Prochladlá až na kost

„Tak a dost. Měníme si místa. Vstávej, Adame!“ zvedla zprudka hlas Daniela a obviňujícím prstem ukázala na rozesmátého Adama, který seděl naproti ní přes stůl. Halas smíchu zase jednou prozářil starou chatku veselím navzdory tomu, že jsme tu všichni seděli v bundách a přes nohy jsme měli přehozené spacáky, abychom úplně nezmrzli.

„Peťane, naval kilo, říkal jsem, že se zvedne do deseti minut,“ culil se spokojeně Adam, zatímco se zvedal ze židle, aby vyhověl své sestře a vyměnil si s ní místo. „Stačilo se koukat do okna za ní. Říkal jsem, že to funguje, působí to na instinkty. Prostě se musela tím stresovat, protože si myslela, že tam něco je.“

„Tohle je psychologický teror! Maruš, vidíš to? A já to musím snášet už od dětství, a proto s ním už nikam nejezdím. Zasekl se na úrovni puberťáka, a to mu bylo už třicet,“ bručela nespokojeně mým směrem Daniela, když se uvelebovala na nepohodlné židličce mezi Ondrou se psem a u kamen se krčícím Petrem. Ten se s poslední tichou nadávkou konečně zvedl.

„Je to mrtvý, přátelé, asi ucpaný komín, nebo co,” vydechl poraženě Petro. ”Nikdo už tu fakt dlouho nebyl, a možná tam něco napadalo. Podívám se na to zítra za světla.“ Otřel si ruce do kalhot a ztěžka dosedl vedle Daniely. Ta se k němu soucitně naklonila, pohladila ho po stehně a krátce políbila.

„To nevadí, počítali jsme s tím, že to bude trochu náročnější.“

„Přesně, nevadí, že to je hrozný zážitek! Důležité je, že bude intenzivní, tak si to zapamatujeme!“ zvolal Adam vesele. Kvůli jeho hlubokému hlasu jsem si málem nevšimla toho, jak Ondrův pes opět zakňučel a schovával si hlavu do jeho podpaží.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě Ondry. Pozorovala jsem přitom, jak Lektora hladí po srsti a poplácává ho po trupu.

„Jo, snad jo. Občas dělá takhle herečku, když chce, abych si ho vzal na klín. Nějak mu občas nedochází, že už není malé štěně, ale dospělý husky. Nebuď z toho špatná. Zítra bude na výletě běhat jako splašený a pak se určitě spřátelíte, jsem si jistý.“

Ondrův klidný hlas a jeho vřelé zelené oči mě donutily mu oplatit úsměv, i když jsem se stále necítila klidná. Ne, že bych byla veterinářem, nebo nevěřila v Ondrovo schopnost rozpoznat zdravotní stav svého psa, ale dělala jsem si o Lektora starosti, a to jsem ho dneska odpoledne viděla poprvé, stejně jako Ondru. Cítila jsem se za ně trochu odpovědná, protože tu oba dva byli částečně kvůli mně. Daniela si totiž zavdala za úkol dostat mě z mého sebelítostivého porozchodového období tím, že mě vezme na víkendový výlet na chatu Petrovy rodiny s Adamem a jeho novou přítelkyní Jitkou a zcela příhodně ještě jejich známým Ondrou, který je už taky rok bez přítelkyně a podle jejich názoru by se ke mně náramně hodil.

„Tak děti! Měsíček svítí, dveře jsou zamčený, zítra nás čeká výšlap po okolí. Takže hezky do spacáků a žádné prasečinky, když spíme všichni ve stejné místnosti,“ zavelel Adam, když se ujal zamykání chaty a položil ruku kolem ramen jeho drobné plavovlasé přítelkyně. Jitka se k němu přitiskla, celá nadšená z jejich prvního společného výletu.  Nasměroval ji rovnou k jejich karimatkám v rohu a my ostatní jsme je následovali k našim vlastním karimatkám. “A nezapomeňte. Dneska tu většina spí poprvé, tak si dobře pamatujte, co se vám zdá, protože se to vyplní!“

***

Probudila jsem se vyděšená a promrzlá. V hlavě mi zněla Adamova slova na dobrou noc a vážně jsem doufala, že to není pravda. Oči jsem třeštila na palubky na stěně dřív než jsem vůbec pochopila, kde to jsem. Dech jsem měla zrychlený. Kdyby na mě vylili kýbl ledové vody, nebyla bych probuzená rychleji než po téhle noční můře. Cítila jsem jak mi poskakuje srdce jako splašené. Pokusila jsem se dotknout hrudníku rukou a pocítila údiv nad tím, že se skutečně mohu hýbat. Pak jsem pohlédla na svoje ruce. Třásly se jako kdybych měla silnou třesavku. Přitiskla jsem si ruku pevně na hrudník a snažila se ovládnout onen neskutečně silný pocit strachu. 

