Korunovaná krví

„Initium mali est bonum intentum.“

Vytáhne dýku ze zaťaté dlaně. I po smrti nechce dýku pustit. Musí se nohou zapřít o krví nasáklý hrudník a pořádně zatáhnout. Po dlouhé bitvě jí nezbývá mnoho sil, ale zatne zuby a se slyšitelným prasknutním šlach se dýka uvolnila. Konečně je konec. Tahle zatracená válka, kterou způsobila ona. Žena, která před ní leží v krvi na zemi. Sakra, i po smrti se stále usmívá. Ten maniakální úšklebek jí nikdy nezmizel z tváře. Za života dostala mnoho jmen. Ti kteří prahli po její smrti jí říkali jednoduše šílenec. Její stoupenci, bohyně. Neví jestli byla šílená, ale bohyně nebyla určitě. Bohy nezabije pouhá ocel meče. Dýka jí v ruce jemně zářila. Chlad ocele ohřívala krev z ostatních těl, z jejích spolubojovníků. Rozhlédne se jestli někoho nespatří. Vidí jen bitevní pole plné mrtvol. Krom ní, jediný život jsou vrány slétající se k hostině. A že jí mají požehnanou. Největší armáda jakou kdy království vidělo. A proč? Jen aby zastavilo jednu maniakální ženu. Ženu pro kterou zvedlo meč a šlo zabíjet bezpočet lidí. Proč? Ti co to vědí už nejsou mezi námi. Musí to dokončit, předat králi zprávu. Konečně je konec. Přitiskne si krvavou dýku k hrudi a s bolestí v noze se vydá přes bojiště.

S každým krokem její noha došlápla buď na krví nasáklou zem, nebo na tělo. Jejího spolubojovníka, nebo nepřítele. Jaký v tom teď byl smysl? Všechno to byli mrtvoly. Soustředila se jen na to jít dál. Bolest v noze jí připomínala, že je naživu. S každým krokem si uvědomila, že přežila nemožné. Přesto jí kulhání nepomáhalo pohybovat se rychle a efektivně. Vlastně pravý opak. Zdravá noha se jí při dalším kroku zasekla mezi vnitřnostmi vojáka pod ní. Druhá noha se snažila unést váhu těla, ale marně. Zem se rychle přibližovala jejímu obličeji. Tupá bolest v hlavě se dostavila okamžitě. Bolest na ruce se dostavila až později. S rozmazaným pohledem viděla rozšklebenou řeznou ránu na lokti. Při pádu se musela pořezat o dýku. V záchvatu vzteku a zoufalství chtěla dýku zahodit. Zastavila se s napřaženou rukou. Potřebovala jí, jako důkaz, že šílená královna je potažena. Nikdy tu zbraň nedala z ruky. Pokud jí přinese králi bude to dostatečný důkaz. Nebude znít jen jako někdo kdo nese plané naděje. Bude mít důkaz. Přitiskne nyní více zářící ocel k srdci a přinutí se k dalšímu kroku. Očekává ostrou bolest v poraněné noze. Když došlápne, necítí nic. Noha opět nese její plnou váhu bez problémů. Bez výkřiků o pomoc. Žádná bolest, nic. Vyzkouší s nohou pohnout, přenést na ní co největší váhu. Nic, žádná bolest. Udělá další krok. Nic. Konečně dobrá zpráva. Zatřese hlavou, to není důležité. Musí pokračovat dál.

“Jsi si tím jistá?” Hlas se jí ozve v hlavě. Bojiště má už dávno za sebou. Přesto se otočí a snaží se najít zdroj hlasu. Nikde nikdo, pouze v dáli křik vran, krmící se na mrtvolách. Rozhlédne se po planině ale nikoho nevidí. Možná se jí to zdálo. Jen poryv větru, který v její unavené mysli vytvořil slova. “Můžeš to být ty.” Hlas tak vzdálený a přesto jako by jí někdo mluvil přímo do ucha. Trhne s sebou a nevědomky se opět rozhlédne. Nikoho nevidí. Je sama. Mozek si s ní opravdu pohrává. Jen přelud, výplod jejího podvědomí. Nic to není. “Můžeš uspět tam kde ona selhala, stačí jen poddat se.” Její kroky ustanou, tohle se jí nezdá, někdo si s ní pohrává. Rozmáchne se dýkou okolo sebe. V obraném postoji vyčkává. Možná banditi čekající na oloupení mrtvých vojáků. Vyhlíží kohokoliv, ale nikdo se neobjevuje. “Jsi silnější než ona. Porazila si jí, zasloužíš si to.” Hlas jí donutí znovu se otočit. Nedokáže určit odkud pochází, zní všude okolo ní a zároveň odnikud. Pohledem přejede po svém lokti a už na ní nevidí ránu od dýky. Tam kde byla krev je nyní její kůže, neporušená, bez známek zranění. Zmateně se dotkne kůže. Nic tam není. Byla tam rána ne? “Vyléčila jsem tě, zasloužila sis to.” Cože? Kdo to je, kdo si s ní hraje. Její hlas vyjde slabší než čekal, praská na slovech. “Kdo… kdo to je? Kdo jsi?” Čeká, že se někdo ukáže. Místo toho se opět ozve hlas bez těla. “Nakrmila si mě svou krví, děkuji ti, můžu ti pomoct víš. Dostanu tě tam, kam se ona dostat nemohla. Jen se poddej. Nech mě vést tvou ruku a společně tě dostaneme do výšin.” Zbláznila se, určitě. Mohla by přísahat, že když slyší ten hlas, dýka jakoby pulzuje. To přece není možné. Chce dýku pustit, ale její ruce jí neposlouchají. Pevně svírají rukojeť zbraně. “Neboj se, můžeš být na vrcholu. Lepší než kdokoliv kdo teď kráčí po této zemi. Můžeš jim vládnout. Pomůžu ti.” Tohle není správné. Neudělá to, prostě jí nebude poslouchat a dojde ke králi, předá zprávu a odpočine si. Udělá další krok a pokračuje dál.

Dýka jí neustále nabízí lákavé vyhlídky. Nabídky na její budoucnost na korunu, na vládu. Část její mysli to chce přijmout, druhá odmítnout. Nohy jí vedou dál. Pokračuje, protože se bojí co by se stalo, kdyby se zastavila. Takhle zaměstnává svou hlavu nad myšlenkou dalšího kroku. Kdyby nad tím nemusela myslet možná by přijala nabídku. Bojí se co by se stalo kdyby to udělala. S dalším krokem spolkne zvědavost a pokračuje dál. Krok za krokem dokud neslyší slabé sténání bolesti. Zrychlí kroky a snaží se dostat ke zdroji zvuku. Jako první zahlédne krvavé stopy a pak tělo vojáka. Jejího spolubojovníka. Je zraněný, zázrak, že to dokázal až sem. Mohl by přežít. Když mu pomůže hned, přežije to. Vrhne se k němu, v hlavě se opět ozve onen hlas. “Opravdu? Utekl, nechal vás tam zemřít, nezaslouží si soucit. Zaslouží si smrt. Zabij ho, pro zbabělého vojáka není na světě místo.” Má pravdu, pokud je tady musel utéct. Utekl z boje. Je to srab. “Kolik tvých přátel kvůli němu zemřelo? Mohl někoho ochránit. On si vybral utéct.” Klekne si k němu. V moment kdy jí uvidí k ní s prosbou v očích natáhne ruku. “Prosím, jsem zraněný, můžeš mi pomoci, sám to nezvládnu.” Dokonce i ten pohled v jeho očích křičí ubohost. Skoro svůj hlas nepoznává. “Pomůžu ti.” Její ruka se přibližuje k jeho hrudi. Neví kdy se její ruka dala do pohybu. Další co vidí je dýka, zarývající se do masa vojáka. Jeho krev mu začíná stékat na ruku. V kontrastu se studeným vzduchem je jeho krev teplá. Uvědomí si, že se usmívá jak sleduje jak z něj prchá život. “Vidíš nebylo to tak těžké. Čeká nás hodně zábavy.” Kdy se její tělo zvedlo? Kdy se dalo do pohybu? Zkouší zastavit své nohy, neposlouchají. Jde dál. Dýka pevně v její ruce.

Matouš 7:15
„Mějte se na pozoru před lživými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci.”