Ticho po explozi

„Et caelum fractum est, et angeli ceciderunt.“

Andělé patří do nebe. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak mělo být. Je to stejné jako když vyjmete rybu z vody. Začne se dusit. Pomalu, ale jistě umírá a umírající bytosti jsou zoufalé. Ze zoufalství a strachu budou dělat věci, které jsou proti jejich přirozené povaze. I taková klidná bytost, jako anděl, pokud jí vyjmete z pocitu bezpečí se dopustí klidně všech smrtelných hříchů. Zmatenost, nepřirozenost a samotná zvrácenost, že jsou nuceni chodit mezi námi je donutí chovat se jako ti nejhorší z nás. Andělé patří do nebe. Tam se zrodí, a tam i mají padnout. Nikdo však nečekal, že se samotné nebe zhroutí.

Den kdy se to stalo si pamatují všichni, co teď ještě dýchají. Kde jsem žila byl krásný slunečný den. Sluneční paprsky ladně zářili. Jaro bylo v plné síle a květiny, i ptáci, co se vraceli ze zimního výletu to dávali dost najevo. Kafe v tomto estetickém prostředí jen podtrhlo klid toho odpoledne. Lok hořké tekutiny mi stékal po jazyku, když se to stalo. Rána tak ohlušující, že všichni lidé byli nuceni zakrýt si uši. Většina z nich se snažila, před náhlým zvukem schovat, nebo padat na kolena. Na to co se stalo potom je nemohlo nic připravit. Rána, která projela celou oblohou a spustila sirény aut utichla stejně náhle jako se objevila. Lidé se začali zvedat ze země a rozhlížet kolem sebe. Patřila jsem mezi tyto zvědavce. Je to přece přirozená lidská vlastnost ne? Být zvědavý? Dlouho jsme se snažili zjistit, jestli jsme ve vesmíru sami. Pátrali jsme a doufali v cokoliv, jelikož samotná představa, že jsme sami je děsivá. Vesmír je tak obrovské místo, je nemožné abychom tu byli sami. Každý na to měl svoji teorii. Možná ostatní civilizace nechtějí být nalezeni. Možná nás nepovažuji za dostatečné důležité. Možná jsme pro ně jen šváby pod jejich podrážkou. Jeden názor však byl v lidech zakořeněn delší dobu. Byla to myšlenka, která byla s lidstvem už od doby, co kráčeli po zemi a hleděli vzhůru. Bůh nás přeci stvořil k obrazu svému. Jsme jeho děti. On nás stvořil. Jsme tu jediní. Nikdy jsem tomu nevěřila. Muž na obláčku s anděly s křídly? Taková blbost. Smysl jsem hledala ve vědě. Je to logické, a na rozdíl od smyšleného muže s plnovousem na to byly dukazy. Ten den jsme všichni pochopili, že nejstarší teorie je pravdivá.

