Zdenička - Jak Zdena měnila, až vyměnila

Anotace: Další příběh ze života naší rodinky. Pokud se vám bude zdát, že jsem škodolibá, tak se vám to nezdá...

Bylo vedro. Děti s Honzou se od rána čachtaly v Sázavě a mně přišlo velmi vhod, že nás dnes tchýně pozvala na oběd, tudíž jsem nemusela vařit a mohla jsem se k nim připojit. Voda byla barvou i teplotou jako kafe. Kolem proplouvala labuť s labuťátkem na zádech a dětem se to tak líbilo, že jsme to zkoušeli po nich až do úplného vyčerpání.
Vyhyhňaní a unavení plaváním i sluníčkem jsme po poledni nasedli do auta a vyrazili. Zdena s Ríšou už seděli na verandě. Již z dálky bylo vidět, že hlavně Zdena nemá z našeho příjezdu prazvláštní radost, neboť jí zase budeme kazit děti a nabourávat všechny výchovné principy, které nabourat lze.
Oba povstali a vyšli nám v ústrety, aby zarazili náš rozjařený jásot, neb jejich synové po obědě spořádaně spí, jako všechny DOBŘE vychované děti, které chtějí být zdravé. Jsou však nemocní – tedy Theo, neboť jej Ríša – vrhla sžíravý pohled na manžela, špatně oblékl.
Zdena opravdu „špatně oblečená“ nebyla. Přes bavlněné punčocháče měla natažené vytahané tepláky v nichž naši otcové scelovali družstevní lány a na horní části kostnatého těla svůj nerozlučný fialový svetr s černou výšivkou. Jednou nám hrdě sdělila, že jej nosí už od šesté třídy ZDŠ a mě dodnes mrzí, že jsem se jí tenkrát neodvážila zeptat, jestli jej od té šesté třídy už někdy vysvlékla.
Pomohli jsme naservírovat krmi a zasedli k obědu i s tchýní a tchánem, kteří na nás počkali, což – jak nám bylo vysvětleno – Zdena s Ríšou udělat nemohli, neb oni jí pravidelně a v přesných intervalech, aby byli zdraví…
Jedli jsme na terase, nad kterou je altánek, takže nás polední slunce tolik nezlobilo, přesto jsme odložili všechny svršky, které lze odložit ve slušné společnosti a vedli jsme debatu o zmrzlinách a o možnosti, že by ještě letos na léto vybudovali bazén.
„Jen mám starost,“ pravila zdráhavě tchýně, „aby do něj kluci nespadli… oni nic takového neznají. Snad by bylo vhodné, postavit kolem zeď, aby tam ani neviděli…“
Zavřela jsem oči a představovala si své synovce, jak zmateně padají do bazénu a Zdena je tahá ven a balí do dek, aby byli zdraví…
Tuto mou vidinu přerušil příchod Thea a Tondy. Kožich pravda neměli, ale ten svetr by bačovi ve sněhové vánici taky stačil. Odkulili se k pískovišti, kde se sesuli na lavičky po jeho okraji.
„Nedotýkejte se toho písku rukama!“ zaječela v tu chvíli Zdena z balkónu, až jsme nadskočili. „Nedávej si ruce k ústům! Tu lopatku neber, je na ní příliš nečistot, vezmi si tu žlutou! Co jsem řekla, dotkl ses písku! Jdi se umýt! Máte tam přeci spoustu lopatiček!...“
Víc jsem nevydržela a šla jsem dovnitř. Ve dveřích kolem mě prosvištěl Lubošek, který přistál na pískovišti rovnou mezi bratranci a jal se rukama hloubit tunel. Zdena se na něj sice pokusila ze svého vyvýšeného postu také ječet, ale brzy pochopila, že její autorita utrpí mnohem méně, když vyklidí bojiště, což učinila.
Bohužel neskočila z balkónu, ale sešla dolů po schodech… Rozhlédla se po místnosti s mentorským výrazem a já jsem už nestihla utéct, protože mi zastoupila cestu. Přisedla tedy ke mně a počala mi citovat jakási vědecká pojednání o roupech, hlístech, tasemnicích a podobných potvorách. Pustila jsem televizi a rozhodla jsem se experimentálně ověřit, kolika decibelům dokáže Zdena ještě vzdorovat. Myslím, že jsem tím posunula lidské poznání zase o krůček dopředu. Když už Zdena nedokázala soutěžit s moderní technikou, prostě vztekle prskla a přesunula se o kus dál, kde plynule navázala a jala se rady ze studnice vědomostí stříkat na Ríšu, který se televizí bránit nesměl a proto poslouchal nebo to mistrně hrál.
Tu se Zdena zarazila – něco ji zřejmě napadlo. Zamyslela se a po kratičké odmlce pravila důrazně k Ríšovi: „Ríšo, jdi dát Theovi mikinu!“ Na ta slova se Ríša zvedl a poslušně odběhl.
„Víš, promlouvala Zdena tak smířlivým tónem, že jsem se na ni podívala, co že se děje, „dala jsem mu jen tílko a svetřík, ale ono tam zas takové vedro není…“ Zřejmě zachytila můj pohled, protože rychle dodala: „On si hraje u verandy a tam je stín! Má teď oslabenou imunitu. Ríša jej špatně oblékl…chybně vyhodnotil situaci a místo čepičky mu dal jen čelenku! Když je pod 20 stupňů, musí být čepička, to dá přece rozum!“
Když zakončila hrůzyplné líčení otřesné otcovské nezodpovědnosti, hořela spravedlivým hněvem a s odporem pohodila hlavou až jí z ramen spadl pléd. Když se pro něj sehnula, zahlédla jsem koutkem oka švagra, kterak stahuje dítku svetr. Zpočátku mě tento výjev nezaujal, avšak po chvíli mi došlo, že mu ten svetr znova nenavlékl. Podívala jsem se pozorně – a opravdu. Theo běhal v žáru slunce jen v mikině. Že by nedorozumění? V té chvíli Ríša opět vstoupil do místnosti.
