prohrál, koupit ostatním další várku alkoholu a tak jejich hádky a křik nabývaly na intenzitě. Hospodský, malý šlachovitý mužík se je vůbec neodvážil napomenout. Vytušil jsem, že z toho nemůže vzniknout nic dobrého.
Vozkovi nakonec došla trpělivost, seskočil z kozlíku a nasupeně dusal dovnitř, ale na jeho dotaz, kdyže se pánové uráčí nastoupit, se mu dostalo jen spršky nadávek. Vyběhl ven, skočil na kozlík a pobídl koně tak prudce bičem, že ze dvora vyrazili tryskem, přičemž jen o kousek minul nového přijíždějícího hosta.
I když se zdálo, že ti uvnitř jsou plně zaujati svou hrou a rozmíškami, přeci jen nejspíš zaznamenali příjezd tohoto muže na skvostném arabském hřebci. Mladý muž statné postavy měl dlouhé vlasy, pečlivě zastřižený knírek a jeho bohaté oblečení jasně prozrazovalo, že jde o šlechtice. Stájník odvedl jeho koně do stáje a muž se, se podobně jako, já posadil venku. Ihned si také povšiml té hlasné chásky uvnitř hostince a na jeho tváři byly vidět obavy.
To už se ale jeden z těch opilců vydal poněkud vratkým krokem ven, držíc přitom v nejisté ruce sklenku pálenky. Zastavil se ve dveřích, otočil se na své druhy a klokotavě zahalekal: „ A heleme kohopak tu máme? Mladý Tom Greenship si vyjel na výlet.“
Bylo to jasná provokace, ale mládenec na sobě nedal nic znát, což opilce přimělo k tomu, že se připotácel až těsně k němu a pokračoval: „ Copak to piješ? Pivo? Možná by bylo lepší, kdyby takový cucák jako jsi ty, pil mlíko!“
Nemohl jsem než obdivovat sebeovládání mladého šlechtice, který ani po této urážce neztratil hlavu. Moc dobře věděl, že cílem těchto řečí je vyprovokovat ho k boji, při kterém by měl ten stojící nespornou výhodu.
Opilec, když viděl, že jeho řeč nezabírá, praštil svým pohárem tak prudce, až obsah vyšplíchl na stůl: „ Tady máš pořádný pití a připij s ním na zdraví Henryho!“
„Dobrá!“ odpověděl mládenec klidně. Vstal, vzal sklenku a vychrstl ji opovážlivci do obličeje. Vzápětí ho praštil do nosu tak prudce, že se halama natáhl na zem a v dalším okamžiku mu špička meče mířila na prsa.
Viděl jsem, že jeho tři kumpáni mu jdou na pomoc. Nezaváhal jsem ani na okamžik, také jsem vytasil meč a dvěma dlouhými kroky se postavil proti nim. Nerozhodně se zastavili ve dveřích hostince a nejistě po sobě pokukovali.
I přes svou opilost věděli, že by proti nám neměli žádnou šanci.
Zdvihli ruce na znamení, že se vzdávají. Ustoupili jsme tedy a ti tři se chopili stále ještě ležícího druha, podepřeli ho a klopotně se dali na ústup do šenku.
Zastrčil jsem meč do pochvy, nabídl mladíkovi svou ruku a zároveň se představil.
Sedli jsem si pospolu a on začal povídat : „Děkuji, že jste mi přispěchal na pomoc. Tohle jistě jsou žoldáci jižní větve. Jsem rád, že jsem se tu setkal s někým, kdo patří k přívržencům naší severní strany i když si nepamatuji, že bychom se už někde viděli..“
„Nepatřím nikomu, jsem ve službách krále. Nevím nic o té vaší severní a jižní větvi.“
„To je delší povídání.“
„Rád si to poslechnu, jestli se vám to chce vyprávět.“

Kapitola II. Vyprávění Toma Greenshipa
Naše rodina tady v kraji vlastní od pradávna rozsáhlé pozemky. Někdy před čtyřiceti lety byl náš předek obšťastněn naráz dvěma mužskými potomky a tak když se jeho čas nachýlil, rozhodl se rozdělit své panství mezi ně. Jenže rodné sídlo bylo jen jedno a tak losovali a můj otec vyhrál. Jeho bratr Henry se musel odstěhovat od jejich sídla na jih. Bylo sice neméně honosné, ale rodný dům to nebyl.
