Tunel noir

 

 

TUNEL NOIR

 

Bar

 

Pršelo víc a víc. Úzkou ulici lemovaly šedivé krabice domů a akáty, které na kočičí hlavy házely strašidelné stíny. Byla promočená a promrzlá. Deštník připomínající nasáklou černou houbu už jí nebyl k ničemu. „Sakra.“ Zaklela nahlas. Studenou listopadovou tmu osvětlovaly jen problikávající lampy. A déšť ještě zesílil. Musí se někam schovat. Alespoň než přejde to nejhorší. 

Na rohu ulice hlásal studeně modrý neonový nápis: BAR U TUNELU. Nechtělo se jí dovnitř, zásadně do takových podniků nechodila a už vůbec ne sama. Zhluboka se nadechla a strčila do dveří. Rozbitou skleněnou výplň někdo neuměle slepil izolepou.

Uvnitř bylo dusno. Těžký pach piva a levného parfému se mísil se zvuky opileckého smíchu a hudby, která už dávno ztratila rytmus. 

Schovala se do nejtemnějšího kouta co našla a zabořila se do odřeného vínového polstrování. Přála si být neviditelná. Už zase. Jako celé dětství, jako celý dosavadní život. Jen tak ho dokázala přežít.

Hubená servírka s růžovým přelivem před ní postavila dvě deci červeného. Už dopředu věděla, že nebude dobré. 

Napila se a opatrně se rozhlédla kolem sebe.

 

Zaujal jí osamělý muž sedící u pultu. Pomalu se dotýkal sklenice a v jejím skle sledoval svůj odraz – rozmazaný, zlomený světlem. Nakrátko ostříhané tmavé vlasy mu padaly do očí, zvláštních, hlubokých. Odrážela se v nich únava a osamělost. V jeho tváři byla tvrdost a drsnost, ale ne taková, která děsí. Byla to tvrdost člověka, který už dávno pochopil, že věci bolí. Tomu ona rozuměla moc dobře.

I on si jí všiml, ačkoliv se tolik snažila splynout s temným koutem. Možná právě proto ho zaujala. Velké zelené oči. Vzácná barva, jeho sestřička měla taky takové. Svítily v bledém obličeji plném jizev, které viděl jen ten, kdo je sám měl. 

„Ještě jedno?“ Zaculila se na něj servírka. Věděl, že se jí líbí, ale on neměl zájem. Hnusily se mu růžové přelivy.

„Kašli na něj!“ Zahulákal přitloustlý plešoun, který se stěží udržel na židličce vedle hracího automatu. Je to outsider už od pohledu. Pojď radši ke mně kočičko! Přines mi pivo!“

Zelenoočka viděla, jak muž u pultu ztuhl. Trochu zkroucená postava se nepatrně napřímila. Znala ten pocit. Okamžitě ho identifikovala. Něco je ve vzduchu. Napětí před bouřkou. 

Servírka točila pivo nějak moc dlouho. Pěna jí přetekla. Pak trochu váhavě přešla k plešounovi. Od automatu se ozval její nucený smích, nejdřív tichý, pak přehlušený hlubším hlasem chlapa, který se k ní nakláněl příliš blízko. „Neumíš ani pořádně natočit pivo, ale aspoň máš hezkej zadek.“ Ozvalo se hlasité plesknutí.

 

Podíval se tam jen koutkem oka, i ona se podívala, pachuť levného vína v ústech.

Nucený smích ustal. 

V žaludku se objevil ten známý odporný pocit. Z toho, co bude následovat.

Ozvalo se další hlasité plácnutí.

Ústa servírky ztuhla v grimase připomínající úsměv, ale oči říkaly něco jiného.

Ten pohled znal.

Viděl ho kdysi u své matky.

Krátký, prosebný pohled dítěte v pasti, který křičí jen dovnitř, protože ví, že jakýkoli pohyb může spustit ránu.

Někde v hrudi se mu cosi pohnulo.

Napětí stoupalo od žaludku, známý chlad v konečcích prstů.

Zvuk mužova hlasu, jeho tón – to všechno bylo jako ozvěna otcova křiku.

Zvedl se.

Nechtěl. Ale tělo to udělalo dřív než rozum.

„Nech ji být,“ řekl tiše, ale jeho hlas měl v sobě temnotu, která přitáhla pozornost.

Muž se otočil, posměšný úšklebek, ramena napumpovaná sebejistotou.