Co se mi to zdálo?

Ptala jsem se sama sebe, ale ať jsem se snažila jakkoliv, odpověď jsem ve své paměti nemohla najít. Z nějakého důvodu jsem cítila pachuť hlíny v ústech a do celého těla se mi zakusovala zima se zuřivostí vyhladovělého vlka. 

Co se mi to zatraceně zdálo? 

Pokrčila jsem nohy k hrudníku a notnou chvíli jsem ležela v pozici plodu v děloze. Oči jsem upírala před sebe na palubky na zdi kousek ode mě. Tušila jsem, že třes těla je částečně zimou a částečně strachem před tou věcí. Před tím, co nás… Ta myšlenka byla na dosah, ale přesto jsem jí nemohla zachytit. Zamračila jsem se a zkusila jsem to znovu. Před tím, co mě..? Ruce jsem semkla v pěsti a nutila jsem svou paměť si vzpomenout. Nic. Ze snu mi nezůstalo nic než jen ten pocit strachu a příšerná zima. 

 

***

 

Ačkoliv jsem se ráno probudila mezi prvními, ze spacáku jsem vylezla až jako poslední. Nadšeně štěkající Lektor se nedal přeslechnout, stejně jako hluboký tón Adamova hlasu, který se rozléhal po okolí, když jsem vylezla ven z chatky. S menší úlevou jsem zjistila, že ačkoliv byl podzim, slunce ještě zvládlo příjemně hřát, jakmile se člověk postavil na dosah jeho paprsků. Pod hřejivým dotekem slunce jsem se cítila mnohem lépe než při probuzení. 

Nic jako předtuchy neexistují a moje noční můra byla asi jen mou příliš živou fantazií. 

“Slunce vylezlo, a tak i naše princezna Maruška nás poctila svou přítomností! Přátelé, klaňme se,” burácel prostorem kolem chatky Adamův hlas. “Vaše jasnosti, jak se vám odvděčíme, že jste vstala kvůli nám tak rychle, že jste si ani nenanesla make-up?”

Úšklebek, který jsem Adamovi věnovala, jako kdyby zlomil nějakou masku vážnosti, jež se mi usadila na tváři od rána. Ovšem radost mi vydržela jen chvíli. Přitočila se totiž ke mně ženská verze Adama se stejnými blond vlasy a starostlivě se na mě zamračila. 

“No, trochu make-upu by ti ale neuškodilo. Jsi nějaká bledá, jsi v pohodě?” 

Zarazím se a prohrábnu si rozpuštěné vlasy. 

“Ale jo, jen je mi nějaká zima,” odpověděla jsem Daniele. 

Nejspíš aby se sama přesvědčila o pravdivosti mých slov, mě moje nejlepší kamarádka už od střední školy, vzala za ruku a s překvapeným výrazem pak zavrtěla hlavou. 

“No fuj, jako kdybych sáhla na mrtvolu! Jdi si dát čaj, Petr ho na lihovém vařiči připravil pro všechny.” 

Toho dopoledne jsem vypila asi litr čaje a ani přes to, že jsme brzy po mém vylezení z chatky vyšli na slibovaný výlet, jsem se nemohla zbavit toho pocitu chladu, jež mi prostupoval až do morku kostí. 

 

***

 

“Takže, teď začne ta chvíle, kdy budete rádi, že máte s sebou někoho, kdo se tu skutečně vyzná. Ukážu vám jeskyni, ve které jsme si jako malí hráli,” usmál se spokojeně Petr přes rameno. “Není nikde na mapách a bývala to naše tajná skrýš.”

“Lektor ani já nemáme rádi jeskyně, takže ji asi budeme oceňovat zvenku,” ozval se Ondra a pousmál se, aby dal najevo, že nám ten výlet rozhodně nerozmlouvá. “Ale neměli bychom na Adama s Jitkou počkat?” 