O něco později se doslechl, že můj otec jezdí po kraji a jeho sluhové kopou tu i onde a vytušil, že hledá poklad krále Jakuba I. Ten ho podle pověsti zakopal někde v těchto místech, když po prohrané bitvě se Sasy u Setinburgu, prchal se zbytkem svého vojska.
Nasadil tedy k bratrovi svého špeha a ten mu vbrzku přinesl zprávu, že otec vlastní jakýsi starý pergamen, ke kterému se často po nocích vrací a po večerech ho zas a zas studuje. Henry slíbil sluhovi velkou odměnu, když se mu podaří zjistit obsah té tajemné listiny. Dlouho se to nedařilo, protože otec vždy listinu pečlivě ukládal do sekretáře, od něhož nosil jediný klíč na řetízku na krku.
Až jednou se mu podařilo přimíchat otci do vína odvar z makovic a on během studia usnul hlubokým spánkem.
Sluha zručně obkreslil obrázek, opsal tajemný text a odnesl ho hned druhý den Henrymu. Ten pak špeha vyplatil, ale později neudržel na uzdě svou prudkou povahu a mému otci vyčetl, že před ním plánek skrýval. Otec namítl, že ho našel on ve svém domě a že je tedy součástí jeho právoplatného dědictví a naopak vmetl Henrymu do tváře, že mu nasadil do domu špeha.
Dostali se do tak prudké hádky, že nakonec došlo i na meče. Průběh tohoto boje líčí každý jinak. Otec vypráví, že souboj byl čestný a jemu že se nakonec podařilo prolomit Henryho obranu a zranit ho. Ten potom odjel domů. Henry vyprávěl, že byl bodnut zákeřně z boku a přísahal otci pomstu. K té se však už nedostal, protože ještě v noci zemřel.
Od té doby je mezi našimi rodinami nepřátelství.
Tom zakončil své vyprávění dlouhým douškem piva.

Kapitola III. Vyprávění se opět ujímá sir Roger Bacon
„ A co ten pergamen? Podařilo se vám ho rozluštit?“
„ Ne, myslím ale, že neprozradím žádné tajemství, když vám povím, že podle plánku na kterém je zcela jasně vyznačeno ono černé skalisko, jež se vypíná poblíž tohoto hostince, soudíme, že poklad je zakopán někde poblíž. Vzhledem k tomu, že leží na hranici našich území, pokoušeli jsme se my kopat na své straně a Henryho rodina na druhé, ale bez výsledku.“
„Já jsem se od mládí o šifry zajímal, pokud byste mi důvěřovali, zkusil bych jestli dokážu pomoci.“
„Opravdu?“ To by bylo báječné!“ jeho tvář se rozzářila jako sluníčko.
„Bohužel mám jistý úkol, který musím nejprve splnit, ale jen co budu mít volný čas, slibuji, že přijedu.“
Zvedli jsme se k odchodu, ale pak mě napadlo: „ A co tamti?“
„Jen se podívejte, sedí tam jak zmoklé slepice. Ti už si nic nezačnou.“
Měl pravdu, při letmém pohledu jsem viděl, že tam ta dříve hlučná banda sedí schlíple a tváří se jako psík, který dostal bačkorou přes čenich.
„Stejně ale obdivuji váš klid a shovívavost. Jiný na vašem místě by chtěl vidět jejich krev.“
„Těch potyček už mezi námi bylo dost. Vloni mého bratra Edgara také přepadli a těžce zranili. Kurýroval se pak tři měsíce. Já a otec jsme si to s nimi vyřídili. Ty hošánky jsme si vyčíhali, nejdříve jsme jim pořádně napráskali a pak je přivázali k dubu na rozcestí, aby byli ku posměchu kolemjdoucím. Oni nám jindy zas odehnali celé stádo jelenů z našeho revíru a zavřeli ho do své obory. My nato přepadli povoz, který jim vezl zásoby vína. Rozsekali soudky a všechno víno vypustili do řeky. Myslím, že ryby se poměly, byla to prvotřídní kvalita. Tehdy mi bylo deset a moc jsem se bavil, ale dnes bych rád už žil v klidu.“
Podali jsme si ruce a srdečně se rozloučili.
