Zdenička - Video

Anotace: Čtvrtý pohled do života naší rodiny, tentokrát navštívíme Zdenin dům.Takže nasadit roušky a hurá do toho!

Když bylo Antonínovi 6 měsíců, usoudili jeho rodiče Zdeninými ústy, že je na čase ukázat jej rodině v jeho přirozeném prostředí a pozvali nás na návštěvu. Bylo před Vánocemi, čas míru a pohody a to zřejmě přispělo k tomu, že jsem svolila. Později, když jsem o tom uvažovala, nedokázala jsem to vysvětlit jinak, než přechodným pomatením smyslů…
Koupili jsme drobné, leč zaručeně nezávadné dárky s atestem lékařské komory a doporučené alespoň pěti ze čtyř zubařů a vyrazili.
Den byl pošmourný, pršelo a sněhová břečka stříkala na všechny strany. To je počasí, které vás moc nenaladí a tak jsme před inkriminovaným domem nezastavili zrovna v nejveselejší náladě. Děti se rvaly na zadním sedadle a my dva na předních jsme k tomu neměli daleko. Nevím už přesně, proč měl na mě Honza vztek, ale zřetelně si pamatuji, že po prvních slovech, která k nám z domku dolehla, se na mě mile usmál neb zřejmě moudře usoudil, že někteří chlapi jsou na tom ještě hůř než on.
„Vem si ten teplejší kožich!“ doléhal k nám známý pisklavý hlas, jemuž podstatně hlubší mírně oponoval: „Vždyť mám ten tlustý svetr, na ten kousek k brance to stačí…“ „Tyhle vyběhnutí jsou nejnebezpečnější. Večer ti o tom přečtu!“ „Tak už mě pusť…“ zaškemral hlubší a mnohem tišší hlásek. „A to chceš jít bez galošů?! Nezapomeň, že tady spí Antonín! Chceš snad, aby se k němu dostali bacily?“ „Vždyť se přezuju…“ „To nestáčí! Riziko je příliš veliké!“ „Už mě pusť…“ „Vem si ten kožich, ti řikám a čepici!“
Po chvíli vyšel Ríša v kulichu, superkožichu hodném Amunsena a obrovských galoších. Na první i druhý pohled připomínal medvěda a dalo mu dost práce než huňatou tlapou odemkl branku a pustil nás dovnitř. Podle Zdeniných pokynů, které vydávala zpoza pečlivě zavřených dveří, jsme se ještě venku přezuli, Ríša vložil naše botky do igelitových pytlů, pečlivě je zavázal a poté je uložil do předsíně.
Tam spal skutečně Antonín, leč zatím nám nebylo souzeno jej spatřit. V předsíni, vytopené na dobrých 16 stupňů ležel v kočárku v několika vrstvách svetříků, čepiček a rukaviček, to vše bylo vecpáno do fusaku a přikryto larisou až k nosu. Od nosu nahoru byla už nejhornější čepička, takže opravdu nebylo vidět nic.
„Vrátili jste se z procházky?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Netušila jsem však, že jsem strhla lavinu. Zdena mi v dlouhém monologu nastínila všechny aspekty onoho „chození ven“ – tedy do prostředí zamořeného nejrůznějšími škodlivinami a vysvětlila mi, že rozumná a starostlivá matka by své malé dítě nikdy ven zbytečně nebrala. V předsíni je umístěna – ostatně jako v každé místnosti - čistička vzduchu a přitom je tam čerstvý vzduch, neb každou půlhodinu na 10 vteřin pootevře dveře. Takže dítě je na čerstvém, ale hygienicky kontrolovaném vzduchu. Tak nějak to bylo, ale já to neumím tak podat…
„Nepotí se taky jako Theofil?“ zeptala jsem se a asi na mně byla vidět škodolibost, protože mě Honza kopl. Zdena si však ničeho nevšimla a bolestně připustila, že potí. „Asi to mají po Ríšovi,“ dodala výbojně, „tchýně říkala, že se mu jako malému potily nohy…“ No a je po problému!
Odložili jsme si bundy a vešli do kuchyně. Mrkla jsem na teploměr – 24 stupňů! Sundala jsem dětem mikiny. Honza si zrovna taky svlékal svetr a zcela bezelstně poznamenal: „Máte tu vedro.“ Zaregistrovala jsem Ríšův zděšený pohled, který upřel na Zdenu. Ta však Honzovu nejapnost přešla kupodivu mlčky a jako odškodnění jí zřejmě stačilo, když asi po deseti minutách poslala Ríšu přiložit.
