Matčiny slzy

“Et lacrimae matris factae sunt flumen inferni.”


Pamatuje si když Lucifer hrdě představoval Aamona ostatním pekelným lordům. Ta pýcha v jeho očích. Jeho výraz mohl snadno porazit jakýkoliv zář pekelného ohně. Pýcha na jeho syna jen vzrostla v moment, kdy Aamon objevil a ukradl jeden z mečů v jeho svatyni. Pomocí toho meče bojoval a porazil starší z démonů. Jak chlapec rostl a sílil stal se z něj poručík a dostal od svého otce celý pekelný oddíl. Lucifer na něj nikdy nemohl být pyšnější. Ještě pyšnější byl na sebe za to, že dokázal takového potomka zplodit. Lillith to však nesdílela. Ona ho devět měsíců nosila pod srdcem. Ona si musela projít peklem a zpátky, když jí ten rohatý ďábel lezl z lůna. A ona nakonec musela být ta, co jejich syna pohřbí.

Nebylo to poprvé. Nebylo to naposled. Když Aamon dostal rozkaz od Lucifera aby uskutečnil odvetu na jednom z andělů, Lillith se mu to snažila rozmluvit. Odpovědí jí byl pouze výsměch od obou. Když se její syn připravoval na výjezd snažila se ho přemluvit. Vzala mu jeho meč a držela si ho u prsou. “Nechoď, prosím tě.” Odpovědí jí bylo jen vytržení meče z jejího sevření a posměšný tón hlasu. “Nejsem malý kluk matko. Jsem válečník a syn prince pekel. Nebudu se schovávat.” To bylo naposledy co ho viděla živého. Následně kdy ho viděla bylo v moment, kdy přivezli jeho mrtvolu zpět. Její milovaný syn. Její dokonalé dítě. Ležel bezvládně na nosítkách. Jeho tělo plné řezů. Z jeho ran stékala černá krev na zem. Jeho oči, kdysi tak plné života a ohně nyní vyhaslé a chladné. Jako uhlíky, které oheň již zkonzumoval. Pravá ruka, ve které vždy s hrdostí svíral meč už nebyla připevněna k jeho tělu. Nebyla jeho součástí. Místo toho byla položena vedle jeho těla a na jeho hrudi položen jeho meč. Zbraň na jeho těle byla pro Lillith výsměchem. Nedokázala ho ubránit. Nedokázal se ubránit. Ona, jeho matka ho nezvládla ochránit.

Jeho tělo uložila do hlubin pekla sama. Jejího chotě tohle nezajímalo. Když ho přivezli z poražené bitvy, ona plakala. On? Na jeho tváři byla jen jediná emoce. Zklamaní. Nelitoval jeho syna, neuronil pro něj jedinou slzu. Jen naštvaně vykřikl ať ho odnesou pryč. Jako kdyby jeho smrt byla pro Lucifera potupou a ne ztrátou. Takže bylo na ní, aby jejich syna uložila do popele. K jeho sourozencům. Další rána na jejím srdci, která se později stane jizvou. Vzhlédla od čerstvé zakopaného hrobu k ostatním náhrobkům. Všechno její krev. Všechny je nosila a porodila. Její děti. Každé z nich padlo kvůli pýše jejich otce. Nikdo z nich neměl šanci ukázat co v nich je. Nevěděla kolik podobných ran ještě snese.

Jako vždy když jí osud vyrval dítě z náručí vzpomínala. Její myšlenky na Eden byli čím dál častější. Tehdy si myslela, že odešla z otroctví, odpoutala se z okovů Boha a Adama. Nikdy se Adamovi nevyrovnala. Přesto, že byla stvořena ze stejné hlíny jako on. Vždy se od ní čekalo, že bude pod Adamem. Svého rozhodnutí nelitovala. V moment kdy její kroky překročili hranici Edenu se poprvé cítila živá, svobodná. Jaké bylo překvapení když narazila na padlého anděla. Anděla tak krásného a milého. Mluvili spolu hodiny. Pomáhala mu čistit jeho rány na zádech od jeho křídel. Diskutovali o všem a o ničem. Perfektně si rozuměli. Oba viděli boha v jeho nejčistší formě. Lháře a manipulátora. Byli to vizionáři, chtěli dobýt svět i nebesa a přinést lidem co jim právem patří. Opravdovou svobodu. Takovou, jakou jim Bůh nemohl nebo nechtěl poskytnout. Co se s ním mohlo stát? Byl vždy takový? Stejný jako falešný Bůh? Jen další manipulátor a lhář? Při opuštění Edenu jí přišlo, že se dostala pryč z pout, teď? Viděla jinou realitu. Odepla si okovy jen aby si dobrovolně nasadila jiná. Možná měla řetěz o něco volnější, ale přesto byla spoutaná.

Plakala u hrobu svého syna dlouho. Ostré kamínky se jí zabodávaly do kolen. Nevěděla jak dlouho tam byla, nebo kolik slz vybrečela. Z reality ji vytrhl jeden z démonů. Neznala ho, nebyl to její potomek, ale měl na sobě Aamonovo zbroj. Lucifer opravdu nenechal nic náhodě a už jmenoval nového poručíka. Jak mohl? V den kdy pohřbili jejich syna. “Madam, nerad vás ruším, ale lord si žádá vaší přítomnost.” Stál v pozoru, pokud si o Lillith myslel, že je ubohá nedal to na sobě znát. Samozřejmě, že si žádal její přítomnost. Bez ní, by nebyl tam kde je. Ale v moment kdy si na hlavu nasadil korunu ona šla bokem. Naposled se podívala na hrob před sebou a zvedla do rukou meč, položený u náhrobku. “Jdu za ním, děkuji za zprávu.” Poručík kývl hlavou a dal se k odchodu. Lillith stiskla rukojeť meče a vydala se do jejich lóže.

Jak čekala, našla tam Lucifera. Stál na jejich balkoně, víno v ruce a shlížel na svou říši. Radost démonů a křik hříšníků dodávaly místu melancholickou hudbu. Pro Lucifera to byla zjevně extáze. Slyšet jak jeho poddaní hodují na utrpení těch nebohých duší. V ten moment ho Lillith opravdu uviděla. Ne jako tu perfektní polovinu její duše, ale jako další překážku v jejím životě. Další osoba, schopná pro moc obětovat a udělat cokoliv. Všiml si jejího příchodu, ale nereagoval hned. Místo toho si ještě vychutnával víno a se zavřenýma očima poslouchal zvrácenou symfonii. Až když dopil poslední doušek vína otočil se. “Konečně jsi tady. Jistě se shodneme na tom, že smrt Aamona je tragická, a nemůžeme si dovolit aby někdo y bez vznešené krve vedl naše vojska. Jistě, mám náhradu, snad dostatečně dobrou aby funkci mohl zastávat pár let. Ale není to trvalé víš.” Šel ke stolku a dolil si do poháru víno. Sklenice byla plná a bez pohledu na svou ženu se vydal zpět na balkón. “Takže musíme zplodit náhradu. Ideálně někoho ne tak arogantního jako byl Aamon. Jeho arogance ho dostala do hrobu.” Lillith ho nepřerušovala, jen pomalu šla k němu na balkón. Chtěl další dítě. Jejich syn ještě v hrobě nevychladl a on už chtěl další. Kolikrát ještě bude muset porodit dítě a sledovat jeho předčasný sklon? Rozhodla se. Konečně odhodí veškeré okovy. Zvedla meč a zamířila na jeho krk.

Ozeáš 8:7
„Zaseli vítr, sklidí bouři.”