Šťastné a Veselé

„Krásné svátky, sousede! Tak jak tento rok, těšíte se?“ mával jsem na Karla, co se zabalený v péřovce kolébavým krokem blížil ke mně. "Musím říct, že tento rok se povedl a s chutí mohu říct, že se na ně těšit můžeme, tenhle rok si je nenechám pokazit." „To je dobře, Karle, vždyť to máme taky zasloužený.“ Soused už jen odpověď zahuhlal do bundy a začal se ode mě vzdalovat. 

Vánoce odjakživa bývaly obdobím krásných chvil a jen někteří jedinci nasadili při jejich zmínce pokřivený úsměv. Ale to většinou patřilo k jejich životnímu stylu. Od jisté doby se ale tohle přirozené nastavení změnilo. Jenže takový už je zřejmě vývoj, mně nezbývá nic jiného než se přizpůsobit, fungovat a smířit. Sněžení zesílilo, nasadil jsem si kapuci a vydal se nakoupit ještě pár posledních položek ze seznamu, který mi připravila moje žena Vendy. Večeři o Štědrý den jsme u nás zachovali tradiční. Ryba, řízek pro děti a bramborový salát. Na ten se speciálně těším já. Mohl bych ho jíst denně, ke snídani, obědu i večeři a věřím, že bych ho stále neměl dost. 

Obchodem jsem proběhl v rekordním čase. Asi jako většina mužů nemám potřebu se tam zdržovat déle, než je nezbytně nutné. Venku přituhlo a já už chtěl být doma. Konečně si odpočinu od práce s pohledem na ozdobený stromeček a rozesmáté děti. Na to budu vzpomínat, až mi po svátcích budou opět projíždět pod rukama rozmontovaná těla robotů, kam se snažím svými velkými, nemotornými prsty usazovat do jejich kloubů pružinky. Ano, pořád ještě moderní technologie nezvládá vše, stále naši hloupou rasu potřebují. Smutné je, že takhle o nás smýšlí i digitální třída. Lidé, kteří jsou pravá ruka AI, udržují systémy na špičkové úrovni, nejspíš, aby pro nás jako spotřební pracovní sílu mohla umělá inteligence vymýšlet další urážlivá označení. Pevně sevřu čelist a vyrážím k domovu.

"Ahoj lásko, nesu ten nákup, můžeme začít pomalu připravovat hostinu", radostně jsem zavolal do bytu. "Matěji, nejvyšší čas, musím začít na zítra dělat salát", Vendy se objevila v chodbě a vlepila mi drobnou pusu na moji zmrzlou tvář. "Tatíííí", do chodby vběhli mý dva rošťáci a objali mi nohy. To bude zas dlouhý večer, než je naženeme do postele. Do Vánoc odpočítávají každou vteřinu, jsou nadšení, tento rok můžou. "Co jsi nám koupil? Bonbóny? Ukaž!" trhají mi tašky z rukou. Odvleču je i s taškami do kuchyně a zamířím do sprchy, kde si při umývání nahmatám nepříjemný hrbolek na rameni. Sakra, už se mi zase neudržel implantát. To je za dva roky třetí. Nedivím se, že mé tělo ho nechce přijmout, protože i hlava ho stále i po těch letech odmítá. Budu se tedy muset, jak pes, objednat na přečipování.

Začalo to nenápadně, že prý kvůli bezpečnosti, zdraví. Každý jedinec bude pod kontrolou, ale pouze pro jeho vlastní dobro. Nikdy nic se nezneužije, neobrátím proti nám. Jasně. Klasika. Nějakou dobu to v takto nastaveném duchu běželo, ale pak se to změnilo, sakra změnilo. Vláda si pod kdejakými záminkami podmiňovala více naše soukromí a životy. Pod záštitou ochrany našich životů se začal monitorovat náš pohyb, způsob trávení volného času, využívání služeb. To vedlo rovnou k nastavení „skóre důvěry“, které se odvíjelo třeba od účasti na volbách, pracovní morálky, trestního rejstříku. Máš nízké skóre? Už si nenakoupíš kvalitnější potraviny, nepobavíš se v kině, nezajdeš do restaurace. Jenže pořád to nestačilo, a tak nám vzali Vánoce…

Otevřel jsem oči, slunce prosvítalo přes žaluzie a vlastně to vypadalo na krásné vánoční ráno. Jenže v noci jsem nemohl pořádně spát a připadal jsem si naprosto nepoužitelný. Už jsem slyšel Vendy už bouchat s hrnci v kuchyni a každá ruka se jí dnes bude hodit. Dopoledne vše připravíme, nazdobíme stromeček, po obědě se projdeme po městě, zastavíme se u známých a společně si popřejeme. Pak večeře a dárky, dětská radost, smích. Ale na to, aby to vše proběhlo, musím nejdříve vstát. Donutil jsem se konečně vylézt z teplé postele a šel pozdravit zbytek rodiny. Oba kluci už pobíhali po bytě a neustále se ptali, kolik hodin zbývá do večera. Usmál jsem se na Vendy a ona na mě. Naplnil mě hřejivý pocit, že také jednou si můžu dovolit pocit štěstí a zkusit zapomenout na okolní svět.

Přípravy běžely jak na drátkách do té doby, než Vendy zjistila, že jí došel olej na smažení a v nákupních taškách včera nebyl. "Neměl jsem ho napsaný na seznamu! Jsem si tím jistý!" začal jsem se ihned bránit. "To není možný, procházela jsem ho nejméně třikrát," bránila se Vendy. Mohli jsme se dohadovat, jak chtěli, ale výsledek byl jasný. Vstal jsem od stolu, kde jsem připravoval kuřecí řízky a podíval se na hodinky. Polilo mě horko, obchod zavírá za dvacet minut. Sousedy obíhat nebudu, pojedu na jistotu, to stíhám. "Lásko, neboj, skáču do auta a jsem za chvilinku zpět, pak vyrazíme na procházku." Oblečený aktuálně v domácích teplácích a tričku, jsem v běhu chytnul bundu a skočil do bot. Myslím, že v tomhle tempu se zahřeji i ve venkovním mrazu. Schody jsem bral po třech a skoro vypadl ze vchodových dveří na odhrabaný chodník. Auto jsem měl naštěstí blízko domu, a tak jsem vzápětí startoval a vyrazil na cestu. Venku znatelně přituhlo a když jsem šlápl na plyn, cítil jsem, jak mi chvílemi prokluzují kola. Blížím se k semaforu a červená. Další semafor o třicet metrů to samé. Zahnu za roh a na třetím se se mnou akorát loučí zelená. Samozřejmě, kdybych měl všechen čas světa, tak projedu celé město jak formule jedna. Oči mi sklouzly na palubku auta, kde mi hodiny oznámily, že mi zbývá deset minut do zavíračky. Sakra, kolikrát už tě ani prodavačky do obchodu nepustí pět minut před. Už jen pár zatáček a jsem na místě. Noha mi podvědomě sešlapávala plyn víc k zemi. Věděl jsem, že je to špatně, ale směs zoufalství a adrenalinu mi ovlivňovala myšlení a pocit, že tuhle akci chci mít už za sebou a vrátit se k vánoční pohodě, byl opravdu silný. Zpátky v teple, uvařím si kávu, dokončím přípravu řízků...proud představ mi utnula postava, která nečekaně vkročila zpoza zaparkovaného auta do silnice. Dupnul jsem na brzdu, ale na kluzkém povrchu reagovala, jako bych ji akorát namontoval z vrakoviště. Chodec měl na hlavě kapuci, nerozhlédl se, mě neviděl. To se změnilo v okamžiku, kdy jeho překvapená tvář způsobila prasklinu na předním skle mého auta.

Z počátku se přestupky a zločiny různého druhu trestaly klasicky. Pokuta, soud, případně vězení. Ale co se vedení států dostalo do rukou AI, se dosud zavedené zvyklosti v lidské společnosti začaly měnit a dostávaly podtón psychologických her. Většina z nás je schopno opakovat své chyby, i ty trestané, stále dokola. A tak se zkusila inovace. Které období z roku je pro lidi nejcitlivější, kdy je můžeme zranit, kdy je to nejvíce bude mrzet? Vánoce. Jsi spořádaný občan bez poskvrny? O Štědrý den tě bohatě odměníme. Pokud se ale dopustíš během roku přestupku, tak tě bohužel čeká přesný opak. Štědrovečerní trest. Fyzický. Na škále od těch snesitelných přes bolestivé po brutální. Vše se spustí implantátem. Zní to jako přehnaná scifi? Já myslím, že mi to nedochází do dnes. Do teď. Do tohoto okamžiku, kdy na mě zírají oči sraženého chodce.

Zpanikařím, rychle sešlápnu zpátečku a vycouvám. Chodec se mi sesune z kapoty doprostřed silnice. Srdce mi buší jako o závod, mám strach cokoli udělat, a tak sleduju černou hroudu před sebou, která se začíná hýbat. Uf, dobrý, vždyť to bylo jen ťuknutí, mám ten pocit. Nic mu není, je v pořádku, musí. Znovu jsem zařadil zpátečku a tentokrát vycouval k nejbližší křižovatce, tam se otočil a rozjel se směrem domů. Po pěti minutách jízdy jsem se ale musel zastavit a to, co se stalo, si srovnat v hlavě, kde mi myšlenky letěly jak kamikadze. První, co mě samozřejmě napadlo, že je celý Štědrý den v háji, nejen pro mě, ale pro celou rodinu. V životě jsem nebyl trestaný, ani v tomto novém nastavení, vše znám jen z doslechu, ale něco se určitě stane, vždyť jsem do toho člověka narazil. Počkat...byl tam přechod? Pokud mi vlezl pod auto mimo určené místo, je to přece jeho chyba. Ale nejsem si tím vůbec jistý. Sakra. Možná se dnes prostě nic nestane. Pokud jsem mu ale způsobil zranění...večer nebude pěkný.  Žaludek se mi sevřel do velikosti hrášku. "Proč já?" zakřičel jsem do interiéru svého vozu. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a rozhodl se, že rodině nic říkat nebudu. 

Než jsem otevřel dveře od bytu, zazvonil jsem na pár sousedů a u posledního měl štěstí na extra zásoby oleje. "Hm, tady to voní, už začínám mít pěkný hlad!" vesele jsem prohlásil po příchodu domů. Ruce se mi chvěly. "To byla ale věčnost, za tuhle donáškovou službu by sis teda večer žádný dárek nezasloužil," zasmála se Vendy. Jenže její věta na mně měla opačný účinek. Obrátil se mi žaludek a jen tak tak jsem udržel obsah uvnitř. Pokusil jsem se ten nepříjemný pocit zadupat a šel pomoct dokončit večeři. Připravený bramborový salát vypadal tento rok obzvlášť výborně, ale žádnou chuť na cokoli, co se připravovalo, jsem necítil. Jasně jsem si uvědomoval tikot nástěnných hodin. "Děti, jděte se převléknout do svátečního, za chvilku se podává večeře." "Ježíšek se blížííí!" výskaly děti a běžely se kupodivu hned převléknout. Ten samý příkaz by jim trval splnit v normální den minimálně třicet minut. "Lásko, tebe ale taky nepustím ke stolu v teplákách, šup šup!" dostal jsem vzápětí také příkaz. Nepřítomně jsem se usmál a odešel do ložnice. Začal jsem se převlékat do svátečních kalhot a sledoval svůj odraz v zrcadle. Vše vypadalo normálně. Třeba se opravdu nic nestane, jsem vyděšený zbytečně a večer proběhne, jak má. Trochu mě ta myšlenka uklidnila. Nedostal bych přece jen už nějaké varování? To bude dobrý. Nadechl jsem se a s úsměvem vrátil do kuchyně, kde již bylo vše připravené. Zasedli jsme, popřáli si krásné svátky a dobrou chuť. Jídlo Vendy určitě uvařila opět na jedničku, ale já chuť cítit nedokázal. Na těle mi vyrazil studený pot, hodiny tikaly hlasitěji. Nastal čas se přesunout k Vánočnímu stromečku.

Obě děti se vřítily do obývacího pokoje jak lavina a vzápětí se ozvalo jejich nadšení. "Mami, tati, Ježíšek tu už byl a donesl dárečky!" Vendy se na mě hřejivě usmála, chytla mou ruku a spolu jsme vešli za nimi. Dětem jsme tento rok dopřály a zahlédl jsem i několik balíčků, které obdržel každý "hodný" občan. Neměl jsem tu sílu je počítat, teď ne, užiju si tenhle krásný okamžik, tyhle chvíle. Stiskl jsem své ženě ruku a na oplátku se usmál já na ní. Kluci už mezitím skočili mezi balíky a začali je otvírat. "Tati, dívej, tenhle je pro tebe!" s těmito slovy mi dal do ruky plochý balíček a padnul mi do náručí. Stiskl jsem ho, pocuchal ve vlasech, ale to už se mi nedočkavě vyvlékl z pod rukou. Začal jsem rozlepovat balicí papír, když v tom mě zachvátila neskutečná bolest. Z břicha mi vystřelovala do všech končetin a naprosto mě paralyzovala. Otevřel jsem ústa, abych řekl Vendy, co se děje, ale nevydal jsem ani hlásek. Seděl jsem na pohovce stále ve stejné pozici, jen naprosto neschopný pohybu. Vendy s klukama rozbalovala dárky. V každém nervovém zakončení mi tepalo bolestí, která se neustále zvyšovala. V následující chvíli se mi do hrudi vlilo doslova peklo a v hlavě mi zazněl klidný, neutrální hlas. „Šťastné a Veselé. Trest nejvyšší kategorie byl zahájen.“