Vina

“Fiat voluntas tua”

Chlad porcelánu se dotýká jeho zad. Přemýšlel jak to udělá. Dlouho o tom přemýšlel. Vana není nejpohodlnější, ale udělá nejméně nepořádku. Nechce přidělávat starosti někomu dalšímu, kdo po něm bude uklízet. Vana nebyla nejpohodlnější způsob, ale to nevadi. Stejně to za pár okamžiků bude už jedno. Chlad se mu otírá o kůži. Na celém těle se mu vytvoří husí kůže. Možná si měl přece jen obléci něco víc, než jen spodní prádlo. Zavrtí hlavou. Proč vlastně? Stejně to bude jedno. Takhle alespoň nezničí dobré oblečení. Nebude se muset vyhodit. Rozsvícená žárovka osvětluje malou místnost, posetou dlaždicemi. Hledi přímo do záře baculateho skla. Jeho hlas je tichý, unavený. Vzdálený. “Pokud nechceš abych to udělal, řekni mi to. Dej mi znamení. Pomoz mi. Prosim.” Nic. Samozřejmě, že mu nikdo neodpoví. Jak by taky mohl? Odevzdane natáhne ruku a mezi prsty uchopí kovový předmět. V odrazu čepele zahlédne svůj odraz. I žiletka se mu vysmívá. Odráží na něj jeho výraz. Oči zbabělce. Zbabělec, co se rozhodl vzdát misto boje. Nepopírá to. Je srab. Vždycky byl a bude jim i v posledních chvílích jeho života. Pevně sevře žiletku a natáhne před sebe druhou ruku. Je to jen jeden pohyb rukou a všechno může skončit. Tak proč se k tomu nedokáže donutit. Chce to udělat. Přemýšlel o tom dostatečně dlouho. Musí to udělat. Nádech. Tohle zvládne. Přiloží si chladný kov na kůži a vydechne. S tim jak se z jeho plic vytrácí kyslík, pohybuje se i jeho ruka. Bolí to méně než čekal. Jen jako slabé škrábnutí. Lehké protrhnutí kůže. Nemůže od toho odvrátit zrak. Jakmile dokončí tah, jeho kůže se rozevře a představí se mu svaly a žíly. Většina poškozena. Krásným rovným řezem. Krev na sebe nenechá dlouho čekat. Zaplní celou ránu a znemožní mu pohled na odhalené nitro jeho ruky. Hotovo. Teď už bude dobře. Opře si hlavu o hranu vany a krvácející ruku položí na dno. Nechce udělat víc nepořádku, než musí. Hledí na žárovku nad sebou, která se mu pomalu vzdaluje a světlo slábne. Jeho dech se pomalu vytrácí. Dokonce i chlad z vany se začíná ztrácet. Nehřeje, jen, přestává cítit. Jeho oční víčka těžknou. Je stále těžší je udržet otevřené. Nakonec se o to už ani nesnaží a oči zavře. Svůj poslední výdech ani nezaregistruje.

Už nic necítí. Žádný smutek. Žádnou bolest. Když se nadechne jeho hrudník se nezvedá. Zůstává stálý, neměnný. Je stále v koupelně svého malého bytu. Stojí před vanou ve které vidí své tělo. Mrtvé. Dno vany se pomalu plní jeho krví. Jeho oči zavřené a poprvé pocítil klid. Hledí na sebe, dokud se mu na rameni neobjeví ruka. Instinktivně se otočí a hledí tváří v tvář jeho návštěvníkovi. Postava na něj hledí, bez očí. Postava je zahalená do černého pláště. Zpod kápě na něj hledí obličej bez masa. Ruka na jeho rameni je odhalená. Jen kosti. Přesto nemá z postavy strach. Nevyzařuje z ní děs. Je klidná. Svůj klid skrze dotyk předává i jemu. Bez pohybu čelisti se mu v hlavě rozezní hlas. “Je čas jít.” Hlas se mu v hlavě odráží jako ozvěna. V posledním odrazu může slyšet náznak smutku. Proč smutku? Nejspíš je jeho zmatení zjevné. “Spáchal si sebevraždu. To je jeden z nejhorších hříchů. Žil si dobrý život. Nikomu krom sebe si nikdy neublížil. Vždy si se snažil být dobrým člověk. Je mi to líto. Kéž bych s tím mohla něco udělat. Tohle je však nade mnou. Pojď, je čas jít dál.” Odtrhne od něj ruku a vydá se směrem ke dveřím od koupelny. Co tím chtěla říct? Ví to. Otázku si položil pouze z bezmoci. Doufá, že se mýlí. Když bytost před ním otevře dveře z koupelny, neobjeví se jeho obývací pokoj. Ne, jeho obličej ozáří oheň. Z otevřených dveří se šíří teplo a zář. Možná i smrad síry? Takže se nepletl. Naposledy se podívá na sebe ve vaně. Udělal rozhodnutí. Musí nést následky. Ramena mu spadly o něco níž a odevzdaně se vydá za bytostí u dveří.

