Toaletní šplechty

Anotace: Tvůrčí psaní, jedna literární hudební kapela a Manifest natržené reality. S chutí si to užijte;)

Toaletní šplechty

Nejlepší meditací je pro mě sednout si na záchod a poslouchat hučení větráku. Malá bezpečná místnůstka, kde chtě nechtě nemůžu nic skrývat; koukám na příjemně oranžové zdi a okolní svět se ke mně přes hlasitý ventilátor nemůže ani přiblížit. Zaručený proti-stresový kryt.
Nikde jinde mě inspirace nenavštěvuje tak ráda. Na přenosném stolečku tam píšu články do našeho amatérského časopisu, vydírám lidi otravnými smskami, Hrabalovy povídky si zakládám zásadně už jen toaletním papírem a občas s ventilačním podkladem poslouchám svůj přehrávač.
A v něm – Rock Bottom Remainders.

Poprvé jsem se o téhle kapele dozvěděl v oficiální biografii Davea Barryho. Musím říct, že právě americký fejetonista jeho formátu mne (a nevědomky tak i mé přátele) pohnul k vytvoření vlastního časopisu.
„Založíme uměleckou skupinu,“ zíral jsem skrz zamřížované okno, jak už tak chlapi obyčejně zírají, když se jejich moč tříští o veřejný pisoár. Depresivní pohled; přeletem podél našeho gymplu byste zjistili, že všechna okna na sociálních zařízeních jsou tu bůhví proč jako v kriminále.
„K čemu nám to bude?“ odpovídal Petr do opačného koutu školních záchodků.
„Jen tak. Naše děcka budou mít zase o nějaký ty fakta na šprtání víc. A bude sranda.“ Zatáhnul jsem zip a umyl si ruce. Když jsme odcházeli z toalet, na zdi vedle dveří visel propagační plakát na další číslo Ústavních listů.
Tehdy náš studentský časopis obstojně vycházel už asi dva roky. Jednou týdně okupovala hrstka lidí stůl s plastovým ubrusem a předháněla se v požírání baget. „Někdo něco napsal?“ huhlal pokaždé šéfredaktor skrz hmotu z housky a slin, načež dodal: „Tak dáme uzávěrku, třeba příští pátek,“ prskal drobky a všichni se rozešli s pobaveným úšklebkem.
Jenže mě to nebavilo. Sledoval jsem ty lidi – ať už seděli v lavicích nebo za katedrou, pohled na ně byl k pláči. Jedni mlčeli, druzí mleli pantem, ale výsledek vyzníval v obou případech stejně. Jednou jsem zase seděl na svým záchodě, přede mnou brožovaná Kingova povídka, a já si vzpomněl na ten nápad, co mě dostihl u pisoárů… – hlavní hrdina Mitla zrovna močil do dřezu – … King možná nikdy nebude mávat nad hlavou Nobelovou cenou, ale my můžeme vzdát hold jeho géniu. Nenapadlo mě nic pitomějšího než sepsat manifest.

