Návštěvnost
Jak jsem říkala,
Jak jsem říkala,
Mám malou sestřenici, je jí asi šest nebo osm, či zkrátka tak nějak, sotva vidí přes stůl ale jinak je vidět i slyšet vždy a všude.
Mám ji rád, ale ne u nás doma, jsem totiž starší člověk, něco málo přes dvacet a mám rád už svůj klid.
Tak tedy, je velice upovídaná, čímž se mimochodem, kromě kudrnatých vlasů podobá také svému otci a mému strýci. Ten také všechno ví a všemu rozumí, dovolíte-liž mi, uvedu příklad: jdeme nakupovat auto, však to každý známe, dělá se to obden a je to již zaběhnutá rutina. Normální člověk přijde do auto salonu, rozhlédne se a řekne: „Božínku, támhleto růžový autíčko je tak krásňoučký, to mi zabalte, hned si ho odnesu.“ Potom zaplatí a spokojeně odejde s autem v podpaží.
Ne tak náš strýc Bohouš. Ten také přijde do salonu, kriticky se rozhlédne a hned se začne vyptávat. Jak rychle jezdí, kde má motor, kolik má koní, když se dozví, že dvě stě, jenom tiše hvízdne a obhlíží auto jestli někde nekouká ocas nebo kopýtko koně, potom se ještě zeptá, kolik toho sežerou a po odpovědi, že sedm litrů na sto kilometrů jenom zakroutí hlavou, pak ještě vyzvídá, kde je diferenciál, co je to lambda sonda, jestli to má jednu nebo dvě spojky, volant vlevo či vpravo a jestli tam dávají ty nálepky s nápisy: „Nekupujte zmetky jinde, když je můžete koupit u nás.“
Při tomto klábosení uteče prví, třetí a pátá hodina až je šest večer a strýc je se všemi úctami vykopnut z obchodu, aniž by vůbec něco koupil.
To by bylo takové krátké seznámení s mým milým příbuzným, ale abych neodbočoval od své malé sestřenice, ona má strašně ráda zvířata, jeden by řekl, že je skoro miluje. Ostatně, když nad tím takhle přemýšlím, i to zdědila po svém mužském rodiči, ten má rád spoustu věcí, třeba – králíky, fotbal, kočky, hokej, kanadského bobra dvouzubého a hlavně psa.
Jeho láska k tomuto zvířeti šla s ním až za hrob, když chcípnul (pes), odborně ho vyšetřil, kouknul mu do očí, fouknul do ucha (vřele doporučuji dělat spícím kočkám, podobné salto jinde neuvidíte) a následně jej pietně zabalil do nedělních novin a uložil do hrobu vyzdobeného nehašeným vápnem. Po zasypání přišel do čela hrobu dřevěný křížek se jménem tohoto hrdinného psa - Lovka. Následně každý dvě minuty povinně brečel.
Jak už jsem tedy několikrát napsal, mám malou a chytrou sestřenici, co má ráda zvířátka, hlavně malá, třeba koťátka, když si jednou na jedno nečekaně sedla, tak mu div údivem nevypadly oči z důlků,jak je vyvalovalo. Nebo, to bylo dříve, ledva odrostla z dupaček. Zmocnila se koťátka (opět) a než jsme se všicky nadáli, šup, už bylo ve ždímačce, a to ho prosím před tím ani neprala ani nevyvářela a už se točilo a točilo... Zkrátka a dobře rotovalo tak dlouho, dokud do koupelny nepřišla babička a spěšně jej nevytáhla. Kotě pak chvíli chodilo po zadních a opíralo se o hlavu, potom upadlo, zvedlo se, poblinkalo, znovu upadlo a usnulo. Když se pak babička ptala, co ji to proboha napadlo, odpověděla ona tím bezelstným hláskem a s očima jasně říkajícíma já to nebyla: „Já jsem jenom chtěla vyztoušet jestli se tomu totátku bude točit hlavicta.“ Takhle to tedy máte s dětma.
No a dneska má křečka džungarského, kdybyste někdo nevěděli, co to je pak je to myš, která smrdí jako stádo prasat (zvlášť pokud se mu nemění piliny) a dupe jako slon (obvzvlášť v noci a při televizi).
O prázdninách byli oba u nás, ona i on, ona protože jsme její příbuzní a on protože bez ní nemůže být a za hlubokých nocí pro svoji paničku střídavě brečí a okusuje mrkev, podle toho zda ho zrovna přepadl smutek či hlad.
Tak jsou tady tedy oba. A aby toho neštěstí nebylo málo, byl křeček najednou v pytli, nebo spíše fuč, volali jsme ho jménem rodovým i druhovým, ale neslyšel.
Potuloval se nám po baráku po tři dny, přičemž byl spatřen v ponožkách, viděn u ledničky a objeven u počítače jak likviduje CD se seriálem „Křeček v noční košili.“ Čtvrtého dne ráno kolem čtvrt na pět, nás všechny probudil výkřik: “Juchůů, tady jsi Pindíku.“
Tak se jmenoval.
Všichni jsme se seběhli podívat a Janička nám vypravovala: „Jdu takhle na záchod, protože jsem se já vzbudila a chtělo se mi čůrat, tak jsem šla a na záchodě jsem uviděla svýho Pindíka, koukal na mě a já na něj taky koukala. Tak jsem mu řekla: Co na mě tak koukáš? A v hlavě jsem si povídala: Co na mě tak kouká? A potom jsem mu zase říkala: Kde jsi se celou tu dobu toulal ty jeden blbečku blbečkovatej, víš co jsme se tě nahledali a ty si tady klidně sedíš na záchodě...“ a v tomto duchu pokračovala asi čtvrt hodiny, dokud mamka nezahnala nás do postele a křečka do klece.
Následující týden utekl znovu a byl nalezen ve vynálezu zvaném pastička, zakousnutý v kousku chleba, a tak skončil dobrodružný život nebojácného křečka džungarského, familiárně zvaného – Pindík.
Mám ji rád, ale ne u nás doma, jsem totiž starší člověk, něco málo přes dvacet a mám rád už svůj klid.
Tak tedy, je velice upovídaná, čímž se mimochodem, kromě kudrnatých vlasů podobá také svému otci a mému strýci. Ten také všechno ví a všemu rozumí, dovolíte-liž mi, uvedu příklad: jdeme nakupovat auto, však to každý známe, dělá se to obden a je to již zaběhnutá rutina. Normální člověk přijde do auto salonu, rozhlédne se a řekne: „Božínku, támhleto růžový autíčko je tak krásňoučký, to mi zabalte, hned si ho odnesu.“ Potom zaplatí a spokojeně odejde s autem v podpaží.
Ne tak náš strýc Bohouš. Ten také přijde do salonu, kriticky se rozhlédne a hned se začne vyptávat. Jak rychle jezdí, kde má motor, kolik má koní, když se dozví, že dvě stě, jenom tiše hvízdne a obhlíží auto jestli někde nekouká ocas nebo kopýtko koně, potom se ještě zeptá, kolik toho sežerou a po odpovědi, že sedm litrů na sto kilometrů jenom zakroutí hlavou, pak ještě vyzvídá, kde je diferenciál, co je to lambda sonda, jestli to má jednu nebo dvě spojky, volant vlevo či vpravo a jestli tam dávají ty nálepky s nápisy: „Nekupujte zmetky jinde, když je můžete koupit u nás.“
Při tomto klábosení uteče prví, třetí a pátá hodina až je šest večer a strýc je se všemi úctami vykopnut z obchodu, aniž by vůbec něco koupil.
