Horká voda, studená srst

***

„S velkou radostí bych vás všechny do té díry hodil a zasypal,“ to byla první myšlenka, která mu prolétla hlavou, když jen v tričku a trenkách stál na balkoně. Mezi prsty mu hořela cigareta. Ranní, nejlepší, startovací. Spolu s hrnkem kávy a paprsky letního slunce by se dala celá situace popsat jako ideální začátek dne. Jenomže Hanušův (rodičům za to jméno nikdy neodpustil a neodpustí) včerejší den skončil teprve před pár hodinami. Okolo jedenácté v noci přišel z práce. Dobré dvě hodiny mu trvalo, než zalezl do postele. Teď je sedm ráno a ulice připomíná bojiště. Mžourá, z toho množství světla, které ho pálí do očí. A ta sbíječka. Kulometný rytmus trhající asfalt na kusy.

Ratata. Pauza. Ratata.

Začíná litovat bytu v přízemí. Oceníte to, když začne hořet. Ale sbíječka? Přijde mu, že dělník stojí s ním na balkoně. Vibrace prostupují okolím, procházejí celým jeho tělem. Cítí, jak se mu každý úder zavrtává do mozku. Odevzdaně se posadí na židli. Vzali mu klid, spánek. Ale nepřipraví ho o ranní rituál.

Ratata. Pauza. Ratata.

Natáhne z cigarety. Pomalu vyfoukne dým. Pozoruje hrnek. Hluk, zápach, všechno byl ochoten překonat. Ale pohled na černou kávu, ve které se tvoří kroužky, jako když do vody hodíte kámen. To byl moment, kdy si uvědomil, že nevyhraje. Ratata. Pauza. Ticho. Skoro až ohlušující. Zvědavě vykoukne přes hranu balkonu. Nezdá se mu to. Opravdu přestali.

Postaví se. Pach z čerstvě odhalené díry ho praští do nosu. Směsice bahna a splašků. Pozoruje hlouček mužů ve vestách. Sbíhají se k okraji své dosavadní činnosti. Utvoří hlouček a nadšeně gestikulují. Nerozumí všemu, co si povídají. Zvědavost je silnější. Nakloní se jejich směrem. Co je tam mohlo zaujmout? Vzhledem k tomu, že kopou kanál, dovede si živě představit, co by to mohlo být.

„Kurva, těch bylo, co?“ zazní otázka jednoho z dělníků, fascinovaně civícího do prostoru pod sebou.

Hanuš nedovolí myšlenkám, aby se rozvíjely. Jen z představy jejich objevu mu tělem projede taková vlna zhnusení, až se lehce oklepe. Típne cigaretu, sáhne po nedopité kávě. Ať tam dole mají cokoliv, pro něho dnešní show končí. „Uvidíme se při další cigaretě,“ pronese si pro sebe, když odchází do bytu s myšlenkou zkusit ráno ještě zachránit. Dá si sprchu. Pod vroucí vodou odplaví pachuť dnešního rána. Vyleze čistý a připravený na dnešek. Lehounce se při té představě usměje.

Kachličky ho zastudí, když na ně holou nohou prvně došlápne. Osvětlení nad zrcadlem chvíli „bzučí“, než se naplno rozzáří a odhalí pohled na koupelnu muže středního věku. Místnost působí prázdně, ale zároveň logicky. Není tu nic, co by tu nemělo být. Oprýskaný umělohmotný hrnek, držící kartáček na zuby, stojí na poličce ve společnosti opotřebované žiletky a krému na holení. Univerzální ručník pro každé použití visí na dveřích. Tam je jeho místo. Když se jde opláchnout, má ho hned po ruce. Pokud je hygiena důkladnější, stačí se jen vyklonit ze sprchy a dosáhne na něj. Neřeší detaily. Zařízení, vůně, barvy. To pro něj nebylo důležité nikdy. Záleží mu jen na funkčnosti.

Jediná věc, se kterou má problém a se kterou se za ty roky nesmířil: záchod. Nepochopil smysl a účel, proč musí být ve stejné místnosti spolu se sprchou.

