Viděno zezadu

Viděno zezadu

Anotace: Nebýt první není někdy prohra.

„Že Renda vypadá na tom kole zezadu docela hubeně“, zeptal se můj kamarád Jirka u druhého piva v hospodě „Za Vodou“, mé nové slečny, kterou jsem pozval na společný kolovýlet.

Chtěl tím asi rozptýlit její zjevné rozčarování z mých fyzických proporcí. Chtěl jí asi říci, že jsem sice tlustý, ale ne zas tak moc. Chtěl jí asi ujistit, že nejsem žádný prdeláč, že mám jenom malinko větší pupek, dvě brady, ale jinak, že pevně stojím na svých svalnatých a docela pohledných štíhlých nohou. Zkrátka pokusil se ze mně udělat vysokého, štíhlého blondýna.

„Nevím, nemohu to posoudit.“ Odpověděla a na vysvětlenou dodala.
„Já ho zezadu neviděla. Museli jsme na něj přece pořád čekat.“

Já jsem mezitím funěl slitý potem do posledního kopce před hospodou a v duchu si nadával. „Ty prase jedno vyžraný, netrénovaný.“

Na kopci jsem ze sebe vykašlal zbytky ranních Camelek a s cyklistickým úsměvem a muškou mezi zuby se moje tonáž přeřítila kolem mlaďoučkých cyklistek. „Fííí, to je prcinka holky“, zaznělo pochvalně, když se kolem nich mihla moje zadnice obtažená v cyklistických elasťácích. Zezadu jsem fakt vypadal dobře.

Konečně jsem slezl před hospodou z kola a opřel je o plot restaurační zahrádky. Bolela mě prdel. Bolelo mě úplně všechno. Lehce jsem se podlomil v kolenou. Z hlavy jsem si okamžitě sundal helmu, abych si zase nemusel vyslechnout Jirkovu ironickou poznámku, že jsem vyloženě čepicový typ.

Mezitím už vedle mně parkovaly kola mladé předjeté cyklistky. Uviděly mě poprvé z profilu a ještě ke všemu mě přistihly zrovna v okamžiku, kdy jsem si jednou rukou přehazoval šulínka z jedné strany na druhou. Vybuchly v nekontrolovatelný řehot. „Ty vado to je teda gól.“ zaslechl jsem poznámku jedné z nich.

„Neměl jsem si to elastické, obtažené, drahé, reklamami popsané, reflexně zelené, značkové, cyklistické tričko brát,“ nadával jsem si. Vypadám v tom oblečení zřejmě příliš excentricko aerodynamicky.

„Čéče, kde se londáš, já už mám druhý pivo.“ Volal na mě přes celou zahrádku Jirka.
„Se mi zamotal řetěz do zadního kola, nějak mi blbne přehazovačka,“ zalhal jsem a konečně dosedl na židli.

„Není to náhodou tou tloušťkou, asi nemáš žádnou fyzičku.“ Rýpla do mně moje nová slečna. Snažil jsem se situaci odlehčit humorem a kontroval, „kdybys sebou musela do těch kopců vláčet takovou hmotnost jako já, tak tady na tebe budeme čekat do vánoc. Vždyť na tom kole vezu prakticky ještě jednoho člověka.“ Dle jejího slabého úsměšku ve tváři jsem pochopil, že vtípek příliš nezabral.

„Dvě dvanáctky“, zavolal jsem na kolem jdoucího pívonoše a jazyk se mi znovu přilepil na patro.
„Já už nechci,“ řekl Jirka.
„Však jsem ti nic neobjednal. Jedno je na žízeň a druhý je taky na žízeň.“ Vtipkoval jsem s hranou bohulibostí.

“Pak nemáš mít takovou vampnu, když pořád chlemtáš to pivo. Máme před sebou ještě dvacet kiláků, tak se tady prosím tě nezrumpluj.“ Poučoval Jiří, neboť mě velmi dobře znal. Zřejmě tušil, že bych nejraději tento peloton opustil a opil se žalem nad svou potupou do bezvědomí. Měl pravdu, chvíli jsem skutečně uvažoval o tom, že si píchnu kolo, abych nemusel v této vyjížďce nadále pokračovat.

Moje nová slečna měla o padesát kilo méně než já a byla lehčí i o dvacet let. Uvědomil jsem si, že jsem si s uspořádaným kolovýletem dost naběhl. Chtěl jsem této mladé krasavici inteligentní ukázat, jak kladný vztah mám ke sportu a samozřejmě se to obrátilo proti mně. Cítil jsem se hůř, než kdybych před ní stál v kuchyni celý nahý a na nohou měl jen své oblíbené černé ponožky. Dosud mě znala jako seriozního muže a viděla mě oblečeného pouze v oblecích šitých na míru, které mé proporce sice dávaly tušit, ale nezdůrazňovaly je. Spíše je skrývaly. Zatímco elastické cyklistické prádélko…

„Jsem úžasný kretén.“

Připadal jsem si, jako můj dobře živený dědeček, který byl v mládí vynikajícím gymnastou a chtěl nám ve svých šestasedmdesáti letech předvést na prádelním klepači, jak má vypadat správný veletoč. Když ani nedoskočil na trubku, nechápavě poznamenal, „vždyť jsem to ještě onehdá dělal.“ Dědo to onehdá bylo před padesáti léty.

Ano, před dvaceti lety bych tu na ně čekal já a to nejmíň hodinu.

„Tak dopij to a valíme, valíme.“ Honil mě Jirka. Dopil jsem pivo na ex a zaplatil.

Když jsme nasedali na kola, všiml jsem si v obličeji sarkastického výrazu mé nové slečny, která se na mě otočila a zavtipkovala „…a šlapej, šlapej ať si tě můžu prohlédnout taky zezadu.“

Když jsme dojeli pod kopec s 12% stoupáním, přijela těsně ke mně a špitla mi do ucha. „Když budeš nahoře první sportovče, tak se s tebou dneska vyspím.“ Lehce šlápla do pedálů a začala se ode mně pomaličku vzdalovat. Byla si jista svým vítězstvím.

To co mi řekla, byla ta nejstrašnější urážka. To bylo něco na mou ješitnost. Ženy vůbec podceňují mužskou ješitnost a jejich vůli po vítězství, ženy vůbec podceňují muže. Ženy vůbec dnes říkají věci, které by jejich maminky na základě rad svých maminek nikdy nevypustily z úst. Uraženě jsem se postavil do šlapátek, přehodil na lehčí převod a byl připraven k boji. „Já ti ukážu ty malá potvoro.“ Ke správné motivaci jsem si ještě přidal: „Moje břicho ti vadí, ale moje peníze asi ne, končím s tebou má milá mladá ambiciózní kočičko, na tvoje vnady se můžu vykašlat“ a začal ji stíhat.

Ve čtvrtině kopce se ohlédla a zjistila, že jsem těsně za ní. Zděšeně začala šlapat, jako o život. Přidal jsem, mé tělo úpělo únavou, do lýtek jsem začal dostávat křeče, nedbal jsem však bolesti, hekal, funěl, a vložil všechen svůj zbytek sil a energie do šlapátek. Jirka zůstal daleko za námi a řval na nás:

„Ježiši, co blázníte? Neblbni Rendo, vždyť tě švihne.“

V polovině kopce jsem ji předjel. Zahlédl jsem v jejich očích paniku.

„Tak jen si mě pořádně prohlédni zezadu holčičko,“ blesklo mi hlavou a byl jsem si již zcela jist svým triumfem.

Po dvaceti metrech mě předjela, a začala se mi pomalu vzdalovat. Nechtěl jsem to vzdát, nemůžu přece prohrát. To bych nepřežil.

Ve tříčtvrtině stoupání jsem pochopil, že jsem prohrál.

Byla těsně před vrcholem kopce. Do cíle ji zbývalo jen asi deset metrů.

Tak ona to vyhrála. S tím se nikdy nevyrovnám, zklamání bylo příliš bolestné. Ta potupa. Jsem prostě vyžrané, tlusté a staré prase. Můj pocit ponížení a prohry byl v tom okamžiku nesnesitelný.

Začala vítězně křižovat vozovku, zvedla jednu ruku nad hlavu, druhou se držela řidítek, otočila se na mě a s úsměvem v tváři mi chtěla něco říct…

V tom se přes horizont přehouplo velmi rychle jedoucí auto.

Byla na místě mrtvá.
Autor Rendy, 26.08.2004
Přečteno 1376x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: KockaEvropska
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Skvělá povídka s hodně drsným koncem. Jako ze života.

19.11.2009 17:33:00 | KockaEvropskareagovat

Ty jooo, ten konecj e dost dobrej, nečekanej ;) je to fajnově napsaný ;)

06.06.2008 09:05:00 | czokiesreagovat

Tos mi neměl dělat já čekal, že mu steně dá jen ho chtěla vyburcovat a tak.No nedá se nic dělat holt to tak je.

01.01.2006 15:30:00 | umělec2reagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter