Neomezený kredit

Vracel jsem se autem domů. V Broumově jsem odevzdal výsledky své měsíční práce a klient mi vyplatil několik set uhlíkových kreditů. Bohužel na kontě budou až za dva dny. V pondělí.
Ale mohl jsem tedy přijet na benzínku a nalít do nádrže trochu životodárné krve pro svou stařičkou škodovku. Nedostanu jí moc. Tenhle měsíc jsem už skoro vyčerpal uhlíkový kredit. Člověk dneska nemusí zhřešit skutkem. Stačí jet.

Stojan funěl pomalu jako starý kazatel. Každý litr zněl jako tiché napomenutí.
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy limit byl jen stav nádrže a svědomí patřilo výhradně řidiči.

Vedle mě tiše dýchalo elektroauto. Nepáchlo. Nehřálo. Jen se tvářilo správně.
Jeho majitelka seděla naproti výdejnímu automatu, zatímco displej promítal jakousi argentinskou telenovelu. Všichni tam byli krásní, čistí a trpěliví. Lidi, co nikam nespěchají, protože spěch už jim byl zakázán.

Co budu dělat? Čekat dvě hodiny?
Jen proto, že si někdo vymyslel solidaritu s těmi, co jezdí elektrovehykly? Měl jsem vztek. Automat pomalu odpočítával benzinové výpary a každou minutu nahlas oznámil: „Váš uhlíkový kredit je téměř vyčerpán.“
Chtěl jsem ho nakopnout. Aspoň jednou udělat něco bez povolení.

Dveře od kanceláře zavrzaly a v nich se objevil stařík s těžkými rezavými vousy, které se mu opíraly o vypouklé břicho. Byly tak dlouhé a divoké, že by mu je záviděl i Billy Gibbons ze ZZ Top. Nezdálo se, že by je někdy krotil. Spíš to vypadalo, že mu prorostly životem.

Oči měl pohřbené za černými skly brýlí, v nichž se svět kolem prostě ztrácel. Neodráželo se v nich nic — ani světla stojanů, ani můj vztek. Jako by se rozhodl dívat už jen dovnitř.

Stál tam tiše, ruce v kapsách, a vypadal, že už nikam nespěchá. Lidi jako on čas nepočítají. Oni ho přežili.
„Klid,“ řekl. „Automat si všechno zaznamenává a pak ti jako pokutu strhne něco kreditů.“

Podíval se na mě, pak na mou škodovku. Na chvíli se mu v očích objevil stín soucitu. Nebo možná jen únava.

„Ještě jezdí?“ zeptal se.
Přikývl jsem.
„Tak to máte štěstí,“ řekl. „Tahle bude jedna z posledních.“

Automat znovu pípnutím připomněl, že čas se krátí.
Stařík se usmál, jako by to pípnutí neslyšel. Jako by mu už nic nepočítali.

Vztek mě pomalu přešel a raději jsem se stojanu vyhnul.
„Hele, mladej, jdi si sednout támhle na terasu,“ kývl holí k domu, který stál v těsném sousedství pumpy.

Proč ne. Měl jsem času tak na dvě hodiny a trocha pohodlí ještě nikoho nezabila.
Stařík se šoural za mnou pomalu. Jako smrt za přejetým zajícem. Nikam nepospíchal.

„Na tu lavici ne,“ zavrčel. „Sedni si támhle — do křesla.“

Poslechl jsem. Pohodlí jak v Hiltonu, jen bez recepční a s lepšími výhledy na konec světa.
Stařík nadzvedl víko lavice a z útrob vytáhl dva lahváče.

„Na, dej si. Ledový jak zmrzlej slaneček.“

„Nemám čím zaplatit,“ řekl jsem. „Alkoholovej kredit mi došel už před půl rokem.“
Naprázdno jsem polkl.

Stařík se uchechtl. Suchý smích, co pamatuje zákazy i jejich obcházení.
„Nekecej a kloktej,“ mávl rukou. „Samotnýmu mi nechutná.“

Lahváč zasyčel. Zvuk, co v tomhle světě ještě neměli zakázanej.
Aspoň zatím.

Ke spokojenosti mi chyběla už jen cigareta. Přestal jsem před pár lety. Byly to dny, kdy mi Camelky začali prodávat pod značkou Evropská tabáková režie.
„Bruselky.“
Nebo taky „Hnusky“. Líp jim nikdo neřekl.

„Na,“ ozval se stařík, „cigáro se tady taky najde.“

Na stůl k lahváčům položil kombajn s tabákem a papírky.
Ten chlap se mi snad zdál.

Nenechal jsem se pobízet. Tabák voněl lahodně jako právě douzené maso. S kombajnem mi to moc nešlo, ale nakonec jsem jednoho vlčáka ubalil.
Plíce si po dlouhé době zase lebedily. A mlčely.

„Čím se živíš?“ zeptal se stařík.

„Já?“

„A ty tu snad ještě někoho vidíš?“ pronesl kmotrovským tónem.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám lhát. Pak jsem se nadechl kouře.
„Byl jsem vyšetřovák. Krajská kriminálka.“

„Á,“ pousmál se. „Fízl. Tak ten tady se mnou ještě neseděl.“

„No… to bejvalo,“ řekl jsem. „Dneska mám agenturu. Dělám sám na sebe.“

„Hmmm,“ zabručel. Chvíli mlčel a pak, skoro potměšile:
„Tak ne fízl. Soukromý očko. Mohlo to bejt horší.“

Potáhl jsem.
„A odkud?“ zeptal se znovu.

Těch dědkovejch otázek už jsem měl dost. Chtělo se mi praštit do stolu a zařvat, aby mi dal pokoj.
Místo toho jsem mu dal ještě jednu šanci. Možná poslední.

Díval se na mě přes černá skla brýlí. Svět v nich pořád mizel.
Ale já měl čím dál silnější pocit, že on ví, odkud jsem.
Ani že tohle setkání nebyla náhoda.

„Z Loun.“
Stařík ztuhl. Pak se mu pod vousy pohnulo něco, co mohlo být úsměvem. Nebo bolestí.

„Z Loun? Jako moje nebožka.“

Má odpověď byla chyba. Velká chyba.

Od té chvíle jsem byl vystaven proudu dravé řeky slov a vět, které dávaly smysl jen jemu. Jména, ulice, roky, křivdy, náhody. Všechno se slévalo do jediné hlučné masy. Jen jsem občas přikývl a snažil se tvářit, že dávám pozor.

Byl k nezastavení.

Pivo mizelo. Jedno. Druhé. Třetí. Jak pára nad hrncem.
A stařík…?
Ten se naopak zdál čím dál skutečnější.

----------------------------------------------------------

Nevím, jak a kdy jsem se dostal domů.

Haťapka stála na ulici v řadě mezi jinými spalováky. Její naleštěná karoserie svítila v ranním slunci, jako by se nic nestalo. Jako by v noci nikam nejela.

Kocovina.

Hlava jako střep. Jestli někomu v hlavě buší permoník kladivem do mozku, tak já jsem jich tam měl celou rotu. Úder za úderem. Bez pauzy.

Studená sprcha.
Kafe.
Počítač.

Otevřel jsem aplikaci Euro-kredit. Jen ze zvědavosti. Bez očekávání.

A pak:
„Cože?“

Nic.
Neutratil jsem nic.
Nezmizel mi jediný uhlíkový bodík.

Zíral jsem na obrazovku, jako by mi lhala. Nebo jako bych to byl já, kdo tam nepatří.

Byl jsem zmatený jak slepej toulavej kocour.
A poprvé od včerejška mi došlo, že ten stařík nebyl jen upovídanej dědek s vousy.

Na čas jsem na to všechno zapomněl. Takhle to s pamětí chodí — co nedává smysl, uklidí do sklepa. Půl roku byl klid. Nějaké ty sledovačky, focení a hledání podivných individuí.

Pak se mi ozvala stará známá z Náchoda. Zemřel jí strýc a rodina chtěla dohledat část dědictví.

Trasa byla jasná. Praha. Hradec Králové. Stejná silnice jako vždycky.
Za Hradcem Obědovice. Vesnice, kterou normálně jen projedete, aniž by vás něco zaujalo. Jenže na jejím kraji stojí benzínka.

Poznal jsem ji dřív, než jsem si to chtěl přiznat.
A motor, jako by si pamatoval líp než já, sám ubral plyn.

Zastavil jsem u stojanu.
Nechtělo se mi ven. V autě bylo příjemné teplo a venku se proháněl studený podzimní vítr, který s listím honil i kapky špinavého deště.

„Co já tady budu dělat?“
To byla první věc, která mě napadla.
„Čekat zase přes dvě hodiny, než mi stojan naplní nádrž? Ne. Asi zůstanu a zdřímnu si.“

Dědka ani nikoho z obsluhy nebylo vidět. Tak jsem nakonec musel do deště.
Nádrž nebyla zamčená. Jen otevřít víčko a vrazit do ní pistoli spojenou hadicí se stojanem.

Nádrž.
Díra do nekonečné černé tmy.

Sotva jsem to udělal, ozval se automat:
„Máte nedostatečný uhlíkový kredit.“

Vztekle jsem si odplivl a zařval na automat, že mám nárok čerpat ještě patnáct litrů, tak ať se dá do klidu.
„Máte nedostatečný uhlíkový kredit,“ odpověděl bez hnutí hlasem, který nezná slitování.

Ne.
Tohle už jsem nedal.

Otočil jsem se a vyrazil ke kanceláři. Dveře zavrzaly tím známým zvukem. Jen jsem ho zaregistroval a bez přemýšlení vešel dovnitř.

Místnost byla plná regálů s oleji, náhradními žárovkami a pár suvenýry, co si nikdo nekupuje. V rohu stál pult s pokladnou. Za ním seděla žena. Starší. Lehce prošedivělý účes, klid v očích. Mohlo jí táhnout na padesát, klidně víc.
Byla ale oblečená s takovým vkusem, že by jí to záviděla nejedna třicátnice.

„Dobrý den,“ zamumlal jsem nevrle. „Nemáte tady něco k jídlu?“

Neměl jsem hlad. Ale nic chytřejšího jsem ze sebe v tu chvíli nedostal.
„Stačí mi nějaká bezmasá bageta,“ dodal jsem rychle. Na tu mi potravinové kredity ještě stačily.

Podívala se na mě. Ne na displej. Na mě.
And to už dneska nebylo samozřejmé.

„Kávu si taky dáte?“ zeptala se. „Máme pravou. Ještě ze starých, předbruselských dodávek. Pár balení přímo z Bogoty.“

Hlavou se mi prohnala větrná smršť. Kafíčko, kapučínko, robusta, medvědí mlíko. Chuťové pohárky se mi úplně zbláznily.
Ne, nezačal jsem slintat. Ale daleko jsem k tomu neměl.

„Ano. Bez cukru.“

Zvedla se ze židle a přešla k pultu, kde začala připravovat kávu. Jen se na mě krátce podívala a beze slova nasypala mletou kávu do nerezového hrnku. Pohyby jisté, klidné. Jako by tenhle rituál dělal svět ještě snesitelným místem.

„Kde máte dědka?“ prohodil jsem jen tak, aby řeč nestála.

Zvedla obočí.
„Dědka? Tady žádný dědek nepracuje. Jen můj syn má za pumpou autospravkárnu. Kdybyste něco potřeboval opravit… je moc šikovný.“

„Nepracuje?“ zarazil jsem se. „To je divný. Když jsem tu byl naposledy, probrali jsme spolu život. Od Adama s Evou až po válku na Madagaskaru.“

Nic neřekla. Jen položila hrnek s kávou na pult.

Káva byla hotová. Bageta taky.
Účet: tři a půl kreditu. Aspoň že tak.

„Jdu si sednout do auta,“ řekl jsem. „Až budu mít načerpáno a já spal, tak mi zaklepejte na kapotu. Ale opatrně. Moje škodovka už toho moc nevydrží.“

Vzala to na vědomí krátkým kývnutím.

U dveří jsem se ještě otočil.
„A kdyby se tady objevil dědek s rezavým fousem,“ hodil jsem přes rameno, „tak ho pozdravujte.“

„Počkejte,“ ozvala se za mnou. „Říkal jste… dědek s rezavým fousem?“

Zastavil jsem se ve dveřích. Otočil se. Jen jsem přikývl.

Chvíli si mě měřila. Ne zkoumavě. Spíš opatrně, jako by sahala na něco, co pálí.

„To by mohl být můj otec,“ řekla tiše. „Jenže ten je už skoro deset let po smrti.“

Polkl jsem.
„Vy jste ho znal?“ zeptala se.

Nevěděl jsem, co odpovědět.
Protože jestli jsem toho dědka znal, tak jen jedno odpoledne.

Byla poněkud nejistá a zmatená. Nečekala, že si někdo vzpomene. A přesto doufala, že se dozví víc.

„Ano,“ řekl jsem. „V létě jsme trochu pokecali. A popili. Na terase u vedlejšího domu.“

Co jsem jí k tomu měl ještě říct?
Že mi vyprávěl o životě, a já ho vlastně ani pořádně neposlouchal?
Že jsem si jen užíval klidu, piva a zapadajícího slunce?

Mávnul jsem rukou a znovu otevřel dveře.

„Pane!“ zavolala za mnou. „Říkáte… v létě? Nebylo to náhodou patnáctého června?“

Nebyl jsem si jistý. Přesto jsem kývnutím naznačil, že asi ano.

Ztuhla.
„To bylo přesně výročí jeho úmrtí,“ řekla. „Bylo by mu právě sto let.“

Vzduch v místnosti ztěžkl.

„Naše benzínka byla ten den zavřená,“ dodala po chvíli. „Ale přesto jsme na účtu měli kolem dvou set uhlíkových kreditů.“

Podívala se na mě.
A v tom pohledu byla otázka, na kterou jsem neměl odpověď.

Neměl jsem náladu na další pokec a prohodil jsem cosi v tom smyslu, že tohle vyšetřovat nebudu.

Zalezl jsem si do Haťapky a zvolna pojídal docela dobrou sýrovou bagetu. Kafe příjemně vonělo a stejně tak i chutnalo. Lepší požitek jsem si ani nemohl přát. Igelit po bagetě jsem zmuchlal a strčil do hrnku. Sklopil jsem sedačku a v tom příjemném tichu, opojen plností žaludku, zavřel oči.

Probudilo mě klepání na okno.

Stála venku u auta. Stojan už měl hadici s pistolí zpátky na svém místě. Sáhl jsem po kreditce, připravený zaplatit. Spíš jsem z auta vypadl, než vystoupil, a následoval ji zpátky do kanceláře.

U pultu mi kreditka posloužila naposledy. Z pokladny se ozvalo suše:
„Váš uhlíkový kredit byl vyčerpán. Nezapomeňte si ho znovu dobít.“

Žena se jen pousmála a tiše dodala:
„Chtěla jsem ho vypnout… ale máme tak málo zákazníků, že to není potřeba.“

Už jsem se otáčel k východu, když řekla:
„Vy nejste náhodou soukromý detektiv?“

Trhlo se mnou, jako když utrhnete poslední dílek toaletního papíru.

„Cože?“ otočil jsem se. „Detektiv? Ano. Jak to víte?“

„Nejsem si jistá, ale otec po sobě mimo jiné zanechal dopis. Na něm je napsáno ‚Fízl, co nemá na zaplacení‘, nejste to náhodou vy?“

„Asi ano,“ řekl jsem opatrně. „Opravdu dopis pro fízla?“

Neodpověděla hned. Ohnula se, otevřela spodní šuplík a chvíli v něm něco hledala, jako by si potřebovala koupit čas. Vytáhla objemnou obálku, hrubý papír, rohy ohmatané, jméno na ní nebylo. Když mi ji podávala, pokladna si znovu vzala slovo, tentokrát mírněji, skoro vlídně: „Váš uhlíkový kredit byl doplněn a není omezen.“ Zvedl jsem oči, ale ona se dívala stranou, k oknu, kde se odráželo šedé odpoledne. Obálka byla těžší, než by měla být. Ne váhou papíru, spíš tím, co v ní čekalo. Došlo mi, že ten starej s rezavým vousem věděl...