Bouře na MarryLou

Kapitánův deník den první: Najal mě jeden zámožný muž z Ameriky, jako kapitána na jeho jachtu MarryLou. Jedná se o pouhý výlet na moře na pár dnů. Počasí by mělo být dobré, bezvětrné.

Jmenuji se Bill Rodgers, a kdysi jsem sloužil u námořnictva, chvíli jsem pracoval i na rybářské lodi a dokonce zkusil i ropnou plošinu, ale to nebylo nic pro mě. Neříkám, že nechávat se najmout „zbohatlíkama“ a nechat se od nich urážet během jejich alkoholových večírků je lepší, ale za ty prachy proč ne. Fuška s MarryLou je poslední co vezmu, a pak již budu mít dostatek peněz na to, abych si mohl koupit vlastní loď a vyplul na moře pod vlastní vlajkou a záleží jen na mě, kde zakotvím. Tato romantická představa mi dodala odhodlání, ještě jednou snést urážky od lidí se stříbrným čípkem v zadku a nechat se najmout.

Kapitánův deník den druhý: Členové posádky se nalodili a začali s přípravami, naši cestující přijedou pozdě odpoledne a zítra ráno vyrazíme, počasí beze změny.

Posádka se skládá z kuchaře Josepha, plavčíka Pedra a navigátorky Albi. Alba je zkušená navigátorka, která má za sebou pár závodních plaveb kolem světa, je to sympatická slečna a docela si rozumíme, však s Josephem mám lehce problém, je takový negativní a něco mi na něm nesedí. Pedro je mladík co utekl z Mexika a potřebuje peníze a v doku ho na tuhle fušku dohodil místní hospodský, zatím moc Anglicky neumí, ale snaží se.

Kapitánův deník den třetí: Je středa 21. srpna 2010, cestující se nalodili, zásoby jsou doplněné, posádka je připravená, vyrážíme z přístavu z Floridy na 4 dny směr Kuba, počasí dobré, vane lehký vítr.

Cestující přijeli úplně na mol, jedná se o dceru slavného herce až z Kalifornie, nějakou Martu se dvěma kamarádkami, Luisou a Monikou a dva muži staršího věku, myslím, že to byl George a Shawn, kteří jak jsem pochopil celou tuto plavbu sponzorují. Cesta začala bez potíží, směr také držíme a dlouhodobá předpověď hlásí krásné tropické počasí. Alba vše zvládá bravurně, a tak se tolik nemusím věnovat samotnému řízení lodi a spíše jen kontroluji cestující a procházím se po palubě. Cestující si krátí čas kromě opíjení koktejly, koupáním v moři a jeden z mužů dokonce přinesl i pruty a poručil Josephovi, aby mu rybu co chytne uvařil. Joseph se jen ušklíbl a řekl: „Jak si pán přeje, Joseph dělá jen to co mu páni přikážou.“ A zmizel v kuchyni. Cestující jeho odchod doprovodili jen pohrdavým pohledem. Muž toho dne nechytil žádnou rybu.

Kapitánův deník den čtvrtý: Cesta pokračuje bezproblémově, zásoby vody a jídla jsou dostatečné, jen se nám tenčí zásoby alkoholu, počasí je dobré a panuje bezvětří.