Já jsem si o této věci ale v duchu udělal svůj názor. Poté co jsem dorazil do královského paláce a předal své poselství, navštívil jsem několik učenců a rozhovor s nimi mě jen utvrdil v tom, že můj prvotní dojem byl správný.
Moje další povinnosti mě však vedly úplně jinam a tak uběhlo několik měsíců, než jsem mohl sídlo Greenshipů navštívit.
Několikrát jsem se vyptal na cestu, ale pak už jsem před sebou uviděl mohutný hrad, který vypadal, jako obrovitá hora kamení ve které jen náhodou jsou okna a z které čněly věžičky.
Zastavil jsem před bránou a zabušil na ni co nejsilněji: „ Hej vy tam, jsem Roger Bacon a přijel jsem navštívit pana Thomase Greenshipa.“
Ve dveřích se otevřelo malé okénko a ven vyhlédla tvář strážného.
„Jste sám?“
Rozhlédl jsem se kolem, jakobych tuto otázku přes její zjevnou pitomost bral vážně a odpověděl: „ Vypadá to, že ano.“
Okénko zaklaplo a dveře se pootevřely tak abych mohl projet. Uvnitř to vypadalo spíš jako na selském dvoře nebýt několika vojáků, kteří se na mě nedívali zrovna přátelsky. Jeden z nich, podle zdobenějšího kabátce nejspíš důstojník, ke mně přistoupil:
„ Omluvte nás, ale musíme se vůči cizincům chovat opatrně. Pak Thomas přijde za chvilku, už jsem pro něj poslal.“
A opravdu, netrvalo to nijak dlouho, otevřely se dveře a už se ke mně s jásotem hrnul.
„Vítám vás, už jsem myslel, že jste na mě zapomněl. Pojďte hned dál, určitě jste po cestě vyhládl a máte žízeň. Hned zařídím nějaké pohoštění a pak vás představím otci.“
Měl pravdu, po dlouhé cestě mi opravdu vyhládlo a tak jsem si rád pochutnal na jemně prouzené šunce a číši vína.
Pak už jsme se vydali do pracovny jeho otce. Byl to vysoký důstojný stařec, který si i v pozdním věku uchoval štíhlou rovnou postavu. Pevně mi stiskl ruku a přivítal mě neméně vřele : „Tom mi všechno vyprávěl. Jsem rád, že našel tak skvělého přítele. Prý se zajímáte o různé šifry? Ale na rovinu vám říkám, že já jsem si s tím lámal hlavu dlouhá léta, pokoušel jsem se písmena všelijak přeskupit, ale stále to nedávalo smysl. Nepodařilo se mi to vyluštit.“
„Já doufám, že budu úspěšnější. Náš předek, jehož jméno nosím, nějaký čas žil v klášteře a zde se tímto uměním dlouho zaobíral, ba i o tom sepsal knihu, kde své zkušenosti s luštěním podobných záhad shrnul.“
„Pak vám tedy z celého srdce přeji, abyste měl úspěch tam, kde já jsem selhal.“
Rozepnul si košili, přetáhl přes hlavu řetízek, na kterém měl malý klíček a otevřel s ním šuplík svého sekretáře.
„Ono to už není žádné tajemství, když mi ho Henry ukradl, ale zvyk je zvyk.“ Vysvětlil omluvně a podal mi oba pergameny.
Na jednom byl nepochybně zobrazen onen hrozivý černý kámen osaměle čnějící z roviny. Hostinec zde pochopitelně zakreslen nebyl, ale čtvero cest sbíhajících se z různých směrů ano. Podíval jsem se na druhý papír a opravdu, text vypadal naprosto nesmyslně:

HILOYHZJJIVTGJBHGFEUIGIMZKZFATJOVPZZAEZEZPGFE
JZLTNKDEGIVPDCOJZUIGIMZHIGIUOFFBJZPYEZJVOPIEGOMGZEJZMGEMIUIGIMZHMZKZFUTCVZEMI
Hned na první pohled mi bylo jasné, že pouhým přeskupováním písmen, tu nelze řešení dosáhnout a řešení bude ztíženo tím, že zde nejsou rozdělena jednotlivá slova ani není jasné, zda jde o jednu nebo více vět.
