Tři, dva, jedna...třicet

Na kouzla, čáry a nadpřirozeno nikdy nevěřil. Zastával názor, že vše lze logicky vysvětlit a lidem, kteří tvrdili opak, se vysmíval do obličeje a myslel si své. Jeho, teď již vlastně bývalá, přítelkyně to měla přesně naopak. Svíčky, kam se podíváš, různé tretky, lapače snů, krystaly a jim podobná sbírka neužitečných věcí. Rychle pochopila, že na tohle téma on se s ní bavit nebude. Vlastně, ho popravdě nebavilo si s ní vyměňovat informace o něčem hlubším, pokud to téma nesměřovalo přímou čarou k uspokojení jeho bezmezného chtíče. Konec jejich vztahu proběhl celkem rychle, přece jen to spolu táhli pouze tři měsíce. Zrovna za sebou měl náročný den v práci, těšil se na klid, ale dostal maraton v podobě nekonečného vyprávění o jejích nesnesitelných kolegyních, stupidním francouzském šéfovi a nemocné matce. Doufal, že až ten monolog dokončí, bude ochotná věnovat jeden maraton také jemu. Tenhle by byl ale bez zbytečných slov, dovolovala by se jen ta, která se hodí k divokému sexu. Ale když se jí pokusil naznačit směr jeho myšlenek, tak se okamžitě začala scvrkávat do klubíčka, evidentně odmítavé polohy. Už ho to přestalo bavit, v afektu na ní vysypal ne moc milých slov a odešel.

Ještě několik dní poté z jejího čísla dostával zprávy s pokusy o usmíření, které buď ignoroval, nebo na ně odpovídal s tím, ať už se holka kouká uklidnit. Jeden večer mu zavolala, když se zrovna válel na pohovce v polospánku. Zvedl telefon, pozdravil a poslouchal. Slyšel něco jako vrčení, hluboké, hrdelní, a když se zaposlouchal, rozeznal v něm slova, kterým ale nerozuměl. Opakovala se stále dokola ve třech větách. Snažil se ex oslovit, ale pokud mluvila na druhé straně opravdu ona, tak si zřejmě někde popila na žal, zítra kocovinka a pak už na něj konečně zapomene.

Další ráno vstal celkem odpočatý navzdory téměř probdělé noci, kdy se vzbudil třikrát kompletně propocený. V práci ho čekal jeden meeting za druhým a už teď tušil, jak nekonečně se tento den potáhne. Většinu času, kdy se jeho kolegové snažili prezentovat své většinou naprosto zbytečné názory, se stejně oprostil od reality a v hlavě mu probíhaly jeho oblíbené scény z porna. Většinou ty, kterými začínal každé ráno, když se vzbudil. Pak již následovala jeho další ranní rutina a odchod do práce.

Cesta přes dvě stanice trvala jen chvíli a následně už vstupoval do velké neosobní korporátní budovy, kde pracoval jako vývojář součástek do motoru již šest let. Blonďatá recepční se za stolečkem u vchodu prohnula v zádech jako kočka, když ho viděla. Párkrát si spolu na vánočních večírcích užili, ale investovat do ní více energie ho nelákalo. Prošel kolem ní s úsměvem a zamířil si to do kanceláře, kterou sdílel se třemi dalšími kolegy.

Měl zhruba hodinu, než začne pravidelné setkání se všemi kolegy z oddělení. Spustil si emailovou poštu, aby si jí před tím prošel, a k tomu si poklepával prsty o desku stolu. Zhruba po třech minutách začal cítit nepříjemný pocit na jednom z nich. Zběžně si promnul dlaň a v tu chvíli mu projela nehtem u prsteníčku ostrá bolest. Podíval se do dlaně, kde mu z prstu zpola visel nehet a pod ním se odkývalo měkké vlhké nehtové lůžko. Vzal nehet opatrně za konec, ale ten ještě ze třetiny zůstal na prstu přilepený. Občas si rád o sobě myslel, že je drsný chlap, ale na to odtrhnout nehet od lůžka prostě neměl. Ve firemní lékárničce našel náplast a prst si jí obmotal. Vůbec netušil, jak se mu tahle věc mohla stát, ještě v situaci, kdy nic nedělal. Ale to už ho tlačil čas, kdy se měl dostavit na první poradu, tak si sbalil notes a vyrazil do zasedací místnosti na konci chodby. Hodiny ukazovaly 09:05.