„A kdo seš ty, rytíři? Nechtěl si jí, tak se nestarej.“

„Říkám, nech ji být.“

Další sekunda, příliš krátká, bylo slyšet, jak židle padá.

Prudký pohyb, ruka, která ho odstrčila, pěst, která si našla cíl.

Zvuk úderů, ostrý jako prásknutí biče.

Zvedly se hlasy, někdo křičel, někdo se smál.

A pak – ticho.

Bez dechu, jen tep v uších.

 

Když ho vyvedli ven, ruce se mu třásly.

Nevěděl, jestli víc od vzteku, nebo od hanby.

Sedl si na obrubník, déšť mu stékal po čele a po rtech.

Neohlížel se.

Strašlivě ho bolela hlava. Ulice kolem něj se vlnila.

Opatrně si sáhl na spánek.

Ruku měl celou od krve, kterou z ní pomalu smýval déšť.

 

Dveře se otevřely.

Zelenoočka vyšla ven.

Chvíli ho jen pozorovala, z bezpečné vzdálenosti, jako by zvažovala, jestli k němu má jít.

Pak přišla.

V ruce měla kabát, který mu tiše podala.

„Máte rozbitou hlavu,“ řekla.

„To nic,“ odpověděl, ačkoliv krev mu stékala po tváři a musel se zapřít o obě ruce, aby se neskácel.

Sedla si vedle něj.

Pod světlem vypadal jinak. Mokré vlasy slepil déšť v černé ostny. A v modrých očích měl světlo, ne modré jako nebe, spíš jako led, nebo hluboká voda, do které se člověk bojí podívat, protože neví, co v ní uvidí.

Dlouho nic neříkali.

Jen seděli, mokří, cizí, a přesto spojení tichým vědomím, že oba teď cítí něco, co už kdysi cítili – bezmoc.

„Nemusel jste se kvůli ní prát,“ řekla nakonec.

„Já vím.“

„Ale stejně… jsem byla ráda.“

Podíval se na ni.

V jejích očích bylo něco, co znal.

„Nepral jsem se kvůli ní, ale kvůli vám.“

„Kvůli mně?“ 

„Jo, někoho, něco jste mi připomněla. Někoho, kdo se musel dívat na věci, který vůbec vidět neměl.“

„A vy jste tomu nedokázal zabránit?“

Polknul kovovou pachuť krve. A podíval se jí přímo do očí. Drobný bledý obličej se zavlnil a veliké oči po něm pluly jako dvě loďky.

„Ne, nedokázal. Zkoušel jsem to..“

„Ale byl jste ještě moc malej..“ Dořekla za něj.

„Taky jste vyrůstala v křiku?“ zeptal se.

Přikývla.

„Matka. Nikdy nevěděla, co se sebou. Nikdy nevěděla

kde začíná a kde končí. A když jsem udělala cokoli, co se jí nelíbilo, ztratila nervy.

Stačilo se usmát ve špatnou chvíli. Tak jsem se naučila být tichá. Neviditelná. Byla se mnou, ale nikdy mě nespatřila. Ani se o to nesnažila.“

Zasmál se, ale hořce.

„Já to měl podobně. Otec křičel, matka mlčela.

Když jsem se snažil něco říct, dostal jsem.

Naučil jsem se – nevyčnívej, nedýchej moc nahlas.“

„A přesto jste se dnes postavil.“

„Nevím, jestli to bylo dobře.“

„Možná nebylo. Ale… já jsem díky tomu poprvé necítila, že musím utéct. Mě se táta nikdy nezastal, i když jinak nebyl tak špatnej. Mimochodem já jsem Eva. A vy?“

„Ryn.“ 

„Zvláštní jméno. Ale hodí se k vám.“

„No, vlastně je to přezdívka, ale to je jedno.. Eva vám taky sedne. Měl bych jít.“ 

Pokusil se postavit. V hlavě mu hučelo. Svět se s ním začal naklánět. Dvě zelené loďky se zhouply tak prudce, že dostal strach, že se převrátí. Modrý neón  s nápisem BAR U TUNELU se obrátil vzhůru nohama a nažloutlé lampy se roztékaly jako med po chodníku. Nějaké mnohem menší tělo ho podepřelo. 

„Zavolám sanitku, můžete mít otřes mozku…“

„Ne to ne, zvládnu to a nechci nikomu nic vysvětlovat..“

„Dobře, ale odvedu vás domů.“

„Kdo koho odvede domů?“

„No přece já vás Ryne..“ Chytla ho za ruku studenou jako led.

„Vezmu vás k sobě, bydlím hned za tunelem.“

Vydali se směrem k tunelu pro pěší, do kterého ústila ulice.

Všechno se s ním houpalo. Ona byla jediná kotva v tom moři. Tak strašlivě osamělý si připadal.

 

Než je spolknul temný chřtán tunelu, ohlédl se. Tušil, co uvidí. Ano stál tam. Schovaný mezi popelnicemi. Vysoká kostnatá postava v šedém svrchníku. Muž bez tváře právě vystoupil ze stínu a vydal se za nimi.

 

Tunel

 

V tunelu byla tma, sem tam osvětlená zářivkami, z nichž každá druhá byla rozbitá. Oblé stěny posprejované graffiti vyvolávaly v Evě klaustrofobní pocity.

Uklidňovalo jí, že Ryn kráčel vedle ní. I když se trochu motal a občas klopýtl. Ale zlepšovalo se to, jak jí tvrdil. Ok, stejně věděla, že k doktorovi ho nedostane. Na to znala muže příliš dobře. Před chvílí ho viděla poprvé, ale měla o něj strach. Viděla tu pečlivě skrývanou křehkost v něm. Tu pecku obalenou tvrdou slupkou. Hladký kaštan v trnitém obalu. Jako malá se o něj párkrát píchla. 

 

Ohlédl se. Vysoký stín se nalepil na stěnu tunelu, snažil se splynout s temnotou. Ale už bylo pozdě. Zřetelně ho viděl. Zase se zapotácel. 

Všimla si toho a chytila ho za ruku. Cítil, jak je drobná a teplá v jeho hranaté a chladné. 

„Už je to mnohem lepší. Díky.“

 

Blížili se ke dveřím zasazeným do levé stěny tunelu asi v polovině jeho délky. Těžkým a zrezivělým. Vypadali jako únikový východ, jaký občas v tunelech bývá. Dobře je znala. Chodívala tudy pravidelně. Vždy byly zavřené. Až teď. Pootevřené veřeje. Světlo prořezávající tmu jako ostrý skalpel. 

Zastavili se. Ochladilo se a od úst jim šla pára. Páchlo to tu zaschlou močí. Uviděl to zcela jasně. Stín se odlepil ode zdi a vklouzl do dveří. 

Stiskl jí ruku. A pak jí pustil. Ona to neviděla. Samozřejmě. Jinak by něco řekla. 

„Jak to že jsou otevřené?“ Podivila se. 

Kvůli němu, kvůli tomu stínu, chtěl jí odpovědět. Ale mlčel. 

Chtěla jít dál, ale zarazil jí. 

„Musím dovnitř,“ vydal se směrem ke světlu. Těžko se to vysvětluje, ale musím.“

„Počkejte, nevíte, co tam je, jste zraněnej.. A navíc,“ ukázala na dveře na zpola uhnilou ceduli – ÚNIKOVÝ VÝCHOD. VSTUP POVOLEN JEN V PŘÍPADĚ OHROŽENÍ. 

„Já si připadám ohroženej pořád.“

„I já. Půjdu s vámi. Stejně mě vždycky zajímalo, kam to vede.“

A navíc tě nechci ztratit, sotva jsem tě poznala Ryne. Pomyslela si v duchu. 

 

Čím víc se blížili k záři, tím více je to vtahovalo dovnitř. Jako magnet. Jako něco, co je nevyhnutelné. Ryn šel první. 

 

Vstoupili do překvapivě šeré chodby, v kontrastu se září, kterou spatřili z tunelu. Podlaha vylitá betonem se stáčela za roh. Asi po deseti krocích si všimli rudého nápisu načmáraného na stěně: K LABYRINTU. Pod ním byla neuměle vyvedená šipka.

„Bože, to je, jako kdyby to někdo napsal krví.“ Polkla Eva naprázdno. Najednou dostala chuť se vrátit. 

Ryn nic neřekl a pokračoval dál směrem, kterým mířila šipka.

Věděl, kdo to napsal. ON. Ten ze stínu. 

Zastavili se na křižovatce. Obě chodby vypadaly stejně. „Asi je to jedno,“ řekl Ryn a vydal se doleva. Následovala ho. Minuli ještě několik odboček. 

„Začíná to být fakt labyrint,“ zašeptala Eva tak, aby to slyšel. 

