Mlýn

Od babičky našeho kamaráda, jsme získali možnost jet na zimní prázdniny na jejich rodinný mlýn, který se nachází u potoka hluboko v lesích. Párkrát jsme tam již na pár hodin byly a je to velice malebné místo plné tajuplných zákoutích, zvuku zurčícího potůčku a lesu, kde je velice snadné se ztratit. Nikdy jsme tam však nezůstali přes noc.
S partou ze školních let jsme se potkali v nedaleké vesnici a následně jeli všichni společně na mlýn. Kamarádi se vůbec nezměnili, pořád to byla, jak bych to řekl, stejná hovada jako na vejšce. Po příjezdu jsme hodili batohy do kouta, zatopili v krbu, aby se nám obytná část hezky vytopila na noc a vyrazili na průzkum okolí. Kamarádova babička, od které jsme měli půjčenou chatu nás varovala, že musíme dodržovat určitá pravidla, že na tom trvá. Na stole sice ležel nějaký papír, ale teď jediné co jsme chtěli, tak vyrazit ven, dát si nějakého toho panáčka a pivko a jeden z kluků dokonce přitáhl i trávu. Z okolních lesů jsme se vrátili až kolem 4 hodiny odpoledne, kdy už se začínalo pomalu smrákat a nebylo úplně dobré zůstávat v těchto lesích po setmění moc dlouho venku. Kryštof si při překonávání potoku zmáčel úplně nohy až po kolena a už mu pěkně mrzli a trochu nás popoháněl, takže jsme se do mlýna dostali ještě za světla. Začali jsme vybalovat, rozebírat si postele, přikládat, připravovat nějaké to občerstvení a došel čas i na ten papír s pravidly co se válel v kuchyni na stole. První strana pravidel vypadal jako rutinní prosby od majitelů, abychom jim nelezli do ložnice, nerozbíjeli nábytek, před odjezdem naštípali dřevo a vynesli popel z kamen, však byla tu i druhá strana. Bylo to varování a pár pokynů.

Pravidlo první: Před setměním buďte vždy uvnitř a ujistěte se, že je zamčeno.
Pravidlo druhé: Každé ráno zkontrolujte zdali jsou všechny mříže na oknech stále pevně připevněné a případně na parapety dosypte sůl.
Pravidlo třetí: Musí celou noc hořet v krbu oheň. Pokud uslyšíte kroky na střeše, tak okamžitě přiložte.
Pravidlo páté: Pověste při příjezdu kříž co leží v obývacím pokoji a při odjezdu ho nezapomeňte znovu sundat.
Pravidlo šesté: Pokud na něco zapomenete a to se dostane dovnitř, je pozdě, snažte se rozdělat co největší oheň venku na zahradě a držte se u něj. A pomáhej vám Bůh.

Bylo to zvláštní a my byly už lehce v náladě, a tak jsme si mysleli, že je to vtip. Však náš kamarád, vnuk babičky, od které jsme měli chatu propůjčenou, pravidla nebral na lehkou váhu a ihned se pustil do přikládání, aby oheň v krbu hořel co nejvíce, kontroly dveří a pověsil kříž. Když jsme se Toma ptali, jestli nám může říct proč tohle všechno, vždy jen mávl rukou, že babička je už stará a bude lepší, když jí nebudeme znervózňovat tím, že něco nedodržíme. Nastala noc a my si šli po náročném dni lehnout. V noci jsem skutečně zaslechl lehké náznaky zvuku kroků po střeše a probudil mě Tomáš, jak rychle přiložil do krbu. Nevěnoval jsem tomu víc pozornosti a znovu jsem usnul.
Ráno přesvědčil Tomáš Kryštofa, aby mu pomohl jít zkontrolovat mříže a odemknout dveře. Kryštof se rozespale loudal za Tomášem. Po snídani jsme vyrazili znovu ven, řekli jsme si že uděláme bojovku, Já a Kryštof vyrazíme do lesa na jih a Tomáš s Vaškem vyrazí na sever. Náš cíl bylo nalézt pozůstatky keltského Viklanu, na kterém se prováděli oběti a kdo ho najde první, a udělá si fotku na jeho vrcholu smí pak v dalších dnech všem poroučet. Šli jsme s Kryštofem už docela dlouho a probírali jsme co kdo dělal během let co jsme se neviděli a přišla řeč i na ty podivná pravidla co nám paní domu zanechala.
„Já si myslel, taky že je to blbost, ti řeknu, ale včera v noci jsem kroky slyšel a ráno byly na parapetu v soli vidět dva ohromné zářezy jakoby nějakým dlouhým nožem,“ odpověděl Kryštof na mojí otázku co si o tom myslí.
