Zdenička - Narozeniny

Anotace: Další část Zdeniččiných příběhů nastolí základní otázku lidstva - kuchyňská prkýnka dřevěná nebo plastová?...

Každý rok 25.května se naše rodina schází, by oslavila narozeniny matky rodu, tedy mé tchýně. Nebylo tomu jinak ani tento rok. Od rána lilo. Lubošek měl rýmu a byl protivný, Lucince se už povážlivě kýval zub, což je vždycky horor, protože si ho nechce dát vytrhnout a jen řve, že ho chce ven. Já jsem pořád nevěděla, jaké si mám vzít šaty a jak se učešu a Honzu už z nás bolela hlava, popoháněl nás a prskal. Prostě rodinná nepohoda.
Když naše auto zastavilo u domu muselo být už z dálky vidět, protože v něm šlehal jeden blesk za druhým.
„Aspoň před našima neřvi!“ ječel vytočený Honza.
„Abys z těch vašich nedostal psotník!“ ječela jsem já. Děti z toho měly srandu, vcelku lhostejně slíbily, že budou dělat jakoby nic a běžely dovnitř. My jsme se na sebe kysele usmáli, rovněž jsme dělali „jakoby nic“ a vyrazili jsme svému osudu vstříc.
V přeplněné dolní místnosti byla jen Zdena. Jakmile nás zmerčila, jala se nás poučovat o výhodách umělohmotných prkýnek před dřevěnými, což si pamatuju jenom proto, protože před týdnem vedla monolog upřednostňující výhradně přírodní materiál, tedy dřevo. Dnes však objevila na tomto materiálu spóry jakési plísně, což ji zjevně konsternovalo a přinutilo přehodnotit náhled na celou problematickou záležitost.
„Spař to horkou vodou,“ pípla jsem do toku jejích slov a zbaběle jsem zdrhla. Honza vyklidil prostor už dříve a teď nahoře vedl jakýsi odborný dialog se svým otcem. Do toho se mi vměšovat nechtělo. Mrkla jsem na Ríšu, který s očima plnýma děsu hlídal své potomky, jsouce si vědom plné odpovědnosti, přidělené mu shora. Pokusila jsem se na něj promluvit a on se skutečně pokusil mi odpovědět, ale Tonda mezitím sáhnul na nevydesinfikovaný banán a Ríša byl nucen odebrat se s ním do koupelny ke kompletní hygienické očistě, s čímž hošík moc nesouhlasil, což dával najevo tolika zvukovými efekty, že v tom můj hlásek zcela zanikl.
Koukla jsem do kuchyně, spatřila tchýni jak v gumových rukavicích loupe okurku a přešla mě chuť s kýmkoliv z rodiny komunikovat.
Tu jsem si uvědomila, že tady kdosi chybí. Ano, byly to mé dvě děti. V neblahé předtuše vydala jsem se po čokoládových stopách dobře patrných na světle fialovém koberci a mé pátrání bylo záhy korunováno úspěchem. Lubošek, vyhlášený milovník mléčné čokolády, objevil na stole milku a počal ji konzumovat. Lucka jej – jistě ze sesterské lásky – upozornila, že čokoláda je bratranců, že ji jistě dostali a musí si ji nechat, až vyrostou… Na to však Lubošek čekat nechtěl. Naaranžoval obal jakoby nic, vzal do svých teplých ruček celou tabulku a po čtyřech, aby nebyl nápadný, se odplazil do místnosti s nedávno pořízeným velmi drahým kobercem – do ložnice. Tam, zřejmě po vzoru Ramba, si po obličeji rozpatlal ochranné zbarvení a když byl od čokolády skutečně k nerozeznání, zlikvidoval ji.
Právě když v něm zmizel poslední díleček a počal s odstraňováním mimikrů pomocí jazyka, vpadla jsem do ložnice.
Hned mi bylo jasné, že je to průšvih. Když pominu skutečnost, že čokoláda nebyla jeho a že ji bude dříve či později někdo hledat, byla tu ještě ta nepříjemná věc s kobercem… Koberec byl světle žlutý s vysokým chlupem. Ihned jsem pochopila, že výchovný moment bude moudré přesunout na později. Nechtěla jsem, aby teď začal brečet a hlasitě mi vysvětlovat své, jistě dobré důvody, proč se tohoto ohavného činu dopustil. Proto jsem mu vcelku klidně uložila, aby se pořádně umyl, vzala jsem ručník, namydlila ho a vydala se čokoládové skvrny drhnout.
Dosud měli všichni co dělat, ale ve chvíli, kdy jsem tomu byla ráda, je to všechny přestalo bavit a chtěli mluvit se mnou. Tchána jsem odbyla slovy, že se převlíkám, tchýni jsem poslala za Zdenou s tím, že má nějaký problém s prkýnky. Obě příbuzné se však srazily na schodech a nemohouce se dohodnout, vydaly se celou záležitost dořešit se mnou. Do toho přišel Ríša a ptal se, zda smí dát hochům banán, jenž poctivě umyl v hypermanganu. Nebohý muž byl na místě poučen, že je lépe používat správného chemického názvosloví, tedy manganistan draselný, neboť děti si všeho všímají a že až budou mít ve škole chemii, mohla by jim příhoda z ranného dětství pokazit klasifikaci.
