Nová naděje - 1. část

Silný byl vždy. Neustálý pohyb v lese ho zocelil. Nikdy se pohybu nebránil, měl proto skvělou fyzičku, byl svalnatý a otužilý. Avšak jaký to byl pocit kráčet v lidském těle pod korunami stromů? Už neměl tušení, nedokázal si vzpomenout. Dobře ale věděl, že se to ani zdaleka nemůže rovnat jeho nynější moci.
Kráčel pomalu, tiše a vyrovnaně. Kroky byly lehké, našlapoval neslyšně a ladně. Nohy však připomínaly silné pružiny, schopné přenést jej rychlým během kamkoliv si zamanul, nebo vymrštit celé tělo až k prvním větvím lesních velikánů. Vždyť řada z nich je na silné kůře poznamenána stopami silných drápů jeho tlap. Rád se dívá na věci s nadhledem.
Zvolna došel k místu posledního střetu. V mysli mu to připadalo jako dávná minulost, přitom neuplynulo ani moc času, co se to celé odehrálo. Ostatně kosti padlých ještě ani nestačily vyschnout, jsou vlhké a páchnou hnilobou.
Neobtěžoval se skalnatý útes obcházet. Třemi dlouhými skoky se spustil po skalních stupních, až se ocitl na tom nejnižším. Přehoupl se přes římsu a elegantním přikrčením ztlumil svůj dopad. Protáhl se a silně zatřásl hlavou. Hříva dlouhých vlasů, hrubých jako koňské žíně, se rozevlála. Její pohlazení na svalnaté šíji mu bylo velmi příjemné.
Přešel několika kroky k mohutnému dubu. Podobných obrů stojí ve hvozdu stovky, ale žádný z nich pro něj není důležitější než on. Opřel jemně své čelo o hrubou kůru. Dával si přitom velký pozor, aby povrch nepoškodil svými rohy. Zde došlo k oné osudové proměně a tady také poprvé spatřil ji. Náhle pocítil jemnou, zato však velmi mocnou přítomnost jiné bytosti. Prudce se ohlédl. Stála na stejném místě jako tenkrát.
Světlo deroucí se mezi listy stromů dopadalo na její medově zbarvené kadeře a odráželo se v jemných zlatavých odlescích. Splývaly v bujných vlnách přes ramena a s volnými prameny si pohrával lehký vánek. Vypadalo jako by měla svatozář. Divoká blonďatá hříva navíc byla to jediné, co zakrývalo její tělo. Skutečně na sobě neměla jediný kousek oblečení, ba ani boty.
Pohlédla na něj nepřirozeně velkýma tmavýma očima a pokynula drobnou rukou. Přes její křehkost a jemnost příkazu cítil nekompromisní a tvrdý postoj, který z ní vyzařoval. Nemohl neuposlechnout. Přistoupil k ní a zachvěl se, když mu položila dlaň na hruď.
Zdálo se jako kdyby i prastarý dub nad nimi naklonil svou korunu blíže, aby přihlížel této chvíli. Vždyť zejména jeho sílu si víla propůjčila, když dala svému strážci jeho moc. Starými stromy proudí masy energie, ale teprve když je jich víc pohromadě vytvoří divoký prales, místo kde mohou víly žít a používat svou neobyčejnou magii. Svými kouzly dokáží dělat velké věci, ale dnes už se omezily jen na vytváření služebníků a zejména strážců. Kdyby mohl starý dub plakat, tekly by mu slzy lítosti nad osudem víl. Jednou i on a jeho druhové odejdou a to bude konec tohoto zbytku čarovného hvozdu. Zemřou stromy a s nimi i víly, neboť bez lesa jsou jako ryba na suchu.
Strážce podobné úvahy netrápily. Byl mladý, silný a nyní zahleděný do velkých očí své stvořitelky. Udělá pro ni vše, jen aby ji ochránil. K tomu byl zrozen a nic jiného nemá význam. Zničí každého, kdo se pokusí narušit bezpečí jeho paní.
Víla se pousmála. Sňala z něj dlaň a zmizela ve stínech lesa. Prozatím je ona i její družky v bezpečí.
Lešij přistoupil ke svému dubu a opřel se zády o prastarý kmen. Lesu nyní nehrozí žádné nebezpečí a on si tak může odpočinout. Dech měl klidný a čím dál pomalejší. Cítil jak jeho kůže proniká kůrou stromu a on s ním pozvolna srůstá. Maso mu postupně dřevnatělo a stávalo se součástí stromu, součástí jednoho místa. Vnímal tep života lesního velikána, pravidelný klidný a vláčně pomalý jako tekoucí med. Postupně se mu přizpůsoboval, až s ním zcela splynul.
Byl na sebe hrdý. Svoji moc objevoval postupně a splynutí se stromy bylo to nejnáročnější, co kdy zažil. Srůst s bytostí žijící stovky let a reagující na změny s klidem a rozvahou, zároveň však s rozhodností a disciplínou, to chce velké umění. A on to zvládl. V těsném spojení s prastarým dubem mohl přetrvat dny, týdny, ale i roky. Nic z toho mu však nemělo být dopřáno.
Vysoko nad dubem zakroužil krkavec. Jeho pronikavé krákání znělo velmi naléhavě a nebylo to náhodou. Ptáci byli neocenitelní zvědové a tento mu právě zvěstoval narušení jeho území. Narušení někým, kdo tu mohl způsobit paseku. Doslova. Hibernující lešij však přesto přijal zprávu s nevolí. Protáhl ztuhlé údy a jeho tělo se s praskotem oddělilo od kmene stromu. Několikrát se protáhl a zavrčel. Stát se stromem je velké umění, ale to probouzení nenáviděl. Bolelo to, dokonce i jeho. Nyní již však byl plně při smyslech. Zaposlouchal se do krákavého hlášení opeřeného zvěda, ale ani neměl čas si jej vyslechnout celé. Odněkud zdáli k němu dolehlo burácení silné motorové pily.
Věděl co to znamená. Opět se někdo pokouší kácet na jeho teritoriu, území které má chránit. Vztek a zuřivost v něm vzplály a on se rozběhl. Jeho tělo již dávno opustila stromová ztuhlost, nyní byl mrštný jako laň a rychlý jako vlk. Využíval stezek zvěře a jen těsně míjel stromy a další překážky. Kde se stezka vinula houštím, spustil se na všechny čtyři, a bez námahy se prosmýkl i na těch nejtěsnějších místech. Byl už velmi blízko. Vyběhl po padlém kmeni a zachytil se za nízkou větev stříbřitého buku. Vyšvihl se do koruny a několika skoky se přiblížil posledních pár desítek metrů ke svému cíli. Zastavil se skryt ve větvoví mohutné jedle. Odtud mohl, sám naprosto neviditelný, sledovat dění mezi skalisky.

Pokračování příště...