Ondra se ohlédl na prázdnou cestu za námi. Adam a Jitka měli od začátku výletu zřetelně pomalejší tempo než my. Navíc to už bylo víc než půlhodinu, co jsme je viděli naposledy. I já jsem se rozhlédla po okolí, ale nic než les a spokojeného Lektora válejícího se v listí jsem neviděla. Ondra měl sice pravdu v tom, že Lektorovi bylo lépe už od rána. Běhal a radoval se, tak jak to psi umí. Ondrova předpověď z předchozího večera se ale nenaplnila zcela, z nějakého důvodu jsem se já psovi moc nelíbila. Šel ke mně jen když byl Ondra vedle mě a jinak se držel v bezpečné několikametrové vzdálenosti. U ostatních pes takovou zdrženlivost neprojevoval. 

Daniela přerušila moje rozhlížení svým nedostatkem pochopení a soucitu pro svého bratra. 

“Čekali jsme na ně už dost. Navíc je to záchranář a pořád tvrdí, jak se všude vyzná. Kašleme na něj. Ukaž nám tu cestu, brouku,” pronesla Daniela a stoupla si na špičky, aby mu dala pusu na tvář. 

“Hrdličky se cukrují,” ušklíbla jsem se pobaveně směrem na Ondru, který mi pobavený úšklebek opětoval. Aniž bych o tom více přemýšlela, vydala jsem se mimo vyznačenou cestu a vytáhla si ruce z kapes, abych se opět pokusila si je trochu zahřát tím, že si na ně dýchnu teplý vzduch. Nutila jsem se myslet pozitivně. Ondra se zatím zdál jako milý chlap, listí krásně šustilo pod nohama, a to, že mi byla zima prostě znamenalo, že jsem konečně po dlouhých týdnech dobrovolné domácí izolace a vytáhla paty z baráku. Po chvíli jsem začala rozpoznávat vyšlapanou cestu lesní zvěře, když jsem si uvědomila, že Petr na mě volá. 

“Hej, Maruš, kam to jdeš?” ptal se mě zmateně. 

“K té jeskyni, jak jsi říkal, ne? Ta s tou vyhloubenou jámou a kůly v zemi kolem ní?”

“Jáma a kůly?” 

“No, ta jáma v zemi uprostřed jeskyně, jak je tam těch šest kulatinových žlábků kolem, z nich trčí kůly, ne?”

Petr se zamračil. 

“Myslel jsem, že jsi říkala, že jsi tu nikdy nebyla.” 

“Taky že nebyla. Ale ty jsi říkal, že tam jdeme,” odvětila jsem mu a pokrčila rameny. Netušila jsem v čem vidí takový problém. Možná, že chtěl vést on a já se mu omylem nacpala na tohle vedoucí místo? 

“Nikdy jsem neřekl, co je uvnitř. Ani jsem nezmínil kterým směrem to je. Takže jak víš, kudy jít?”

Teď bylo na mě, abych se zarazila a zamračila se. Měl pravdu. V těchto lesích jsem určitě nikdy nebyla. Přesto jsem věděla naprosto bezpečně, že když půjdu po téhle cestě ještě tři sta metrů, projdu kolem vysokého dubu, objevím skrytou jeskyni, která jde jen těžko najít kvůli silnému převisu a žádné pořádné cestě k ní. 

“Asi instinkt učitelky zeměpisu,” odvětila Daniela bezstarostně a pokrčila rameny. Jako vždy se dívala na situaci s nadhledem. I když jsme ani jeden s Petrem nevěřili tomuto vysvětlení, ani jeden jsme dále neprotestoval. Ostatně cesta se už stáčela kolem toho velkého dubu a já zahlédla nenápadné ústí té jeskyně. S každým krokem se mé popisy potvrzovaly. Ondra zůstal s Lektorem u starého dubu, Daniela, Petr a já jsme pokračovali dál. Rozsvítili jsme si baterky na telefonech a vešli do jeskyně. Klenutí jeskyně, poloha zmiňované jámy v zemi, dokonce i šest kůlů trčících směrem nahoru nad jámu odpovídalo přesně mému popisu. 

“Ugh, proč je tady jáma v jeskyni? To si jako nějakej bezďák vyhrabal jámu do země a spal tady? A proč tu jsou ty kůly?” ptala se znechuceně Daniela. 

