Skládka

Anotace: První díl příběhu, který pojednává o životě "odpadků", které lidé vyhodili na skládku, jelikož jim už přisly nevhod. (docela dlouhé)

V jedné obyčejné kuchyni jednoho obyčejného domu, na jedné obyčejné kuchyňské lince leží obyčejná škrabka na brambory. Za deset let své služby už pořádně otupěla. Škrábat s ní brambory či jinou zeleninu už byla pořádná dřina. Jednoho dne si její majitelé přinesli domů zcela novou škrabku značky Multiřez. Stará škrabka věděla, co jí čeká. Půjde do velikého odpadkového koše, jako už spousta jejích kamarádek, které už nikdy potom neviděla. Co s ní ale bude dále, to vážně netušila. Kráječ na vajíčka, její největší přítel v celé kuchyni o tom nechtěl ani slyšet. „Nikam nepůjdeš!“ pronesl s přesvědčením. „My tě neopustíme.“ Řekl hrdinsky a zahákl se svými strunami mezi dřevo a železný hrot. Náhle však zaslechli známý dupot hnědých cuklí, které vždy nosívala paní domu. Všechny příbory a jiné kuchyňské potřeby se rozutekly na svá místa a zaujaly polohu jako předtím, až na kráječ na vajíčka. Byl pořád pevně zaseklý ve škrabce. Nehodlal svou kamarádku opustit za žádnou cenu. Vtom do kuchyně vstoupila již notoricky známá paní domácí. Popadla škrabku za dřevěné držadlo aniž by si uvědomila, že s sebou přibrala i kráječ. Prudce se otočila a namířila si to směrem ke koši. Kráječ takovéhle škubnutí nečekal a ve vzduchu se s leknutím pustil smutné škrabky. S velkým rachotem dopadl na kachli pokrytou zem. Žena se s údivem otočila a když zjistila, že kráječi popraskaly čtyři struny z deseti, přibrala jej ke škrabce a namířila si to směrem ke koši. Kráječ byl i přes téměř nesnesitelnou bolest rád, že ať je v koši čeká cokoli, bude to moct prožít spolu s jeho už od dětství největší kamarádkou škrabkou.
Žena odklopila víko koše a jedním pohybem vhodila obě dříve důležité kuchyňské potřeby do otevřeného chřtánu odpadkového požírače, který nenasytně čekal na novou potravu. Při pádu se škrabka praštila na vrchol své tupé, kovové násady a omdlela. V koši bylo plno různých věcí, o kterých si škrabka myslela, že jsou už dávno ztracené. O tom však bohužel neměla ani tušení.
„Škrabko!“ ozval se povědomý hlas. „Prober se!“ pobídl ji. Ten hlas patřil jejímu kamarádovi, šestistrunnému kráječi na vajíčka. Škrabka pomalu otevřela oči. „Nejsme mrtví!“ oddechla si. Všude kolem ale byla tma. „Kde to jsme?“ zeptala se kráječe. „V pytli“ konstatoval kráječ. Škrabka na něj nechápavě pohlédla. „Vážně. Zavázali nás do černého pytle a pak nás naložili do nějakého auta.“ řekl kráječ docela přesvědčivě. Náhle sebou celý pytel škubnul. „Někam jedeme.“ Vysvětloval. Škrabka se podívala kolem sebe. Až na samém vrcholu pytle něco blikalo. Podle tmavě rudého světla poznala, co to je. Bylo to blikající světýlko z předního kola bicyklu. Vyhodili ho zrovna předevčírem, jelikož syn pana a paní domu upadl i s kolem do příkopu a světýlko se rozbilo. Aspoň to tak vyprávěl svěrák, kterému to vyprávěla žárovka, které to vyprávěl sám zvonek od kola, který tu situaci viděl ze všech nejlépe.
Škrabka spatřila ve světle blikajícího světýlka hromady nejrůznějších kamarádů, kteří skončili asi stejně jako ona. Tomu asi lidé říkají hromadná doprava. Hromady jak by lidé řekli “smetí“ se při každém drcnutí přesypávaly z jedné strany na druhou. Tato cesta bude ještě dlouhá…
A taky že byla. Jelo se ještě šest hodin a sedmatřicet minut (jak řekly náramkové hodinky, o kterých si jejich nositel myslel, že nefungují) až konečně auto zastavilo. Nikdo nevěděl, do čeho jde. Až na mobilní telefon, který tvrdil, že jeho bratranec (také mobilní telefon) takhle, jako teď my, zmizel před rokem, a že mu jednoho dne poslal SMSku kde psal, že se dostal na místo zvané Skládka. Nikdo mu to však nevěřil, protože místo jménem Skládka neexistuje. To by o něm totiž někdo něco slyšel. Náhle se začala podlaha auta z jedné strany zvedat a pytel, ve kterém teď vyhozené věci přebývaly začal sjíždět dolů jako na skluzavce. S velikým rámusem se sesunul dolů a zůstal ležet. Přes rámus, který vydávaly ostatní pytle byl slyšet rachot motoru, který se vzdaloval. Chvíli na to zavládlo ticho.