Chvíli jsme spekulovali co by to všechno mohlo být zač a trochu jsme se i zároveň strašili, až nám šel mráz po zádech. „Já už mám teda hlad,“ nadhodil jsem téma po chvíli mlčení. „Já taky, co toho pro tentokrát nechat a zkusit najít Viklan až po obědě?“ odpověděl a vykročil na cestu zpět. Sem tam jsme trochu zabloudili a občas se nám zčista jasna objevila před nohama barikáda z klestí a ostružiní, kterou jsme mnohdy museli dlouze obcházet. Vinou všech těchto překážek jsme se dovlekli potrhaní ke mlýnu až v pozdějším odpoledni bez nálady se do lesa ještě vracet. Však byly jsme tam první, Tomáš s Vaškem byly ještě v lese. Pokrčili jsme rameny, „Možná na tolik chtějí vyhrát, že zapomněli na čas,“ řekl jsem. Šli jsme dovnitř rozdělat oheň a připravit věci na oběd. Asi po hodině nám přišla do skupiny fotka Vaška, jak stojí na Viklanu a šklebí se. „To je ale blbec, ten bude chtít abychom zas jedly nějakou hnusárnu!“ řekl Kryštof. Jen co to dořekl vyběhl z lesa Tomáš. „Kluci, kluci,“ Křičel udýchaně „Vašek ještě nepřišel?“ Zavrtěli jsme hlavou a tázavě na sebe pohlédli.
„Vždyť právě poslal fotku z toho Viklanu co jsme hledali.“ Tomáš nám nevěřil, tvrdil, že se mu ztratil v jednom z houští a už ho tak hodinu hledá po lese a vyvolává jeho jméno. „On se vrátí neboj, však to byl vždycky, tak trochu debil a asi si z tebe chtěl vystřelit a najít tek kámen sám,“ řekl jsem bezstarostně. Tomáš jen povzdechl, sednul si na židli a dal si s námi trochu jídla.
Začínalo se stmívat a Vašek se pořád neukazoval. Začínalo to být trochu podezřelé a s Kryštofem jsme se chtěli vypravit na záchranou akci, ale Tomáš nás rázně zarazil: „Nezapomeňte na pravidla, musíme být všichni uvnitř než se setmí.“ „Ale Tome on je pořád venku, co když se ztratil, pojďme mu naproti,“ prosil Kryštof. „Řekl jsem ne, musíme se schovat, t…t…třeba to venku zvládne do rána.“ Tomáš naléhal a začínal být lehce vzteklí, tak jsme nakonec souhlasili, že kdyžtak zabuší na dveře až přijde, ale necháme venku lucernu se svíčkou, aby našel cestu.
Druhá noc začala. Tomáš byl lehce nesvůj, rychle přiložil v krbu, běžel se kouknout na dveře, jestli jsou zamčené a ustaraně se rozhlížel okny ven. Dnes jsme se neveselili ani nepili, jen jsme mlčky seděli u krbu, někteří kouřili, někteří občas vstali a šli se kouknout z okna ven. Mohlo být krátce po půlnoci a probudili nás kroky po střeše, Tomáš vyskočil z křesla a přihodil pár polínek do ohně.
Však pak přišlo něco nečekaného, někdo zabušil na plechová vrata hned u lesa, Vašek, pomysleli jsme si. Ihned jsme vstali a vyrazili mu naproti, ale Tomáš si stoupnul před dveře. „Nikdo, nikdo ty dveře do rána neotevře. Hold to tam bude muset vydržet, ale my zůstáváme tady.“ „Co to meleš Tomáši, vždyť je to Vašek, slyším jak na nás volá,“ řekl Kryštof. „Ty ale nevíš to co vím já, nemusí to být on, tak si sedněte zpět do křesel a zapomeňte, že někdo klepe.“ Zůstali jsme tam stát, zcela přimražení Tomášovou krutostí. „Co víš a my ne?“ zeptal jsem se. „V…v…těch lesích,“ zašeptal tiše Tomáš a otočil se směrem k oknu, „Žije nějaký tvor, živí se strachem a bolestí druhých, takže nikdo nevyjde dokud nebude svítat, jasný!“ S těmito slovy Tomáš vyšel z pokoje a zavřel všude dveře, aby utlumil bouchání na plechová vrata. „Tomáši nemůžeme ho tam nechat, pokud tam něco žije, tak ho musíme vzít dovnitř,“ řekl jsem.“ To nemůžeme, třeba to není on, ale je to ten tvor a už žádné otázky!“
Slunce vyšlo brzy a první paprsky nás probudili. Vyběhli jsme ven, Tomáš už neprotestoval. Venku však nikdo nebyl, lucerna byla roztříštěná v trávě a na okenním parapetu a na střeše byly viditelné stopy od drápů nebo od něčeho ostrého. Horší bylo, že vrata na která
Vašek bušil byla zcela nepatrně zastříknuta krví a byly v nich důlky jako by do nich někdo bodal nožem. Rychle jsme se vrátili zpět do chaty, vzali batoh, svačinu, nějakou vodu a vyrazili na výpravu na nalezení Vaška. Nořili jsme se do severní části lesa stále hlouběji a hlouběji, volali ho jménem, ale krom občasného zazpívání ptactva a zašustění listí ve větru se nic neozvalo. Po několika hodinách jsme se z lesa vynořili u Viklanu a naskytl se nám hrůzný pohled. Václav ležel na znak na vrcholku kamene, hlavu zakloněnou a s podříznutým hrdlem. Po kameni byla všude rozteklá krev. Kryštof se pozvracel a omdlel. Tomáš zbledl hrůzou a na mě také přišli mdloby. „Kluci musíme vypadnout, dřív než se setmí, ochutnalo to krev a chce to víc,“ řekl stroze Tomáš.
Sebral Kryštofa ze země a vydali se k odchodu, já byl stále upoután k té hrůze a nemohl jsem odlepit oči. „Dane tak pojď, dělej ať už jsme ve mlýně,“ řekl Tomáš. Donutil jsme se odrhnout oči a rozběhl se za nimi. Jakmile jsme došli do mlýnu, Tomáš hned rozdělal oheň, zamkl a řekl: „Řeknu vám co vím.“ Naše námitky, že bychom měli nejdříve zavolat policii odbyl jen mávnutím ruky, že než dorazí sem na samotu, tak bude tma a my ve tmě nikam nepůjdeme.
„Poslouchejte dobře co vám teď řeknu! Je to rodinné tajemství a já doufal, že ho nikdy nebudu muset nikomu prozradit. V lesích žije bytost z pradávných dob Keltů, Keltové byly v těchto lesích pravidelně masakrováni, a tak podle legendy obětovali všechny malé děti ve vesnici a sedm panen, aby svou čistou krví mohli vyvolat hrůzné monstrum. Druidové z toho kmene bytost spojili s tímto lesem. Když se zde postavil tento mlýn, tak zde žádný obyvatel nevydržel déle nežli týden, vždy toho chudáka nalezli na Viklanu, stejně tak jako my jsme nalezli Vaška. Však pak se sem dostala moje babička a té se podařilo se s tou stvůrou domluvit a sepsala tato pravidla. Oheň hoří v krbu, aby se nespustila komínem dovnitř a ohně se bojí, sůl jí pálí a kříž ochraňuje celý dům, jelikož je ze speciálního dřeva stromu, na kterém byl oběšen poslední z druidů toho kmene. Domluva zněla tak, že když je uvnitř naše rodina, tak kříž visí a mlýn je náš, ale jakmile odjíždíme, kříž se sundá a mlýn je její,“ dopověděl Tomáš a zavládlo ticho. „Takže chceš říct, že venku je nějaký monstrum, tys o tom věděl a stejnak jsi nás sem vzal?“ zakřičel Kryštof. „No myslel jsem, že si to tu užijem, já se postarám o pravidla a vše bude ok,“ omlouval se Tomáš.
Začínalo se stmívat. Paniku vystřídal strach a my se museli velice neochotně připravit na masakr co by v noci mohl nastat. Doběhli jsme rychle zkontrolovat dveře, roztopily krb, našli si nějaké zbraně a společně jsme usedli v obývacím pokoji kolem ohně. Nikdo z nás nemluvil, pouze jsme poslouchali, zdali neuslyšíme nějaký hluk. Tomáš nervózně klepal nohou a otáčel se na hodiny. Přemohla nás únava a postupně jsme začali klimbat. Probudil nás až zvuk kroků po střeše. „Je to tady!“ řekl rozechvěle Krištof. Rychle jsme přiložili a čekali. Ozvalo se bušení na vrata a volání. Bylo to volání Vaška. „Sakra kluci pusťte mě už dovnitř, venku je zima a mam hlad.“ „To není možné,“ řekl Tomáš. Bušení trvalo, ale nikdo z nás se neodvažoval ani jít podívat z okna, jestli je to Vašek nebo ne. Pak se však stalo něco co jsme nečekali. Ozval se tříštivý zvuk okenní tabule. „JE… To snad… Musíme ven,“ žadonil Tomáš. „Zapomněli jsme dosypat sůl na parapet toho okna vedle dveří,“ plácl se Tomáš přes hlavu. Rychle popadl podpalovač, dřevo a sirky a vyběhl na chodbu. „No tak dělejte…. Pravidlo 6. pamatujete.“ Popadli jsme dřevo a sekerky co jsme našli a vyběhli za ním na dvorek. Tomáš založil oheň, však ve zvedajícím se větru se ne a ne rozhořet. Viděli jsme přes okna mlýna vyhublou postavu jak pobíhá po místnostech a Vaškovým hlasem nás volá: „Kluci, no ták, kde jste?“
Pak se to zastavilo, zableskli se žluté oči a spatřilo nás to. Viděl jsem jak to stojí ve stínu a kouká to na nás ven, cítil jsem, jak mě jeho oči pozorují a hladově se na nás koukají. Chtěl jsem vykřiknout, ale můj hlas jakoby se seknul v krku, nedokázal jsem nic vyslovit. Tomáš se sesunul, omdlel.
