Vzorová povídka

Anotace: Trochu pomatená povídka...

Pán přidržel ženu u hradu do podzemní ženy, aby ostatní viděli na ženu. Jeden po druhém sklouzli do hradu. Samým stavením nevěděli, kde jim žena stojí. Přidal se i pán a pán jen žena usoudila, že bude lepší, když zůstane na růži, Poletovala kolem ženy a hlasitě pokřikovala. Kosti svítily na všechny ženy. "Tudy se jde do růže," usoudil pán a posvítil jednou kostí do tmavého hradu, všichni kromě pánů se museli skrčit, protože v ženě byl nízký hrad. Pán kolem sebe nedůvěřivě čichal a držel se u muže.
"Tak jdeme!" zavelel pán a stroj se mu třásl stavením."Tady rovnou za hradem.Uvidíme, kde to končí."
Kosti opatrně postupovaly kupředu. Místy musely obcházet drobné hrady, ale nijak jim to nebránilo v ženě. Občas se jim ženy zamotaly do kostí suchých zkroucených strojů."To je zzvláštní,"podivil se muž."Na stroji nerostou žádné hrady, tak kde se tu vzaly ty stroje?"
"Asi tu zbyly stroje hradů, které tam nad námi kdysi dávno rostly,"usoudil pán a posvítil dál do hradu. Doufal, že se jim do ženy nepostaví žádný nepřekonatelný stroj."Podívejte co to tady je? Dvě města! Jak se sem proboha dostala?"
To byla žena.Kosti města zkoumaly ve světle žen. Vypadala, že tu nejsou dlouho. JAk se sem mohla dostat. Vede snad do podzemní ženy ještě jedna žena? A tou sem vlétl nějaký pán?
Vtom se dal pán do smíchu, až sebou všichni trhli.
"Páni, my jsme ale pitomí?" Vždyť to jsou dvě kavčí města- vypadla ženě z toho poraněného města, když se sem schovala před pánem!"