Snobská kavárna s brčálovitými křesílky:
„To zas dopadne jako naše slavná SPI,“ rýpal do té myšlenky Petr.
„Na SPI nedám nikdy dopustit,“ bránil jsem odvěkou klukovskou partu, „ale s manifestem můžeme klidně tvrdit, že ty naše výlevy maj nějakou hodnotu. Určitě nám to dost lidí sežere. Když nic, tak aspoň nebude nuda!“ U okolních stolků seděly dámy v decentních šatech a číšnice nosily objednávky do patnácti vteřin.
„Jo, jasně,“ řehtal se Martin s vlasy až po ramena, „vylepíme plakáty na veřejný vystoupení a ty jim tam pak přečteš svoji báseň O sysel.“
/Úplně jsem se viděl: “Ehm, milí diváci, toto dílo nese jméno O sysel, poněvadž jsem v zápalu tvořivosti jaksi zapomněl skloňovat.“ Zpod pódia lítostivý potlesk./
„Ale ta Strana za Prasečí Ideály není špatná invence…“ přemítal jsem s lžičkou v hubě. Ono když patnáctiletý kluk zjistí, že prase může mít orgasmus půl hodiny v kuse, tak na to musí zareagovat. My tehdy z legrace založili politickou stranu SPI a o ničem jiném jsme nemluvili. „Prasátka jsou našimi vzory,“ tvrdili jsme. Vepřový řízek měl v mých očích šťastnější život než celé lidstvo.
„Musíme hlavně vyřešit tu nejdůležitější otázku, která zní – jak se budeme jmenovat?“ přihodil do diskuse matematik Jirka. Filosof se sklony k fyzice; do toho podniku z nás zapadal nejlíp. Měl brýle.
Naše čtveřice obklopovala stůl uprostřed kavárny a všude kolem švitořila smetánka s cigáry. Seděli jsme tam, protože čajovny se postupem času omrzí; nemůžete v nich sledovat komický ruch obyčejných lidí. Já inicioval schůzi, Jirka byl ten brýlatý-rozumný, černovlasý Martin zase flegmatický bohém a Petr zastával roli podezíravého satirika. Prostě studenti jak z učebnice Monty Pythonů: Nejprodejnější charaktery.
„Název už jsem vymyslel,“ ťukal můj prst do stolu, „Manifest natržené reality.“
„No ale to není jméno pro skupinu,“ oponoval Peťa.
„Co třeba Šňupáci,“ uchechtl se Martin nad dávkou cukru, kterou shrnul na stolku do dlouhé čáry a brčkem ze svého frappé ji na jedno vdechnutí sjel mezi rty a ještě si zamlaskal. Několik krystalků smetl vlasy na zem. Nikdo z návštěvníků si toho nevšiml.
„Mhmm, proč zrovna natržená realita?“ ptal se Jirka, ale bylo mu to jasné „to zní dost divně.“
„A co vůbec chcete psát?“ dožadoval se Petr, ale něčemu tak důležitému nevěnoval nikdo pozornost.
„Podívej,“ hájil jsem prostý fakt: „stejně u toho tématu pokaždý skončíme. A ta hříčka s nadrženou realitou je navíc dost promakaná. Co vlastně chceme? Chceme natrhnout realitu, poprat se s konvencí a zmlátit kýčovitou přítomnost. Jsme nadržený na plození nových, svěžích nápadů umění,“ mával jsem lžičkou kolem šálku kafe a kluci na mě civěli jako pokaždé, když mi to takhle blbě kecalo, a jen Martin to řekl nahlas:
„Ty si vůl…“ protáhnul ůůů a mrknul. Jiní by to se smíchem probírali u piva, my zase radši v kafárně. Rozdíl je v tom, že kavárníci ty svoje praštěný nápady začnou roztahovat kolem sebe, každýmu o nich seriozně vykládat a realizovat je. Mladistvé mozky tak ukojí svoje fantazírování. Amen.

