Probdělá noc na chatě

Anotace: Vzpomínka na mého prvního manžela - Ríšu. Byla to má první láska. Měli jsme hodně společných koníčků a zálib. Jedna z nich byli psi.

Seznámili jsme se vlastně na cvičáku. Říkal svému psovi Hele a tak jsem se vždy otočila, jestli něco nechce.

Já měla fenu Německého ovčáka - Brixu a on psa - Bodo.
Protože moje fenka byla chovná, pořídili jsme si štěňátka. Do dvou měsíců byla rozebraná.

Jednoho pejska, jmenoval se Argo, si vzal náš společný kamarád Jirka. Strašlivě ho rozmazlil a tak byl Argo v roce vcelku nezvladatelný.

Jednou jsme byli s Ríšou a našimi psy na Živohošti, kde měli jeho rodiče na druhé straně zátoky postavenou malou chaloupku, spíš takový ten táborový stan s podlážkou.

Tak si takhle odpoledne v klídku pijeme kafíčko, psi spokojeně chrupají, když tu náhle obrovský rachot.

Ke břehu dorazila pramice, z ní vystřelil vzteky nepříčetný Argo a vrhl se na Boďáka.

Trvalo hodnou chvíli, než se nám je podařilo od sebe odtrhnout. ¨

Oběma jsme museli nasadit košíky a hlídat, aby se k sobě moc nepřiblížili. ¨

K večeru už byly naše týdenní zásoby alkoholu beznadějně vypité, neboť Standa s Jirkou byli dokonale bezední a stále velmi žízniví.

Rozhodli se, že se dopraví v pramici na druhou stranu a pro něco k pití dojdou.

Když jsem viděla, že Jirka chce jet bez Arga, hartusila jsem, ať si ho kouká vzít s sebou, že ho nebudu celý večer hlídat.

Znala jsem je totiž velmi dobře. Bylo mi jasné, že se hned tak nevrátí, jak čuchnou v hospodě k půllitru.
Ale Ríša, hrdina, prý jen ať ho tu nechá, že to zvládneme.

"Jak myslíš, budeš to ale muset zvládnout beze mě", řekla jsem Ríšovi naštvaně.
Když hoši odjeli a nevraceli se už několik hodin, chystala jsem se jít spát.

Ríša mezitím doplaval pro pramici, nalákal do ní Arga na kostkový cukr a jak na ní za ním vlezl, vyskočil na břeh a dlouhým bidlem jí odstrčil od břehu.
"Pucko, podívej se, jak jsem na něj vyzrál", chlubil se svým super nápadem.
"No, tos vymyslel opravdu pěkně, ale jak tu dlouho chceš s tím bidlem sedět?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"Neboj, kluci tu budou určitě každou chvíli", odpověděl s nadějí v hlase.
"Počkej tu se mnou na ně, nechoď ještě spát", škemral.
"Kdepak Ríšo, co sis nadrobil, to si spapej sám", odpověděla jsem mu zlomyslně, popřála dobrou noc a zalezla do chatky na kutě.

Ráno jsem vstala a koukám, Ríša vedle mě neleží. No jasně, jsem doma, pomyslela jsem si a vylezla ven. Samozřejmě!

Na břehu seděl, celý zničený, utahaný a ospalý Ríša, v ruce držel bidlo, kterým pravidelně po pár minutách odstrkával pramici od břehu.

Na pramici zle vrčel Argo a Bodo mu, ne méně vztekle, odpovídal ze břehu.

"Pánové" se vrátili kolem poledne, značně unavení a koukali, kde by se natáhli.

To už jsem si to ale vzala na starost sama.

Oba dva i s Argem jsem je převezla na druhou stranu řeky, tam jsem je pěkně všechny vyklopila na břeh, ať se vyspí jak chtějí.

Chudáčka Ríšu jsem uložila ke spaní do chatičky a zahrála a zazpívala mu ukolébaku "Synku můj malý už spi".