Dnes nám došel rum a cestující byly poněkud rozladěni po této novině, bohužel má profesionalita mi zakazuje je poslat do patřičných míst, a tak jsem jim jen s úsměvem doporučil ať vyzkouší jiný z alkoholů co máme na palubě. Cestující však žádnou profesionalitu nemají, a tak mě s přehledem poslali do oněch patřičných míst a ještě dál. Spolkl jsem nával vzteku a odešel do své kajuty vyplnit nějaké papíry. Na palubu jsem nevkročil až do onoho večera, kdy se ozval hlasitý řev. Všichni z posádky vyběhli a sledovali, jak Shawn zápasí s rybou na vlasci. Oddechl jsem si, že se vlastně nic nestalo a už jsem chtěl odejít. Pak však vykřikla Alba a to mě zarazilo, otočil jsem se na patě a uviděl co muž vytáhl z hlubin. Nebyla to ryba!! Byla to ruka podobná lidské, jen byla zabarvená do modra, mezi prsty měla blány a měla ohromné drápy. Musela být čerstvě odtržená, jelikož černá krev tekla po palubě a skapávala zpět do moře. Cestující začali omdlévat a zvracet, Alba se držela za ústa s vyděšeným výrazem ve tváři, já s Pedrem jsme jen nechápavě zírali a Joseph, ten starší kuchař Joseph se rozeběhl a tu věc kopnul zpět do moře. Velice rozrušeně mi zašeptal: „Musíme se vrátit.“ „Co se to děje Josephe?“ zeptal jsem se ho po příchodu do mé kajuty. „Už jsem to viděl pane, je to ze stvoření z hlubin pane,“ odpověděl pohotově. Nervózně jsem přecházel po kajutě a pro sebe jsem si mumlal něco o kurzu, něco o nesmyslech a něco i o báchorkách. Pokud chceme zpět na pevninu je to nejblíže do Mexika a je to den a půl cesty. Měli bychom to někomu nahlásit pomyslel jsem si, jenže komu a budou nám věřit? „Pane?“ vytrhl mě z rozjímání Joseph. Neodpověděl jsem, jen jsem se na něj zadíval tázavým pohledem. „Musíme se urychleně vrátit na pevninu a loď spálit. Když jsem sloužil kdysi u jednoho rybáře, tak jsme také vytáhli takovou ruku v síti mezi rybami, mého přítele to tehdá rozladilo, ale pouze palubu vydrhnul, poslal mě po přistání domů, že zítra vyjede sám a už ho nikdy nikdo neviděl. Za dobrej měsíc našli pouze vrak, který byl poset škrábanci a v týlu lodi byla díra, jak kdyby narazil na skálu a všude ve spárách byly nalezeny zbytky střelného prachu smíchané s krví. Prosím pane, věřte starému Josephovi.“ „A co mám jako dělat, do nejbližšího přístavu je to den a půl cesty,“ řekl jsem mu. „Musíme vydrhnout palubu a doufat, že to bude stačit a moře propustí zpět na pevninu.“ S těmito slovy odešel. Přikázal jsem Pedrovi, aby se dal ihned do drhnutí. Alba za mnou přiběhla, že se kousek od nás začíná tvořit bouře. Rychle jsem vyrazil za cestujícími, kterým jsem doporučil ať dnešní večer stráví ve svých kajutách, těm se to nezamlouvalo, začali nadávat a já jen odpověděl, že toto není planý poplach, já jsem kapitán a pokud nebudou dbát mému doporučení, tak je zamknu v podpalubí. To je na nějakou dobu umlčelo. Vrátil jsem se zpět do kajuty a celou noc přemýšlel na tím co se to stalo.

Kapitánův deník den pátý: Ve tři ráno nás dostihla bouře, Alba nabrala směr přístav v Mexiku, cestující jsou na nejvýš rozladěni a chtějí vrátit peníze, Joseph se zamkl v kuchyni a modlí se. Co se to děje?

Ráno se bouře roztrhla a vysvitlo slunce, vylezl jsem na palubu a uviděl děsivou podívanou. Všude, kde tekla krev z té ruky, byly škrábance a co hůř Pedro zmizel a s ním jeden ze záchranných člunů. Brzy na to se bouře zničeno opět vrátila a my zalezli zpět do kajut. Uslyšel jsem výstřel a zakřičení. Vyběhl jsem na palubu a našel pouze useklou Josephovu ruku, která křečovitě držela revolver. Při pohledu na levobok lodi, jsem zjistil, že se těm tvorům z hlubin Joseph snažil zabránit, aby nám rozpárali bok, však neúspěšně.
„Všichni do záchranného člunu, loď se potápí!“ Zakřičel jsem. Alba přiběhla a pomohla mi člun začít připravovat na spuštění. Cestující jen rozmrzele vylezli ze svých kopek a velice opovržlivě na nás koukali. Jednohlasně začali křičet, že v dešti a zimě nikam nejdou a ať koukám vymyslet něco jiného. To ve mě už bouchly saze. „A do člunu hned, nebo si tady můžete zůstat a počkat až vás sežere hlubina!“ Nakonec mlčky vlezli do člunu a my s Albou je pomalu spustili na rozbouřené moře. Alba za nimi skočila a já jí následoval. Pozoroval jsem MarryLou jak se pomalu noří do nekonečných hlubin oceánu, v záři blesků bylo možno sem tam spatřit obraz postav jak se škrábají po zádi lodi, v tichu mezi údery hromů bylo slyšet, jak praskají prkna paluby, jako kdyby to byly jen sirky.

Kapitánův deník den šestý: Zásoby jídla máme na 3 dny pro dvě osoby, však nás je sedm. Voda nám brzy dojde úplně, s větším člunem uprchnul Pedro, podle posledního kurzu, který Alba zadala, bychom měli být necelý den plavby od Mexika. Počasí: bouře se pomalu uklidňuje.

Voda nám došla a dešťová se smíchala se slanou, vítr společně s deště zmizel, tak nenadále jako přišel, všude se rozmohl klid. Hladina byla jako zrcadlo, bez jediné vlnky. Cestující začínají škemrat, Luisa se rozhodla, že skočí do moře, že prý hlubší voda je méně slaná a dá se pít. Už jsme jí neviděli. Pozdě odpoledne jsme narazili na vrak člunu, ve kterém uprchnul Pedro. Člun byl roztržený vejpůl, po Pedrovi ani stopa. Začíná se znovu stmívat a znovu začínají přibývat vlnky. Objevují se i první ploutve, nejspíš žraloci. Tiskneme se všichni k sobě, abychom se trochu zahřáli, George vstává a s úsměvem skáče do hlubin. Voda se zabarví do ruda. „Proč to sakra udělal!?“ „Vy jste neslyšeli ten krásný hlas?“ odpověděl Shawn s výrazem začínající šílenosti. Marta vyskočila najednou na nohy a zvolala „Vidím pevninu!“ se smíchem se rozeběhla a skočila do vody, opět se voda zabarvila. „Moře nás nevydá tak lehko,“ řekl jsem. „Nesmíte reagovat na okolí, jinak vás to bude stát život.“

Kapitánův deník den sedmý: Všichni máme šílenou žízeň, já a Alba jsme dokázali zachovat rozum a nezačali jsme pít mořskou vodu, počasí je klidné.

Ráno se nám podařilo ulovit malou rybu, jako návnadu jsme použili prst co si Shawn sám uřízl. Tahali jsme o to sirky a on prohrál. Však ryba byla malá pro jednoho málo, pro čtyři nic. S ubývajícím dnem jsme mezi sebou přestali zcela mluvit a večer jsme si všimli, že Monika zemřela, a tak moře získalo dalšího z nás. Hodili jsme jí do vln.

Kapitánův deník den osmý: Už jsme jen tři, vodu máme jen z nachytaných srážek a je jí po málu, začínám být unavený a začínám podléhat zpěvu, který rezonuje v mé hlavě, chci se jen na malou chvíli podívat a zjistit kdo to, tak krásně zpívá. Alba se snaží stále zjistit správný kurz, ale jsem pesimistický a myslím, že je to beznadějné. Počasí je klidné, bez větří.

Všichni se snažíme být přes den zalezlí v zákoutích člunu kam nedosvítí slunce, nemluvíme. Začínám mít pocit, že Shawn mi snědl jídlo a teď se mi směje. Asi ho zabiju a vezmu si jídlo zpět. Kouká se na mě, pořád mě pozoruje, ty jeho modré hluboké oči. Nic neříká, jen se usmívá. „Zabij ho,“ zazní mi v hlavě. Vstanu, vezmu poplašnou pistoli a vystřelím. Zvuk výstřelu mě znovu probere a já uviděl ten čin co jsem způsobil. Nestřelil jsem po Shawnovi, ale zastřelil jsem Albu a navíc prostřelil i člun. „Co jsem to udělal ?“ řekl jsem si, ten hlas v hlavě byl však tak silný. Radí mi ať skočím do vody, že jedině tam se můžu zachránit. Už nad ničím nepřemýšlím a skáču. Hlubina mě požírá, okolí se ponořuje do tmy, nad sebou vidím pomalu se potápějící člun v rudé záři zapadajícího slunce a ty stvoření, jak krouží u hladiny a čekají až se i poslední cestující ponoří do jejich světa.