To by bylo takové krátké seznámení s mým milým příbuzným, ale abych neodbočoval od své malé sestřenice, ona má strašně ráda zvířata, jeden by řekl, že je skoro miluje. Ostatně, když nad tím takhle přemýšlím, i to zdědila po svém mužském rodiči, ten má rád spoustu věcí, třeba – králíky, fotbal, kočky, hokej, kanadského bobra dvouzubého a hlavně psa.
Jeho láska k tomuto zvířeti šla s ním až za hrob, když chcípnul (pes), odborně ho vyšetřil, kouknul mu do očí, fouknul do ucha (vřele doporučuji dělat spícím kočkám, podobné salto jinde neuvidíte) a následně jej pietně zabalil do nedělních novin a uložil do hrobu vyzdobeného nehašeným vápnem. Po zasypání přišel do čela hrobu dřevěný křížek se jménem tohoto hrdinného psa - Lovka. Následně každý dvě minuty povinně brečel.
Jak už jsem tedy několikrát napsal, mám malou a chytrou sestřenici, co má ráda zvířátka, hlavně malá, třeba koťátka, když si jednou na jedno nečekaně sedla, tak mu div údivem nevypadly oči z důlků,jak je vyvalovalo. Nebo, to bylo dříve, ledva odrostla z dupaček. Zmocnila se koťátka (opět) a než jsme se všicky nadáli, šup, už bylo ve ždímačce, a to ho prosím před tím ani neprala ani nevyvářela a už se točilo a točilo... Zkrátka a dobře rotovalo tak dlouho, dokud do koupelny nepřišla babička a spěšně jej nevytáhla. Kotě pak chvíli chodilo po zadních a opíralo se o hlavu, potom upadlo, zvedlo se, poblinkalo, znovu upadlo a usnulo. Když se pak babička ptala, co ji to proboha napadlo, odpověděla ona tím bezelstným hláskem a s očima jasně říkajícíma já to nebyla: „Já jsem jenom chtěla vyztoušet jestli se tomu totátku bude točit hlavicta.“ Takhle to tedy máte s dětma.
No a dneska má křečka džungarského, kdybyste někdo nevěděli, co to je pak je to myš, která smrdí jako stádo prasat (zvlášť pokud se mu nemění piliny) a dupe jako slon (obvzvlášť v noci a při televizi).
O prázdninách byli oba u nás, ona i on, ona protože jsme její příbuzní a on protože bez ní nemůže být a za hlubokých nocí pro svoji paničku střídavě brečí a okusuje mrkev, podle toho zda ho zrovna přepadl smutek či hlad.
Tak jsou tady tedy oba. A aby toho neštěstí nebylo málo, byl křeček najednou v pytli, nebo spíše fuč, volali jsme ho jménem rodovým i druhovým, ale neslyšel.
Potuloval se nám po baráku po tři dny, přičemž byl spatřen v ponožkách, viděn u ledničky a objeven u počítače jak likviduje CD se seriálem „Křeček v noční košili.“ Čtvrtého dne ráno kolem čtvrt na pět, nás všechny probudil výkřik: “Juchůů, tady jsi Pindíku.“
Tak se jmenoval.
Všichni jsme se seběhli podívat a Janička nám vypravovala: „Jdu takhle na záchod, protože jsem se já vzbudila a chtělo se mi čůrat, tak jsem šla a na záchodě jsem uviděla svýho Pindíka, koukal na mě a já na něj taky koukala. Tak jsem mu řekla: Co na mě tak koukáš? A v hlavě jsem si povídala: Co na mě tak kouká? A potom jsem mu zase říkala: Kde jsi se celou tu dobu toulal ty jeden blbečku blbečkovatej, víš co jsme se tě nahledali a ty si tady klidně sedíš na záchodě...“ a v tomto duchu pokračovala asi čtvrt hodiny, dokud mamka nezahnala nás do postele a křečka do klece.
Následující týden utekl znovu a byl nalezen ve vynálezu zvaném pastička, zakousnutý v kousku chleba, a tak skončil dobrodružný život nebojácného křečka džungarského, familiárně zvaného – Pindík.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk