Praskliny v ledu

“Oblivio est mors sine fine.”

Existuje jezero, které je celý rok od začátku jeho existence pokryto silnou vrstvou ledu. Led na jezeře je silný a perfektně odděluje životem bující zemi nad sebou, s temnou a ledovou vodou pod ním. V jezeře je až na pár malých rybek, které se naučily přežít v extrémních podmínkách mrtvo. Tedy alespoň bylo. Jedné noci k jezeru přijelo auto. Muž z něj vytáhl pilu a kus od břehu vyřezal do ledu díru. Vytáhl těžký blok ledu, a do díry, dostatečně velké aby se člověk mohl ponořit do temné nicoty, spustil velký černý pytel. Když pytel stáhla mrazivá nicota, uzavřel portál do jezera ledem.

Sylvie otevřela oči. Zvláštní, ani si neuvědomila, že usnula. Naposledy si pamatuje telefonát se svou dcerou, Emou. Právě končila v práci, volala své dceři s omluvou na rtech a ujištěním, že už se báli a jde domů z práce. Smutný tón dceřina hlasu změnila v radostné pištění v moment, kdy jí slíbila, že na večeři přinese pizzu. Holčička s nadšením slíbila, že připraví stůl aby se mohly rovnou najíst až dorazí. S posledním rozloučením a slovy “miluji tě mami” telefon utichl. Sylvie si vzala kabelku a v rychlosti objednala dvě pizzy z restaurace po cestě k jejímu bytu. Oblékla si kabát a vyrazila do mrazivé noci.

Ne, určitě usnout nemohla. Tak co se stalo? Rozhlédla se okolo sebe a viděla jen temnotu. Necítila pevnou půdu pod nohama. Jakoby se vznášela, levitovala v této temnotě. V temnotě bez země a bez mrazu letošní zimy. Neví jak dlouho se v této prázdnotě vznášela. Snažila se si na cokoliv vzpomenout, ale od odchodu z práce měla vše v mlze. Zkoušela se posunout v prostoru kamkoliv, temnota ji bránila v orientaci a nevěděla tak, jestli se jí daří někam dostat. Možná jen jako blázen mávala okolo sebe rukama a nohama, jen proto aby stále zůstala na místě. Po několikátém promáchnutí ničím se nad ní objevilo lehké světlo. Nebylo ho moc, ale nad hlavou se jí začala objevovat slabá oranžová záře. Nebylo to jako hledět na východ slunce. Světlo bylo jaksi pokřivené a nepřirozeně se rozptylovalo v její nicotě. Díky světlu, které jí nyní dalo nějaký pojem o tom, kde je nahoře a dole, dokázala říci, že její máchání rukama jí pomáhá dostat se blíže ke světlu. Pokračovala ve své snaze dostat se co nejblíže a opravdu se jí dařilo. Hleděla na stále sílící září a temnotu dole nechávala za sebou. Snažila se jen dotknout světla, opět cítit teplo denního slunce. Napřáhla ruku směrem nahoru, už to vypadalo, že každou chvíli by mohla dosáhnout svého cíle. Její prsty se však zastavily o první pevný objekt, který v temnotě našla. Pevná plocha nad její hlavou jí bránila v dalším pokroku. Hledala mezeru mezi plochou, rozbíjející světlo, ale marně. Její dlaň vždy narazila na pevnou zábranu.

Její dlaň nyní již pevně sevřená v pěst bušila vší silou do bariéry nad sebou. Jediným výsledkem bylo, že se její ruka vždy pevně zarazila o překážku mezi ní a světlem. Její naděje i motivace pokračovat dál s každou ranou jen upadala. S posledním pokusem už ani nedosáhla její ruka na pevný povrch, ale promáchla do prázdna. Jak se jí světlo předtím přibližovalo, teď se jí vzdalovalo a pomalu padala do temnoty pod ní. Temnota ji pohltila až do momentu, kdy její záda dopadly na pevné dno. Narazila na obě hranice jejího nového světa. Ležela na zádech a s pocitem absolutní bezvýchodnosti hleděla na blikající světlo nad sebou. Chtěla plakat. Nemohla. Chtěla křičet. Z úst se však neozval žádný zvuk. Jen nicota a tma, která se jí stala domovem.

Zavřela oči. K čemu vidět světlo nad sebou, když se k němu nikdy nedostane? Myslela na svou dceru. Nebo spíš, snažila se. Měla přece dceru ne? Volala své dceři z práce. Jak se jmenovala? Eva? Iva? Ne, určitě Eva. Jak vypadala? Viděla před sebou svou dceru oblečenou v zimním oblečení. Její jasně růžová bunda, bílá čepice s barevnou bambulí. Ale nedokázala si vybavit její obličej. Viděla jí jak vypadala když šli bruslit. Slyší její smích, ale nedokáže si vybavit její obličej. Měla dceru. Nebo to bylo nějaké cizí dítě? Nebyla to její neteř? Ne, volala ji, měli si dát pizzu. Nebo volala někomu jinému? Manželovi? Měla manžela? Přítele? Nebo žila sama? Ne, měla dceru. Jak se ale jenom jmenovala? Jak vypadala?

