Zdenička - Památná návštěva

Anotace: S odstupem času se člověk zasměje snad úplně všemu...

Sluníčko nás to ráno probudilo hodně brzy. Honza zasténal cosi nelichotivého o životě na venkově a já jsem, mumlaje něco na jeho adresu, vylezla z postele a šla zatáhnout závěsy. U okna jsem se na chvíli zastavila. Na zahradě bylo krásně. Zelená větev lísky dosahovala skoro k oknu a houpala se ve slabém větru tak, že paprsky sluníčka v ní tancovaly a třpytily se, jako ve vodě. I když byl teprve duben, byla na zahrádce už pěkná travička plná sedmikrásek a pampelišek.
Podívala jsem se na postel. Tříletý Lubošek už zase spinkal, přitisknutý k tátovi, zatímco šestiletá Lucinka si prohlížela knížku. Šla jsem jí číst a bylo mi krásně. Venku se probudila sobota a v koupelně psi. Honza je vypustil oknem na zahradu a řka, že už neusne, šel se usadit na záchod. Sobotní pohoda! V tu chvíli ještě nikdo netušil, co nás dnes čeká.
Ještě jsme nedosnídali, když před domkem zastavilo auto. Vyhlédla jsem z okna a nevěřila vlastním očím. Zdenička!
Tedy, z auta vylezl jen její muž – Honzův bratr – Ríša, ale Zdenička byla uvnitř. Honza vystřelil ke dveřím a já jsem se pokoušela uklidit, tedy lépe řečeno naházet věci do ložnice, neboť na úklid nebyl čas. Zdenička byla toho času v jiném stavu a každá částečka prachu ji uváděla do transu, v němž citovala různá vědecká pojednání o jejím škodlivém vlivu. Vezmeme-li v úvahu, že prach jsem utírala naposledy kolem Vánoc, má šance na vyhovění švagrové byla mizivá.
Honza se vrátil a ač jeho oči stále prozrazovaly zděšení, vcelku klidně pravil, že doktor předepsal Zdeně pobyt na čerstvém vzduchu, tak chce dnes být u nás na zahradě. Rozhlédl se kolem sebe a dodal: „Sem snad vůbec nepůjde.“ Rychle jsem oknem vynesla zbytek snídaně na zahradu. Ríša zatím autem nacouval k zadní brance, vyšel z auta a udělal typické gesto Pražáků po příjezdu na venkov – nadechl se z plných plic - přímo vedle kompostu.
Pak začalo cosi, co lze jen ztěží vylíčit. Ríša k nám na zahradu vynesl lehátko s lamelami, na ně položil matraci a pak pomohl Zdeničce vystoupit z auta a posadil ji na lože. Lehla si už sama.
Poté vypustil z auta Theofila, svého dvouletého synka, jemuž nikdo nesmí říci jinak, než Theofil, neboť Fil či Filík by se pletlo s obyčejným a zcela nezajímavým jménem Filip a Theo zní divně.
„Jmenuje se Theofil a proto mu říkejte Theofil!“sdělila Zdena šokované rodině po jeho narození. Takže tedy Theofil.
Theofil byl jako vždy navlečený do několika vrstev šatstva a ač byl duben velice teplý, měl i vlněnou čepici. Není proto divu, že při slézání schůdků na zahradu se ručkou dotkl země.
„Ríšo, ty to nevidíš!“ zaječela Zdena, že jsme sebou všichni trhli v domnění, že se stalo cosi strašného.
Ríša přiskočil k dítěti a jal se mu čistit obě ruce a zřejmě pro jistotu i obličej.
„To nesmíš,“ pištěla Zdenička ze svého postu, „ hlína je špinavá a jsou v ní mikroorganismy, které by ti mohly ublížit!“
Zatímco Zdena dál poučovala svého potomka, přišly oknem naše děti. Lucka v noční košilce, Lubošek v tričku, které mu sotva dosahovalo k bimbáskovi. Zdenička s odporem odfrkla, ale vědoma si, že jí pobyt na vzduchu doporučil doktor, jemuž bezmezně důvěřovala a jehož každé slovo byla kdykoli komukoli schopna citovat, ať už o to stál či nikoliv, neřekla nic. To však vydržela jen do chvíle, než k ní Lubošek došel, sáhl do košíčku, který měl v ruce, vylovil z něj morče a řka: „Můžeš si ho pohladit“, ho na důkaz nejvyšší přízně podal tetě.
Teplým jarním vzduchem projelo takové zaječení, že všichni sousedé přiskočili k oknům, aby tu vraždu viděli. Přesto, že o vraždu nešlo, zklamaní zřejmě nebyli, neboť obraz, který se jim naskytl, stál taky za to.