Jakmile překročil práh dveří, bytost s ním už nebyla. Byl sám. Okolo něj se vyjevylo samotné peklo. Oheň byl všude. Doplňovaný hlasitým křikem a pláčem. Automaticky couvl, rukou hledal rám dveří. Promáchl do prázdna. Plně otočil s tělem, jen aby nic nenašel. Dveře zmizely. Najednou jeho tělo pohltil strach. Co se s ním stane? Dýchal nevyrovnaně. Krátké ostré nádechy. V hlavě se mu otáčely představy, co způsobuje ten křik okolo něj. Stane se to i jemu? Ukončil to aby už netrpěl. Co když to nepřestane? Padá na kolena a ruce si tlačí na oči. Takhle to skončit nemůže. Slzy mu dopadají na ohněm spálenou zem. S dopadem zasyčí a slzy se okamžitě vypaří. “Teď už nemá cenu se litovat. Vstávej máme práci.” Hlas za ním prořízl jeho myšlenky. Vzhlédl směrem k hlasu a uviděl před sebou muže. Jeho nohy nebyly lidské. Kopyta mu vykukovala zpod kalhot. Na jeho zádech hrdě visely křídla. Černá obrovská křídla. Konce křídel jakoby otrhané. Na jeho špičatém obličeji měl plnovous a skrze jeho dlouhé vlasy prokukovaly rohy. Natáhl k němu ruku. Ta až na dlouhé ostré drápy vypadala normálně. Přijal jeho pomoc a vstal na nohy. Než se stačil zeptat, muž znovu promluvil. “Moje jméno je Azazel. Starám se o nové nájemníky v této říši.” S tím roztáhl ruce aby představil jeho nové ubytování. “A teď pojď. Máme si hodně co povídat.”

Křeslo na kterém sedí, je to nejpohodlnější, co kdy zažil. Docela vtipné. Opravdové pohodlí našel až v pekle. Azazel se před ním posadil za stůl a otevřel knihu. Zvuky okolí utichly. Stůl u kterého seděli se nacházel v jedné skále nedaleko od jeho příchodu. “Víš proč jsi zde?” Zeptal se, jeho pohled však od knihy neuhl. “Ano, tedy myslím. Spáchal jsem sebevraždu, to je hřích že?” Hlas se mu stále třásl. Přestože jeho strach začal upadat. “Ale nechtěl jsem, víš. Dlouho jsem se snažil, ale nešlo to jinak. Cokoliv jsem zkusil nevyšlo. Ta temnota v mojí hlavě jen rostla. Chodil jsem do kostela. Pokaždé, když jsem nevěděl co jiného dělat. Doufal jsem, že by mi mohl pomoci. Nikdy to nepomohlo. Měl jsem přátelé. Měl jsem rodinu. Lidi se kterými jsem se mohl vidět, ale stejně jsem se pořád cítil tak sám. Úsměv nikdy nebyl skutečný. Jen za ty roky jsem zjistil, že je jednodušší se usmívat. Lidi se tě potom neptají co ti je. Jak jsem jim na to mohl odpovědět když jsem na to neznal odpověď? Chtěl jsem se cítit dobře. Chtěl jsem aby ten pocit zmizel, ale nikdy se tak nestalo. Občas to i vypadalo lépe. Zdálo se, že se temnota vytrácí, jen aby potom přišel den, kdy jsem nemohl ani vstát z postele. Byl jsem unavený. Tak unavený. Nevěděl jsem co jiného dělat. Už to dál nešlo, nemohl jsem dál.” Slzy mu opět padají po tváři. Byla to taková úleva to konečně říct. Bál se zvednout pohled. Co by na tenhle výlev řekl Azazel? Hromadu lidí se takhle cítí. V čem byl on jiný? “Víš, tady nesoudíme. To není naše práce.” V jeho hlase nebyl ani náznak posměchu, jen tichého přijetí. “Bůh není spravedlivý, život není fér. Zeptej se lidí kdo je zlý Bůh, nebo ďábel? Odpověď je většinou stejná. Četl jsi Bibli?” Pomalu přikývne. Samozřejmě, že tu knihu četl. Snažil se v ní marně najít pomoc. “Víš kolik z vás zabil Bůh a kolik ďábel? Bůh bez mrknutí oka nechal vyhubit většinu lidí. Jen kvůli Sodomě a Gomoře. A přesto je uctíván. Můj pán, Lucifer, nabídl lidem vědění a svobodu. Lidé ho zanevřeli. Nebe ho odmítlo a poslalo sem. My nesoudíme. A rozhodně nesoudíme takové jako jsi ty.”

Cože? Pomalu si setřel slzy a snažil se pochopit co tím Azazel chtěl říct. “Jsi obklopen různými dušemi. Většina je z nich temnější než ty.” Jeho prst se pohybuje pohybovali po stránce v knize. Oči se opět zaměřili na text. “Nejsi špatný člověk. Udělal jsi jednu chybu. Nepatříš sem, ale Bůh odmítá takové jako ty přivítat v nebi. Tvoje duše musí někam jít. Nebe tě odmítlo, tak zbývá jediné místo. Tohle. Ale nepatříš sem. To že jsi tady je jeho chyba. Nastavil tak přísné hranice pro nebe a ani vám nepomůže jich dosáhnout. Myslíš, že ti nemohl pomoct? Mohl, je přece všemocný. Proč by to ale dělal? Neměl k tomu důvod. Tvrdí jak moc vás miluje, ale nedělá mu problém vás odepsat.” Azazel vstal od stolu a vydal se směrem k němu. Došel za něj a ruce mu položil na ramena. “Pokud vás chce dokonalé, musí vás k tomu vést a pomáhat vám. Pokud vás chce svobodné, musí vás milovat bezpodmínečně. To se ale neděje. Neboj se. Tady nesoudíme. Chápeme. Nalezneš zde svůj klid.” Stisk na jeho ramenou poleví stejně jako jeho napětí. Otočí svou hlavu k Azazelovi, který stojí u vstupu do jeskyně. Trpělivě na něj čeká. Když se jeho tělo dá do pohybu, Azazel mu jen pokyne hlavou aby ho následoval. “Pojď je čas na odpočinek.”

Římanům 3:23
“Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.”