Tajemný les za strašidelným údolím

V našem městě panuje neklid. Říká se že v tomhle městě straší. Ale já a můj kamarád John tomu nevěříme. Tak se tomu pokusíme přijít na kloub. Jednoho dne, doufám. Nevím jestli John má na takové podivné, až neexistující záhady čas.
Už je zase pondělí a já musím zítra do školy. Mimochodem je mi 11, jmenuji se Týna a chodím do páté třídy. Johnovi je taky 11 a chodí se mnou do třídy. Mě se John docela líbí, ale zatím o tom nic neví. Jako kamarád je taky skvělý. Je to prostě super člověk.
Ráno jsem se vzbudila, koukla na hodiny a je to dobré, vstala jsem včas. U snídaně všichni byli nějak tichý. Zeptala jsem se co se děje tak strašného, že jsou všichni zticha. Nikdo mi neodpověděl. Podivila jsem se tomu, protože normálně jsou všichni ukecaní jak nevím co. Zeptala jsem se tedy ještě jednou a tentokrát jsem odpověď dostala. Od mámy: „No, Týno, víš ono to není tak lehké vysvětlit…“
„No…Tak mi to prosím zkusíš vysvětlit?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Máma musela chvíli přemýšlet, ale nakonec jí něco napadlo: „Tak…víš, jak je za městem to podivné údolí, že?“
„Jo“
„No, tak z něj jsem včera slyšela strašlivé vytí…Znělo, jakoby se něco strašného stalo. Ale přitom se nic nestalo…Tedy tady ve městě. Nikdo totiž neví, co je za tím údolím…A toho se bojím. Že to co vylo, je něco strašného, a někdy si to sem pro nás přijde“ skončila máma se svým vyprávěním.
Koukala jsem na ni s vykulenýma očima. Já vím, že to není skutečné, protože jsem s Johnem už slyšela tolik takových povídek, ale žádná nebyla pravdivá. Přesto ale pochybuju o tom, že je to jen výmysl. Protože když to říká máma, tak to asi bude pravda, protože máma skoro nikdy nelže.
Ježiš, to je ale hodin! Jenom jsem se na chvíli zapovídala s mámou a hned přijdu pozdě do školy. Rychle jsem do sebe hodila mysli a pádila do školy. Měla jsem zrovinka štěstí, protože bylo léto a nemusela jsem se příliš oblékat.
Jakmile jsem dorazila do třídy a uviděla Johna, hned jsem mu všechno vypověděla. Když jsem dopovídala, John se zeptal: „A ty tomu věříš? Já nevím jestli se mi úplně chce řešit další nepravdivou záhadu. Ono to docela zabírá čas. A navíc už nejsme děti, Týno. Můžeme na to zapomenout a…“
„Johne, ale to je pravda…přece víš, že moje máma nikdy nelže…prosím, Johne…nechceš mě rozbrečet! Já tě tam vážně potřebuju. Ty ani nevíš, jak.“ Řekla jsem mu a zároveň mu skočila do řeči. Pokračování příště…