Já s Honzou jsme seděli u stolu a jedli. Theofil seděl na zemi a hrozně řval, protože se nesměl dotknout rukama země a nevěděl, jak si stoupnout, Zdenička, vztyčená skoro do sedu na svém lehátku pištěla vysokým hlasem jakási vědecká pojednání o nebezpečí drobných hlodavců pro celé lidstvo a zvláště pak pro ni a její rodinu. Naše děti jí naštěstí nerozuměly a šly pást morče do jetelinky. Mezi tím vším pobíhal Ríša co kybernetická myška a snažil se střídavě zvedat Theofila a uklidňovat manželku.
Dosnídali jsme právě ve chvíli, kdy se Zdena zřejmě vyčerpala. Využila jsem chvilky ticha a zeptala se, jestli nebudou něco jíst a jestli si dá Theofil s dětmi čokoládu.
Ó jak nerozumné ode mne! Bylo po tichu. V půlhodinovém monologu mi bylo s použitím různých citací odborné literatury vysvětleno, jak velmi škodlivá je čokoláda a sladkosti vůbec zvláště pak pro děti předškolního věku. Theofil nikdy nic sladkého neměl a nikdy mít nebude a ani mu to tudíž nechutná. Jí pouze zdravé pokrmy a i ty musí nejprve projít testy na dusičnany a … to ostatní si nepamatuju. Využila jsem Zdenina nádechu, abych se zeptala, budou-li u nás tedy vůbec něco jíst.
„Ty máš smaltované nádobí, že?!“ pravila Zdenička přiškrceným hlasem a na rtech se jí zračil odpor k něčemu tak ubohému jako je smalt – nebo já…
„Ano“, pípla jsem zahanbeně.
„No“, pokračovala, „my máme naštěstí své nádobí.“ Kývla hlavou na Ríšu, který neprodleně odklusal do auta pro tašku s nerez nádobím, jakousi speciální vařečkou a různými, vesměs zelenými polotovary amorfní konzistence.
„Máme vše s sebou, jen použijeme tvůj sporák. Ríšo!!“, zaječela ještě než jsem stačila odpovědět a Ríša odklusal do kuchyně, provázen Honzou, který nesl nádobí od snídaně.
Osaměli jsme a mně nebylo zrovna příjemně. Kousek ode mne se opět natáhl Theofil.
„Můžeš ho zvednout?!“ přikázala otázkou Zdena. Přiznám se, že to nemám ráda a proto jsem požádala Lucku. Ta vstala z pískoviště a celá obalená pískem se vydala k bratranci. Zdena sice otevřela ústa, ale promluvit nestačila.
Právě v té chvíli se totiž vzpamatovali psi, kteří byli doposud zalezlí pod skříní na nářadí a nejspíš hodnotili situaci. To, že Lucka vstala, považovali asi za povel ke hře. Kulička skočila ze zadu na Lucinku, ta se smíchem spadla na zem a začala se s ní prát. Na Theofila docela zapomněla. Ne tak Dorka. Ta byla u ječícího dítěte jedním skokem a dřív než další zděšený Zdenin výkřik dozněl v okolních kopcích, olízla mu nos.
„Zažeň to zvíře, Ríšo, dělej něco proboha!“ ječela nebohá žena a místy připomínala sirénu hasičského auta. Křikla jsem na Dorku a ta se odešla po rámu přivítat s Luboškem. Theofil srdceryvně plakal a neustále opakoval: „Bacili, bacili !“
Ríša proskočil oknem tak bleskově, že mi až přišlo líto, že nebylo zavřené, protože to scéně ubralo na efektu. Zdenička ho zasypala spoustou informací o škodlivosti psích bakterií. Stál, poslouchal, přešlapoval a očividně nevěděl, má-li jít dezinfikovat dítě nebo si to musí doposlechnout, aby někde neudělal chybu. Dal přednost druhé variantě a to se mu vyplatilo. Zdenička se částečně uklidnila a Theofil si zatím utřel nos do svetru, přestal řvát a pozoroval svět zpod vlněné čepice.
„Odveď ty psy!“ zaječela na závěr švagrová na Honzu a ten je skutečně odvedl.
Děti si hrály na písku, Theofil stál nad nimi a zjevně nechápal, jak se v těch mikroorganizmech mohou hrabat. Sluníčko pálilo přímo za jeho zády a hošíkova silueta připomínala kosmonauta v masivním skafandru a přilbě.
