Starý passat

Na opuštěném parkovišti za nákupním centrem stál vůz. Mlčky tam spočíval a nechával se hladit světlem pouličních lamp. Byl to starý tmavě modrý Passat — lak měl za sebou lepší časy a zaprášená okna naznačovala, že tu stojí už dlouho. Z motoru se ozývalo sotva slyšitelné chvění, připomínající dech něčeho živého. V tichu večera to působilo jako vzdálené vrčení zvířete, které se nechce nechat chytit. Uvnitř nikdo neseděl. Dveře byly zamčené. Světla hladila tmu a rádio tiše hrálo jazzovou melodii. Zdálo se, jako by auto na něco čekalo. Nebo na někoho.

Strážník Marek, který měl noční směnu, si vozu všiml při obchůzce.
Přistoupil blíž — opatrně, s rukou na vysílačce — a nahlédl dovnitř.
Na sedadle spolujezdce ležela stará fotografie: muž a žena, objímající se u moře. Pod ní byl ručně psaný vzkaz: „Odpusť mi, že jsem si na to nepřišel dříve.“
Marek se rozhlédl. Parkoviště bylo prázdné. Jen to auto, které jako by dýchalo vlastním rytmem. Zavolal odtahovku. Než však dorazila, motor se utišil se stejnou záhadou, která celý okamžik provázela. Rádio utichlo. Světla zhasla. Passat stál tiše, jako každý jiný vůz. Jako by se nic nestalo. Jen Marek věděl, že to auto mělo příběh. A že někde v noci někdo odešel — možná navždy.