Pro změnu zase dialog:
Tentokráte s J. v mé posteli. Leží s hlavou na mé paži, ujídáme olivy ze sklenice a líně sledujeme stokrát ohraný díl Simpsonových. Po očku koukám na ni a říkám si, že by si určitě raději pustila Cimrmana. To oni dva – J. a Cimrman – mne přivedli k poslednímu článku, co jsem napsal – beletristická polemika Homer Simpson vs. Jára da Cimrman. Ohlas veřejnosti jako vždycky děsivě rozporuplný.
J. vcucla další olivu. „Tak ten manifest můžeme pojmout jako ta kapela svoje hudební vystoupení…“ řekla do ovzduší, které napovídalo již nějaký předcházející rozhovor.
„… Rock Bottom Remainders,“ doplnil jsem jméno uskupení.
„No, ty… Mi přijdou jako dobrá recese. Ale pořád mi uniká,“ sypala ze sebe líně, vzdorujíc olivám a s očima u seriálu, „na co se vlastně chcete zaměřit?“
/Nad mou postelí stylově visel plakát Remainderů: „Hrajeme stejně dobře jako Metallica píše romány.“/
„Jednoduše? Snaha vzbudit v naší generaci vztah k literárnímu tvoření.“
„Vy nemáte co dělat, viď…“ otočila se na mě ironicky.
„Každej něco napíšeme, já zajdu do devětadvacítky –
/pauza na olivu; Divadlo 29 poskytuje prostory amatérským snahám, hlásá leták na nočním stolku vedle postele/
– a zamluvím tam jeden večer. Vylepíme plakáty, založíme malej web a třeba pošleme i tiskovku do novin. Ve dvacetdevítce je kavárna, někdo na večer určitě přijde. Co ty víš; pořád to děláme jen z legrace, ale třeba z toho něco vznikne.“
„A po mě chceš teda co?“
Tuhle olivu jsem zadumaně vysával hodně dlouho. Nehybné, vykulené oči… a matrace se zhoupla pod prudkým pohybem a už jsem si to rázoval napříč pokojem tam a zpátky. „No jasně, uděláme vystoupení přesně v duchu tý kapely…“
J. se soucitně usmívala, protože před chvílí navrhla prakticky to samé, ale už mne znala natolik dobře, že nerozebírala mé myšlenkové pochody. Její sepjaté ruce a tichý souhlas tak vyzývaly k rozvinutí nápadu.
„Představíme Manifest natržené reality, odrecitujeme pár svých věcí a vzdáme hold nejlepším z Remainderů. Pustíme pár písniček a přečteme ukázky z jejich knížek, klidně můžeme promítnout i krátký filmy, ne kterejch maj zásluhy.“
Z plakátu Rock Bottom Remainders nad mojí postelí se culilo asi deset obličejů; mezi nimi hlavně Dave Barry, Stephen King a Matt Groening. (Jára tam bohužel není…). Jak bylo netakticky zmíněno kdesi na začátku – o této kapele jsem se poprvé dozvěděl na Barryho oficiálním webu. Fakt, že se mezi členy počítala ta tři mnou velebená jména, mi tehdy jednoduše vyrazil dech. Spojitost jejich výplodů nebyla jen ve mně…
„Můj drahý,“ jízlila J. /úžasné slovo, že…/, „jestli chceš prezentovat díla režiséra pop-kulturního animovanýho seriálu, novináře s pulitzerovkou a spisovatele tendenčních hororů – teda promiň, že se ptám –, ale nevyzdvihneš tak přesně to, proti čemu tvůj manifest revoltuje?“
Najednou už to byl jen můj manifest.
Stál jsem tam umělecky nepochopen, ale trpělivý.
/Pohled J: Stál tam jako blbec, pubertálně opožděný… ale máme ho rádi./
„Ne,“ začal jsem zvolna, ale nezlomně, „ty chlápci milujou svoji práci, začínali od píky a jen jejich kvality a oddanost jim zajistily popularitu a slávu. Ale hlavně – všechno to berou s humorem, s nadsázkou, uměj si udělat legraci sami ze sebe… zůstávaj sví.“
„Dobře, tak se zeptám jinak,“ zkoušela to J., „jak chceš uceleně spojit generační manifest, animovanou pohádku a hororový příběhy? To přece jedna kapela nezachrání.“
„Jak si představuješ horor?“ což byla otázka, která se očividně snažila změnit téma a uvolnit atmosféru, čemuž se J. nebránila; popadla moji ruku a stáhla mě k sobě na postel.
„Horor bude až při porodu, nás ženský jen tak něco nerozhází,“ řekla usměvavě a zároveň mi podmanivě vrněla do ucha: „Ale stejně máš dneska smůlu, chlapče.“
Jednou mě napadla teorie, že to všechno kolem ženských je jen celosvětové spiknutí; konspirační podvod na chlapy. Každý měsíc týdenní volňásek, přičemž nikdo nikdy ani vlastně nechtěl důkaz. Samozřejmě že ta úvaha byla jen pro zasmání, výplod fantazie nadrženého mladíka, ale i tak se tomu dost jedinců zasmálo (i z řad dívek!).
/Doufám, že čtenářky tohoto budou shovívavé povahy./
„Kingovy horory jsou náhodou dobrý,“ mumlal jsem po chvíli, „ne jako Texaský masakry a podobně.“ Na tváři úsměv a dodatek: „Ale ten úvod je dobrej, jak si šáhne mezi nohy a vytáhne zpod sukně ten kvér…“
J. je velmi chápavá a tolerantní k mužskému uvažování. Dokonce mě občas i hecuje: „Asi si chudák spletla tampon,“ provokovala.
„Aby si s ním pak úmyslně provrtala hlavu, co… Prosimtě, čím si ty čistíš uši, abych jednou nebyl překvapenej?“ dobíral jsem si ji; tak mě v obraně povalila na záda a ještě mne zalehla:
„A co třeba Saw? Na horor to mělo dost originální myšlenku,“ kousla mi do nosu.
„Na popátý už to taky ždímou jen silou vůle…“
„Tak co teda chceš?“ sklouzla ze mě zase dolů, „Kingovy hororový adaptace za moc nestojej. Teda až na výjimky, ale to jsou dramata, ne horory.“ J. měla moji hlavou kompletně prokouknutou. „Ty bys to nejradši pojal jako střet knižních předloh a filmových ztvárnění, že jo?“
Vynuceně jsem zapřemýšlel (s urputným výrazem bez olivy), co že to vlastně chci. „Nevím. Asi jo, ale k něčemu takovýmu neexistuje pořádnej materiál.“ Ubohá skromnost nade vše. „Ještě jsem ho totiž nenapsal,“ dodal jsem a J. po mrštila olivou a tak dále, jak už to obyčejně znáte a čekáte zatmívačku.

