Mráz z městečka Hallow Creek (1.část)

Byl to jeden z těch klasický srpnových večerů, kdy se pneumatiky přilepovali k rozpálenému asfaltu a i přes silnou klimatizaci měl člověk pocit, jako by byl na poušti, někde míle daleko.
Auto vrčelo na plný výkon přímo po cestě do byznámých Hallowských hor, i když vypadalo, jako se mělo na místě rozpadnout.

„Tati, už tam budeme?“

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a v něm můj syn, polorozvalený po obou sedačkách, snažící se celou tu dlouhou cestu horka zaspat.

„Za chvíli,“ řekl jsem, i když jsem moc dobře věděl, že cesta bude ještě dlouhá.

Silnice začala stoupat výš do hor a kolem nás byl jen hustý les, před námi jen pouhá tma a všude znepokojující ticho.
Pak jsem si všiml něčeho neobvyklého.

Na čelním skle se začala tvořit pára a já cítil, jak se najednou ochladilo.
Nedávalo to smysl.
Celý den bylo vedro a z ničeho nic se objevil náhlý chlad.

Zapnul jsem stěrače a zpomalil.

V tu chvíli jsem nevěděl, či blouzním, na silnici se objevily bílé pruhy sněhu.
Netrvalo dlouho a objevily se další, další a další.

„Co se to sakra děje...“ zamumlal jsem.

O pár zatáček dál ležel už všude sníh. Pokrýval všechny stromy, kameny, vše.

Byl jsem zmatený a nevěděl jsem, zda mám v cestě pokračovat. Však když jsem se ohlédl do zpětného zrcátka, spatřil jsem za autem obrovskou prázdnou tmu a navíc jsem se nechtěl vracet celou tu cestu zpátky.

Nervózně jsem pokračoval v jízdě a všiml si, že mi poblikává levé světlo. To mě znepokojilo ještě více a jediné, co mě uklidňovalo, bylo mé odhodlání dovézt mého syna v pořádku. Ale nebylo tomu ani deset minut a to levé světlo zcela zhaslo a svítilo už jen to pravé, které navíc začalo také poblikávat.

„No tak... sviť ještě chvíli!“ tiše vykřikl jsem.

A najednou tma.

Obě světla byla zhasnutá a já neměl tušení, kam jedu.

Chtěl jsem ještě více zpomalit, ale spíše se mi zdálo, jako by auto samo od sebe zrychlovalo.

A opět z ničeho nic se tentokrát světla rozsvítila, však ve chvíli, když jsem před autem spatřil nějakou malou postavu připomínající dítě.

Dupnul jsem okamžitě na brzdy, stočil se mi volant a poslední, co jsem ještě stihl udělat, bylo říct mému nevědomky konečně spícímu synovi: „Rychle, zbuď se!“ Uviděl jsem, jak otevřel oči, a pak už nic.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula, než se mi vrátilo vědomí, ale pamatuji si, že bylo venku světlo.

Chvíli mi trvalo vzpomenout si, co se stalo, však hned po uvědomění jsem se otočil na zadní sedadlo.

Nikdo tam nebyl.

„Ne, ne, ne! Musí tu bejt!“ zděšeně jsem vykřikl.

Vylezl jsem z auta a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil, kde to vlastně jsem.

Všude byl sníh a šla mi pára od úst a já jsem konečně objevil něco, co by mi mohlo říct, kde se nacházím.

Kousek dál v zatáčce cedule „Hallow Creek“.

Nacházel jsem se tedy hned vedle nějakého města, o kterém jsem ani nevěděl, že v horách je.

Hned mě napadlo, že by mohl jít tam.

Neváhal jsem a šel jsem si do teď už nepojízdného auta pro baterku, kdybych tam byl až do noci, a pár dalších věcí.

Pak jsem si stoupl před ceduli města a zkoušel jsem najít stopy ve sněhu.

Nikde nic.

Nezbylo mi tedy nic jiného, než doufat, že tam opravdu šel.

Vkročil jsem do města a začal jsem se tam porozhlížet.

Kamkoliv jsem vešel, byl chlad a samota.

A hlavně ticho.

Žádní mývali v popelnicích nebo hlasitý provoz.

Slyšel jsem jen své kroky, svůj dech a tlukot mého srdce.

Nedaleko jsem narazil na benzínku s rozbitým neonovým nápisem „Hallows Petrol Station“.

Nápis byl rozbitý a chybělo mu pár písmen.

Zkusil jsem jít dovnitř v naději, že tam snad někoho najdu.

Nikdo tam nebyl.

Měl jsem hlad a byl jsem ve velikém stresu, tak jsem si tam vzal obloženou bagetu, na které jsem si všiml data výroby.

Byl to tentýž den.

Zvláštní, pomyslil jsem si.

A k mému překvapení vše ostatní na benzínce na tom bylo stejně.

„Křup,“ ozvalo se ze skladu benzínky.

V takovém tichu by to křupnutí mohlo být slyšet i přes půlku města.

Tam musí někdo být, řekl jsem si a šel jsem tam.

Nikoho jsem tam opět neviděl.

Jen jsem si všiml na zemi odhozené panenky. Zvedl jsem jí a dal jsem si jí do brašny.

A v tu chvíli jsem to uslyšel znovu.

„Křup.“

Uslyšel jsem to přímo za mnou.

Zamrzl jsem a cítil jsem, jak mi jde pára od pusy.

Jen jsem tam tak stál a přemýšlel, co to za mnou může být.

Cítil jsem, že to stále za mnou je a že se to přímo na mě dívá a asi čeká, co udělám.

Ale já jsem neudělal vůbec nic, byl jsem tak vyděšený, že jsem se nedokázal ani pořádně nadechnout.

Však po chvíli začal řvát vedle benzínky nějaký hlasitý alarm auta, který po mě probral z transu, a já se otočil.

Nic.

Nic tam nebylo a když jsem vyběhl z benzínky ven, alarm ustál a auto, z kterého ten alarm řval, také nikde nebylo.

Byl jsem tak zmatený.

„Už asi začínam šílet...“ zamumlal jsem si.

Všude bylo opět jen ticho.

Ani jsem nevěděl, zda mám být za to rád, či ne.

Začalo se stmívat a já se rozhodl vrátit dovnitř benzínky a zkusit se tam ještě jednou porozhlédnout.

Napadlo mě podívat se do pokladnice, tak jsem jí otevřel a skutečně v ní kupodivu něco bylo.

Ležel v ní jakýsi „návod“.

Když jsem ten návod zvedl a začal číst, dozvěděl jsem se, že je nebezpečné za tmy vycházet ven.

A psalo se tam také dalších několik instrukcí, jako třeba zatáhnutí rulet, a to i u dveří, a i jejich důkladné zamčení a stejně tak i dalších možných vchodů.

Také mě znepokojila červeně zvýrazněná poznámka... „NEDÍVEJ SE VEN“.

Řekl jsem si, že je to hovadina a že se nemám čeho bát a v okamžiku otevření dveří benzínky jsem náhle uslyšel hlasitý ženský agresivní výkřik, který se nezdál příliš daleko.

Zděšen jsem ihned dveře benzínky zavřel a udělal jsem vše podle instrukcí v návodu.

Sedl jsem si do rohu místnosti, přímo za masu, a čekal jsem.

Nic nebylo slyšet.

Slyšel jsem jen, jak se mi nervózně zrychluje tlukot srdce.

Cítil jsem, že se něco blíží, a to přímo ke mně.

A pak se to stalo.

Ticho.

V tu chvíli mi to ticho přišlo několikrát větší, než bylo předtím, i když jsem tušil, že to není snad ani možné.

Cítil jsem velikou nejistotu v tom, co se děje, co se dělo a hlavně co se bude dít.

Vůbec jsem se nehýbal, i když jsem věděl, že jsem schovaný za přepážkou a jsou ztaženy rulety.

A pak jsem ucítil, že to přišlo přímo k benzínce.

Cítil jsem, jak se to tiše, jako duch, blíží pomalu ke vchodu benzínky.

Trochu jsem se posunul, abych mohl vidět na dveře.

Nic se nedělo.

„Mám už halucinace,“ zašeptal jsem si.

A v tu chvíli jsem spatřil, jak se klika dveří začíná pomalu otáčet.

Jak se dovnitř snaží něco dostat.

Okamžitě se mi zvýšil tep a zbledl jsem, jako bych byl nemocný. Začalo mi být neuvěřitelné horko a začal ze mě kapat pot, který hned po dopadu zamrzal.

Sledoval jsem, jak se ta klika pořád dokola otáčí...

A přestalo to.

A opět jen to strašné ticho... ticho... a ticho.

Byl jsem už celý spocený a cítil jsem se, jako bych ležel na smrtelné posteli.

Říkal jsem si: „Rozbije to okno?! Vyrazí to dveře?!“

Ale bylo jen ticho.

Jen stále ticho, když najednou...

Začalo svítat.