“Když jsme sem chodili jako malí, říkávali jsme tomu trolí domek,” vysvětloval tlumeným hlasem Petr. Zatímco jejich světla teď stabilně osvětlovala prázdnou jámu a kůly kolem ní, já šla dál do jeskyně a moje světlo klouzalo po jejích zdech. “Říkávali jsme, že tu chtěl bydlet troll, ale nedostavil si svůj domek, protože…”  

Tlumený rozhovor těch dvou jsem vytlačila na okraj svého vědomí. Něco mi říkalo, že Petr nemá pravdu. Ty kůly nikdy neměly být součástí střechy. Jejich ostré špičky napovídaly tomu, že nebyly zamýšlené na nic jiného než na zranění. Ztěžka jsem polkla, když mi instinkt našeptával, abych se s baterkou podívala více do strany. Paprsek telefonu osvítil neuspořádanou hromádku klacků na podpal ohně a kruh z kamenů pro provizorní ohniště. Moje mysl, stimulovaná správností vytvořených odpovědí začala pracovat na plné obrátky. Pomalu jsem pohnula rukou směrem, kam mě dál vábila moje intuice, která se doteď nespletla a díky které jsem našla tuhle jeskyni, v nichž jsem v životě nebyla. 

Výkřik mi zamrzl v ústech, když jsem spatřila statného jelena, jak leží na zemi mrtvý. Jeho mohutné tělo mělo rozpárané břicho a jeho střeva byla ledabyle vytahaná ven. Začalo se mi navalovat, když jsem pohnula světlem ještě o pár desítek centimetrů dál a spatřila jeho bílou, krví umazanou lebku ležet metr od zbytku jeho těla. Vedle ní se válela i kůže, oční bulvy, spodní čelist a spousta krve. Oči se mi rozšířily hrůzou, když jsem si při pohledu na tu lebku vzpomněla.

“Ne, tohle ne,” hlesla jsem vyděšeně a začala couvat. Ve tmě se cosi pohnulo. Neviděla jsem, co to bylo, ale najednou jsem si byla jistá, že tam v té tmě něco je a dívá se to na mě a můj malý průzkum. Otočila jsem se na patě a vyběhla. 

“Ven, hned!” křikla jsem na Danielu s Petrem, kteří se stále o něčem bavili. Netuším, jestli mi nebezpečí věřili, nebo to něco za mnou viděli. Důležité je, že se okamžitě rozeběhli přede mnou ven z jeskyně. Uvítalo nás pochmurné počasí a ustaraný výraz Ondry stojícího u starého dubu s Lektorem stojícím po jeho boku.

“Co se stalo?” ptal se sám zaskočený tím, jak jsme vypadli ven. Než jsem stihla odpovědět ozval se z ústí jeskyně vysoký nespokojený skřek. Na konci skoro působil jako nezřetelný výkřik. Všichni jsme sebou trhli, Lektor ublíženě zakňučel a couvnul. 

“Musíme jít pryč. Něco tam bylo. Sežralo to jelena,” vyplivnu ze sebe rychle a s rozechvělými, ale rychlými kroky se vydám pryč. A to bylo poprvé, kdy se Lektor nebál proběhnout těsně kolem mě. Zřejmě měl na věc stejný názor jako já. Dupání dalších párů nohou hned za mnou mě ujistilo v tom, že nikdo neměl nutkání hrát si na hrdinu a jít to prozkoumat. Neodolala jsem a několikrát jsem se obrátila směrem k jeskyni, ale kromě temnoty jsem v ní nic nespatřila. Přesto se mi stáhl žaludek a chlad, který mě trápil už od probuzení, se do mne zakousl ještě s větší vervou. Chlupy na zátylku mi varovně stály v pozoru.

 

***

 

Na chatu jsme dorazili všichni už totálně promrzlí a promočení. Obloha se rychle změnila ze zatažené do přímo deštivé. Vítr skučel a ohýbal větve stromů. Uvnitř chatky bylo sucho, ale nebylo v ní ani památky po včerejším pohodlí a smíchu. Žádnou z promočených věcí jsme si nikdo nesundal. Daniela klečela na židli u okna a dívala se do potemnělého okolí s telefonem u ucha. 

“Ty idiote, zvedni ten telefon! Proč nikdy nezvedáš telefon?!” úpěla Daniela do rytmického tůtání Adamova telefonu. Ale ač nadávala jakkoli, Adam telefon prostě nebral. 