Křik a pláč nahradily ticho po ráně. Jen, zvuk nebyl lidský. Jako by plakala samotná nebesa. Slunce ztmavlo a nebe se zbarvilo do ruda. Lidé na ulicích se dostali do dvou stavů. Jedni křičeli a utíkali, zatímco druzí tupě zírali nad sebe. Já stála a hleděla nad sebe. Už ne ze zvědavosti. Ta mě dávno opustila. Strach mi nedovolil se pohnout. Stejně jako když hledíte do očí vlka v lese a ani jeden z vás se nepohne. Ani jeden nechce prolomit ten klid. Takže jen na sebe hledíte, dokud se jeden nerozhodne k pohybu. U mě to bylo stejné, paralyzovaná strachem jsem hleděla jak nebe krvácelo. Doslova. Na obloze nebyl jediný mrak, přesto začalo pršet. Ne voda. Krev. Zatímco se moje oči nemohly odtrhnout od rudého svitu nade mnou, mi kapičky krve dopadaly na obličej. První pád přišel chvilku na to. Všichni jsme ho viděli. Tělo padající z výšky. Bezvládný kus masa. Měl sice křídla, ale ty vám v bezvědomí nepomohou. Dopadl na náměstí. Pláč nebe neustal, přesto to pro nás byl zlomový okamžik. Vlk pohl nohou. Prolomení napětí. Jeden odvážlivec se přiblížil k tělu na zemi. Hlupák. První oběť na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho kroky byli příliš hlasité. I přes křik ze všech stran se zvuk jeho dopadajících nohou dostal k uším všech okolo. Nikdo ho nedokázal zastavit, nikdo se neodvážil pohnout. Když se muž dostal úplně až k tělu a napřáhl k němu svou ruku, všichni se nadechli. Napětí. Očekávání. Poběží vlk za mnou? Nebo odejde pryč? Jsem kořist? Bojovat, nebo utéct? Další z lidských instinktů, zakořeněných v naší podstatě. Nikdo neví co by udělal, až do chvíle, kdy tu volbu musí uskutečnit. Tento muž si vybral boj. Vybral si stát tváří v tvář neznámému. Měl zvolit útěk.

V moment kdy se jeho ruka dotkla té čisté kůže se tělo na zemi pohnulo. Ne. Nepohnulo. Pohyb je velmi pomalý na to, co to tělo uskutečnilo. S mrknutím oka se přemístil. Už neležel na zemi. Už nebyl v bezvědomí. Teď stál na nohou a držel muže nad zemí. Jednou rukou držel muže pod krkem a očima přejížděl po ostatních přihlížejících. Zvláštní co dokáže strach. Dokáže vás vyburcovat k extrémním výkonům. Díky němu dokážete běžet rychleji, dál, být silnější. Nebo neschopni udělat cokoliv. Ústa se tomu tvoru nepřirozeně rozevřela a předvedl nám své ostré dlouhé zuby. Někteří nejspíše čekali slova. Vysvětlení. Toho se nám nikdy nedostalo. Jen výkřik. Křik podobný pláči, který vycházel z nebes. Jen tento byl koncentrovaný do úst té bytosti. Pak jen s lehkostí pohnul rukou a mužovi zlomil krk. Nemluvím o nějaké parafrázi. Doslova byl jeho krk daleko za hranicí pravého úhlu. Na místě zemřel. Šťastnej parchant. Bytost před námi ještě neskončila. Bylo načase předvést zuby. Přitáhl si mrtvolu k tělu a s rozevřením jeho obrovských křídel se mu zakousl do krku. Čelist mu povolila a tělo hodil na zem. S dopadem se jeho hlava, visící za pár zbylých části masa, oddělila. Anděl nyní v plné kráse zvedl hlavu k nebesům a zakřičel. Moje mysl se v ten moment dostala z transu a stihla jsem vidět jen jak z nebe padá další tělo. Ale to už se mé nohy daly do pohybu. Jedna ukázka vrcholového predátora mi stačila. Nepotřebovala jsem poznat jeho sílu na vlastní kůži.

Procházím tím samým náměstím, kde jsem poprvé viděla anděla. Nebe je stále rudé, ale už nekřičí. Mlčí. Slunce se nám oddálilo a jeho přímý svit působí už jen jako dávná legenda. Kosti první obětí jsou stále na svém místě. Taky aby nebyli. V tomto období není čas na takové prkotiny jako pohřby. Zemřeš? Nevím kam půjde tvá duše, ale vím kam půjdou tvoje zásoby a tvoje tělo. Zásoby ke mě a tělo zůstane tam, kde jsi padl. Svým způsobem jsou užitečná. Andělé nezůstávají tam, kde už zabili. K čemu? Tam už lovili. Tam už není co zabít. Hledají život. Takže držet se blízko čerstvých mrtvol je nejbezpečnější. Stejně tak, jako držet se sama. Skupiny jen prodělávají problémy. Každý rozumný člověk to dávno pochopil. Ano, jsou skupiny. Blázni. Nebo jak si říkají oni Hledači pravdy. Lehká svačinka pro anděly. Věří, že tohle všechno je boží zkouška. Důkaz víry. Dobrovolně se spojují do větších tlup a hledají anděli. Jednou jsem je využila jako odvedení pozornosti. Pozorovala jsem, jak se přibližují ke třem andělům s otevřenou náručí a klidným zpěvem na sebe poutají pozornost. Andělé nečekali ani chvilku a pustili se do jídla. Nepotřebovala jsem se na ten masakr koukat. Využila jsem příležitost a proběhla jsem za zvuku trhání masa a lámání kostí do budovy přede mnou.

Dalšího živého člověka jsem neviděla již několik týdnů. Ne že bych je vyhledávala, ale dost často se stávalo, že jsem někoho viděla procházet. Teď nikdo. Naposledy to byli ti magoři, co se nechali dobrovolně sežrat. Začínám si myslet, že jsem poslední. To je šílenost. Nemůžu tu být sama. Někdo tady musí být. Přece nejsem na celé zemi poslední živý člověk ne? Kolik andělů vůbec v nebi bylo? Převyšuje jejich počet náš? Netuším. Nedivila bych se, kdyby ne. Kdysi jsme byli na vrcholu potravního řetězce. Neměli jsme přirozeného predátora. Nebyli jsme ničí kořistí. To se změnilo v moment, kdy nás Bůh opustil. Opustil nás a uvrhl na nás jeho psi. Nikdy jsem v kostele nedávala pozor, ale co si pamatuji, o andělech se vždy mluvilo dobře. Ne takhle. Co když? Co když je to trest? Další potopa. Vytvořili jsme z celého světa Sodomu Gomoru. Potopa by nestačila. Bůh potřeboval něco silnějšího. Tak vyslal své psi. Jak se máme vůbec ubránit? Co když jsem poslední? Jak mám s nimi bojovat? Kulky je zpomalí. Čepel neprojde jejich kůží. Jak něco takového porazit? Jak může jeden člověk bojovat s celým nebem? Nemůže. Jako kobylky nemůžou vyhrát nad podrážkou. Jsme jako hmyz. Otravní, přemnožení. Bůh otrávený našim chováním pouze vytáhl plácačku. Co pro něj jsme když ne otravný hmyz? Jak mu to můžeme mít za zlé. Dělali jsme to samé.

Nejsem sama. Našla jsem další lidi. A díky bohu za to. Jinak bych tuhle nesmyslnou válku vedla ještě dlouho. Díky nim jsem otevřela svou mysl a pochopila. Pochopila jsem co je náš osud. Co máme udělat. Tuhle zemi jsme zničili, nenávratně. Netrvalo by dlouho a přírodní pohromy by nás zabily všechny. Hospodin nás nechce vidět trpět. Radši nás ušetří bolesti aby nás mohl přivítat v ráji. Jediné co musíme udělat je se nebránit. Hrdě s hlavou vztyčenou jít dál ke svému osudu. Proč jsem se tak dlouho bála kolektivu? Jdeme společně se stejným cílem. Je to nádherné. Všichni opět táhneme za jeden provaz. Všechny nás žene vpřed stejná myšlenka. Máme stejný důvod k pochodu. Je krásné nebýt sama. Člověk je společenský tvor. Chtít být v kolektivu je pro nás přirozené. Jakby taky ne. Jsme jeho stádo. Stádo má být u sebe. Nikdo se nemá nikam zaběhnout sám. Máme být spolu. Naše kroky zastaví v moment kdy slyšíme ten krásný zvuk. Jak jsem se někdy mohla bát té rajské hudby? Zpěv andělů je nádherný. Teď to vidím, teď to chápu. S úsměvem jdeme hrdě vpřed. Protože my jsme našli pravdu.

Zjevení Janovo 8:1
„ A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.”