Tlumený smích nad ní jí donutí opět otevřít oči. Světlo nyní prostoupilo většinou temnoty kolem ní. Dokázala rozeznat hrboly na dně její existence. Přemohla se a vydala se směrem nahoru. Nechtěla už uniknout. Nemělo to cenu. Jen chtěla lépe slyšet ten smích. Znělo to jako děti. Vždycky měla děti ráda. Chtěla mít jednou své vlastní. Snad se jí to jednou podaří. Její dlaně se opřely o bariéru nad ní a ucho přitiskla vedle dlaně. Smích, dětský nevinný smích. Najednou jí nad okem projela postava a čepel na její noze lehce poškrábala bariéru mezi nimi. Bruslili. To nad ní musel být led. Ale jestli oni byli nad ní. Znamenalo to. Sylvia se zarazila. Jak dlouho tu byla? Žije ještě? Pokud je tak dlouho pod vodou nebylo by to už možné, ne? Další přejetí postavy nad ní jí vytrhne z myšlenek. Milovala bruslení. Otočila se, a položila svoje nohy na sluncem ozářený led. Počkala na další postavu nad ní a kopírovala její pohyby. Klouzala s postavou identicky. Jen na opačných stranách. Užívala si tuto novou formu zábavy. Po několika hodinách se poprvé, od té doby co tu je, smála. Škoda že nikdy neměla šanci bruslit na druhé straně. Určitě by bylo o tolik lepší bruslit a cítit teplo slunce. Škoda, že to nikdy nezažila.

Smích již dávno utichl a ona ležela zády na dně a pozorovala jak led láme světlo a před ní to tvoří různé barevné scenérie. Zkoušela si vzpomenout, jestli takhle vypadalo nebe i na druhé straně. Nevěděla. Všechno bylo v mlze. Věděla, že bylo světlo a tma. Den a noc. To zažívala i tady, ale zbytek? Jak vypadala noční obloha? Jak se cítilo slunce na pokožce? Neměla tušení. Jak se cítilo teplo na kůži? Byl to vůbec nějaký pocit? Dost možná žádný. Možná to byl jen jev možný sledovat zrakem. Možná to bylo jen světlo a tma. Tady to tak určitě bylo, a nepamatovala si, že by to někdy bylo jinak. Vždycky to bylo tak. Odstrčila se ode dna, dokud bylo světlo chtěla toho využít a prozkoumat dno jejího domova. Procházela se po dně a využívala do maxima světlo, které se k ní dolů dokázalo probojovat. Pokud zahlédla něco zajímavého klekla si aby se na to mohla podívat blíže. Většinou to byly různé zajímavé kamínky. Jeden z nich ale vypadal o dost větší. Černý, hýbal se. Proč se hýbal? Přišla k němu a zjistila, že to kámen není. Opatrně položila ruku na černou formu před sebou. Vypadalo to až moc lidsky. Tvar byl lidský. Byl tu někdo další? Nadšeně přistoupila k místu, kde měla být hlava. Rozevřela pytel a prohlédla na obličej před ní.

Spíš hleděla na oteklou, namodralou kůži. Oči už nebyly. Hleděla do prázdných děr a přímo až do nitra hlavy. Obličej této postavy byl zdeformovaný. Možná od vody, možná ne. Nemohla to poznat, ale poznala, že je to žena. Co to bylo za ženu? Rozhlédla se okolo, možná tam bylo něco co by jí to mohlo říct. Na hrudi měla peněženku, když se do ní podívala, vytáhla občanský průkaz. Žena na fotce vypadala moc hezky, mladá krásná žena. Očima přejela k řádce s křestním jménem. Sylvie. Přečetla si jméno pro sebe. To je hezké jméno. Chudák holka. Škoda že není naživu. Opravdu si chtěla s někým promluvit. Položila občanský průkaz zpět na hruď ženy, Sylvie, před sebou a hleděla na její tvář.

Zjistila, že jí nevadí smrt Sylvie. I tak lehávala v noci vedle ní a vyprávěla. Vyprávěla jí cokoliv na co si vzpomněla. Vyprávěla jí o jejím dnu, co viděla a dělala. Bylo to pro ni docela uklidňující. Zrovna byla v polovině vyprávění o bruslení s dětmi, když to najednou uslyšela. Ránu, rozhlehající s po celém dně. Okamžitě se vydala ke zvuku. Co uviděla ji zarazilo. Bariéra byla porušena. Z druhé strany sem k ní procházela skrze led ocelová čepel pily. Ztuhla, dokud s plynulým pohybem se pila nezačala prokousávat ledem. Jako klíč k bráně. Co udělá? Využije příležitosti a uteče? Ale co bude dělat? Tady to zná, má se tu dobře. Co když to na druhé straně je horší? Sledovala jak pila postupně otevírá její vězení. A děsila se možnosti odejít.

Jan 1:5
„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila."