Tajemný les za strašidelným údolím II.

„Týno, všechno je v pohodě. Prosím, nerozčiluj se hned. Já tě přece nechci rozbrečet…“řekl jenom tak, jako by se nic nestalo.
„Ale ty to se mnou zkoumat nebudeš, co? Vidím na tobě, že se ti vůbec nechce řešit další problém. A ještě je navíc můj…Hele, jestli nechceš, tak tě do toho nebudu nutit, ale byla bych radši, kdybys to šel zkoumat se mnou, protože já se tam asi docela budu bát…“řekla jsem taky jenom tak, jako by se nic nestalo.
„No…možná bych si našel čas. Ale neslibuju to.“ Řekl nakonec s úsměvem.
„Jupí! Ty jsi nejlepší!“ zvolala jsem radostně. John jen rozpačitě přikývl.
A tak jsme se s Johnem domluvili, že jakmile začnou letní prázdniny, začneme s hledáním. A tak se taky stalo. Poslední den školy šel John ke mně a aby se rodiče nedivili, kam na tak dlouho zmizel, bude u nás spát. Tedy jenom jako…nebo možná několik dní bude spát, než si připravíme milion věcí, a všechno si připravíme.
„Konečně. Nastal čas. Jsme dostatečně připraveni. Takže jdeme.“ Řekla jsem tajemně, záhadně a radostně.
„Jojo…doufám, že se tedy nebudeš tolik bát, jak jsi mi povídala.“ Zazubil se John.
„To si piš, že ne. Už nejsem malé dítě!“ Už jsem skoro vybuchla smíchy. A tak jsme se smáli a smáli, dokud jsme se neocitli před strašidelným údolím.
John se přestal smát. Já jsem taky ztichla hrůzou. Údolí vypadalo zdálky jako zcela normální údolí. Ale když člověk stojí před ním, uvědomí si, že tohle vážně není normální. Stromy byly porostlé divnými oranžovými houbami, které si zpívali. Ale nezpívali si normálně. Zpívali cizí řečí: „Tencconka rugal, dejir rrubila…“ Byla to neznámá řeč, kterou nikdo nikdy neobjevil.
To ale nebylo jediné zvláštní, co tento les vlastnil. Obloha byla taková černá, až do červena. Zem byla taky do odstínu tmavě modré. Byl to zkrátka nenormální les. Zcela nenormální.
„Co to je sakra za les?!“ vykřikl John. Souhlasně jsem se na něj podívala. Stromy se začaly hýbat. Vyděsila jsem se a vykřikla. Ohýbali se ještě víc. A vtom jsem to pochopila. Když řveš, stromy se začnou ohýbat. Ale nevím proč…
„Johne…BUĎ TICHO. A zastav se…“ šeptala jsem mu „Ty stromy se ohýbají jen když budeš křičet, dupat aaaa …a další věci. Prostě tady musíš být ticho, jestli chceš, aby se ty stromy nehýbali.“
„Ehm, jo. Víš Týno, tvoje máma měla asi vážně pravdu…promiň mi moje chování. Já…fakt se omlouvám.“ Šeptal John, a tvářil se provinile. Chudák.
„Jo, nevadí, Johne…ale už pojď do toho lesa“ řekla jsem a vykročila.
Pokračování příště…