Já jsem přikyvovala a žmoulala v ruce namydlený ručník, zatímco v ložnici pozvolna zasychal čokoládový flek. Tu napadlo tchýni, že v knihovničce v ložnici má jakési pojednání o vhodnosti dřeva v kuchyni a pokusila se tam protlačit. Ve dveřích jsem však stála já, odhodlaná bránit svou pozici do poslední ženy. Chvíli jsme proti sobě poskakovaly jako veverky a já jsem doufala v příchod spásné myšlenky. Ta však stále nepřicházela a má nemotornost se stávala nápadnou. Otevřela jsem tedy dveře a učinila pár rychlých kroků vzad. Jediný pohled pod nohy mi stačil k získání orientace v prostoru. Tchýně hleděla překvapeně na můj vyjevený obličej, nebyla zvyklá, že by mě problém kuchyňské hygieny tolik rozrušil. Dala mi tak čas zakrýt flek nohama. Ano, oběma nohama, protože jedna k jeho ukrytí nestačila!
Tchýně prošla zaraženě kolem mě, vzala knihu a zjevně v přesvědčení, že mne ono kuchyňsko-ekologické téma pořádně vyvedlo z míry, počala do mě hustit nově nabyté informace. Přitom mě jemným postrkováním chtěla vyšoupnout ven. Já jsem však stála pevně jako pobřežní skalisko odolávající vlnám oceánu, jimž se tchýnino „jemné“ postrkování směle vyrovnalo.
Hlavou mi bleskla idea. „Knoflík, ztratila jsem knoflík,“ vyhrkla jsem, „klidně běžte, já ho jen najdu a hned přijdu.“
To byla ale blbost! Celá rodina šla na kolena a počala šmejdit po koberci. Dalo mi obrovskou práci alespoň některou částí těla stále zakrývat skvrnu a předstírat, že hledám.
„Jaký byl?“ zeptal se náhle tchán.
„Kdo?“ polekala jsem se. Byla jsem tak soustředěná na ukrývání skvrny, že jsem nemohla pochopit.
„Ten knoflík…“
„Jaký knoflík?“
„Ten co se ztratil…“
„Tys ztratil knoflík?“
„Ne, ty…“
„A tak,“ konečně se mi rozsvítilo, „bílý!“
„Těch mám dole dost,“ ozvala se tchýně, vstala z koberce a položila mi ruku na rameno, „pojď se mnou, vybereš si.“
„Běž napřed, já se ještě podívám,“ kňučela jsem prosebně.
Do toho se přikulil Theofil: „Teto, neklečíš na něm?“ Oči celé rodiny se upřely na mé koleno, kryjící flek jak Brno.
„Prosím vás, běžte ven, rozepla se mi podprsenka.“ Skutečně brilantní nápad! Konečně všichni odešli včetně Honzy, který taky neměl tušení, co blbnu. Nedošli však daleko. Z koupelny totiž právě vylezl osprchovaný Lubošek v rouchu Adamově, mokrýma nohama ťapal přímo k babičce, pohlédl jí něžně do očí a nevinně pronesl: „Babí, už máma umyla tu velikou skvrnu od čokolády?“
Tchýně se ke mně otočila v němém úžasu. Vědouce, že už nemám co skrývat, postoupila jsem krok dozadu a čekala na výbuch. Ten přišel velmi rychle. Tchýně, tchán, Lucka, Zdena, Ríša i Theo se sesypali na skvrnu a počali probírat různá vědecká i nevědecká řešení, jejího odstranění. Sice jsem se pokusila prorazit s namydleným ručníkem, ale nikdo zjevně nechtěl přistoupit na něco tak primitivního. Na koberec byla sypána sůl, lit citron, ocet, vanish, savo a řada dalších starodávných i moderních prostředků. Výsledkem těchto alchymistických pokusů bylo čokolády, leč i chlupů zcela prosté kolečko o průměru asi třikrát větším, než byla původní skvrna.
Překvapivě byli všichni s výsledkem akce spokojení a v nezlomném přesvědčení, že právě ten jejich prostředek čistil, zatímco ostatní rozpouštěly chlupy, usedli ke stolu. I já jsem byla vcelku ráda, že to tak dopadlo a hlavně, že to mám za sebou. Všichni jsme připili oslavenkyni a předali jí dary. Tento rodinný rituál je vždy provázen takovými scénami, za něž by se nemuseli stydět ani sólisté Národního divadla. Tentokrát jsem se jich účastnila bez zbytečných keců, byv si vědoma svého prohřešku i následků z něj vzešlých. Když tchýně doslzela dojetím nad kompotem ze zdravých plodů od Zdeny, která si tento poklad nechala na závěr celého dějství, usedli jsme opět ke stolu a dali se do jídla.
Zdena nepromarnila ani chviličku a po celou večeři nás usilovně vzdělávala v nejrůznějších oborech. My ostatní jsme většinu času projedli a v ostatních chvílích jsme pilně kývali hlavami, Lucka si kývala zubem.
Na stůl byly přineseny čtyři druhy bramborových salátů. První bez majonézy pro děti – tedy pro ty, které chtějí být zdravé, jak Zdena vtipně, leč bez jakékoliv odezvy stran našich dětí, podotkla, druhý bez cibule s jogurtem pro tchýni, kterou někdy trápil žlučník a Zdena jí toto složení salátu naordinovala, třetí bez všeho pro Zdenu a čtvrtý se vším pro ignoranty, kteří si neváží zdravé výživy, tedy pro nás. Zajímavé bylo, že tento druh zmizel velice rychle, nad čímž se Zdena neopomněla pozastavit. Přestože jsem dobře věděla, kdo všechno si ho za jejími zády nabíral, nepráskla jsem ani Ríšu, ani tchána, ani tchýni, což jsem považovala za jakési mravní odškodnění za zničený koberec.
Dojedli jsme, rozloučili se a vyklidili jsme bojiště rychlostí namydleného blesku. Až v autě jsem Honzovi vysvětlila, proč bylo rozumné zmizet ve chvíli, kdy se Theo začal shánět po čokoládě a Zdena zahájila vyšetřování její ztráty.