“Tohle není vtipný, Adame. Hned mi zavolej!” napůl zoufale a napůl naštvaně oznámila Daniela, když se ze sluchátka ozvala jen hlasová schránka. Věděla jsem, že si ten vzkaz nikdo neposlechne. Sakra, já sama vlastně ani nevím, jak bych hlasovou schránku v telefonu pustila! Z nepříjemné předtuchy, že Adama už nikdy neuvidím, jsem si přitáhla kolena k hrudi a opřela si o ně čelo. Naslouchala jsem nespokojenému kňučení Lektora schovaného v rohu pod stolem. 

“Maruško?” ozval se Petrův hlas. 

Neochotně jsem zvedla hlavu ze svých kolenou a našla jej pohledem, jak seděl vedle Daniely a hladil ji po rameni. Ta se stále ještě dívala z okna, jako kdyby její pozornost mohla přitáhnout Adama zpět k chatce. 

“Co se to tam sakra stalo?”

Povzdechla jsem si a ještě silněji si přitiskla nohy k tělu. Prsty jsem si zaryla do paží. Nechtěla jsem vzpomínat, ale věděla jsem, že musím. Ostatní by to měli vědět. 

“Bylo tam nepoužité ohniště s dřevem na podpal…” začala jsem nejistě a před očima se mi odehrávala celá scéna znovu. “A hned kousek od něj jsem našla rozpáraného jelena bez hlavy. Bylo to hrozné. Jeho střeva se válela kolem, a jeho hlava…” 

Na chvilku jsem umlkla a zavrtěla hlavou se zavřenýma očima. Jasná bílá lebka pokrytá krví mi svítila před očima, kdykoliv jsem oči zavřela. Pamatovala jsem si její každý detail. Zvedal se mi z toho žaludek. 

“Měl vypreparovanou lebku i s rohy. Ležela na zemi, celá od krve.”

“Ježiši Kriste.”

“Jo,” odtušila jsem tiše. Zvedla jsem hlavu z kolenou, abych si jednou rukou mohla v zoufalém gestu zajet do vlasů. To, co teď hodlám říct jim bude znít přinejmenším divně. “Bylo to nechutné, ale nebyl to ten důvod, proč jsem chtěla utéct. Něco tam bylo s námi. A než se začnete ptát, jak to vím, tak netuším. Prostě to vím. Cítila jsem, že tam něco je, že se tam na mě něco dívá. Slyšeli jste ten skřek ne?”

Pochmurné mlčení všech přítomných posloužilo jako němý souhlas. 

“Co to vůbec bylo zač? Nějaké zvíře?” zeptal se Ondra. 

“Nemyslím si. Znělo to ke konci jako křik. Taněmou? Emou?” zeptala jsem se já. Přitom jsem se mračila, jak jsem tápala v paměti. Petr se tvářil pochybovačně, Ondra sklopil pohled k zemi a automaticky drbal Lektora, u kterého klečel na zemi. 

“Každopádně, to není všechno,” pokračovala jsem a zmoženě vydechla. Dívala jsem se kamsi před sebe, ale na nic konkrétního. Hlavně jsem se vyhýbala pohledu ostatních. Daniela se na židli u okna otočila dovnitř. Cítila jsem, jak i její pohled na mě nyní ulpíval. 

“Už vím, proč jsem k té jeskyni znala cestu. Zdálo se mi o ní v noci. Šla jsem tam, ležela jsem na té zemi, kus od tamté jámy. V tom ohništi hořel oheň, vedle něj ležela pořád mrtvola toho jelena s vyvrženými  vnitřnostmi. Ležela jsem na zemi a cítila hlínu v ústech. Viděla jsem na tu jámu, byla plná krve, jako kdyby si tam ta věc připravovala krvavou lázeň. A vy jste tam byli taky. Všichni. Napíchlí na kůlech, ty Petře, Adam, Ondra a Daniela. Kapala z vás krev přímo do té jámy. Nemohla jsem vám pomoct, nemohla jsem se ani hýbat. Ta věc mě nějak ochromila. Mohla jsem se jen dívat na to, jak se prohrabává Jitkou. Pak se ta věc na mě otočila. Nevím, co to bylo, ale člověk to nebyl. Byla to černá postava, a měla na hlavě tu krví pokrytou lebku toho jelena.”

Hlas mi při těch posledních slovech odumřel. Slzy mi zaplnily oči a začala jsem vzlykat. Tak moc jsem se bála, že to je vidina budoucnosti. V chatce se opět rozhostilo ticho. Po chvíli, kdy jsem jen vzlykala a snažila si otřít oči rukávem bundy, se ke mně zvedl Petr. Sklonil se, aby mě objal a ukonejšil. Vděčně jsem se o něj opřela a otevřela uslzené oči. Petr se nadechoval, že něco řekne, ale než stačil promluvit, zděšeně jsem vykřikla. 

“Danielo, za tebou!”

V kontrastu s venkovní temnotou oknem zářila lebka jelena. Její prázdné černé důlky byly upřené na mne. A pak se to všechno seběhlo tak rychle. Ozval se zvuk tříštěného skla. Daniela vykřikla. Černá ruka se objevila v chatce. Obemkla Danielin krk. Daniela vzápětí zmizela oknem do venkovní tmy. Lektor začal vyděšeně kňučet. Petr volal Danielu. Pak utíkal ke dveřím. Ondra ho následoval. Otevřené dveře dokořán skřípaly v poryvu větru. Slyšela jsem je, jak volají Danielino jméno. Žádná odpověď nepřicházela. Žádné volání o pomoc. Chlad z venku se kolem mě protáhl a omotal si mě do své moci. Roztřásla jsem se po celém těle. Nemohla jsem se ani hnout. 

Co se to právě zatraceně stalo? Jak nás tady mohla ta věc najít? A proč se sakra nemůžu hýbat?!

Uběhla celá věčnost, než mě moje tělo začalo opět poslouchat. Musela jsem něco udělat. Volání po Daniele už dávno ustalo, ale dveře zely stále dokořán. Postavila jsem se na své vratké nohy. Vzala do ruky malý pohrabáč u krbu a sevřela ho v rukou. Aspoň nějaká zbraň. Lektor ležel stále schovaný v koutě pod stolem a tiše kňučel. Odvrátila jsem od něj zrak a došla jsem až ke dveřím, abych z nich vyhlédla ven. V každém temném stínu večerního lesa jsem čekala bílou svítící lebku jelena, jak na mě zírá. Ale přesto jsem tu takhle nemohla zůstat. Ta věc měla Danielu a může se vrátit, uvědomila jsem si. Polkla jsem a potěžkala pohrabáč znovu ve svých rukou. Vyšla jsem z chatky. Opatrně jsem našlapovala a tlumila svůj dech. U rohu chatky jsem se naklonila, abych za něj nahlédla, když v tom mě cosi chytlo za rukáv a stáhlo zpátky. 

“Musíme utíkat. Marie, vem nohy na ramena! Draplo to Petra,” křičel mi do obličeje Ondra a začal mě postrkovat směrem k cestě, odkud jsme sem prvního večera přišli. “Lektore! K noze! Lektore, jdeme!”  

Pes zakňučel, ale ze své skrýše se nehnul. Ondra zaklel a rozběhl se ještě dovnitř. Já na nic nečekala a rozběhla se. Neohlížela jsem se. Ale než moje nohy dopadli do auty vyježděných kolejí na konci prostranství, zaslechla jsem krev mrazící křik. Psí kňučení se ozvalo hlasitěji. Po pár dalších krocích mě cosi srazilo na zem. Psí tlapy dopadaly na zem v rychlém a pravidelném rytmu. Zahlédla jsem Lektora, jak kolem mě proběhl. Zvedla jsem se na rukách, abych se mohla postavit na nohy a utíkat. Jenže pak jsem opět pocítila ono mrazení v zátylku. Znovu jsem se roztřásla a najednou jsem naprosto jistě věděla, že už nemá cenu utíkat. Stálo to za mnou. Pomalu jsem se otočila směrem k chatce. Z důlků po očních bulvách na mě zírala temnota.  

Prostranstvím se rozezněl pištivý skřek.

“Emou!”