Do pokoje vešel Theofil. Trochu mě zklamalo, že neměl čepici, ale tlustý svetr, punčocháče, tepláky a kožešinové bačkory v tom vedru taky vypadaly dobře… Předali jsme mu dárky. Opatrně je rozbalil a očíčka se mu rozzářila. Měla jsem radost, že se mu to autíčko líbí. „Počkej,“ zaječela Zdena do dojemné chvilky. „To auto bylo v obchodě, kde na něj sahali nemocní lidé. Ríšo, jdi ho vydesinfikovat!“ Ríša poslušně vyrval dítěti auto z ruky. „Počkej!“ zadržela jej však velitelka. „Vezmi s sebou i Theofila – už na to sáhl!“ Pak se otočila na naše děti a s medovým výrazem je vyzvala, aby se šly rovněž vydesinfikovat. „Ne, díky.“ shrnula to Lucka za oba. Zdeně ztuhnul medový výraz na rtech, pohlédla na mě, ale já jsem dělala, že si prohlížím skleničky. Přejela tedy pohledem na Honzu, ten se ale skutečně bavil o čemsi s Ríšou a neměl o ničem ani tušení, takže to byla nucena vzdát s pohledem plným žalu a zklamání nad příbuznými a k jejich vztahu k desinfikování a hygieně vůbec.
Ríša s Theem odešli a Zdena se nás jala poučovat, že až se Antonín vzbudí, bude třeba jej nakrmit a to vyžaduje nekompromisně sterilní prostředí, takže si buďto vezmeme roušky a můžeme ten zázrak pozorovat nebo půjdeme do pokoje a ona jej nakrmí zde. K jejímu překvapení jsme si vybrali druhou možnost a odešli do obýváku. Koutkem oka jsem zahlédla Zdenu, jak vyndává pinzetou dudlík a láhev ze sterilizačního přístroje. Trochu mě zamrzelo, že o to přijdu, ale v obýváku se taky bylo na co dívat.
„Pojďte,“ zašeptal spiklenecky Ríša, usadil nás do velmi nepohodlných křesílek a zapnul s výrazem rebela televizi. Tohle už jsme znali. Bude to nejspíš jeho posvátná chvíle sledování televize mimo stanovený limit. Běžela jakási komedie ze života prostých horalů. Koukli jsme s Honzou na sebe a Ríša zachytil náš pohled. „Ale ne! Počkejte chvilku,“ pravil takovým tónem, že nás skutečně navnadil. Koukl za dveře, jestli si děti pěkně hrají a opět došel k televizoru. Otevřel skříňku pod ním a tam zářilo zbrusu nové video.
Překvapilo mě, na co si rodina, v níž se smí dívat na televizi jen pár minut denně kupuje video, ale bylo mi blbý se na to zeptat. Zato Honza vyrazil k přístroji a jal se jej obdivovat. „Jaký máš kazety?“ zeptal se po chvíli mnohoznačně. „Zdena dovolí jen o přírodě a Theofilovi nějaké pohádky, ve kterých není násilí. Víš, ona to myslí dobře…a všechno má vědecky doložené…“ „Naštěstí jsou půjčovny.“ řekla jsem rychle, protože mi ho přišlo líto. „A jestli chceš, můžeme ti něco půjčit…“ „To jsi hodná,“ pravil v rozpacích, „až Zdena nebude doma…jenže ona je pořád doma…Toník je malý a nesmí ven…“ Trapný okamžik přetrhl Lubošek, který vpadl do pokoje a za sebou táhl řehnícího se Theofila svázaného pyžamem. Zmerčil video, pustil Thea, který žuchl do tchýniných jazyků a jedním skokem držel v rukou obě kazety. „Kde máte kazety?“ otázal se strýce, který čistil Theovi tepláky a rovnal kytku. „Držíš je v ruce…“ přiznal Ríša. „Oni mají to video nový a kazety ještě nemají,“ pokoušela jsem se to synovi vysvětlit tak, aby to pochopil. „Aha“, zhodnotil Luboš, chytil svého zajatce opět za rukáv pyžama, které sloužilo jako laso a táhl ho za sebou do pokojíčku. Cestou mu poskytoval cenné informace: „Řeknu ti, jaký kazety si máš koupit. Třeba Želvy ninja jsou skvělý nebo Motomyši z Marsu…“ Ostatní už jsme naštěstí neslyšeli, ale od té chvíle se z dětského pokoje občas ozývaly strašlivé skřeky a rány, z čehož jsem usoudila, že mu Luboš některé scény ze svých oblíbených seriálů i přehrává.
Do pokoje vešla Zdena s Tondou. Mimino, pravda, nemělo fusak ani rukavice, ale moc z něj vidět nebylo, přesto jsme se je jali obdivovat. Chtěla jsem vstát a kouknout na něj zblízka, ale byla jsem usazena s tím, že je teď velmi náchylný ke kapénkové infekci a já mám trochu rýmu. Tento poznatek mě trochu překvapil, neboť já sama jsem to na sobě dosud nepozorovala, leč přesto mi můj vrozený instinkt velel sedět a neprovokovat. Zdena to nejspíš ocenila, neboť mě - evidentně za odměnu - vyzvala, abych s ní šla dítě uložit opět na čerstvý vzduch. Měla jsem z těch křesel už dost rozlámaná záda, tak jsem šla.
Z vykázaného místa v dostatečné vzdálenosti od kojence jsem pozorovala, jak jej Zdena položila na deku, navlékla mu dva svetry, jednu teplou a jednu huňatou čepici, bavlněné a vlněné rukavice, vlněné ponožky a tepláčky. Poté jej zavinula do tenké deky, strčila do fusaku, který pečlivě zapnula. To už nebožátko řvalo jako tur a matka jej uklidňovala slovy: „Neplakej, je ti zima? Neboj, přidáme deku…“ Jakmile to udělala, vložila celé to objemné břemeno do prostorné Liberty, přikryla jej tlustou larisou a jala se zarputile houpat. Ječící děcko se pokoušelo chytit ručičkami okraje kočárku, ale klouzalo mu to. Konečně se mu to povedlo. Pevně se chytilo a zcela rudé vedrem, řevem i námahou se téměř posadilo. Zdena však odkudsi bleskurychle vytáhla další složenou deku a hodila ji na potomka, takže se pustil a žuchl zpět. „Pořád se pokouší sedat!“ pravila ustaraně, „Jenže v odborné literatuře jsem se dočetla, že pro zdravý vývoj páteře je optimální, aby si dítě sedalo až po 7. měsíci, takže bedlivě hlídám, aby si nesedl předčasně!“ Ó, jak prozíravá to žena!
Omluvila jsem se, že musím na záchod a zmizela, provázená hurónským řevem nebohého synovce. Asi po půl hodině Zdena dítě udolala a přišla do pokoje. „To je hrozné,“ horlila už ve dveřích, „jak jsi to s tím sedáním řešila ty?“ Ačkoliv mi bylo jasné, že mou vědecky nepodloženou radu ve skutečnosti znát nechce, měla jsem na ni už docela vztek a bylo mi toho nebožátka fakt líto, takže jsem hbitě a na jeden nádech vylíčila, jak si Lubošek sedal už ve čtyřech měsících a v devíti chodil… Zdena podle očekávání nasadila výraz kombinovaného zděšení a opovržení, rozhodla se však přejít na jiné téma a její zrak padl na otevřenou skříňku pod televizí.
„Snad jsi nepouštěl video!“ zpražila místo mě manžela. Tomu se naštěstí podařilo televizi vypnout než Zdena přišla, takže teď docela klidně sdělil ženě, že video pouze ukazoval a že jsme jim nabídli, že jim půjčíme kazety. Zdena nás všechny přejela mentorským pohledem a pak procedila skrz zuby: „Uvidíme…“ Ríša pochopil, že neuvidí…
Po chvíli se Zdena zeptala na děti. My jsme před tím než přišla měli mnohem zajímavější téma a po dětech jsme ani nevzdechli. Přesto jsme všichni svorně tvrdili, že si pěkně hrají. Zdena, řídící se heslem – důvěřuj, ale prověřuj, vrazila do dětského pokoje. Mohla si za to sama! Lubošek totiž právě předváděl nadšenému Theovi pasáž z jakéhosi filmu, v níž se useklá hlava padoucha roztříští o zeď jako meloun a nemaje meloun, demonstroval to přezrálou meruňkou. Ta se rozprskla o Zdeninu lícní kost a šťáva jí tekla po obličeji právě tak, jako krev tomu padouchovi, což Lubošek taky hned trefně podotkl. Na vlastní oči jsem viděla, že se Zdena ještě stačila rozhlédnout po kdysi hygienicky čistém pokoji, než vyrazila hrozný skřek.
Theofil se ihned preventivně rozbrečel, zatímco Luboš ji se zájmem pozoroval. „Kde je Lucka?“ napadlo mě. Zdena přestala jako na povel řvát a v předzvěsti další katastrofy celá zrudla a bojovně přivřela oči. Prohlédli jsme celý byt, i pod postele jsme koukli, ale Lucka nikde. Byl to Ríša, koho napadla koupelna. Lucka seděla ve vaně se studenou vodou a hrála si na mořskou pannu, čemuž odpovídala i podlaha koupelny. Na svou obhajobu pravila, že to vedro nemohla vydržet. V tom do koupelny vrazil Theo, vrhl se matce kolen krku a srdceryvně prosil, aby mu koupila Želvy ninja nebo Střihorukýho Edwarda nebo… tu si všiml Lucky a začal pištět, že se chce taky vykoupat.
Na Zdeně bylo zřetelně vidět, jakou radost jí děláme svým odchodem. A to ještě nevěděla, že se za jejími zády Ríša domlouvá s Honzou na zapůjčení jakési kazety, s jejíž výchovně - vzdělávací náplní by určitě nesouhlasila. Ještě když jsme sedali do auta, slyšeli jsme část monologu o špatném vlivu Ríšovy rodiny na jejich děti.
Naše špatná nálada byla ta tam. Dojeli jsme rozbředlým sněhem domů, pustili si Střihorukýho Edwarda a večer pak tu kazetu, na které se Honza s Ríšou tajně domlouval.