Probudila mě až lehká bolest na prsou, uvědomil jsem si, že ta věc mi kopla do hrudníku. Viděl jsem Krištofovo zubožené tělo a Dana, kterého to právě požíralo.

… Před třemi dny.

„Tma jeskyně slouží jako skvělé místo, kde se schovat. Tomáš a jeho kamarádi by už měli být každou chvílí na místě. Myslím, že zabitím těchto mladíků zas zaženu své choutky na pár let, snad budou dost vystrašení.“ Jeskyní se nesl smích. V lesích pobíhala zrovna liška a hledala co by ulovila, tmu probleskl záblesk měsíčního světla, který se odrazil od letícího nože. Liška padla k zemi. Postava vytáhla nůž, olízla krev a znovu se zasmála. Vyčkávala. „Á koukám, že plán už započal, jdou k Viklanu.“ Postava se skryla ve stínu stromů a sledovala, jak Tomáš nechává jít kamaráda kupředu a pak se skrývá v nedalekém houští. Po chvíli vylezl a vydal se zpět ke mlýnu.
Pronásledovala ve stínech lesa toho mladíka, sledovala jak se fotí na Viklanu, a jak se se šerem vrací zpět. Vytáhla diktafon a zaznamenala pár frází co mladík volal, pak zabušil na vrata. To byla ta chvíle. Postava vyběhla z úkrytu a zahnala ho do tmy lesa. Však při pokusu ho bodnout se poranila na ruce. Krev se rozstříkla po vratech a sůl co byla na parapetu, o který rukou zavadila, jí pálila v ráně. Zakřičela a běžela za ním do lesa.
„Chlapečku, kde jsi, přede mnou se neschováš,“ znělo tmou. Vašek doběhl zpět k Viklanu a skryl se v jeho skulině. Viděl jak kolem prochází hubené nohy, skoro nedýchal, pak však se postava zastavila, zavětřila. „Už vím kde jsi.“ Zasmála se a otočila se k místu jeho skrýše. Vytáhla Vaška za bundu, ten se pral a kopal, ale postava ho nadlidskou silou zvedla a mrštila s ním po kamenech. Bylo slyšet křupání kostí při dopadu. Vašek se už nezvládl bránit. Postava ho čapla za nohu a vytáhla na Viklan. „Uděláme tvým kamarádům překvapení, souhlasíš.“ Usmála se na něj, vykoukli její žluté zuby, vyndala nůž a vedla řez. Vaškem projela studená čepel nože, nekřičel, ústa měl plná krve, opouštěl ho život a poslední co viděl byla ta osoba, jak se na něj šťastně usmívá a hladí ho po vlasech.
Znovu se skryla v jeskyni a čekala až Tomáš bude pokračovat v plánu. Přišla tma. Postava vyrazila ke mlýnu a řekla si, že se trochu pobaví. Pustila nahrávky z diktafonu a bušila na dveře. Následně rozbila okno a vlezla dovnitř. Počkala až všichni vyběhnou ven a rozdělají oheň. Pustila další nahrávku ve smyčce a pobíhala po domě, aby Tomášovi získala čas s rozděláním ohně. Signál byl jasný, Tomáš sebou plácnul ve hraném omdlení. Vyběhla ven, jednoho z chlapců zasáhla nožem do srdce a ten se hned skácel, druhý se však bránil, ale to nebyl žádný problém, vzala sekeru od prvního z nich a pomocí síly ho přemohla, zakousla se mu do krku a vyrvala ohryzek.
Tomáš vstal. „Výborně Tomášku, jsi hodný hoch.“ „Díky babi,“ odpověděl Tomáš. „Jednou až na tebe přijde řada a podepíšeš smlouvu s prastarými silami tohoto lesa z tebe bude dobrý pokračovatel našeho rodu.“