Kapitola IV. Vypráví Tom Greenship
Když jsem viděl, jak se při pohledu na pergamen můj nový přítel zakabonil, propadl jsem malomyslnosti. Ale on pak si sedl, přitáhl si blíž k sobě kalamář. Několika jistými tahy přibrousil pero a začal něco psát.
Tu pocit marnosti ustoupil a já i můj starý otec jsme sledovali jeho počínání s velkou nadějí, že se mu přeci jen snad podaří dovést luštění do zdárného konce. Jeho práce ostatně netrvala nijak dlouho a on nám začal vysvětlovat:
„ To co jsem teď udělal je první akce, která je se zašifrovaným textem zapotřebí udělat. Je to frekvenční analýza, která ukáže základní charakter šifry.
Jak jistě víte, nejpoužívanější písmena v našem jazyce jsou a-e-i-o-u, zde v tomto textu je sice I a E časté, ale A je tu jen dvakrát. Naopak jiná písmena vyskytující se jen zřídka, třeba G je tu neobvykle jedenáctkrát. Další hojně se vyskytující písmeno je Z. Z toho můžeme odvodit, že i E-I je správné jen zdánlivě.
Jistě jste si také povšimli, že sekvence UIGIMZ se tu objevuje dokonce třikrát a dá se říci v relativně pravidelných odstupech. Dá se tedy předpokládat, že jde o jedno a totéž slovo. O čem to svědčí? Že text je symetrický a můžeme ho rozdělit do tří sekcí.
Poprvé po devatenácti, podruhé po 37 a třetí po 38 písmenech, a zbude 14. Samozřejmě je to pracovní předpoklad, ale uvidíme, kam se s tím dostaneme.
HILOY HUJJO VTGJBHGFE
UIGIMZKZFATJOVAZZAEZEZPGFEJZLTNKDEGIVPDCOJZ
UIGIMZHIGIUOFFBJZIYEZJVOPIEGOMGZEJZMGZEMI
UIGIMZHZMKZFUTCVZEMI
Předpokládejme dále, že by tu měla být ještě další symetrie. tj. oněch 37 a 38 písmen by mělo být rozděleno na polovinu. Pak vyjde 19-19-18-19-19-14. Co vám to připomíná? Mě verše!
Jak víte, byli dříve po všelijakých veršovaných říkánkách lidé doslova posedlí. Podívejme se znova na text. Před naším prvním slovem, které nás zajímá, jsou písmena FE, stejná najdeme opět po dvaceti písmenech po UIGIMZ.
Obdobně na konci textu je MI a stejná písmena jsou i o 14 písmen + našich šest.
Obdobně se místech, kde by měly být, objevují i JZ.“
Ukázal na druhý popsaný list, na kterém ještě nestačil ani pořádně zaschnout inkoust.



HILOYHZJJIVTGJBHGFE
UIGIMZKZFATJOVPZAEZEZPGFE
JZLTNKDEGIVPDCOJZ
UIGIMZHIGIVOFFBJZ
YEZJVOPIEGOMGZEJZMGZEMI
UIGIMZHZMKZFUTCVZEMI
„Nevím sice, jestli jsme na správné stopě, ale nyní vlastně práce teprve začíná.“
„Můžu se jen na něco zeptat?“
„Samozřejmě!“
„V čem se liší symetrická šifra od nesymetrické?“
„V symetrické, s kterou tu s velkou pravděpodobností máme co do činění, je každé písmeno zaměněno za jiné v celém textu, kdežto u nesymetrické se mění i když zase podle jistých zákonitostí. Značně to ztěžuje luštění, ale i tato zapeklitost se dá zdolat.“

Kapitola V. Štafetu opět přebírá sir Roger Bacon.
V tomto momentě naši debatu přerušil starý pán a navrhl, abychom pokračovali druhý den. Měl pravdu, teprve když jsem se odtrhl od práce, uvědomil jsem si, jak den už značně pokročil a jak jsem unaven. Do pokoje jsem se už jen sotva dovlekl, sluha mi pomohl se svléknout a ulehnout. Sotva jsem se uložil na lůžku, usnul jsem hlubokým spánkem.
