Postradatelný

              Déšť nepřestával bubnovat na střechu mého domu ani okenních skel. To monotónní, a přesto chaotické klepání mě uspávalo. Byl to ten typický podzimní den. Chladná sobota, kdy je vzduch cítit zimou a šedé nebe, jako by zapomnělo, jak vypadají sluneční paprsky. Ale mě to nevadilo. Byl to jeden z těch víkendů, u kterého jsem nemusel litovat promrhaného času. Stačilo se jen choulit v teple domova.

              Vždycky jsem měl rád nadpřirozeno. Hltal nejrůznější hororové příběhy, a dokonce jsem v této oblasti i bádal – pokud to tak můžu ve vši skromnosti říct. Podivný koníček ne tak úplně divného muže. Žil jsem sám a podobné dny mou vášeň ještě podněcovaly. Udělal jsem si to ráno už druhou kávu a rozhodl se vzít si jí k počítači. Lehce mě přitom zamrazilo v zádech. Věděl jsem, že stránky, které navštívím jsou… no.. zkrátka nikdo soudný by na ně chodit neměl. Jenže hledat něco divného musíte na ještě divnějších místech. Na mém monitoru se rozlilo temné pozadí dark webu…

              „Každá kultura pro něj měla jiné jméno. V náboženství se objevoval jako zlý duch, démon nebo jeden z bohů. Dlouhý čas badatelé předpokládali, že se jedná o rozdílné bytosti. Pak by zřejmě nebyl ničím zajímavý. Jen další „tvor“ v bohaté mytologii desítek národů. Jenže teď mám důvod si myslet, že lidi po celém světě, tisíce let trýzní jedna a ta samá bytost.“

              Moje oči hladově četly každé slovo toho textu. Autor byl samozřejmě anonymní, alespoň pokud se někdo nejmenuje šeptajíchledajíc666. Prostě další podivín na dark webu. Ale jeho příspěvek mě zatím posunul nejdál. Už několik měsíců pátrám v archivech, zpravodajství i v knihách. Snažím se zdokumentovat příběh jedné temné bytosti. Těch novinových titulků…

BRUTÁLNÍ VRAŽDY NEUSTÁVAJÍ. BERLÍN OBCHÁZÍ STRACH.

V NOCI NEVYCHÁZEJTE! ŽÁDÁ OBČANY ŠESTÝ OKRSEK NYPD. NÁSILNÍK STÁLE UNIKÁ.

NIKDO NEPŘEŽIL. KOMUNITA MORMONŮ PROSÍ O POMOC.

LITEVSKÁ POLICIE ODLOŽILA PŘÍPAD „VYVRAŽDĚNÉ DODÁVKY“. NAJDOU POZŮSTALÍ SPRAVEDLNOST?

TÁNÍ SNĚHU ODHALILO ZOHAVENÉ POZŮSTATKY. ALJAŠKA JE V ŠOKU!

MOSKVA ODTAJNILA DOKUMENTY ZE SSSR. STOVKY MRTVÝCH V OBCI NA URALU PRAVDĚPODOBNĚ ZEMŘELI STEJNOU RUKOU!

              Mám jich ještě mnohem víc. K tomu i archivované rádiové a televizní reportáže. Média v různém čase, po celém světě popisují otřesné násilí. Oběti našli v (h)různém stavu. Všechny ale spojovala jedna věc. Chyběl jim poslední článek malíčku. Skládal jsem příběh, skoro jako policista jsem sestavoval popis vraha. Až dark web mi ale přinesl aspoň část odpovědí. Sám sebe jsem proklínal, že jsem na něm nezačal pátrat už dávno. Toho dne jsem na těchto stránkách brouzdal poprvé.

             „Jsem bytostně přesvědčený, že chybějící poslední článek malíčku je stopa, která nás vede jen k jedné bytosti. Říkám jí prostě sběrač. Prastará indiánská legenda vypráví příběh o muži, který upsal svou duši něčemu temnému. Toužil po nesmrtelnosti a tu dostal. Zapomněl si ale říct o věčné mládí. Jeho tělo zestárlo a pak se začalo rozkládat. Jenže smrt si pro něj nepřišla. Pronásledován touhou se ze smlouvy vyvázat, kráčí napříč časem, státy i kulturami. Jenže jak smlouvu podepsal? Vlastní krví otiskem svého malíčku. Když ten jeho dávno uhnil, hledá náhradní."

             Bylo to tak bizarní, ale dávalo to smyl. Muž, který nemůže zemřít, a tak musí zůstat ve svém rozloženém těle. Ty hnijící cáry masa, je to poslední z jeho života, co musí odolávat času s ním. Protože on nesmí zemřít.

             Bolestivě jsem se na židli protáhnul. Tu únavu dnešního dne mi nepomohly setřást ani dvě kávy. Vstal jsem od počítače a vyšel ven na verandu. Déšť se zmírnil. Přešel jen ve vytrvalé mrholení. „Měl bych vybrat poštovní schránku.“ Napadlo mě, i když se mi k ní po promáčené cestičce mé zahrady vůbec nechtělo. Drobné kapky nepříjemně studily a já rychlým pohybem ze schránky vytáhl štos letáků. Vrátil se do domu, hodil je na konferenční stolek a šel si uvařit další kávu.

             Den se pomalu přehoupnul v pozdní odpoledne a já začal po jednom letáky házet do koše. Tehdy jsem to našel. Mezi barevnými reklamními tiskovinami byla obálka. Obyčejná, z hnědého papíru. Bez odesilatele, jen s mým jménem. Vypadalo, jako psané na psacím stroji.

             Zamrazilo mě. Jen srdce mi tlouklo a můj žaludek jako by náhle sevřela chladná ruka. V obálce byly fotky. Hned několik ale všechny zachytávaly mě. Ta první byla z rána, kdy jsem vynášel smetí do popelnice u cesty, další o něco později. Kdokoli ji fotil, musel stát na mé zahradě, aby zachytil mě, jak si vařím kávu. Třetí snímek byl ještě horší! Seděl jsem na něm čelem k počítači. Ten člověk musel stát za mnou uvnitř domu! Třásly se mi ruce, jak jsem otáčel malým lístečkem, jedinou zprávou, která byla k fotkám přiložená. Strojovým písmem tam stálo:

On ví, že po něm pátráš. A ty víš co chce. Raději mu to dej. A pak už nikdy nechoď na dark web.

 Podíval jsem se na kuchyňský nůž. Malíček se mi najednou zdál…postradatelný.