Historie rodu Klouzačů

Anotace: Posledně jsme jeli z chaty a jak jsem tak koukala na tu spoustu střech okolo, napadlo mě, že by se po nich dalo dobře klouzat...:o)) Tentokrát opravdu trhlotina nebetyčná...

Odjakživa jsme se klouzali. Táta i děda byli v oboru moc dobří, ale já jsem začal s klouzáním v osmdesátých letech a ta střechám rozhodně nepřála. Každá novostavba, která vyrostla, připomínala krychli a o pořádném sklonu si každý Klouzač mohl nechat jenom zdát.

Tradice našeho rodu Klouzačů se datuje až do středověku. První záznamy z rodového stromu hovoří o mém prapředku Otepovi, který začínal s klouzáním na obyčejných střechách chudiny, pokrytých slaměnými snopy. Jistě si dovedete představit, že takový skluz nebyl příliš pohodlný a jeho účastník si vybíral seno z pozadí ještě další týden. V sedmnáctém století přišly do módy šindele a došky a ty, bohužel, zapříčinily velký úbytek nás, Klouzačů. Spousta předků přišla o život, poté co se jim zanítily rány, způsobené třískami zaseklými do pozadí. Než se vynalezla řádná kalhotová izolace, bylo pozdě. Ztratili jsme tehdy velkou část větve Šindelků a Doškounů. Antibiotika byla vynalezena až mnohem později, stejně jako hladké plechové střechy.

Příchod břidlice znamenal zásadní revoluci v celé historii Klouzačů. Zatímco do té doby provozovali řemeslo zejména starší a moudří mužové, otcové rodin, nyní se do popředí dostali mnohem akčnější a riziko milující mladíci. S opovržením hleděli na své opatrné táty, kteří se při pomalé jízdě pracně odráželi rukama a objevili spoustu druhů prostředků, které břidlici zvlhčily, skluznily a učinili z ní skutečně adrenalinový povrch. Tyto lubrikanty - jak je tehdy pojmenovali - se v určitých modifikacích používají dodnes. Klouzání se z pochopitelných důvodů vždy provádělo v noci, ale od dob břidlicových střech také zásadně po dešti. V roce 1792 se začátkem listopadu konalo první Mistrovství Břidláčů a časem dvacet jedna sekunda za skluz věže Dolnolhoteckého kostela, vyhrál syn starého Břidličky, Břidlouš. Tak z toho zpychl, že své staré rodiče opustil a těm nezbylo, než se jít klouzat.

Do druhé poloviny dvacátého století se datuje nástup Kostrčářů. Souvisí s rozvojem betonových a pálených tašek a také plechových krytin, kopírujících jejich tvar.
Takto vznikl styl „Drnc-drnc“. Zatímco betonové tašky a bonský šindel sjížděli tzv. Šmirglaři, (pojmenováni podle způsobu působení materiálu na zadní část těla), ti, kteří upřednostňovali plechové krytiny s plastovým povrchem či bez něj, si ze stejných důvodů říkali Ohnivci. Většinou sjížděli pouze ty plechové střechy, na které navazoval rybník, aby případné popáleniny mohly být okamžitě zchlazeny. Eternitáři oproti tomu upřednostňovali nedrncavý styl a šetřili tak své páteřní obratle. Stávali se také díky azbestovému eternitu zcela nehořlaví.

Správného Klouzače poznáte podle rozpáraného zadního kalhotového švu. To je důsledek umísťování sněholamů na spodní část střechy. V zimě se z těchto důvodů nekloužeme vůbec, protože ony nenápadné věcičky jsou díky sněhové pokrývce zcela neviditelné. Ve vysokém sněhu se také špatně klouže a navíc, i když taje, stejně na nás číhají pod zbytky sněhu nemilá překvapení. Umrzlí ptáci a hlavně mastné komínové saze, které jsou z oděvu téměř neodstranitelné.

Jak jsem již řekl, za doby mých začátků jsme díky rovným střechám byli nuceni hledat náhradní aktivity. Část z nás se zaměřila na svahy sjezdovek, ze kterých se vyvinul rod Rolbáků a druhá část se soustřeďovala na klouzání po nenakloněných plochách. To bylo ovšem podmíněno dobrou klouzavostí materiálu a také tím, že vás byl někdo ochoten tahat. Z tohoto typu skluzu se vyvinuli Kluzišťáři. Poslední roky se ale specializujeme na něco opravdu epesního. Můžu vám říct, že takovou publicitu, jako máme teď jsme ještě neměli.

Jako tým pracujeme každé léto, posledních pět let, ve složení tři Tahači a tři Klouzači. Podmínkou je, že minimálně jeden člen musí mít výtvarné nadání. Kromě malování, náš umělec, také velmi dobře hraje na skluzavku a skládá árie. Předem připraví profesionálně propracovaný plánek skluzu. Večer, po dešti, si navlečeme speciální žlutavé neoprénové oblečky, abychom zapadli do prostředí a stali se tak téměř neviditelnými a navlečeme si holinky s dvojnásobnou chodidlovou plochou, něco jako sněžnice. Jsou totiž velmi šetrné k materiálu, na který došlapujeme. Když jsme dokonale připraveni, vydáme se do terénu.
…………….
Večerní zprávy:

„V noci ze soboty na neděli se na poli, poblíž města Velká Kroupa, objevily neuvěřitelné ornamenty. Víme, že téměř pravidelně se u nás posledních několik let záhadně zjevují kruhy v obilí. Těmto úkazům vždy předchází silný déšť, případně bouřka a nikdy není ani jedno obilné stéblo zlomeno, ale pouze pečlivě ohnuto. Nyní byl dokonce nalezen ornament ve tvaru houslového klíče, jak je patrné z leteckého záběru a na poli ve vedlejším městě dokonce obilí polehlo do neuvěřitelně složitého a precizního tvaru notového záznamu zcela neznámé melodie. Tento úkaz nedokážeme logicky vysvětlit a nemohl být proveden lidskou rukou. Množí se názory, že ornamenty jsou dílem mimozemské civilizace. Našli se dokonce i svědci, kteří tvrdí, že viděli v noci na poli žlutavé hemžení, kterému předcházel silný vítr. O vývoji situace vás budeme i nadále informovat. Daniel Šamánek, televize NOVA.“
………..

Prý, ufoni…
Houby s voctem… Ufaři!