Klasické každodenní setkání s kolegy z vývojového oddělení probíhalo podle očekávání nudně. Vesměs se procházely úkoly přítomných lidí, které se uváděly do zápisu a dotyčný se k nim vyjádřil, zda ho již splnil nebo dále odkládá. Sám ale zjistil, pokud dostatečně dlouho vydrží, tak zadání úkolu ze zápisu zmizí. Vypadalo to, že jeho kolegyně, co schytala černého Petra a už do konce života bude zaznamenávat průběh jejich schůzí, ten seznam občas dobrovolně zredukuje. Tím pádem, jakým směrem má občas utrousit případnou lichotku.

Minuty se vlekly a z monotónního přednesu šéfa oddělení ho vytrhnul nepříjemný pocit na noze. Z vnitřní strany lýtka ho začalo nepříjemně svědit. Podrbal se podrážkou druhé boty, ale ani zdaleka necítil úlevu, co čekal, že přijde. Ohnul se a vší silou se přes kalhoty poškrábal nehty. Svědění se změnilo na bolest a na látce kalhot se mu objevil mokrý flek. Pokusil se je tedy vyhrnout až k bolavému místu, což se mu povedlo, ale následně se zděsil při pohledu na směs hnisu a krve, která mu stékala po noze dolů. Nohavici spustil dolů a nervózně se podíval na hodinky. Ukazovaly něco po půl desáté a vypadalo to, že se porada blíží ke konci, ale jeho mysl se soustředila jen na pulzující místo na noze.

Jakmile to bylo možné okamžitě se zvedl a vydal se zpět do své kanceláře, kde opět sáhl po lékárničce, sedl si na židli a spodní lem kalhot vytáhl již pořádně. Hnisu přibylo, tak vzal do ruky papírový kapesníček a začal ho opatrně otírat. Po pár setření bíložluté husté vrstvy se objevila asi půl centimetrová temná rána vedoucí do tkání jeho chlupatého lýtka. Nechutí zkřivil obličej a pohmatem zkoumal okolí kolem bolavého místa. Vypadalo to jako prasklý vřed, ale nic takového na noze před tím neměl. Z lékárničky vybral čtvereček gázy a přelepil si ho přes hnisající místo. Dělo se něco zvláštního, ale nemohl nad tím uvažovat hlouběji, blížila se desátá hodina a v půl ho následně čekala další schůze, tentokrát online telko s druhou sesterskou pobočkou. Ze dne vlastně ještě ani pořádně nic neubylo, ale již se cítil zralý na to jít domů. Zapnul kávovar a svezl se do židle. V mysli mu vytanul jeho včerejší rozhovor s ex a po zádech mu přeběhl mráz. Proč je to s těma ženskýma tak komplikovaný? Ovladač na hlasitost nebo prostě zašít pusu a stačilo by. Ne, zašít pusu nepřichází v úvahu, to by se o hodně ochudil, pocit klečící ženy pod sebou potřeboval určitě ještě zažít, a to hodně krát.