„Měli bychom si udělat nějaký značky, kdybychom zabloudili.“

„Jo, čím, máte něco?“ Zeptal se jí. 

Prohledala si kapsy. Nic. 

„Třeba rtěnku nemáte? To ženský mívaj ne?“

„Já rtěnku nepoužívám. Vůbec se moc nemaluju. 

„Nechcete být nápadná. Vím. Sluší vám to i tak.“ Usmál se. Chlapecky, uvolněně. 

Začervenala se. 

„Něco mě napadlo. Snad se neurazíte.“ Zadívala se na jeho rozbitou tvář. Bylo na ní ještě dost nezaschlé krve. 

„Jasně, alespoň k něčemu to je dobrý.“ Otřel si prst o ránu a sykl. Potom otiskl krvavý ukazovák na zeď. 

Procházeli dál labyrintem chodeb, křižovatek a odboček přibývalo, začínali být unavení, zdálo se, že jsou už hodně hluboko. 

„Slyšel jste to?“ Zastavila se Eva najednou. 

„Co?“

„Ty kroky přece..Teď, zase..“

„Kroky? Ne..“

„Někdo tu je..“

Teď je uslyšel i on. Lehké. Dětské. 

„Mám strach.“ Polkla. 

Otočil se k ní. 

„Jsem tu s vámi.“

Pak ho uviděli. 

Byl to malý chlapec. 

 

Stál pár metrů od nich a vyděšeně je pozoroval. Spíš duch než dítě. Hubený, v nápadně bledé tváři, nápadně smutné oči. Rynovi oči. Ty oči volaly o pomoc. Eva na něj nevěřícně zírala. Střídavě na kluka a pak zas na muže, ve kterého ten chlapec vyrostl. 

„Proboha to jsi ty..?“

Hoch se otočil a zmizel ve tmě. 

„Musíme za ním.“

Kluk běžel, tak oni taky. Následovali ozvěny jeho kroků. 

Zastavili se přede dveřmi, ve kterých chodba končila, a které se zaklaply těsně před nimi. Byly to obyčejné panelákové dveře. Ryn je dobře znal. Byly to JEJICH kuchyňské dveře. 

Zatočila se mu hlava, ne, proboha to ne. Zase ten pocit, jako když se chce zvracet, ale nejde to.. To nezvládne. Ale musí tam. Tentokrát ano. Když ona je tu s ním. Opřel se o zeď a zhluboka se nadechl. 

„Už je to lepší?“ Zeptala se mírně. 

„Jo, musíme dovnitř.“

„Půjdu s vámi..“

„Nevím, jestli chci abyste to viděla.“ Hlas se mu nepatrně zatřásl. 

„Stydíte se.. Přede mnou nemusíte. Já to znám. Bohužel.. “

„Vidím vaše zranění. Nejenom to na tváři. Vím, jak vám je.. Vaše hanba to není. Patří jemu.“

Za dveřmi se ozval výkřik. Něco spadlo. Potom hrubý mužský hlas – „Drž hubu ty krávo! Zabiju tě!“ A dětský pláč. 

Ryn rozrazil dveře a vešel dovnitř. Eva šla za ním.

Ocitli se ve stísněné kuchyni. Všechno tu bylo šedé a vzduch páchl připáleným jídlem a rozlitým pivem. Na zemi ležela překocená židle a pod stolem se schovávala malá holka. Neplakala, jen se třásla, zelené oči doširoka rozevřené. 

Krátce se na ní podíval a jejich oči se na vteřinu spojily.

To mu stačilo. 

Cítil, jak se mu žíly plní adrenalinem. 

Věděl, že za chvíli to přijde. Podlehne tomu vzteku, převálcuje ho. 

Vběhl do obýváku. 

Matka ležela na podlaze v potrhané blůze, po tváři se jí rozlévala modřina. Zrychleně dýchala. Hubený chlapec stál vedle ní. Drobná dětská postavička proti vysokému černému stínu, který se táhl od podlahy, přes celou stěnu a končil až u stropu. Ačkoliv neměla ústa, ta hrozivá mužská silueta se smála. Hurónským, pohrdavým smíchem. Chlapec proti ní napřáhl neuměle stlučený dřevěný meč. Stín mu ho jediným mávnutím vyrazil z rukou a mrštil s klukem o zeď. Tím jeho zájem o něj okamžitě skončil, protože uviděl Ryna.

„Ale, ale nějak jsi nám vyrostl chlapečku, tak jestlipak jsi pořád tak odvážnej, co?“ Ozvalo se posměšně z temnoty. Ten hlas řezal jako nůž, propichoval a zároveň se posmíval. „A kohopak to máš sebou? Slečinku?? Dejte si na něj pozor dámo, aby vám jednu neubalil, když se rozzuří tak se nezná…Koukám, že dneska už se popral. Tak pojď ty sráči postav se mi!“ Zaburácel. Máš jedinečnou příležitost, potrestat svýho taťku. Na tady máš meč, abys neřek, že to neni fér!“

Rynovi se v rukou zhmotnil rezavý a tupý meč. 

Eva ho chtěla zadržet, ale vytrhl se jí. Neměla šanci. 

Pohltilo ho to. Ovládlo. 

Napřáhl meč proti stínu a rozběhl se proti němu. 

Hrozivá silueta ho vcucla a zase vyvrhla takovou silou, že spadl na laciný odkládací stolek a ten se pod ním rozsypal. 

Ztěžka vstal, zapotácel se a znovu vyrazil. Máchl mečem a černá šmouha mu se strašlivým chechotem vyrazila zbraň z rukou a mrštila s ním o zem.

„Nemáš šanci hošánku.!“ 

Napůl omráčený se znovu pokusil vstát, ale stín ho znovu přirazil k zemi a omotal se kolem jeho těla jako nestvůrný černý had. 

Nemohl se ani hnout. Cítil, jak mu z rozražených úst stéká teplá krev a vsakuje se do koberce, stejně jako zbytky jeho vědomí. ZASE TO NEDOKÁZAL. 

 

„Hej, probuďte se, Ryne! No tak...“

Strašlivě ho bolela hlava.

 

„Zase jste omdlel.. Musíme odsud pryč, k doktorovi.“

Eva se nad ním skláněla. Voněla po vanilce. 

„Vy jste ho neviděla?“

„Co jsem neviděla?“

„Toho kluka, tedy mě, a tu postavu ze stínu?“

„Ne, nic jsem neviděla. Jen jsme šli chodbou a vy jste se najednou sesunul k zemi. Asi jste měl nějaký halucinace.“

„Nezvládl jsem to, nezachránil jsem jí, zase..“ Jeho oči zvláštně horečnatě změkly a pak potemněly.

„Víte co, zůstaňte ještě chvíli ležet.“ 

Sundala si kabát a rozložila ho na zemi. Posadila se na něj a opřela se o zeď. „Pojďte sem ke mně. Vyprávějte mi o tom. VŠECHNO MI ŘEKNĚTE Ryne.“ 

A on položil hlavu do bezpečí jejího měkkého klína, jako když byl malý a matka mu vyprávěla pohádky, a přitom ho výskala ve vlasech. Nechal se ukolébávat jejím laskavým hlasem a cítil teplo a vůni jejího těla. Stejně jako teď. A stejně tak Eva ho laskala na hlavě. Z jejích dlaní vyzařovalo něco hřejivého a konejšivého, léčivého. Bolest hlavy slábla a slábla až přestala úplně. Vyprávěl jí, úplně všechno jí řekl a ona mu naslouchala jako nikdo předtím.

 

Když skončil, posadil se vedle ní. Chvíli mlčeli. 

„Rozumím ti. Ani nevíš jak. Bohužel. Je mi to moc líto.“ Řekla.

Jeho oči zvlhly, mohl si to dovolit, když mu neviděla do tváře. „Mě taky, někdy mám pocit, že už to neunesu, chtěl bych utéct, ale nevím kam.“

„Před sebou člověk nikdy neuteče. Existuje jen jediná cesta. Cesta skrz.“

„Zkoušela jsi to?“

„Mnohokrát. A mnohokrát jsem neprošla. Hodně to potom bolelo. Ale nakonec jsem se vždycky dokázala nějak sebrat. Ani nevím, kde jsem sebrala tu sílu. Nevím, jak to máš ty, ale já vždycky nakonec skončila u modlení.“ Usmála se do tmy. Bylo v tom trochu ironie. „Ale nejsem v žádný církvi. Nejsem kolektivní typ.“

„Jo, lidi jako my se naučí spoléhat jen na sebe. Nikomu jinému nedokážou doopravdy věřit. A pomohl ti ten tvůj Bůh?“

„No nakonec vždycky nějak jo. Jinak bych tu už asi neseděla.“ Zase ten hořký úsměv. „Ale stejně je to všechno jedno veliký tajemství.“

„Na něco jsem ale přece jen přišla. Člověk si ubližuje jenom a jenom sám. A proto má i možnost to nedělat. Postavit se sám sobě tomu, co je v něm zlomený. Člověk v sobě může najít ztracenou sílu, kterou mu ukradli, když byl dítě. Vyrazili mu ji z ruky, jako ten dřevěný meč tobě. Ta síla tam ale pořád někde leží. Leží v tobě, a proto jí můžeš znovu najít. Ale je to dlouhá a náročná cesta. Ne každý jí zvládne.“

„A jak se to daří tobě? Už jsi našla svoji ztracenou sílu?“

„Jak kdy, někdy se mi to daří víc a někdy mě to hodí zpátky, ale pokaždý dopadnu o kousek dál k sobě, nikdy už ne úplně na začátek. Rozhodně už znám ten pocit, jaký to je být uvnitř zpevněná. Alespoň na chvíli. Už aspoň vím, kam si pro ni můžu dojít.“ Usmála se. „Mohl bys to taky zkusit.“

„A jak ta tvoje síla vypadá?“

„No vlastně to není žádnej meč, žádná zbraň. Nic, čím se musíš ohánět. Je to spíš takovej proud světla. Stojíš na místě, cítíš ho v sobě. Vnitřní pevnost a klid. Uvědomuješ si sám sebe. A démoni prostě utečou, odeženeš je tím klidem. Nepustíš je vůbec k sobě.“

Ryn na to nic neřekl, ale ona viděla, že jí pozorně poslouchá.

„Taky mám problém s důvěrou v sebe. A v ostatní. To souvisí. Já tu sílu pořád ještě nenašel.“

„Ale najdeš. Když budeš hledat. S důvěrou je to podobný jako se sílou. Taky je to těžký. Člověk postupuje pomalu, klopýtá, lopotí se proti větru. Někdy kvůli tomu bývám smutná. Hluboce smutná, je to jako šedej střep, co mi vězí v srdci. Je těžkej a musím ho tahat všude sebou. Nejhorší je, když konečně, velice, velice vzácně, zkusím někomu věřit.“

„A on tě nakonec zase odkopne.“ Doplnil jí. „Já už nikomu věřit nedokážu. Ale ty jsi jiná Evo, otevíráš ve mně něco, co jsem si myslel, že už nezažiju. Naději.“ A taky strach. To neřekl nahlas.

Napadlo ho, že by jí mohl políbit a ona to vycítila. Otočili se k sobě. Pohladila ho po tváři. Modré oči mu změkly a zavlnily se jako mořské vlny a zelené loďky jejích očí se na nich zhouply. 

Ale neudělal to. 

Namísto toho se od ní odtáhl. Ne nepustím tě k sobě, raději tě odstrčím, abys mě nemohla ublížit, abych já neublížil tobě. Pomyslel si v duchu. 

Ale ona ho přesto slyšela. Poznala to v jeho hlase, který náhle zdrsněl a ovanul jí jako závan mrazivého vzduchu. „Nechci si komplikovat život, sobě ani tobě. K čemu je chlap, kterej se nedokáže ovládnout, kterej ubližuje těm, který miluje. Jsem nebezpečnej a drž se ode mě dál, Evo.“ Vstal a otočil se k ní zády.

Ranilo jí, to co řekl i to, co neudělal. I když to chápala. Cítila, jak se jí ta bolest, to další odmítnutí rozlévá po těle, jak zaplňuje každé volné místo, jako rozvodněná řeka. A přináší sebou povodeň. Darovala mu pozornost a pochopení, to nejcennější, co mohla nabídnout. Sama sebe. A on se k ní teď otočil zády. Tohle moc dobře znala. Ten pocit zrady, když jí matka odmítala. Znovu a znovu. Rozkrájela by se pro její lásku, udělala by cokoliv jen aby jí potěšila, jen aby si jí všimla. Ale ona jí přesto neviděla. Nikdy tu pro ni nebyla. I když se tomu bránila, začínala se topit.

Stočila se do klubíčka. Propadla se do propasti nicoty. Nebyl tu nikdo, kdo by ji chytil. Padala a padala. Nebylo tu dno, neexistoval tu čas. Jen nekonečný, všepohlcující strach. Přála si, aby přišel, aby jí zachránil, vytáhl ji z vlastního pekla. Ale on to neudělal. Jak si jen mohla něco takového namlouvat. Byl to stejný okouzlující slaboch jako její otec, který jí nechal matce napospas. 

