Trapasy

Anotace: Téma od kamarádky Verule. Její přítelkyně přišla ve svých 45 letech o práci. Toho běhání a "my vám zavoláme", to asi většina z nás zná. Až se konečně zdálo, že se na ní usmálo štěstí. Byla pozvána na prezentaci do "nóbl" firmy.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ráno nemohla dospat, jak byla nevózní a tak vstala už v pět hodin, přestože předvést se měla až v deset.

Času měla spousty, tak se pustila do gruntování bytu, aby jí to rychleji uteklo. Nakonec se do úklidu tak zabrala, že zapoměla na hodiny.

Když domyla nádobí, bicí hodiny začaly odbíjet sedm, osm, devět!!!!!

"Osm, devět, počítala si s hodinami, Ježkovy oči, ono je DEVĚT"!!!!!!
Chytaly jí mrákoty.

Nastal neskutečný chaos. Osprchovat se, namalovat, upravit si vlasy.

"Bože, co ještě?, abych na něco nezapoměla", horečně jí lítalo hlavou a hodiny nemilosrdně odtikávaly drahocenné minuty.

Obličej ušel, vlasy také, "tak honem, honem, ať nepřijdu pozdě", mumlala si vynervákovaná na nejvyšší míru.

Hodila na sebe dlouhý plášť, prolétla dveřmi jako uragán a vyběhla z domu.

Když přibíhala k autobusu, zvrkla se jí noha a na jejím krásném střevíci se nalomil vysoký podpatek.

"Do prdele!", zavyla zoufale, zula botu a vyškrabala se do BUSu.

"Co teď?", přemýšlela horečně, "takhle tam přeci nemohu" a po mejkapu se jí začaly koulet slzy jako hrachy.

Na zakoupení jiných bot však už čas nebyl. Hrabala v kabelce a našla tam náplast. Poslepovala podpatek ke střevíci, jak nejlépe uměla, aby v botkách mohla alespoň stát.

"Nu, nedá se nic dělat, dojdu tam bosa a střevíce si navléknu až tam", rozhodla se nešťastně.

Bosky doběhla před budovu. Nazula boty a pomaloučku došla ke dveřím, za které se měla jít ucházet o místo.
Jemně zaklepala.

Dveře se otevřely a v nich stál "nádherný, asi 45 letý muž".

"Dobrý den, pojďte dále, již na vás čekáme" řekl a se sympatickým úsměvem ji pozval dál.
Opatrně našlapujíc, vstoupila do kanceláře.

"Dovolíte", promluvil mile a pohybem naznačil, že jí chce sundat plášť.
"Prosím", odvětila s úsměvem, potěšená jeho pozorností.

Sundal jí plášť a s pusou otevřenou na ní zůstal zírat.

"Co je?", blesklo jí vyděšeně hlavou.
Koukla se na sebe a krve by se v ní nedořezal!

Stála tam, sice v nádherně krajkovém, ale spodním
prádle!

Chvíli na sebe vyděšeně zírali, ale pak se oba dali do smíchu.

Byl to opravdu velmi milý muž, který jí uklidnil, že nebude hodnotit její oblečení, ale její schopnosti.

Místo dostala, sympaťák se stal jejím manželem a dodnes vzpomínají s úsměvem na své neobvyklé seznámení.