Víno a popel

Smrt vždy považovala být svědkem přechodu duše do astrální části její existence za jednu z největších privilegií její práce. Od momentu kdy osvobodí duši z mrtvého těla, připraveného na rozklad a dokončení kruhu existence, tedy, alespoň té fyzické. Ten prchavý okamžik kdy vezme tuhle čistou energii, která dříve bývala člověkem. Tuhle nádhernou alfu a omegu života. Duše, kterou sleduje překročit práh fyzické reality vytáhla z těla před sebou. Tělo oblečené do tmavě zelené. Přilba na hlavě, samopal v ruce. Připraven položit svůj život za svou zemi. Pokud to byl opravdu cíl jeho života, uspěl na výbornou. Nikdy to ale není tak černobílé. Když se dotkla ruky duše najednou před ní nestál jeden člověk, stálo jich několik. Od dítěte, které se nebylo schopné nadechnout a svou cestu životem nikdy nezačalo, po starého člověka sotva držící své tělo pomocí hole. Viděla je všechny, rozdílné v tom, jaké rozhodnutí v životě udělali, všechny byli možné. Ona sama nevěděla jaká z nich bude finální. Ne dokud se to nestalo. V moment kdy se jí všechny tyto verze jednoho člověka rozložili před jejím zrakem se opět spojili v jedno. V sotva 20 letého kluka s dírou po kulce v krku. Škoda, ale tohle dělá válka. Přidává jí práci. Nemá teď moc času, ani nemá čas oddechnout. Jde od těla k tělu. Teď si ale musí udělat čas. Musí si promluvit s jejím bratrem. Musí se tohle šílenství zastavit. Populace stárne, válka trvá už moc dlouho, malé děti co se do války narodili se sotva dožijí dospělosti. V moment kdy dokáží držet zbraň vyšlou je do boje. A všichni z její rodiny se shodli na jednom. Tahle válka už není udržitelná. Přirozený balanc mezi životem a smrtí se naklání na jednu stranu. Tohle musí přestat. Takže si musí udělat čas. Duše musí počkat. Změní něco její rozhovor s bratrem? Nejspíš ne, ale zkusit to musí.

Kostěná noha letmo šlápne na už polorozloženou dlaň pod ní. Lehce křupnou malé kůstky v dlani a zbytky tkání se jí přilepí na nohu. Nevnímá to, kráčí dál a snaží se najít svého bratra. Lucifer by tu měl být. Nikdy by si nenechal ujít příležitost zblízka vidět plody svého snažení. Výsledek dlouhého šeptání do těch nejdůležitějších uší co kdy kráčeli po téhle zemi. Roky snažení, které vyústilo v to co si přál. Válku. Hromady těl v těch nejhorších částech, které viděla zastiňovaly samotné slunce a tvořili grotesktní umělou horu. Nenáviděla to. Jelikož těla padaly rychleji než je stíhala zbavovat duší dost často se jí stávalo, že musela procházet takovouhle hromadou těl a hledat uvězněnou duši, někde hluboko mezi masem, krve a kostí. To byla také část její práce. Někdy byla hodně špinavá, samozřejmě nemusela těla přehazovat fyzicky, ale astrálně procházet zbytky těl po bojích jí ušpinilo jinak. Jako by se krev dostala až přímo k jejímu samotnému bytí. Kdyby měla srdce co by tlouklo bylo by potříštěné litry tělních tekutin od mrtvol v různém stavu. Ale srdce neměla. Nic jí v hrudi netlouklo. Přesto se vždy cítila tak neskutečně pošpiněná. Taková neúcta k životu. To jí pošpinilo a zároveň rozhněvalo. Naposledy tohle zažila několik set let zpět. V době, kdy byli ženy upalovány na hranicích. Zbytečné mrhání životem a proč? Kvůli pověrám. Teď je to ale mnohem horší, jelikož tohle není plná zásluha lidstva. Ne, kdyby tohle byl pouze výmysl lidí, přestali by válčit už dávno, nevedli by tuhle válku už skoro šedesát let. Tohle byl plivanec na hodnoty života a smrti od jejího bratra, od bytosti, která by věčnou rovnováhu mezi životem a smrtí měla ctít.