„Musím s ním zajít k odborníkovi,“ slyšela jsem jakoby z dálky Zdenu, „náš doktor mi nedokáže vysvětlit, proč se tak potí. Pročetla jsem už několik pojednání o vyměšování potu a stále to nechápu…“ Vědoma si toho, že já odborník nejsem, mlčela jsem. Všichni kromě ní mlčeli.
Sobota pomalu ubíhala a ve mně sílily obavy, že zítra přijedou znova. Rada doktora je hold rada doktora!
Honza přinesl ubrus. Asi mu o něj řekl Ríša, my na zahradu ubrus nikdy nebereme… Plela jsem záhonek a Zdenu, která stále mluvila, jsem vůbec nevnímala. Bylo krásně. Skočila jsem si pro opalovačky. Chtěla jsem původně napustit dětem bazének, ale pak mě napadly různé varianty katastrof, které by z toho mohly vzejít a rozhodla jsem se to odložit.
Ríša přisupěl s vlastním nádobím a polekaně sděloval své velitelce, že zapomněli vzít lžíce, ale že ty naše vyvařil. Zdena ho spařila pohledem jako ty lžíce a nahlas pronesla, že to snad bude dobré.
„Děti,“ zavelela poté, „běžte si umýt ruce!“ Lucka s Luboškem ponořili ručičky do kýblu s vodou na zalívání vedle záhonku se zasetou mrkví. Ríša počal Theofilovi drhnout ruce jakousi desinfekcí.

Honza přinesl naši bramborovou kaši s párkem Krásně voněla… Umyla jsem si ruce v témže kýblu a vzala tak Zdeně z úst poznámku, že takto omýt ruce je nedostačující.
„Co to mají za jídlo?“ tázal se Theofil od své zelené zdravé výživy bez chuti a zápachu.
„To je nezdravé a budou nemocní.“ špitla Zdena, aby to naše děti neslyšely. Ty však mají dobrý sluch!
„Proč budeme nemocní?“ tázala se Lucka. „Co je to – nemocní?“ přidal se Lubošek. „Já jsem pořád nemocný…“ dorazil to Theofil a Zdena to rychle počala zamlouvat dlouhou citací z knihy o zdravé výživě dítěte, které by se asi dalo porozumět, kdyby člověk poslouchal, ale to po mně nemůže nikdo chtít…
Z okno vyhlédla sousedka – paní Horáčková a zvala nás na kafe. Zdena za svou rodinu rezolutně odmítla, Honza nechtěl nechat příbuzné samy a dětem se taky nechtělo. Jen já jsem šla ráda. Chvíli jsem vychutnávala ticho jejich zahrady, pomazlila se s jejich číčou a vysvětlila sousedce některé výjevy z naší dnešní návštěvy, které nepochopila, ač vše bedlivě sledovala. Potom jsem šla, protože mi bylo Honzy líto.
Situace na zahradě se zatím vyvíjela takto. Zcela propocený Theofil řval a Zdena ho balila do deky. „ Určitě z toho bude nemocný… tolik bacilů… ta zvířata… mikroorganizmy…jarní vítr…“ zaznívalo ke mně mezi synovcovým křikem. Ríša se sklopenou hlavou přijímal pokorně výtky své ženy, Lucka s Luboškem to se smíchem pozorovali a nemaje bazének, čachtali se v kýblu s dešťovkou, která už byla krásně prohřátá. Honza seděl v trávě a fotil.
Došla jsem na zahradu právě ve chvíli, kdy Zdena povstala a pravila: „Jedeme!“ Ríša k ní bleskově přiskočil a pomohl jí po schůdcích k autu. Nacvičenými pohyby složil v rekordním čase madraci i lehátko a vše umístil do kufru svého vozu. Na závěr produkce přivlekl řvoucí dítě a všichni tři si pečlivě umyli ruce destilovanou vodou.
Koutkem oka jsem zahlédla za oknem sousedního domu paní Horáčkovou, jak s hurónským smíchem padá do křesla.
Příbuzní se kvapně rozloučili a s politováním, že nám nemohou podat ruce, neboť si je již umyli, konečně odjeli.
Kolem bylo ticho. Krásný teplý jarní den pomalu končil. Přesto jsme dětem ještě nafoukli bazének a Honza udělal pár fotek. Seděla jsem v trávě a učila Lucinku plést věneček z pampelišek. Lubošek se čachtal s Dorinkou
v bazénku a morče bublalo v trávě. Starší Kulička se válela opodál a házela po nás vyčítavé pohledy. Asi nechápala, proč byla půl dne zavřená.

Jediné, co nám kazilo náladu, byla možnost, že zítra zase přijedou.
Ale nepřijeli! Asi po týdnu jsme se dověděli, že Zdenička změnila odborníka a ten už jí čerstvý vzduch nedoporučil.