Letmý pohled na svůj odraz. Rukou si přejede po tváři. Holení může odložit. Sundá si tričko, trenýrky. Přihodí je na hromádku do nacpaného koše s prádlem. Odpoledne musí vyprat. Zavrzání plastových dveří koutu. Sáhne po kohoutku. Vlažná voda začne proudit na plastovou vaničku. Dělá to tak vždy. Studená podlaha mu nevadí, ale stoupnout si do sprchového koutu, aniž by ho předtím lehce prohřál, je pro něj nepředstavitelné.

Ze záchodové mísy se ozve zabublání. Hudba starých domů. Staré trubky, vzájemně propojené. Jejich trasy se občas protnou. Není to nic, čemu by měl, a hlavně chtěl věnovat pozornost.

Nechává horký proud téct na záda. Neměl v plánu se extra koupat, chce se jen probrat a nastartovat. Cítí, jak mu každý sval v těle povoluje úlevou. Jak se pomalu dává dohromady.

Byl by snad i schopný odpustit těm venku za probuzení. „Nebyl,“ ujistí sám sebe vzápětí a lehce mu přitom cuknou koutky.

Přesně tohle potřeboval. Místnost se plní párou. Vydržel by tu celý den. Když si vzpomene, co se děje jen pár metrů od něj, už nikdy by odsud nevylezl. Jenomže zásoba teplé vody není nekonečná, a jestli si ji vypotřebuje teď, půjde zítra do práce ve smradlavém oblečení. S mírnou nechutí zastaví sprchu. Z hlavice teď v rytmech odkapávají zbytky nahromaděné vody.

KAP. KAP. KAP, jak se umělá hmota potkává s tekutinou.

Otočí se. V koupelně zavládlo pohlcující ticho, které okamžitě rozbilo syté, mokré zamlaskání. Záchodová mísa si neulevila jako obvykle vzduchovou bublinou; znělo to spíš, jako když někdo z hloubky vydechne do hustého bahna. „Jednou to tu celé bouchne a nikdo tomu nezabrání.“ Obklopen bílou mlhou. Nechává po sobě stékat zbytky kapek. Poslední záchvěv neuchopitelného předtím, než vyjde a bude čelit realitě. Teď je na ni připraven a rozhodnutý si už nenechat pokazit zbytek dne.

Gumové těsnění se tře o umělou hmotu. Další typický zvuk bytu, kterému nevěnuje pozornost. Že nevidí ani kousek před sebe, mu nevadí. Všechny ty automatické pohyby má zaběhlé, ty cykly. Otevřít, natáhnout se pro ručník, osušit obličej, vystrčit jednu nohu z koutu. Druhá noha. Přechod k zrcadlu. Setřít z něj páru. Zaboří hlavu do froté látky. Dnes ještě poslouží, ale hned jakmile dokončí svou sušící misi, poputuje do fronty na vyprání.

Vyjde.

Něco je jinak. Špatně. Nedošlápl. Noha mu zůstala viset pár centimetrů nad zemí. Mžourá pod sebe. Snaží se racionálně vysvětlit divný pocit, který se mu usadil vzadu v hlavě. V nahromaděném množství páry není schopný rozeznat, jestli to, co ho tak vyděsilo, je opravdové, nebo jen přelud zapříčiněný únavou, ale je to tak intenzivní.

Pára je hustá, mokrá a lepí se mu na řasy. Přivírá víčka. Zaostřuje. Zná každou píď téhle místnosti. Každou vyhřezlou spáru. Ví o té prasklé dlaždici u dveří. Ale to, co se právě odehrálo pod jeho chodidlem, sem nepatří. Přísahal by, že šlápl na vlhkou žínku. Kdyby ji pár minut předtím neviděl v rohu sprchového koutu. Nehybně ležící.

Snažil se vybalancovat. Stát na jedné mokré noze není příjemná záležitost, ale všechny instinkty křičí, ať se ani nehne. Bolest v lýtku ho začíná dobíhat. Vnitřní hlas je ale neoblomný. Jednou rukou se přidrží rámu sprchového koutu. Noha se ve vzduchu lehce narovnává v koleni. Strach mu nedovolí vyjít. Rozhodne se místo pod sebou nahmatat jen špičkou palce. Narazí na obložení. Což je ještě strašnější, než si mohl představit. Jestli se mu to nezdálo a něco tam doopravdy bylo, tak teď je to pryč. Opět pokrčí nohu. Pára ustoupila jen o kousek. Stále nedokáže pořádně zaostřit. Projíždí pohledem zem.

