Myši

Sedím v hlubokém křesle u krbu, venku se začíná stmívat. Přichází noc. V ruce svírám „Ochránce,“ „Protektora,“ „Strážce“ za svůj život jsem mu dal již mnoho jmen a je nyní mou jedinou jistotou. Místnost je osvětlena pouze plápolajícím ohněm, praskání dřeva je jediným zvukem v této místnosti. Sedím mlčky, sedím sám, zírám do ohně a mysl mám čistou. Jsem připraven reagovat na jakýkoli podnět. Z čekáním mě vytrhne známé zašramocení. Na stropním dřevěném trámu se něco pohnulo. Z pod ucha křesla vyhlédnu a spatřím myš. „Je sama?“ pomyslím si a tázavě na ní hledím. Myš sedí, pootáčí hlavou ze strany na stranu. Její korálkové oči mě upřeně pozorují. Prohlíží si mne, zkoumá každý detail, snaží se přijít na to proč i přes všechna varování, která jsem dostal, zůstávám tomto domě. Na okenní tabulku zaklepe datel. Ohlédnu se na otravu co ruší tuto chvíli. Pohledem se vrátím zpět na trám, však myš už přítomna není. Znovu se uvelebím v křesle a pevněji stisknu jílec „Ochránce.“
Noc pomalu plyne a mě se klíží zrak. „Ještě přiložím, noc bude dlouhá!“ Vhodil jsem do hladových plamenů pár polínek a znovu usedl. Oheň rozzářil víc tmavých koutů místnosti a na bílé holé stěny hodil několik děsivých stínů. Ve stínech jsem rozpoznával židli, stůl, mou osobu sedící v křesle, myš. „Myš!“ Znovu přišla? Ne však sama. Slyším šramocení. Je to spousta malých nožiček co běhají mezi zdmi a po trámech. Cítím strach, útroby se mi svírají. „Jsem vinen a já to vím, však mám ještě do toho co mluvit.“ Oči mi sjedou na kytaru co stojí vedle stolu. „Zatím to vždy zabralo, musí to zabrat i teď!“ Vstávám, odkládám svůj meč a popoběhnu pro kytaru. Zvuky myší zesilují, je jich mnoho. Chytám kytaru a struny zadrčí G. Zvuky ustanou, já se nadechnu a zpívám „…..aby mi mezi dveřmi pomohl hádat, co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine……“ Při hraní mi pohled sklouzne do plamenů, ve kterých se mi zdá jakoby se v nich objevovali tvary. Vypráví příběh. Je to můj příběh. Vidím sebe jako šťastné, láskyplné dítě v podhorské oblasti…..Vidím prasklý krb a smutnou matku jak odchází….. Vidím mé osmnáctiny a pasování na rytíře….Vidím rozkvétající žlutý tulipán a cítím vůni meruněk na letním slunci a pocítím štěstí…. Vidím dobu štěstí, kdy jsem jako sedlák sel na jaře ječmen a plánoval rodinu….Vidím však i chvíli, kdy jsem se neovládal a svůj krásný tulipán jsem zadupal do země. Z vidiny mě probrala vůně kouře co se tlačil do místnosti z vyhaslého ohniště.
