Babička a mistři

Anotace: Chléb a hry.

Moje babička je sportovně šílená. Tedy přesněji, je to televizní fanda — maniak. Neunikne jí jediný sportovní přenos. Netrpělivě čeká na úterý, kdy vychází nový TV program, aby si mohla zaškrtnout všechna sportovní utkání. Udělat si přehled a těšit se na zápasy. Ty, které se vysílají pozdě v noci, či nad ránem si nahrává na video. Trvalo mi sice měsíc, než jsem ji naučil, jak nahrávací přístroj naprogramovat, ale nakonec to zvládla. Sice s nápovědou (má v bločku napsaný krok po kroku), ale umí to.

Babička zná takřka všechny sportovce na světě jménem. Zná jejich úspěchy, data, výkony i bulvární novinky o jejich manželkách. Preferuje fotbal, hokej, atletiku a tenis. Přesně v tomto pořadí má tato sportovní odvětví seřazena na žebříčku oblíbenosti.

Zastavil jsem se včera u ní, poptat se na její zdravíčko a jak se má. Přinesl jsem ji kafíčko a zákusky. Babi ho hned uvařila a pustili jsme se společně do sladkého.

"Tak jak se máš Babulko?" začal jsem konverzačně. Místo odpovědí spustila:

"Díval ses na čempions líg?"
„Na co babi?“
“No, na co, na Ligu mistrů přece!“
„Ne. Včera byl přece hokej — finále.“
„Já vím. Naši vyhráli. Na to se já nedívám.“
„Ty že se nedíváš na hokej? Na finále?“
„No nedívám. Počkej, nejdřív ti povykládám o té lize.“ A spustila:

“Padla jediná branka a té předcházela akce Milana, ten dostal ideální přihrávku od Žérarda, jenže jeho pokus zlikvidoval rybičkou Čech. Teda, bylo to na hranici pravidel. Chápeš, Milan proti Čechovi. K odraženému míči se pak dostal García, a tomu už nezabránil ani zoufalý Galasův pokus o záchranu na brankové čáře. Pak se strhla mela a diskuse o tom, zda balón přešel brankovou čáru. Pískal to Slovák a gól uznal. Jenže „Modří" za boha nemohli dopustit, aby v Lize mistrů prohráli na soupeřově hřišti už třetí zápas za sebou. Tak po změně stran zamkli domácí tým na jeho polovině a dál se pokoušeli hledat skulinky v jeho defenzivě.“

Musel jsem ji přerušit a dementně se zeptat: „Babi, kdo jsou modří a kdo domácí?“ Babička zakroutila hlavou nad mou trestuhodnou nevědomostí. "Chlapče, chlapče, jak můžeš žít v takové nevědomosti."

„Modří jsou přece Čelzí a domácí Livrpůl.“

Pochopil jsem alespoň, že se jedná o fotbal, protože jsem neslyšel, že by se v Liverpoolu hrál nějaký hokej a že Milan bude asi fotbalista Baroš.

Babinka pokračovala:

"Pak jsem si málem cvrkla při jedovatém trestňáku Lampárda, ten ovšem konečky prstů vyškrábl gólman Dudek. Ten v sezoně nehrál nic moc, ale tohle chytil suprově. To už Milana střídal uzdravený Cissé. Byl nějakej marodnej. Myslím, že ten Portugalský kouč Chelsea José Mourinho pak vsadil všechno na ofenzivu. Do akce vyslal žolíky Robbena a Kežmana. Ten Srb mohl sedm minut před koncem Čelsí nasměrovat do Istanbulu, jenomže jeho hlavička se jaksi do branky nevešla. Naši se v nastavení mocně tlačili před Dudkovu branku. To bylo k posrání. Málem jsme se dočkali vysněného vyrovnání a postupu. Gudjohnsen v šesté minutě nastaveného času pálil z rohu malého vápna a jeho bomba prosvištěla jen pár centimetrů vedle pravé tyče. Na víc jsme se, ale už nezmohli.“

„No to musel být teda mač babi,“ konstatoval jsem zúčastněně. "Ale to se hrálo už před týdnem, nebo je to i déle, a ty mi to tu odrecituješ, jako z partesu. Tak mi vysvětli proč se nedíváš na Finále mistrovství světa v hokeji? To nechápu."

„Mám to na videu. Podívám se na to až dneska.“
„Na videu? A proč se na to nedíváš v přímém přenosu?“ Tobě nejela televize, nebo jsi někde byla?

„Ne, nikde jsem nebyla, luštila jsem křížovku v kuchyni.“ To je takovej můj rituál. Když o něco fakt jde, tak já se nedívám. Mám to vyzkoušený. Všechno vypnu a našim to přinese štěstí. No a navíc, přece by jste děti moje nechtěli, aby mě z toho u televize švihlo.“

Pochopil jsem, že babička se těší nejen plnému zdraví a že se má dobře, ale že je to skutečný sportovní fanoušek. Když jsem se s ní loučil, napadlo mě, že ji při příští návštěvě musím donést místo zákusku vlajku fotbalového klubu Chelsea. Všiml jsem si totiž, že naše národní vlaječky měla nastrkané v květináči vedle televize. A tak jsem se jí raději ani neptal, co se jí stalo s malíčkem.