Komu fandíš?

Komu fandíš?

Kateřina

„Du, du hast, du hast mich…“ zní z dvou obřích reproduktorů vedle modrého nafukovacího oblouku značícího start i cíl. Kateřina poslouchá vyčítavý hlas Tilla Lindemanna a narůstá v ní napětí. Běžci kolem ní se uzavřeli do svých deseti kilometry spoutaných myšlenek a neklidně se pohybují jako psi vidící vodítko. Ona se nedokáže soustředit na sebe, neklidně poklepává nártem do rytmu a nasává energii ostatních.

„Du hast mich gefragt…“ Z toho repráku jí duní vnitřnosti. Dneska běží svůj zatím nejdelší závod. Naposledy zkoušela sedm kilometrů a šlo to dobře. Kdyby se jí teď nechtělo nervozitou zvracet, racionálně je na desítku fakt dobře připravená. Nasála do nosu vůni čerstvé hlíny a uvědomila si, že se vzduchem zmítá jaro. Cestou dokonce zahlédla vykukovat první sněženky. Usmála se sama pro sebe.

Rammsteiny pozvolna nahradil hlasitý tlukot srdce. Moderátor závodu spolu s jeho údery odpočítával poslední chvíle do startu. Takhle intenzivní atmosféru ještě nezažila. Tlukot srdce zrychloval a ona měla pocit, že její vnitřní motor se s tím z repráku snad sjednotil. Bum bum. Bum bum. Bum bum. Start! A je to tady. Hlavně nepřepálit začátek. Snad mi přinese číslo 30 štěstí.

Vadim

Dveře svozového autobusu se s namáhavým zasyčením otevřely a Vadim se protlačil ven mezi prvními. „No to je dost,“ zasyčel a zrychlil krok, aby se vyhnul davu ostatních montérů. Nesnášel davy. Ruce zatlačil hlouběji do kapsy a sklonil hlavu. Pocitově tím zrychlil a s vidinou spánku po dlouhé noční šichtě mířil zkratkou domů. Všude se to hemžilo lidmi. Jako protivně pracovití mravenci přecházeli sem a tam. Nemohli jít se svými čokly jinam? Kolikrát už tady šlápnul do hovna kvůli lidem, co tu venčí psy.

Něco však bylo jinak. Les nezněl klidně ani zdaleka. Všude někdo pobíhal. Vadim se rozhlížel a došlo mu to. Zase tady probíhá ten jarní závod. Najednou si uvědomil zvuky mikrofonu a lidí podél trati. U odbočky na užší lesní cestu stál zapíchnutý kůl s modrou šipkou. Nezájem. Jasně, že tudy půjde jako vždycky. Ať si ho ti křečci v kolečku pěkně obíhají, on neuhýbá.

„A je to tady,“ zamumlal si a vystrčil lokty do strany. „Funíš a dupeš, čekáš že uhnu, viď?“ vysmál se zvuku za sebou. Neuhnul. „Hej, bacha, běží se tu závod, kámo!“ zaburácel běžec číslo 81, který zavadil o Vadimův nastražený loket. Uskočil stranou a rozdrtil svou botou značky HOKA trs sněženek. „Taky tady serou psi, kámo, čum kam šlapeš!“ odpověděl výsměšně závodníkovi.

Kateřina

První kilometr zvládla podle hodinek za šest minut, to jde podle plánu. Ještě kolo a půl, pak zrychlím. Cítila, že se jí do plic nahrnulo více vzduchu. Jeden okruh má dva a půl kilometru, čtyřikrát to zvládne. Nohy už našly svoje tempo a i když ji už spoustu lidí předběhlo, neztrácela chuť do toho dát všechno. Zhluboka se nadechla a odbočila na místo, kde se to zužovalo. V dáli si všimla chlápka bez čísla. „To moc nepořešili, když na trasu pustí fanoušky,“ špitla a připravovala se, že ho vezme zprava. Chlap vystrčil lokty a Kateřina zpomalila. Chystala se tedy přeběhnout doleva. Uskočila mimo cestu a málem sklouzla po vlhkém klacku.

Rozhodilo ji to. Nechápala, proč se naschvál takhle roztahoval. Tep se jí zrychlil a nedokázala to ze sebe dostat. Nesnášela nemorální chování. Zklidnila se až po dlouhé době, když znovu míjela startovní oblouk. Ještě tři okruhy a je to. Zkontrolovala si tep a upravila čelenku. Po trati se občas objevil fotograf a znervózňovalo ji, že by na fotkách mohla vypadat marně. Prohlížela si závodnice a srovnávala se s nimi. Dneska si vzala růžovočernou bundu a modré boty. Měly růžovou podrážku, takže to celkem ladilo, ale teď zahlédla holku s perfektním outfitem a snažila se si ho uložit do hlavy jako fotograf na módní přehlídce.

Blížila se k místu, kde předtím potkala toho chlápka. Nikde ho neviděla, ale stáhl se jí žaludek. Nepříjemný pocit, že tam někde pořád je, přetrvával. Nevěděla, proč to tak cítí. Vypadal divně? Viděla ho jen zezadu. Mohl to být fotograf přemisťující se na lepší místo. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila jen stromy s rašícími pupeny. Za ní běžela ještě jiná holka, to ji částečně uklidnilo. Znovu zkontrolovala tempo a čas na hodinkách. Zrychlím hned,cítím se na to.

Vadim

Tohle byla jiná liga. Takhle 30 měla něco navíc. Ze všech závodnic, které si prohlédnul, ho zrovna tahle zaujala nejvíc. Málem kvůli němu spadla, ale nakonec to ustála. Což je celkem škoda, že. Mohl jsem si aspoň šáhnout na tu prdelku. Po noční většinou přišel domů, pustil si porno a vypnutý šel spát. Dneska v sobě našel zvláštní druh adrenalinu. Nepřemýšlel nad tím, co udělá. Prostě sestoupil z cesty a okouněl u trati. Chtěl se schovat dál do lesa, ale potřeboval mít přehled. O kus dál stál chlap a vyhlížel závodníky. Taky si ho všiml a zamával. Vadim ze sebe dostal skoro věrohodný úsměv a mávnutí oplatil.

„Komu fandíš?“ ptal se chlap a mířil k Vadimovi. Sakra. „Jen tak koukám, nefandím nikomu,“ vyšpulil rty a posunul je k levé straně. Chtěl zmizet. Respektive chtěl, aby ten chlap zmizel. Jenže on přišel až k němu. „Aha, já tady mám manželku, každou chvíli poběží,“ usmál se chlap pyšně a přerovnal si kšiltovku. „Jo jo, super,“ řekl Vadim skoro šeptem. Každou chvíli by mohla běžet i třicítka. Nikoho jiného teď neviděl. Rychlí běžci už jsou vpředu, šneci bůhví kde, ale třicítka měla kolem sebe docela mezeru. Nedá se nic dělat.

Nikdo teď neběží. Sehnul se pro kámen a dal si ruku za záda. Znovu se ujistil, že nikdo nepřibíhá. Chlap vyhlížel manželku. Vadim si popošel blíž a stál za jeho pravým ramenem. Dlouhodobě potlačovaný hněv v něm narůstal a během chvilky se mu do žil vlilo tolik adrenalinu, že už nebylo zbytí. Musel ihned ven. Švihnul rukou a kámen zazněl i prasknul zároveň. Aha, to prasknutí byla lebka. Kámen drží. Všechno se to seběhlo rychle. Vadim chlapa sunul starým listím dál do lesa a hlídal okolí. Asi je jenom omráčený? Nebyl si jistý. Tohle byla jeho premiéra. Měl pocit, že se může každou chvíli probrat a srdce se mu najednou nevešlo do hrudi. Musel se nějak pojistit.

Vzal klacek a zapíchnul mu ho pomalu do krku. Nečekal, že bude kůže tak pružná, dalo to práci ji propíchnout. Zase o trošku víc zahrabal tělo. V listí bylo jako v peřince. Už koukala jenom hlava. V tmavém oblečení se přikrčil, když po cestě běžela závodnice. Nebyla to třicítka, poznal to podle oblečení. Jestli mě viděla, myslí si možná tak že tady seru. Uchechtnul se. Klečel nad špinavou hlavou a chlapovi zavřel oči. Nedalo se do nich koukat. Pro jistotu mu ještě párkrát dupnul na hlavu. Člověk nikdy neví. Zahrabal ji a šel zpátky ke trati.

Kateřina

Utekla té holce a už ji za sebou neslyšela. Teď by to chtělo někoho doběhnout, aby měla motivaci nepolevit. Zrychlila a běželo se jí lehce. Chlapa nikde neviděla, asi už tam nebyl. Právě probíhala podruhé pod modrým obloukem a byla přesně v půlce závodu. Na konci lesní cesty doběhla kluka v kraťasech a krátkém tričku. Ty kráso, zmrzla bych, pomyslela si a snažila se ho držet. Teď už se jí pomalu vzdaloval a zmizel za zatáčkou. Asi přepálila tempo a měla by teď zvolnit.

Někdo porazil tyčku s modrou šipkou, ale už věděla, že má uhnout na lesní cestu. Na chlapa si ani nevzpomněla. Soustředila se na svůj dech. Nádech, tři kroky, výdech, dva kroky. Pořád dokola. Přemýšlela, jak asi běží ve srovnání s ostatními ženami v kategorii. Ty nejlepší jsou asi o půl kola před ní. Kolik jich tam asi je? Kdyby se dostala na bednu, byl by to zázrak. Chtěla se umístit do první desítky. Pocitově běžela někde v lepším průměru. V lese prasknul klacek. Otočila hlavu tím směrem a snad se jí to jenom zdálo. Tmavá postava? Byl to jenom strom. Ten chlap už tady není.

Otočila se co nejvíc za sebe, ale nikdo za ní neběžel. Vepředu taky ne. Jenže v lese se pořád něco děje, žije tam zvěř a stromy ožívají větrem. Tep jí zase vystřelil, ale snažila se uklidnit. Zase to tam zapraskalo. Ohlížela se do více stran, ale nikoho neviděla. Přála si, aby se objevil nějaký běžec. Snažila se zrychlit a vybavit si v duchu nějakou písničku, aby díky ní zahnala černé myšlenky. Rammsteini se teď asi úplně nehodí.

Vadim

Nechápal, jak mohl třicítku propásnout. Určitě už musela proběhnout. Hlavní skupina teď proběhla potřetí a už poběží jenom jednou. Ona ještě dvakrát. Nebo skončila, má jinou trať, kratší verzi závodu? To nepřichází v úvahu. Pár vteřin se mračil na cestu a pak ji spatřil. Růžová na její bundě zářila jako fosfosiderit. Vzácné kameny měl rád. Teď v ruce držel kus žuly, ale i ten snad postačí.

„Tak poběž,“ zašeptal větru a rozhlížel se do okolí. Běží jenom ona. Schovaný za změtí stromů a keřů se připravoval na diskvalifikaci čísla 30. V televizi by u jejího jména čněla zkratka DNF.

Slyšel její dech. Pravidelně vydechovala nosem, ale najednou si hluboce odfrkla otevřenou pusou. Jak živočišná je. Utíkala a s každým dalším krokem se k němu blížila jako kovová pilina k magnetu. Je čas. Rozhlédl se a kvapem vyskočil ke kraji cesty, aby ji k sobě stáhl. Lekla se a chtěla ječet, ale narval jí do pusy kapesník a pevně držel, zatímco s ní cloumal a táhl ji do ústraní.

Vydávala dávivé zvuky a kdyby kdokoli proběhl, uslyšel by ji. Musel to udělat rychle. Švihnul s ní o zem a převalil ji na břicho. Kopala a snažila se utéct, ale s kapesníkem v ústech se jí nedostávalo dechu. Zabořil jí hlavu do země a kolenem klekl na její krk. Něco v něm křuplo a asi to mělo vliv na celé tělo. Její odpor se zmírnil. V dálce se mihla silueta přibíhající závodnice. Ještě je nemohla vidět, ale měl maximálně čtvrt minuty. Kamenem mlátil do spánku třicítky tak dlouho, dokud neznehybněla úplně. Začal kolem ní kupit listí, ale závodnice ho za chvíli uvidí. Sundal si rychle bundu, překryl zbytek čouhajícího těla, stáhl si kalhoty a trenky ke kolenům a zasedl její rudě zbarvenou hlavu.

„Co čumíš, nikdy se ti nechtělo v lese srát?“ zahalekal na pohoršenou závodnici a zajistil si tak, že už se na něj znovu neotočí.

Zbytek závodu strávil jako každý další fanoušek podél trati. Jen hlídal vítr, aby neodvál listí z jeho dvou těl. I přes notnou dávku adrenalinu na něj začínala doléhat potřeba spánku. Ze vzdáleného mikrofonu ještě doznívaly poslední gratulace vítězům a až teď cítil, že může dojít pro auto a nechat mezitím obě těla pod hromadami přírodnin.

Na lesní cestu se vešel s autem jen tak tak. Chlapa tam nechal, toho nechtěl. Třicítku si naložil do kufru a vyrazil domů. Připadal si jako dítě vracející se z pouti s novou krásnou hračkou. Měl tolik nápadů, jak si s ní bude hrát. Nejdřív se ale musí vyspat. Z garáže ji přenesl v tichosti, sousedi nemohli nic tušit. Na verandě jí sundal boty a hadrem otřel největší stopy krve na hlavě. Nechtěl mít doma bordel.

Došel si do sprchy a svým použitým ručníkem jí pak dočistil obličej. Měla krví slepené vlasy, ale do toho se mu nechtělo. Tady nejsi u kadeřníka, kočko. Nasadil jí čepici a za nohy ji odtáhl do ložnice. Byla těžší než předpokládal, ale nakonec se mu podařilo ztuhlé tělo vyhoupnout na postel. Svlékl z ní oblečení a chvíli se jenom díval. Smrděla potem a strachem. Pach krve už tolik nevnímal. Člověk si asi zvykne. Kdy měl naposledy v posteli ženskou? Už to bude přes čtyři roky. Dneska si to vynahradí.

Vrah Vadim

Ze spánku ho vytrhla projíždějící záchranka. Dospávat noční je na nic, přes den je hluk a světlo. Zatemňovací závěsy fungují jen částečně. Garnýž je daleko od zdi a světlo stejně prosvítá. Vadim dostal žízeň a doploužil se do kuchyně. Po těle měl všude stopy krve a dalších těžko indetifikovatelných tělních tekutin. Z pusy mu táhlo, jako by si dával týden v kuse sushi, zajídal ho syrečky a zapíjel odvarem z listů lejnice smradlavé. Nevadí. Za rachotivého zvuku kávovaru vypil naráz půl litru vody a čekal, až bude lungo na světě. Pije 30 kávu? Zmáčkl dvojitou dávku a přidal hrnek navíc.

Jeho nová přítelkyně na něj měla čekat v ložnici. Po závodě byla unavená a jistě ocení, když ji sám přenese do kuchyně ke stolu. Snad pije lungo. Chytl ji za nohy a tuhé tělo sebou z postele pláclo o zem jako krabice plná haraburdí. Nesnažil se projít dveřmi jako gentleman a hlava narážela do futer i nábytku.

Podařilo se mu ji poskládat na židli, ale nebylo to ono. Seděla nepřirozeně. Snažil se jí v pase ohnout, ale tělo bylo tuhé a navíc se začínalo nafukovat. Už nebyla tak hezká, ale to mu nevadilo. Nakonec ji přiměl se lehce posadit a těšil se, že si spolu vychutnají kávu. Zrovna si přikládal zelený hrnek s bílými proužky k ústům, když vydala hrdelní zvuk. Vadim upustil hrnek a couvnul i s židlí o metr dozadu. Vyděšeně sledoval její zmrtvýchvstání.

Zvuky se začaly opakovat a během chvíle ze sebe vydala několik syčivých i bublajících slov. Nerozuměl jí, ale cítil, jak mu vítr zvenčí našeptává, že se pro něj třicítka vrací a tentokrát stáhne s sebou i jeho. Nenechá ho tam sedět a popíjet kávu.

Vadim nemohl dýchat, bylo mu těžko. Zíral na ni a viděl, jak se chystá jít k němu. Ve skutečnosti měl spatřit jen špatně usazené mrtvé tělo padající ze židle. Ale na to už jeho k smrti vyděšené srdce nepočkalo a najednou se nacházel na stejném místě, jako ona.