Temnou místnost znovu zaplnily zvuky hlodání a škrábání. Noc se zdála být temnější a vzduch byl dusivě těžký. Myší přibývalo! jejich těla zakryla všechny zdroje světla. Dusil jsem se puchem myšiny. Přiskočil jsem ke křeslu a vzal si svůj meč. „Chránil jsi mě proti mým démonům a jsi to jediné co mi zbylo. Spolu zvládneme i toto!“ Zvládl jsem zašeptat a v hrdle mi vyschlo. Němé tváře myší na mě zírali z každého koutu místnosti. Již je neděsil oheň. Byly teď více drzé a začali na mě dorážet. Hryzali mé nohavice, vlezli mi pod košili a v chuchvalcích na mě začali padat ze stropu. Škrábali a hryzali, štípali a slídili všude po mém nebohém těle. Ťal jsem Ochráncem do houfu myší a znovu a znovu a….. Však myší bylo tolik, že těch pár co jsem zabil mělo pramalý vliv na jejich početnost. Rozhodnutí padlo, musím ustoupit a opustit svůj nynější domov. Vylezl jsem na verandu. Venku jsem znovu mohl dýchat. Bledý měsíc na mě z nebeské výše němě hleděl a pozoroval co budu dělat dál. Nechal jsem noční větřík, aby mi pohladil tvář a prohrábl vlasy. Kouknul jsem se do oken starého mlýna, kam jsem se před půl rokem nastěhoval. V patře se mihla tvář. Už jsem jí zde párkrát spatřil. Jednalo se o stálého a nejstaršího obyvatele mlýna. Já mu dal jméno „Pantáta.“
Když jsem se jako zoufalý mladík se zlomeným srdcem po ztrátě mé milé toulal světem. Hledal jsem střechu nad hlavou, kde bych mohl spočinout. Varovali mě místní před tímto mlýnem. Podle paní Petráškové, nejstarší pamětnici ve vsi. Byl mlýn postaven v 17. století na okraji vesnice. Žila zde šťastně a klidně rodina mlynářů. „Starý mlynář Josef byl schopný hospodář, co nesnášel lháře a nespravedlivé lidi,“ řekla paní Petrášková. „Josef byl trnem v oku pro místní panstvo. Měl příliš silné slovo u poddaných a lidi ho měli rádi. Tak rodinu obvinili z pletky s ďáblem a upálili je. Prý tam duch starého mlynáře stále straší! Vyhání všechny co by jim chtěli dům zabrat.“ Zprvu nám soužití s „Pantátou“ šlo dobře. Na neštěstí jsem se mu něčím zprotivil. Nejspíš jsem jeho dům obýval moc dlouho nebo mé srdce bylo příliš poškozené a já se mu hnusil. Párkrát se již snažil mě vyhnat, posílal své věrné myši, aby mi nechávali vzkazy. Začalo to nenápadně. Ztráceli se mi ponožky a drobnosti, které jsem nacházel na zahradě. Jednou jsem nalezl u krbu v prachu napsáno: „Patriku Weissy ať už tu nejsi!“ Stále častěji jsem se probouzel pohryzaný od myší. Dokonce podhryzali i dřevěný schod, ze kterého jsem se propadl do přízemí. Zjistil jsem jak ho ukonejšit. Obvykle stačila jedna píseň doprovázená kytarou a „Pantáta“ dal na zbytek večera pokoj. Včera večer nalezl jsem na posteli vzkaz napsaný krví: „Tohle je poslední varování, zítra bude jiné čarování!“
Stál jsem v listopadové noci venku v roztrhaném oděvu. Do těla se mi dala třesavka, však přes adrenalin jsem zimu necítil. Koukal jsem do oken, abych zjistil zdali myši již zmizeli. Naneštěstí bránili svou dobytou baštu. Tisíce myší sedělo na mém nábytku. Viseli ze stropu a lustrů a jejich korálky pozorovali každý můj pohyb. Zaslechl jsem datla jak klepe na okno v patře. Shlížela tam na mne přízračná postava. V ten večer poprvé promluvil. Jeho hlas byl hluboký jak zvon a nesl se nocí daleko.
„Myši odvedli dobře práci.
Já dokončím co ony začali,
děj se co děj, budou se dít zlé věci.“
„Já nejsem nepřítel Pantáto! Jen přespat zde chci, než na nohy se postavím. Však srdce mám zlomené to já vím.“
„To ty jsi ublížil jí, však nevzpomeneš si?
Slečnou jsi se nechal svést,“
„To NÉ! Pantáto to alkohol, ten svůdníkem byl. Já neměl síly bránit se hřejivému objetí. Ale jsem už lepší člověk, teď už to vím co za muka to je. Alkoholu jsem dal navždy sbohem. Pantáto! Konejte jak je libo já přijmu svůj trest. Pokud smrt tuto bolest překoná, rád ji přivítám.“
Odhodil jsem Ochránce do rybníka na dvorku. Odevzdaně jsem tam stál a čekal jaký rozsudek vynese.
„Kdo jednou zradí může vždy,
tvé odevzdání mě neukonejší, nechť můžou to být jen lži.“
S těmito slovy ukázal kostnatým prstem k vodní hladině. Myši vyběhli z budovy a vrhli se na mé tělo. Vláčeli ho do rybníka. Nebránil jsem se, snažil jsem si vzpomenout na svou květinu, pro kterou nezbylo světlo v mém životě.