A přece jí něco zastavilo. Ohromná pavučina, vyplňující celý obvod propasti. Zachytila se v ní a zhoupla, jako by to byla záchranná síť. Ale nebyla. Byla to past. A nestvůrně velký pavoukovitý tvor stočil svých osm krhavých očí směrem k ní. 

Vlákna ji omotala, byla dokonale znehybněná. Příšera do ní zaťala drápy a začala jí požírat zaživa. Po jejím těle se rozlévala její vlastní teplá krev a v uších jí zněl vlastní křik a matčin afektovaný smích. 

Cítila nesnesitelnou bolest.  

 

Díval se na ní, stočenou na kabátě, malou a ztracenou holku. Nedokáže jí opustit. Ne takhle. Sklonil se k ní, chtěl ji obejmout, ale jakmile se k ní přiblížil, její tvářička zčernala, zkrabatila se, v ústech se objevily špičaté zoubky a drobné ruce se zkroutily v pařáty s dlouhými drápy, kterými ho sekla. „Vypadni, nech mě!“ Syčela.

„Hej no tak Evo, to jsem já, Ryn…Sakra.“

Znovu se po něm ohnala, kousla ho…

Pevně ji chytil, on byl teď muž a ona, i když stvůra, byla pořád malá holka. 

„Nechci ti ublížit, nemusíš se mě bát. Jsem tu s tebou.“

Pavučina se rozhoupala. 

Křik ustal. 

Pavouk jí přestal trhat. 

Otevřela oči. 

Propast ozářilo jasné světlo. 

V tom světle stál Ryn. 

Stál ve své síle. On sám byl tím světlem. Stál rovně a pevně, oči mu odhodlaně plály. 

Pavučina se proměnila v pevnou zem. 

Nestvůra se k němu pomalu otočila. 

„Zmiz. Vypadni. Nejsi skutečná. JSI JEN V MÉ MYSLI. To já sám jsem tě stvořil a já sám tě můžu zničit.“

Z očí obludy začala vytékat krev, ohavná kutikula praskla. Propastí se rozezněl ohlušující výbuch. Její tělo explodovalo. 

„Ryne,“ zašeptala Eva. 

Rány se zacelily, bolest zmizela. 

Přešel k ní a vzal jí do náručí.

„Zachránil jsi mě…“

„Ne, to ty jsi zachránila mě.“

 

Déšť

 

Pršelo. Otevřel oči. Sáhl si na hlavu. Příšerně ho bolela.

Skláněla se nad ním, ta zelenooká.

Ležel na chodníku a nápis, teď už správně obrácený, modře hlásal: BAR U TUNELU.

„Ztratil jste vědomí. Po té ráně. Jste promočený na kost. Pojďte, pomůžu vám vstát. Musíte do tepla. Kde bydlíte?“

„Já, vlastně nikde. Pořád jsem jen utíkal…Něco se mi zdálo. Ale nebyl to sen. Byla jsi tam ty, zabloudili jsme, v tunelu…Spolu…“

„No asi to byla pořádná rána, protože já vyšla z baru před chvílí. Šla jsem hned za vámi a našla vás tu v bezvědomí. Ležel jste tu chvilku, pár minut…“

„Vy jste šla za mnou?“

„Já, nevím, je ve vás něco, co mě přitahuje. Od první chvíle, co jsem vás viděla. Nevím, co to je, ale jako bychom se znali odjakživa. Je to zvláštní. Vezmu vás k sobě. Bydlím hned za tunelem. Jmenuji se Eva.“ Podala mu s úsměvem ruku.

„Já vím.“ Opětoval její stisk. „Já jsem Ryn.“

„Zajímavé jméno. Hodí se k vám. Víte, něco je ve vás jiné, od té doby, co jste se probral. Vaše oči, držení těla. Zdáte se klidnější. Zvláštní, po takové bitce.“

„Myslím, že je to tím, že jsem se konečně rozhodl přestat utíkat.“ Usmál se na ní měkce. 

 

Kráčeli směrem k tunelu. Rozpršelo se ještě víc a zdálo se, že hned tak nepřestane. Eva rozevřela deštník. Když se k sobě trochu přitiskli, ochránil je všechny. I tu malou zelenookou.