Horký hrneček s pressem si položil na stůl a rozhodl se podívat, co se děje ve světě, má ještě půl hodiny čas a zklidnění mysli by se mu hodilo. Začetl se do zpráv a upíjel kávu, když se při dalším loku ozvalo cinknutí. Slyšel ho, bohužel i cítil, protože v tu chvíli mu v ústech začalo něco překážet a přišlo mu, že horkost kávy cítí až v mozku. Automaticky si jazykem přejel po předních zubech, až zachytil nesrovnalost na horním špičáku, který se mu k jeho vlastnímu zděšení hýbal. Doběhl k zrcadlu a otevřel ústa. Jeho zub již nebyl v jedné linii s ostatními, ale vychyloval se směrem dopředu. Když ho uchopil mezi prsty, mohl s ním lehce hýbat. Udělalo se mu zle. Sedl si zpátky do židle a díval se tupě před sebe. Co se mu to děje? Proč? Na zub se již bál sahat, jeho nejhorší noční můra, že mu vypadne na viditelném místě. Položil prsty na klávesnici a začal hledat důvody vedoucí k náhlému uvolnění zubu z dásně, ale ať procházel cokoli, úplně nenašel důvod, který by seděl na jeho situaci. Z prohlížení stránek plných bezzubých úst ho vytrhla melodie. Telekonference. Melodický zvuk vyhrával a ohlašoval, že se má připojit a diskutovat o nadcházejícím projektu. Automaticky hovor přijal, naskočilo zároveň i video přenos a na obrazovce jeho usměvaví kolegové. Na obličeji dokázal vytvořit grimasu vzdáleně napodobující úsměv a pozdravil. Teď si všiml, že hovor začal už o pět minut dříve, to ho ale teď netrápilo. Z monitoru k němu dolehly první zdvořilostní dotazy a on začal mumlat odpovědi. S viklajícím se zubem to šlo dost těžko a rychle začal tušit z rozporuplných pohledů na druhé straně, že mu není absolutně rozumět. Uběhlo přesně pět minut rozpačité konverzace, když ho najednou zasáhla nečekaně silná bolest v rozkroku. Zařval, vypnul online přenos a odbelhal se na záchod. Hodiny ukazovaly 10:30.

Klepajícíma se rukama si v kabince rozepl poklopec, stáhl kalhoty ke kolenům a opatrně odtáhl trenky od těla. Jeho dech se zrychlil, když na svém penisu spatřil krvavé dlouhé pukliny, které narušovaly jeho kůži po celém obvodu. Sevřel se mu žaludek a nemohl dýchat. Opřel se zády o zeď a pomalu po ní sjížděl dolů, aby si sedl na zem. Jak si ale pokrčil nohy a v rozkroku se mu to celé zmuchlalo, zařval znovu, protože tahle bolest předčila rozhodně tu předchozí. Dosedl na zem a podíval se opět mezi nohy. Veškerá kůže, která před tím vypadala jako by nařezaná se mu z penisu shrnula. Proužky jemné pokožky mu z něj visely do stran nebo se nahrnuly lemem trenek ke kořenu. Pokud by ho strčil do obrovského ořezávátka, výsledek by byl pravděpodobně dost podobný. Na studené podlaze omdlel.

Vzbudilo ho až pravidelné pípání, které vycházelo z jeho hodinek. V rozkroku mu tepala nesnesitelná bolest a měl pocit, že už se nikdy nepohne z místa. Hodinky řinčely a oznamovaly mu, že si má dát tabletku na jeho problémy se štítnou žlázou. Pravidelně je bral v jedenáct, ale momentálně mu situace nedovolovala myslet na nic jiného než na jeho stav. Přiblížil oči k hodinkám, aby alarm vypnul a aby zároveň zjistil, že na displej skoro nevidí. Promnul si oči a obraz zprostředkovaný jeho pravým okem se zamlžil ještě více. Z kapsy vytáhl telefon, otevřel aplikaci fotoaparátu a dal selfie mód. Pohled na něj by nevylepšil ani sebelepší filtr. Jeho pravé oko dostávalo zelený nádech, duhovka i zornice se kalily bíle. Něco v hlavě mu sepnulo, tyhle epizody měly svůj režim, stávaly se...každých třicet minut. Zatočila se mu hlava, nedokázal si připustit možnost jakékoli takhle absurdní situace. Potřeboval se dostat pryč, zpátky domů. Celé jeho tělo křičelo, ať uteče, schová se před tím, co se mu děje a třeba to prostě změnou prostředí přestane. Volat na pohotovost nemůže, nevěděl by, jak to vysvětlit, připadal si naprosto nereálně a představa prostředí jeho čtyř obývacích stěn ho uklidňovala.