Ráno mě svými paprsky probudilo sluníčko. Cítil jsem se odpočatý a svěží, ale velmi hladový. Jakoby mi někdo četl myšlenky, uslyšel jsem diskrétní zaklepání a na mé vyzvání se dveře otevřely a dovnitř vstoupil sluha vezoucí na malém vozíku bohatou snídani.
„Až se pane nasnídáte, jste již netrpělivě očekáván v pracovně pana Greenshipa.“
Tušil jsem, že jsou velmi netrpělivý a popravdě i když jsem měl již jistou představu o obsahu tajemného textu, přesto jsem byl také zvědav. Neprodlužoval jsem tedy snídani ani o chvilku déle, než bylo nutné a nechal se doprovodit do pracovny, kde už na mě oba pánové čekali.
Když jsem viděl jejich nedočkavé obličeje, tu jsem přeci jen pocítil povinnost říci jim své mínění a obavy: „ Neuražte se, ale ještě než dnes budu pokračovat, chtěl bych vám říci, že nesdílím váš optimismus, že text obsahuje nějaké instrukce umožňující nalezení pokladu krále Jakuba I.“
Podívali se na mě trochu nevrle, ale s očekáváním.
„Tak jako každý, i já se zajímám o dějiny naší rodné země a tak vím, že málokterý král si do bitvy bral i svůj osobní majetek, obzvláště v tak nejistých dobách jaké byly v době panování tohoto krále. Navíc věděl, že jeho vojsko je početně slabší a tak výsledek bitvy je nejistý. A do třetice, i kdyby si sebou opravdu vzal nějaké cennosti, není pravděpodobné, že by při útěku zbytku jeho vojsk byl čas je někde zakopávat, kreslit plánek a psát nějaké veršíky. Mluvil jsem o tom i s učenci v královském paláci a i oni sdílejí můj názor s tím, že cennosti se patrně ztratily v pozdějších zmatené době.“
„Chcete snad říci, že v luštění nebudete dál pokračovat, protože jde o bezcenný cár?“ ozval se popuzeně starý pán.
„Ne, naopak, jsem velmi zvědav, co text skrývá. Možná to bude mnohem zajímavější.“
„Tak dobrá, uvidíme.“ zakončil Tom debatu, protože viditelně nechtěl dál rozdmychávat případnou hádku.
Přešel jsem tedy opět k pracovnímu stolu, usedl a soustředil se na rozpracovaný text.
„Dobrá,“ začal jsem. „Včera jsem původně nesouvislý text rozdělil do tří dvojic, které k sobě patrně patří. Pomohlo mi k tomu opakující se uigimz a další opakující se písmena předtím.
Nyní ovšem další dělení už není možné, protože už tu nenacházím žádné náznaky, které by mi umožnili rozdělit řádky do jednotlivých slov. Musím se tedy pustit do odhadu, která písmena byla zaměněna za jiná. Vrátíme se tedy na začátek, kde jsem je spočítal a konstatoval, že nejvíce se vyskytuje I-G-Z-M, ale že vzhledem k výskytu Z nebude ani I správné.
Dalším předpokladem je, že použitá šifra není příliš složitá a tak zkusíme Z nahradit chybějícím A. Tato varianta se mi sama nabízí. Je to velmi často používaný způsob záměny písmen, kdy v zatímco takzvané Caesarově šifře, jsou dvě abecedy posunuty o jedno nebo více postavení, zde jsou obráceny zrcadlově k sobě.


Kapitola VI. Pokračuje sir Roger Bacon.

Pro začátek to zkusme jen s naším kouskem, kterému jsme se už věnovali.
Vyjdeme-li z toho, že Z=A, pak záhadný výskyt I je vysvětlen tím, že se z něj stane O.
Takže UIGIMZ bude –O-O-A. To vypadá velmi nadějně, protože v našem jazyce se poměrně často střídají souhlásky a samohlásky. Jdeme dále.
D které je blízko A se v textu rovná U a dostaneme DO-O-A. Napadá mě
Do roka. Zkusíme, jestli je můj odhad správný a v této fázi si napíšeme již obě abecedy. Jednu sestupně a druhou vzestupně.
a-z
b-y
c-v
d-u
e-t
f-s
g-r
h-p
i-o
j-n
k-m
l-l
a zkusíme opět náš tajemný text.