„Má někdo nějaký nápad, jak se dostat z tohohle pytle ven?“ zeptal se po chvíli střep ze zrcadla, který se třpytil v blikotu světýlka na kolo. Většina zahozených věcí se podívalo na škrabku. „Ty jsi přeci ostrá! Prořež stěnu toho pytle a dostaneš nás na svobodu.“ Pronesla s nadšením hnijící mrkev. „Já už nejsem ostrá. Proto jsem tady.“ řekla zklamaně škrabka. „Ale zkusit bych to mohla.“ Ve všech odpadcích zůstala kapička naděje. Škrabka přiložila svojí břitvu na stěnu pytle a začala kmitat hlavou co nejrychleji uměla. Všichni jí s napětím sledovali. V pytli se udělala maličká dírka, která se neustále zvětšovala. Z kapky naděje se pomalu stával rybníček, až byla díra tak veliká, aby skrze ní prolezla i naprasklá sklenička, což byl největší předmět v pytli. Všichni začali nadšeně cinkat, což by lidé nazvali potlesk. Škrabka se cítila ostřejší než kdykoli jindy. Hrdě prolezla dírou jako první. Před vchodem se však zarazila. Zjistila, že se ocitla na oploceném plácku uprostřed ničeho. Nalevo i napravo byl písek, krom hromady černých pytlů uprostřed. Všude kolem pobíhaly nejrůznější věci, které byly kdysi důležitou součástí všedních životů lidí, kteří je pouze využily a odkoply je. To už byli venku všichni obyvatelé černého pytle a nemohli uvěřit svým očím. „Musíme se zeptat, o co tady jde.“ Řekl přesvědčeně kráječ. Nikdo ale nejevil zájem, tak se vydal zeptat se, kde se to ocitli sám. Škrabka se k němu pohotově připojila. Koneckonců, kráječ tu byl kvůli ní. Vydali se k první skupince odpadků, kterou uviděli.
Když došli až k ní, zaslechli, že si stěžuje zmačkaný kapesník ostatním. „Proč jen jsem musel mít zrovna já tu nejšpinavější práci na světě!“ naříkal. Toaletní papír, který seděl vedle něj jen zakýval hlavou. „Hmmm…“ odpověděl. „Pánové,“ řekl hlubokým hlasem kráječ. Všichni se k němu otočili a naslouchali mu. „prosím vás, kde teď jsme?“ otázal se. „Vítej na Skládce!“ pokřikl toaletní papír hrdě a ukázal na nápis, který se tyčil nad vchodovou bránou. „Mobil měl pravdu. To místo opravdu existuje!“ vyhrkla ze sebe škrabka. „Můžete nám říct něco zajímavého o tomto místě?“ zeptal se slušně kráječ. „Mohu ti říci jen to, ať si dáváš pozor na gang plesnivých borůvek. Pak tu je ještě gang típnutých cigaret, ale ten není tak nebezpečný.“ řekl toaletní papír smrtelně vážně. „Díky toaleťáku!“ rozloučil se kráječ a společně se škrabkou odešli pryč. Toaletní papír se výhružně zvedl a zakřičel: „Neříkej mi toaleťáku!“ pak se posadil a všímal si svých věcí. „Musíme se odsud dostat.“ Pošeptal škrabce cestou kráječ. Škrabka se zarazila. „Jak asi?“ zajímalo ji. „Mám nápad. Je tu spousta vyhozeného nářadí. Kdybychom opravili mobilního telefona, mohli bychom si zavolat. A věř mi, že mám kámoše, kteří nás odsud dostanou jako…jako… prostě hodně rychle.“ Řekl přesvědčeně kráječ a nahodil tajemný obličej s lehkým, záhadným úsměvem. Škrabka nemohla nic namítat. Museli však opravit ten telefon. A věřit, že bude chtít dobrovolně podstoupit operaci, při které může přijít i o simku se jí vážně nechtělo…