Nová naděje - 2. část

U paty velkého dubu stála dvojice mužů a rozmlouvala. Podle gest bylo evidentní, že se domlouvají, kterým směrem strom pokácet. Řeč byla spíše znaková než verbální, neboť třetí ze skupiny vyřezával stromky a keře v okolí a přes kvílení pily nebylo slyšet slova.
Lešij brzy pochopil co se tu chystá. To nebyla náhodná návštěva. Poté co selhal tehdejší průnik do lesa s těžkou technikou, rozhodli se nyní lesníci těžit stromy jeden po druhém. Nejspíš je postupně pokácí a odtahají navijákem nebo pomocí železného koně.
Zatraceně! Proč jsou tak nepoučitelní? To nestačil ten masakr při prvním pokusu? Vážně musí zemřít další? A kolik ještě, než to někomu dojde, že na tento kus lesa nesmí vztáhnout pracky?
Zuřil. Ale po chvilce jej vztek pozvolna opustil a alespoň na chvíli se mu rozjasnila mysl. Sám nebyl kdysi jiný. Měl by upustit od hrozivé a krvavé pomsty. Možná bohatě postačí, když trojice dřevařů dostane rázně za vyučenou. Nadechl se zhluboka vůně lesa a podhoubí. Větvovím se prohnal vánek, sílící v ledoví vítr. Když cítil, jak se mu tělo plní magickou mocí, sevřel pravou ruku v pěst a udeřil.
Vanoucí vítr koncentrovaný do silného proudu narazil do suché bukové větve, která se sténajíc odlomila od kmene a padala k zemi. Brblající motorové pile, kterou muži nechali opodál na zemi se zapnutým motorem aby se zahřála, uštědřila ránu po které se stroj rozpadl na dvě části. Rozťatý motor naposledy zaprskal a zhasl.
„Kurva drát, to si děláš prdel!“ zařval majitel pily tak hlasitě, až přehlušil rachot pily jeho kolegy. Ten překvapeně vzhlédl a palcem stroj zhasl. Rozhostilo by se ticho, nebýt muže postiženého neštěstím, který zuřivě klel a nadával. Vzápětí i on zmlkl když viděl, jak se k němu naklání kmen mohutné jedle a na jedné ze spodních větví stojí strašidelná postava.
Strážce lesa se nehodlal skrývat. Stanul před nimi v celé své děsivé kráse, mohutná postava s obrovskými tlapami a drápy, silné tesáky v široce rozšklebené mordě a několik párů rohů na lysé lebce. Dubová hůl v jeho pracce vibrovala nabitá magickou silou.
„Tohle je můj les!“ zakvílel. „Vypadněte!“ Prudce máchl holí a ze země před nejbližším mužem vyrazily kořeny a odhodily jej stranou. Vyjekl překvapením a vzápětí se mu vzadu na hlavě rozlila tupá bolest. Zrak se mu rozmlžil, ale zůstal při vědomí. Když to viděl druhý z mužů, zahodil pilu a utíkal co mu síly stačily. Posledního z trojice sice také přepadl strach, ale měl dostatek duchapřítomnosti, aby pomohl na nohy svému zraněnému kolegovi. Pak už se ale ani jeden ničím nezdržoval a oba pádili pryč z lesa. Lešij dal ještě naposledy průchod své zuřivosti a vyslal za skupinou proud vzduchu, jenž se porazil jako kuželky. Dostatečně se však krotil, aby muže nezranil. Mělo to být jen varování.
Vzápětí si však uvědomil, zda to od něj nebylo naivní. Vždyť i on byl kdysi varován a stejně nedokázal zabránit masakru. Ale třeba to teď dopadne jinak. Koneckonců byl strážce, nikoliv kat. A budou-li nepoučitelní, ztrestat je může později.
Zabraný do myšlenek ani nepostřehl, že je z výše položeného hřbetu pozorován. Křehká víla stála mezi keři a pro okolí byla naprosto neviditelná, ačkoli sama měla dobrý výhled na dění před sebou. Viděla jak její služebník zahnal narušitele a neušla jí jeho milosrdnost. Sama nevěděla, zda je to dobře. Lidé kousek po kousku brali z lesů, až zůstal jen jejich malý hájek. Přesto necítila potřebu je nenávidět. Věděla však, že pokud si nebudou stát tvrdě za svým, lidé je zničí.
Náhle zpozorněla. Níže po svahu zaznamenala pohyb. Pocítila lehký závan nervozity a napětí, z přítomnosti něčeho mocného. Pocity, které nezažila stovky let. Ještě více se ukryla ve stínech listoví a sledovala stráň pod sebou. Dlouho nic neviděla, až pak se na řidčeji zarostlém prostranství zjevila bestie.
Chůzí vzdáleně připomínala člověka, ale tím podobnost s lidmi končila. Dlouhé chlupaté končetiny zakončovaly silné spáry, šlachovité tělo připomínalo svazek napnutých lan, připravených se okamžitě vymrštit. Špičaté uši byly nastražené, aby zachytily každičký zvuk a vlhký vlčí čenich větřil směrem ke skupině dřevařů. Bylo zcela evidentní, že je lovil. Ze silných tesáků kapaly provazce slin, známka toho, jak moc se tvor těšil na zakousnutí se do masa své kořisti. Víla ale cítila jak zuří. Právě shlédl zásah lešije a ze zmizení své kořisti neměl vůbec radost. Dobře si však spočítal, že jeho síla, byť ohromná, by se nemohla měřit s tou podivnou rohatou bytostí. Znechucen a rozhněván se dal na ústup. Tiše zmizel, jako by tu nikdy nebyl.
Víle se ulevilo. Lešij by se s ním sice vypořádal, ale kdyby objevil ji… Kdo ví zda by jí byla její kouzelná moc k něčemu proti bleskurychlým svalům a silným čelistím. Věděla dobře proti komu stojí. Ačkoli to bylo nejméně půl tisíciletí, co naposled spatřila vlkodlaka.
Dobře si však pamatovala, jak ji jeden z nich kdysi málem ulovil. S hrůzou si uvědomila, že tu najednou nejsou jen otravní lidé, ale i jiní kdo jim mohou ublížit. Pak se zarazila. Byla to ale opravdu nevýhoda? Když se tu objevil vlkodlak, je možné, že přežily i jiné mocné bytosti. Takové, které mohou lidstvo opravdu potrápit. A když se budou muset opět opevňovat ve svých městech, nebudou mít tolik sil ohrozit její lesní domovinu.
Víla se potěšeně usmála nad ironií světa. Zjevení obávané šelmy přineslo novou naději.