Kulka proletí okolo její hlavy a zasáhne mladého vojáka za ní. Tenhle byl ještě mladší, než ten poslední. Bohužel musí počkat. Ví, že je to pro duše hrozná chvíle. Nikdy by neměla být uvízlá duše již v mrtvém těle. Uvězněná v rozbité schránce. Bloudící v tom umírajícím mozku déle než by měla je hrozný stav. Vždy se snažila dostat je z těla co nejdříve mohla, ale to teď nešlo. Otočí se a hledí na tělo na zemi. Pro obyčejného smrtelníka je to jen tělo na zemi. Ona však vidí duši jak buší do mrtvého hrudníku, snažící se dostat ze svého vězení. Duše zahlédne její oči na ní a s prosícím výrazem otevírá ústa, snažící se křičet svou prosbu o vysvobození. Musí počkat. Její kostnatá čelist se pomalu otevře a vyjde tiché “promiň”. Otočí se od těla a konečně ho uvidí. Uprostřed tohodle válečného šílenství, v smršti kulek stojí stůl. U něj sedí její bratr a připravená druhá židle. Mít žaludek, nejspíš by se pozvracela. Nikdy neměla ráda jeho přítomnost. Její sobecký mladší bratr, udělal by cokoliv aby si rozšířil svou říši, jak o duše, tak o území. Kdyby mohla ty duše nikdy nevyšle do jeho říše, ale bohužel tohle není její práce. Ona o tom nerozhoduje, jen jim pomáhá přejít. Sklízí je a pošle je dál. Kam? To už není na ní. Další krok vedoucí ke stolu a její noha se zaboří do vnitřností smíchané s bahnem pod tělem. Její bratr k ní sedí zády. Elegantně oblečen do černého obleku. Jeho rohy vyčnívají zpoza upravených krátkých vlasů. Rudě planoucí oči sledují představení před ním. Divadlo které pojednává o boj o metr území. Kolik lidí už od dob premiéry tohoto divadla odvedla? Nepamatuje si. Představení sleduje tiše v klidu. Nohu přes nohu v ruce skleničku s červeným vínem. Když uslyší krok za ním pootočí hlavu. “Čekal jsem, kdy si přijdeš dát pracovní přestávku.” Odloží svou skleničku a nalije jednu jeho sestře a ukáže jí na prázdnou židli vedle něj. “Pojď sedni si, přidej se ke mě na skleničku.” Ten jeho úsměv. Vždycky byl nejvíc charismatický z jejich rodiny, ale teď by mu nejraději do toho úsměvu šlápla. Přesune se přes tu myšlenku a posadí se na prázdnou židli.