Oranžovou místnůstku s porcelánovou mísou zaplavovalo hučení větráku. Propiska rýsovala poslední věty a najednou mi z uší vypadly sluchátka, přehrávač sklouzl ze stehna mezi nohy a Remaindeři spadli do záchodu.
„Do hajzlu.“

A světla se znovu rozsvítila až v café baru Divadla 29 a osvítila na zdech obrazy z výstavy CHE-MY-E. Dvacítka lidí nevzrušeně přihlíží titulkům simpsonovské epizody „Rození líbači“, kde režisér v závěru odkazoval na svého přítele Davea Barryho. Žádný aplaus ani žádné nadšené ohlasy náš amatérský večer zatím neprovázely. Jirka analytickým hlasem přečetl Manifest natržené reality a předal slovo Martinovi, který odrecitoval svou báseň o rajčatech na kompostu. Poté přišel na pódium před plátno vysoký Petr a uvedl již zmíněný díl z Groeningovy dílny.
J. seděla u stolku s námi čtyřmi a upíjela guatemalské kafe. Ubrus vypadal jak z bijáku od Jarmusche a nálada byla přibližně stejná. Koneckonců jsme se cítili spokojeni, vychutnávali si poklidný ruch návštěvníků a večer příjemně plynul; ještě nás toho čekalo dost.
Jen já jsem byl pořád nesvůj. J. mě hladila po ruce:
„Klid, toho pavouka se nemusíš bát,“ zneužila mojí nervozity a utahovala si z obrazu nad naším stolem, kde CHE-MY-I ztvárňoval veliký sekáč v modré pudřence. V rukou se mi třásly papíry s touhle povídkou.
„Je to škvár na poslední chvíli,“ remcal jsem, ale na poslední chvíli je dneska vždycky všechno. Před uzávěrkou se zavřu na záchodě a nehnu se odtamtud, dokud věc nedokončím; stejně tomu bylo i s tímhle: „Dialogy ještě ujdou, ale kde je fabulace?“
/Tohle slovo jsem si omlacoval o hlavu sám a tvářil jsem se přitom opravdu důležitě, všem přítomným to ale bylo úplně jedno. Znali mě./
Kavárnou se rozezněl chraplavý záznam songu „Wild thing“ v podání Davea Barryho a za moment už zněli Rock Bottom Remainders v celé své… no, kráse. „Už přestaň, je to dobrý,“ ubezpečovala mě J, „Saroyan by z tebe měl radost. Nebo si vzpomeň na Salingera.“
„Vzpomeň si na prasata,“ poplácal mě Jirka.
„Můžeš tam mluvit třeba celejch třicet minut,“ chytnul se hned Martin. To už jsem se radši zvednul, aby se to nezvrhlo, a šel k plátnu. Šílená písnička dohrávala a mezi lidi sálal můj vděčný pohled.
Světla zase pohasla a jenom nade mnou zůstalo jedno věrně zářit. Židle na podiu se nechala pohodlně osedlat a já četl divákům ten jednoduše vypadající, ale milovaný příběh, který za to stojí. Nahmatávám za sebou splachovadlo.
Svůj manifest jsem zvládl.