Tajemný les za strašidelným údolím III.

John šel za mnou. Vypadalo to, že se dost bojí. Chi chi chi…smála jsem se mu v hlavě. Protože klukovi, co se bojí lesa, kterého se holka ani za mák nezačne bát, je fakt srandovní. Jo jo…přece už se nesměju, nojo…
Najednou se na mě John divně podíval. Asi zjistil, že se mu tajně směju.
„Ehm…co je? Udělala jsem snad něco?“ zeptala jsem se a snažila zadržet smích.
„Ne…“ztichl nějak John.
To mě trošku vyděsilo: „Co je? Co je ti? Jsi nějak zticha.“
„Vidíš to?“ ukázal za stromy, kde byla nějaká velká postava „Lepší bude, když budeme zticha.“
„Ups“ uklouzlo mi, protože jsem se začala bát.
„Vidíš…už se trošku bojíš, ne?“ Posmíval se mi John.
Obrátila jsem oči v sloup „Nojo, přiznávám…bojím se.“
„Cha, cha! Vyhrál jsem! Ale já se taky bojím.“ Poznamenal.
Už jsem to nevydržela. Začala jsem se smát:
„Ty se bojíš, strašně moc se bojíš!“ smála jsem se.
„Trošičku“ kuňkl John.
Vtom se ta velká postava otočila na nás. Byl to spíš takový obr. Měl velikou hlavu, která byla složena z kamení a rostly na ní ty zpívající houby. Tělo bylo zavalité, ruce taky a zase. Bylo z kamení. Docela by mě zajímalo, proč je ten obr zrovna za kamení. Bylo by hezké, kdyby byl třeba z...třeba…aha! Už vím! Z listí. To by byl hezký obr. No nic.
Postava se náhle rozhodla, že si s námi bude hrát. Rozeběhla se směrem k nám.
„Utíkeeeeeej! Týno! DĚLEJ! ZABIJE TĚ TO!“ John mě táhl pryč od ní.
„Snažím se!“ křičela jsem na něj.
Ještě ke všemu se stromy začali ohýbat a houby zpívat. Nejhorší bylo, že se stromy se hýbali i jejich kořeny! Takže jsem pořád zakopávala. Ale naštěstí náš ta postava nechytila.
„Asi jsme jí utekli“ lapal po dechu John.
„No, to nevím tak jistě… je za tebou! Pojď! Musíme ZMIZET!!!“ křičela jsem na něj, ale marně. Obr ho vzal do jedné ruky a druhou si připravoval na mě. Nestihla jsem mu utéct…chytil mě. Stihla jsem jen zavolat „Pomoc“ a obr mi dal cosi k obličeji. Všechno se ztmavilo, začínalo se rozmazávat. A vtom jsem usnula. Pokračování příště…