Z kanceláře si nevzal nic, vlastně na to nebyl čas. V hlavě mu tepalo a stále na sebe otáčel ciferník hodinek a zoufale doufal, že se vyvrátí jeho teorie o třiceti minutách. Vymotal se z budovy firmy a mířil na metro. Dvě stanice zvládne, bude dýchat zhluboka, noha před nohu. Dělalo se mu mdlo, protože bolest jak z lýtka, tak z jeho rozervaného penisu se zvětšovala.

Ve vagónu metra dosedl na volnou židli a podíval se na hodinky. Ukazovaly 10:55. Stále si opakoval, že se nic nestane a snažil se tomu uvěřit. K displeji hodinek zůstal přilepený pohledem a sledoval běžící vteřiny. Hodně špatně jedním okem. Přišlo mu, že jeho tep se s rytmem ubíhajících vteřin sehrál. Už zbývalo jen třicet vteřin, kdy tajil dech a doufal, že se mýlí, protože tahle teorie prostě musí být nesmysl. Zatajil dech, když se diody překlopily na číslo jedenáct. Nic, nic a po třetím nic jeho předloktí změnilo tvar. Proběhly další tři vteřiny, než mu do mozku došla vlna bolesti. Z očí se mu začaly řinout slzy, pravou rukou si chytl levé předloktí a přejel po vyboulenině, která se mu tam z ničeho nic vytvořila. Pod kůží cítil ostré hrany kosti, pravděpodobně loketní. Rupla mu ruka, prostě jen tak. Jeho tělo začalo šokem vypovídat službu, klepal se a vzlykal. Lidé ve vagónu odvraceli pohledy, zaujatě četli na displejích svých mobilů a někteří se rovnou od něj přesunuli dál strategicky ke dveřím. To už ale zazněl název jeho zastávky a on se zvedl a s vypětím všech sil a vyšel ven.

Ty dva bloky cesty domů měl jako v mlze, ale konečně zasunul klíč do vchodových dveří a vešel do domu. Padl rovnou do postele a zhluboka dýchal. Bolest z jednotlivých míst jeho těla se mu začala slévat v jednu. Teď z již nepoužitelné levé ruky si sundal hodinky a podle nich se měl za šest minut připravit. Na co ale? Na co?! Jeho mysl mu stále častěji zalétávala ke včerejšímu telefonátu s bývalou přítelkyní. Karmy a prokletí? Neexistuje! Cítil se vyčerpaný. Jeho tělo fungovalo v nouzovém režimu a oddechový čas třiceti minut pomalu končil. Nebyl připravený. Pokud se to bude opakovat, nezvládne to, ale jakkoli chtěl sebevíc, další časový mezník se blížil. Deset vteřin před půl dvanáctou nechal klesnout ruku s hodinkami vedle sebe na postel a čekal.

Tlumený zvuk prasknutí. Jak kdyby šlápl na jitrnici. Tep se mu přesunul do podbřišku, kde mu náhle otevřenou skulinou střev začal jejich obsah vytékat mezi vnitřnosti. Teplo ucítil i v konečníku a následně se mu rozlilo pod stehny. Rukou držící hodinky si tam sáhl a na jejich bílém pásku utkvěla stolice smíchaná s krví. Začalo mu docházet, že to vůbec není dobrý a snažil se vstát v nastávajícím přívalu paniky a adrenalinu. Jenže jeho tělo vypovědělo. Byl v něm uvězněn a dvanáctá hodina se kvapně blížila.

Jeho plíce se v následných vteřinách začaly muchlat jako papírový kapesník. Všechen vzduch, který v nich v tu chvíli okysličoval jeho zdevastované tělo, unikl ústy ven. Pokusil se nadechnout, ale neměl kam.

Všem by ta ústa nakonec nejraději sešil.