Když dosedne na židli, Lucifer jí přisune sklenici červeného vína blíže k ní. “Víš, jestli si chceš tohle víno vychutnat budeš se muset ukázat ve své neformální podobě že?” Její neformální verze. Vždycky se jí za tu naivitu vysmíval. Podobu, kterou přijala za svou před staletími. Kdy se zamilovala. Nikdy si nemyslela, že by to bylo možné, i když vždy v tichosti právě jejímu mladšímu bratrovi záviděla. Měl Lillith, jeho konkubínu, matku jeho dětí. Chtěla to taky. Když byla mladší byla zvědavá ohledně lidí. Fascinovaly jí. Přijala teda podobu jedné dívky jejíž duši převedla a vydala se mezi lidstvo. Během toho potkala mladého muže. Byl k ní milý, učil jí lidskosti, ale přes to nedokázala zabránit nezvratnému. Zemřel. Zabit na cestě z trhu. Převedla jeho duši, odešel do nebe, to byla její útěcha. Její jediná útěcha, ona do nebe vstoupit nemohla. Nebyla to její říše a nebyla mrtvá. Od té doby tu podobu nenávidí. Ví ale, že to zjednoduší vyjednávání s jejím bratrem. Zaměřila se na sklenku vína před ní a pomalu se jí kosti začaly obalovat masem a postupně i kůží. Jako poslední jí zpod kápě vyrostly dlouhé tmavé vlasy. “Víš vždycky jsem měl tuhle tvojí stránku radši. Působíš, nevím tak nějak lidštější.” U toho se smál a pokynul sklenkou k ní. Neochotně vzala svou sklenku s vínem do ruky a cinkla s ní o jeho. Studené sklo na jejích rtech je v kontrastu s teplou tekutinou na jejím jazyku. Chuť vína přebírá jasná kovová chuť. S nechutí spolkne a sleduje bratra jak po loku teatrálně olízne zbytky vína ze rtů. “Je to vylepšené víno. Zrovna v tomhle je várka z dnešního dne. Zbytek sudů jsem si nechal umístit k sobě dolů. Je lahodné nemyslíš?” Zbytky vína cítí ve svém krku. Vzpomínky jeho přítomnosti pálí a v ústech zůstává ta nechutná kovová pachuť. Přesto zatne rty a přikývne. Nadechne se, zaplní svoje nefunkční plíce, ne kvůli tomu, že potřebuje kyslík, ale jako forma ukotvení. Pak se na něj podívá a klidným hlasem začne mluvit. “Kam až tohle chceš dotáhnout Luci? Do bodu, kdy nebude po světě kráčet jediná živá noha? Do bodu kdy příchod do pekla bude pro duše darem a ne trestem?” Jeho smích je její odpovědí, nehodlá přestat. Bere to jako hru, nic jiného. “Víš, vážně si myslíš, že je tohle moje práce?” Přitom rozmáchne ruce a ukazuje na scénu před ním. “Ne, tohle není moje práce, jen si užívám chaos když se ukáže. Tohle je kompletně práce tvých milovaných lidí sestřičko. Vím, co si můžu dovolit. A hlavně, pokud by všichni lidé zemřeli co bych z toho měl? Jaký by byl můj smysl existence?” Zastaví svůj proud myšlenek a znovu se napije ze své sklenice, mohl by ho dopít, ale nechá tam dostatek na poslední lok. “Tohle by lidé sami nedokázali, jsou to krutá stvoření, ale že by byli schopni tohodle? Bez žádného našeho zásahu? No tak Luci, tomu nevěřím.” Když domluví skrze oba sva prosviští salva kulek ze samopalu. Když vyčerpají zásobník slyší jen vzdálený křik bolesti. “Vím, co si o mě rodina myslí, neboj se. Zamysli se sestřičko. Když nebudou lidé k ponoukání, když nebudou duše k přemlouvání, co budu celou věčnost dělat? Udělat ze Země další sféru pekla? A k čemu? Neříkám, užívám si tento chaos, ale výjimečně jsem v tom nevinně. Nemůžeš za všechno vinit ďábla. Za tohle si lidé mohou sami.” S tím naposledy pozvedne sklenku a dopije poslední doušek vína. Položí prázdnou sklenku na stůl a zvedne se. “Měla bys ukončit svou přestávku sestro. Máš tu práci.” S tím zmizí a nechá ji tam samotnou. Během jejich rozhovoru jí volá několik set dalších těl všude po Zemi. Vezme svou sklenku do ruky a na jeden lok vypije celý obsah. Poslední kapka vína jí zmizí v krku a její kůže mizí z masa a za ním i maso. Opět je ve své kosterní podobě. Zvedne se ze židle, která pod ní zmizí a vydá se k nejbližšímu tělu. Má pravdu, má moc práce.