„Do prdele, kurva!“ byl poslední výkřik, který se mu vydral z hrdla chvíli předtím, než sebou odskočil dozadu a poslal svá záda vstříc mokré zdi. Bylo to chvíli předtím, než zahlédl ten oslizlý, šedě zbarvený kožich. Ty černé tečky očí pozorující ho zpoza prádelního koše. Zvednutou hlavičku snažící se čenichem lokalizovat okolí.

Zprudka zavřel dveře. Při prudkém pohybu vzad si narazil záda a prvotní bolest mu projíždí tělem. Nedokáže si racionálně srovnat myšlenky. Zkroucený a pomlácený sedí na vaničce. V rukou žmoulá ručník.

Myš, krysa, potkan nebo bůhvíco je v jeho koupelně. Nechutně urousané něco. Otázka v jeho hlavě: jak? Zůstane viset ve vzduchu, když se o pozornost přihlásí záchod. Duté kloktání v keramice. A ten zvuk prostoupí koupelnu jako nehet škrábající po školní tabuli. Prvotní zděšení a šok ustupují. Racionalita si razí cestu k ovládání jeho hlavy. Situace je problém, ale není neřešitelný. Jeden zatoulaný, zmatený hlodavec, kterého stejně jako Hanuše donutila sbíječka opustit klidné hnízdo a hledat útočiště v koupelně. Nepřišel ho sem sežrat, ale schovat se. Určitě je z nastalé situace stejně vystrašený jako on sám. Jeden hlodavec je řešitelný problém.

Potěžkal ručník. Mohlo by to stačit, pokud se mu podaří přesně zasáhnout cíl. Přimáčkne tu malou bestii k podlaze. Pár kilo váhy udrží potkana od jeho nahého těla. Není to nejlepší plán, ale za současných okolností mu stejně jiný nezbývá. Nakloní se. Špička nosu se skoro dotkne plastových dveří. Pára o něco ustoupila. Dívá se směrem ke koši. Tmavý stín se nepohnul z místa. Pragmatik v jeho hlavě ví, že má jeden pokus. Jeden dobrý hod. Gumové těsnění zavrzá v kolejničce tak opatrně, jak jen může. Stejně se ozve zaskřípání, které naplní místnost. Přestane. Nakoukne mezerou. Další pomalé otevírání. Potkan sedí na svém místě. Kožich v barvě šedi nasáklý vodou. Na malou chvíli se mu zdá, že se jejich pohledy setkaly. Poslední fáze plánu. Lehce zatáhnout, otevřít dokořán a hodit. Dvířka v kolejnici dojedou na svůj doraz. Nádech, výdech. Do tohohle momentu vše vycházelo. Do momentu, kdy se potkan na zemi lekl a zaběhl za koš. Ale nelekl se jeho. Podobný, ale na první pohled mohutnější hlodavec se přiřítil od záchodové mísy a začal si nárokovat své nově objevené území.

Už tam byli dva.

Zalezl zpátky do svého úkrytu tak rychle, že skřípot zněl jako kvílení brzd. Panika. Zrychlené dýchání v kombinaci s prokřehnutím celého těla. Právě se dostal do bodu, kdy starý plán nebude fungovat a na nový je moc vystresovaný.

„Blub.“

Toaleta vydá starý známý zvuk. Když se tím směrem zadívá, zaujme ho, co vidí, a zároveň posune jeho míru vyděšení na úroveň hraničící s infarktem. Kmitající tmavá šmouha na okraji mísy. Vylézá ven, další se připojuje k párty. Brána do střev země, do tmy, plísně, zápachu. Je otevřená dokořán a zve další a další návštěvníky.

Místnost jako by se chvěla strachem. Rytmické dunění prochází skrze stěny. Na ulici se rozeznělo dunění. Sbíječka se stala pumpou, která k němu pumpuje další a další hnus. Přílivová vlna srsti a drápů čeká, až zaplaví jeho koupelnu. Představí si masu menších i větších těl. Namačkáni jeden přes druhého. Píští, hryžou se ve snaze uprchnout. Jdou za tím pověstným světlem na konci tunelu. Přímo sem k němu. Desítky, stovky vyděšených, vzteklých, hladových potkanů.

„Já tady umřu!“ první myšlenka, která mu proletí hlavou. Byl si vědom, že jestli nezačne jednat a o něco se nepokusí, opravdu tu zemře. A nikdo nikdy nenajde jeho tělo. Stane se potravou, příležitostným úkrytem. Budou hodovat na jeho mase, jeho kůži. Pít jeho krev. Rozhlédne se okolo sebe. Sprchový gel, žínka. Nic, co by mohlo sloužit jako zbraň.

Ručník.

Sevře ledovou nasáklou látku v ruce. Kdyby se mu podařilo vyklonit, mohl by těch několik kilo váhy použít jako závaží. Nikdy na to nemyslel, ale najednou si uvědomil, že prkénko záchodu je o několik centimetrů nad splachovací nádobou. Použít váhu ručníku. Zaklapnout. Zapne sprchu. Vlažnou vodou střídavě zahřívá své tělo a zároveň cítí, jak mu látka těžkne v ruce. Podklouzne, když se snaží natáhnout pro lepší výhled. Svůj plán musí uskutečnit vrchem. Vyhoupnout se přes vršek své umělohmotné klece. Sprchový kout se podlamuje pod jeho vahou. Cítí praskání plastu. Natáhne se tak, jako nikdy v životě. I přes bolest zad, která mu tepe celým jeho nahým, zmrzlým tělem. Hlava se dostane nad rám. Naskytne se mu pohled na místnost. Analyzuje situaci.

Ratata. Pauza. Ratata.

Koupelna se otřásá do rytmu. Pod několikakilovou vahou ručníku cítí, jak se mu každý sval v rameni napíná. Tvář se mu křiví do směšné grimasy. Ví, že má jeden pokus. Pokud se mu to nepodaří, ztratí jedinou zbraň a klíč od uzavření pekelné brány. Není kam couvnout, není na co čekat. Teď. Má pocit, že si musí zlomit ruku, jak ho do ní hrana sprchového koutu tlačí. Nohy se mu smýkají ve vaničce. Stěží drží balanc. Špička ručníku se opře o hranu prkénka. Malinko s ním pohne. Naděje. Jen v klidu a žádnou chybu. Kost jako by se mu snažila dostat ven z ruky. Nekřičí. I kdyby si vyřval plíce a spálil hlasivky, nikdo ho neuslyší. Stojí na špičkách prstů u nohou.

Sevření povolí.

Už by to déle nevydržel. Zhroutil se do sprchy. Už tak bolavá záda dostala další nálož. Při pádu se uhodil do hlavy. A byl si dost jistý, že si nalomil žebro. Neviděl tedy, jak ručník zaklapl víko. Neslyšel to slastné mlasknutí, když froté přetlačilo umělou hmotu. Pískání v uších. Příjemný pocit tepla vzadu na hlavě. Neomdlel, ale probraný není. Svět okolo něj se proměnil v zaseknutý film v promítačce. Zrní, šustí, třepe se.

Ratata. Pauza. Ratata.

Stejný hluk, který ho probral do nejhoršího rána, mu teď pomáhá zpět do přítomnosti. Pokusí se vstát. Každý pohyb bolí. Příjemné teplo na hlavě se mění v bušení malých kladívek do mozku. Nevidí krev, která mu stéká k uchu, ale cítí její lepkavou horkost.

Zvláštní, na co myslí člověk bojující o holé přežití. Žádné modlitby. Možná je to tou ranou do hlavy, možná naprostým zoufalstvím, ale jediná věc, která se mu honí otřesenou lebkou, je cigareta. Živě vidí červená Marlbora čekající na něj na balkoně. Cítí, jak dopřeje dávku kouře plicím, na které tlačí prasklé žebro.

Vůni tabáku přebije závan reality. Stoka. Hanuš cítí pach zatuchliny a stojaté vody. Připomíná to smrad vlhkého sklepa. Zaštípe ho v nose a definitivně probere.

Prsty zaryje do plastu, až mu zbělají klouby. S velkou námahou se postaví. Nahý, zmrzlý, pomlácený. Rozhodnutý. Neumře v téhle sprše jako nějaká zapomenutá rocková hvězda.

Zavrávorá. Cítí horkou krev, jak mu po studených zádech kreslí čáry. Bodání v boku je jako nůž. Potřebuje vědět, co je za stěnou, ale na další vyhoupnutí nemá sílu. Pootevřenými dveřmi kontroluje situaci. Poslední známá skutečnost: tři potkani. Teď si není jistý, ale je mu to jedno. Chce ven.

Otevře dokořán. Skřípění plastu v kolejničkách už neřeší. Dusot z ulice buší v koupelně. Opatrný krok. Pára ustoupila. Vstřebala se do obložení a vytvořila na jeho povrchu kluzkou vrstvu, která pod Hanušovýma nohama působí jako sliz. Koupelna je chladná. Bojové pole dva a půl metru na dva a půl metru. Je mimo kout. Odhalený, nechráněný. Nejistý krok. Ručník leží jako těžká hrouda na záchodě. Pleskání chodidel o mokré kachličky ho fyzicky bolí.

Práce venku náhle ustane. Ticho je ohlušující. Slyší jen tlukot vlastního srdce ve spáncích a kapání kohoutku. Je na půli cesty. Stačí jen stisknout kliku. Výpad. Mokré, vystrašené zvíře mu zakousne tesáky hluboko do achilovky.

Hanuš vyjekne.

Další zahryznutí. A další. Hlodavec přestal hrát podle pravidel přírody. Přestal se krčit v koutě a zaútočil. Visí mu na noze, kouše, škrábe. Hanuš se ho snaží setřást, kope nohou, ale sevření nepovoluje. Naopak. Škrábání drápků o skleněnou poličku. I druhý potkan si jde pro svůj kus. Odraz. Skok. Útok na krk. Hanuš padá. Jehličky v kůži jsou pevně zakousnuté. Kachličková podlaha se mění v nechutný koktejl krve, vody a mýdla. Nahý muž sebou škube, skučí. Tepna na krku vydala horkou tekutinu. Smýká sebou jako želva převrácená na záda, které zároveň někdo šlape na břicho.

Hysterický strach odpálí v těle adrenalin. Hanuš pravou rukou sevře potkana, který se mu krmí na šíji. Slizké, chundelaté tělo zapíská. Zběsile trhá hlavou. Hanuš drží, dokud s ním vší silou nemrskne proti zdi. Křupnutí. Šedá šmouha s přeraženou páteří se škube na zemi, piští ve vysokém tónu.

Ten druhý na noze ani nepostřehl, že přišel o druha. Dál si užívá hostinu. Hanušovi se podaří využít jeho nenasytnou nepozornost. Popadne ho za spodní část těla a jedním švihem mu rozrazí lebku o kraj sprchového koutu. Ostrá hrana mu skoro oddělila hlavu od zbytku třepotajícího se tělíčka.

Ranní slunce nabývá na síle, tak jak to slunce v létě umí. V jeho paprscích svět vypadá veseleji, přívětivěji. Je to svět, kde nevadí, že v osm hodin ráno stojíte uprostřed ulice s těžkou sbíječkou v rukách a lámete asfalt. Dělník zastavil stroj. Zadíval se na řadu svých kolegů. Každý z nich se díval jedním směrem. Veškerá činnost se zastavila. Zahleděl se do míst, která je zaujala. Na balkoně v přízemí stál muž. Od pasu nahoru nahý. Cigaretový kouř se mu vznášel kolem zakrvácené, mokré hlavy. Škrábance a podlitiny na viditelných částech těla jako by nevnímal. Opřený o parapet si vychutnával cigaretu. Šlukoval a vydechoval s labužnickým pohledem. V paprscích letního slunce stál, kouřil a přemýšlel, jestli bude lepší sehnat si doktora, nebo se vrátit dovnitř a vyřídit i posledního nezvaného návštěvníka.

***