 

***

 

Cítila jsem chlad a hlínu na jazyku. Pomalu jsem otevřela oči. Vedle mě ležel Ondra a spal. Chtěla jsem si promnout oči a rozpomenout se, co se mi to zdálo za šílený sen. Jenže moje ruce mě neposlouchaly. Nepohnuly se, ať jsem se snažila jakkoliv. Zamrkala jsem znepokojená tímhle jevem. Pohnula jsem hlavou a zjistila, že Ondra má znepokojivě bledou tvář. Výkřik mi zmrzl v hrdle, když se jeho tělo začalo hýbat pryč ode mě. Jak byl Ondra tažen pryč, odkryl se mi tak výhled na jámu plnou krve a tři mrtvoly nabodnuté na kůly nad ní. Další tři kůly byly také od krve. A u paty jednoho z neobsazených kůlů ležela zkrvavená mrtvá Jitka. Bez dechu jsem sledovala, jak sotva viditelná postava v téhle spoře osvětlené jeskyni brala Ondru do rukou, jako kdyby nic nevážil, a vytáhla jej do výšky. Odporné křupnutí se rozlehlo okolím, když postava prorazila Ondrův hrudník na kůl. Okamžitě z něj začala skapávat krev do jámy pod ním. Ta jáma byla téměř kompletně naplněna krví. Ihned jsem si odvodila, čí krev to byla. Pozvracela jsem se. 

Bělostná lebka, nyní již omytá od veškeré krve, zářila v temnotě jeskyně. Ta temná postava popadla mrtvou Jitku za nohu a táhla ji k nezřetelné hroudě u stěny jeskyně, kam ji pohodila jako nejšpinavější odpad. Jak si oči přivykly na temnotu, rozpoznala jsem, že ta hromada se skládá z různých lidských těl pohozených přes sebe. Roztřásla jsem se hrůzou. 

“Ne,” vydechla jsem tiše. 

Stvoření se otočilo od hromady těl a jelení lebka se obrátila přímo na mě. Temnota skrývající tvář té bytosti byla mnohem horší než cokoliv, co by se v té temnotě mohlo skrývat. I když jsem chtěla odvrátit oči, nemohla jsem, a tak jsem se dívala na tu bytost, jak tam stojí. Možná to byla moje morbidní zvědavost, a nebo to prostě byla ta jediná věc, co jsem teď mohla dělat, ale já té věci oplácela pohled. Napínala jsem svůj zrak, abych viděla něco z její tváře pod maskou. Ale nezahlédla jsem nic. Tam, kde bych měla vidět lesk očí, nebylo vůbec nic. Přesto jsem si byla jistá, že vidí a že se dívá přímo na mě. Onen pocit mrazení v zátylku se opět dostavil, tentokrát mnohem silnější než kdykoliv předtím. Bez varování vykročila směrem ke mně. S otevřenými ústy jsem se šokem nadechla. Cítila jsem hlínu na jazyku zřetelněji. 

“Ne, prosím. Ne.”

Ale ona neslyšela moje prosby, nebo ji naopak přitahovaly. Strach se šířil mým tělem. Chtěla jsem utéct, ale moje tělo mě neposlouchalo. Z koutků očí mi tekly slzy. Ale ani ty na ni nezabraly. Postava si pro mě došla. Shýbla se ke mně. Já zavřela oči. Třes mého těla zesílil, když mě zvedla ze země nesla mne k vytesané jámě v zemi. Dva z kůlů našikmo zasazených do země vedle jámy byly stále prázdné. Na dalších čtyřech bezvládně visela mrtvá a vykrvená těla mých přátel. Cítila jsem záchvěv útěchy, když mi došlo, že takhle aspoň budu s nimi.

“Ne,” zaskřehotala postava. “Emou.”

Odvrátila jsem zrak od mrtvol a zahleděla se lebce do očních důlků. Temnota v nich mě naplňovala děsem. 

“S tebou?” zašeptala jsem. 

Lebka zafrkala na souhlas. Zastavila se se mnou u jámy. Strop se pomalu oddálil a v zorném poli nade mnou najednou byli opět moji bledí mrtví přátelé. Vypadali jako kdyby stoupali k nebesům, zatímco já klesala. První se hladiny dotkly moje nohy, ponořily se do temné krve, pak následoval můj pas, hrudník a nakonec krk. 

“Zůstaneš se mnou,” zaskřehovala postava v lebce. 

Viděla jsem prázdné mrtvé oči Petra, Adama, Ondry a Daniely, jak na mě shlížejí. 

Železitá pachuť mi vnikla do úst. 

Lebka se nade mnou sklonila, zahradila mi veškerý výhled a sledovala, jak klesám pod hladinu. 

Její ruce mě pustily.

Hladina se nade mnou zavřela. 

A mně už najednou nebyla zima.