HILOY=polib, HLJJI= panno, VTGJB= cerny, HGFE= prst
UI=do, GIMZ=roka, KZF mas ATJOVPZ=zenicha, Z=a, AEZTZ=zlata PGFE hrst
JZLTN=nalej, KD= mu, EGIVPD= trochu, COJZ=vina
UI=do,GIMZ =roka,HIGIUDF= porodis, FBJZ= syna
IYEZJVO= obtanci, PI=ho,EGOMGZE=trikrát, JZMGZEMI=nakrátko
UI=do,GIMZ=roka,HZM=pak, KZF =mas, UTCVZEMI= devcatko.
Polib panno černý prst
Do roka máš ženicha a zlata hrst
Nalej mu trochu vína
Do roka porodíš syna,
Obtanči ho třikrát nakrátko
Do roka pak máš děvčátko.
„No myslím, že tahle říkanka vás k pokladu krále Jakuba I. nezavede, ale vaše matka (obrátil jsem se na staršího Grennshipa) si to vzala důkladně k srdci, když povila dvojčátka.“
Kapitola VII . Naposledy mladý Tom Greenship
Dívali jsme se na pana Bacona jako na kouzelníka, Jeho brilantní a rychlé řešení hádanky, která trápila mého otce tolik let, bylo úžasné. Samozřejmě jsem já i otec cítili jisté zklamání, které jsme jen ztíží skrývali.
Nedalo mi to: „To jak jste si s tím podali je naprosto úžasné a není pochyb o tom, že je správné. Přesto mám jistou pochybnost. Proč by někdo takovou, dá se říci dětskou říkanku, měl potřebu skrývat tím, že ji zašifruje?“
Bacon odpověděl: „ Máte pravdu v tom, že jde v podstatě o dětskou říkánku, která patrně vychází z místní lidové pověry, že ten černý kámen umí splnit ženám jistá přání, ale myslím, že důvodem by mohlo být to, že by majitelka mohla být nařčena z čarodějnictví a pověrečnictví a my všichni víme, co by to znamenalo. Drtivá většina žen, které se dostaly do spárů inkvizice, skončila na hranici v plamenech bez ohledu na to, že jde v tomto případě opravdu jen o zcela nevinou věc.“
„Ano, máte pravdu, nyní si vzpomínám, že jsem v místní kronice četl, že kdysi se kolem kamene scházely čarodějnice, tančily kolem něj a když se náhodou do jejich reje připletl nějaký náhodný pocestný, utancovaly ho k smrti. Ženám však naopak za drobný dárek plnily jejich přání.“
„Jak sami nyní nahlížíte, vlastnictví takové říkanky mohlo být opravdu nebezpečné a tak byla jistá bezpečností opatření na místě. Na druhou stranu, touha mladých dívek po vhodném ženichovi a dětech je tak silná, že neodolaly.
Vím, že jsem se na to měl zeptat již prve, ale kde jste ty lejstra našly?“
Otec stydlivě sklopil hlavu a tiše řekl: „ Našel jsem ji v modlitební knížce mé matky.“
Kapitola VIII, příběh uzavírá sir Roger Bacon
Když jsem dokončil luštění, jež v pravdě pro mě nebylo příliš namáhavé, oba páni byli trochu zklamáni, ale brzy je to přešlo. Myslím, že nakonec byli rádi, že to takhle dopadlo a že to tajemství ve skutečnosti bylo tak prostinké. Ještě celý den mě bohatě hostili, znovu mě převelice chválili a vše jsme znova probírali.
Strávil jsem v jejich sídle další noc, ale druhý den ráno i přes jejich naléhání, abych ještě pobyl, jsem se s nimi rozloučil, protože jsem si uvědomoval, že mých služeb jistě bude opět zakrátko zapotřebí na královském dvoře.
Do hostince Black Hill jsem pak sice často zajížděl, ale s rodinou Grennshipů jsem se už nesetkal. Z vyprávění však vím, že i když se tyto dvě větve jedné rodiny nikdy nesmířily, neboť bylo mezi nimi až příliš zlé krve, řešení tajemného textu přeci jen vneslo klid a k dalším šarvátkám a schválnostem mezi nimi už nedošlo.