„Dal jsi mu mikinu?“
„Dal.“
„Víš co, dej mu flanelovou košili…“
Ríša se poněkud zkoumavě zahleděl na ženu, ale neodvážil se zeptat… Poslušně vstal a šel splnit úkol.
„Víš,“ vedla Zdena dál monolog adresovaný mně, „ona mikinka pod lehkým svetříkem nestačí, lepší je, když sedí na košilce. Límeček chrání krk, a rukávy, když se dobře zapnou, neumožňují samovolné vykasání a horní končetiny zůstanou v teple. Jen,“ zahloubala se, „Ríšo! Dej mu punčocháče!“
„Víš,“ pravila opět vysvětlujícím tónem mým směrem, „má jen tepláky a ty přece jen tak dokonale nepřilnou k povrchu dolních končetin jako punčocháče. Teď, když je nemocen, je třeba pečovat o jeho stabilní tělesnou teplotu.“
Se zvýšeným zájmem jsem nenápadně koukla ven a pozorovala výjev, k němuž byla Zdena otočena zády. Starostlivý otec již vysvlékl synkovi mikinu a poté, co pečlivě zapnul všechny knoflíčky na flanelce, jal se sundávat tepláky, které bleskově, zřejmě aby sluníčko nevidělo tu bledou kůži, nahradil béžovými bavlněnými punčocháči. Pak poodstoupil a nevěřícně si dítě prohlížel. Napadlo mě, že jej tak na lehko ještě neviděl.
Hoch, nezvyklý tenkému oblečení, stále držel ručky deset centimetrů od těla. Ríša si srdceryvně povzdechl a loudavě se vracel k nám.
Chvíli bylo ticho, tedy ze strany Zdeny, protože jsem opět zesílila zvuk televizoru a k tomu, abych jej zas zeslabila mě přimělo až to, že jsem přes mafiánskou střelbu valící se z reproduktorů zaslechla další Zdenin rozkaz. Nerozuměla jsem dost dobře, co říkala, takže jsem byla ráda, že to Ríša nevěřícně zopakoval: „Opravdu s krátkým rukávem?“ tázal se evidentně zmaten. Nebyl zvyklý o velitelčiných rozkazech pochybovat, ale po nedávném pochybení s čepičkou se měl na pozoru více než kdy jindy.
„To bude stačit!“ zazněl Zdenin verdikt a i na tónu jejího hlasu bylo patrno, že o jejích rozkazech není radno uvažovat. Ríša pochopil, že se další diskuse nekoná a bez hlesu odešel.
Zdena se opět zahloubala do jakési odborné literatury, já jsem však nevydržela napětí okamžiku a vyrazila jsem na verandu. Zatímco Ríša pečlivě odepínal knoflíčky, oblékal dítěti tričko a za nesčetných povzdechů a zoufalých gest odešel do kuchyně, já jsem si našla pohodlné místečko k sezení s pěkným výhledem na jeviště divadla komedie.
Přišlo mi nespravedlivé, abych se bavila sama a zavolala jsem Honzu. Když jsem jej zasvětila do děje, bylo mu Ríši líto a chtěl mu to prásknout. Pak ale zvážil, že se třeba poučí a začne se chovat důstojněji a hlavně – že ta sranda za to stojí – a přinesl si židli.
Nečekali jsme dlouho. Dřív, než by v divadle potřetí zazvonili, začalo poslední dějství i tady.
Theo, který zřejmě netušil, že kůže není tak odolná jako dvě, tři vrstvy šatstva, se škrábl o lopatičku a začal strašlivě řvát – máminy geny se nezapřou…
Zdena vyběhla na verandu a zkameněla. Bohužel tento stav vydržel jen pár nádherných sekund. Po vypršení této doby se vrhla jako smyslů zbavená zpět do kuchyně a strhla z prostřeného stolu ubrus. Učinila to sice rychle, ale asi ne dost rychle, aby váza a nádobí zůstaly stát jako ve filmu – bude muset víc trénovat… Poté se vrhla k Theovi a stáhla jej ubrusem jako povijanem. Řvoucí mumii pak odtáhla do domu a práskla za sebou dveřmi.
Jak jsme se dověděli až později, uložila syna do postele, zahalila jej antialergickými pokrývkami, podala mu tunu vitamínů a jiných pilulek, jež byl nucen zapít horkým lipovým čajem zahuštěným medem. Teprve pak se co lítice vyřítila na verandu.
„Vaši nevychovaní potomci mi zabili syna!“ ječela směrem k nám a hlas jí přeskakoval, takže jí bylo špatně rozumět.
Honza mi spiklenecky podal krém na opalování a jakoby nic pronesl velmi pomalu: „Pokud máš na mysli Luboška a Lucinku, tak ti jsou už dobrou hodinu s dědou na počítači…“
Zdena zalapala po dechu držíce si ruku na hrudi a chvíli to vypadalo, že vzdává čest jakési pomyslné vlajce a začne zpívat hymnu.
„Ríšo!“ tak mocně jsem ji ještě opravdu zařvat neslyšela. Až mi zalehlo v uchu. Škoda, kdyby se rozhodla pro tu hymnu, mohl to být zážitek… Ríša přifrčel jako střela, byv zahanben tím, že si už deset minut hrál s dětmi na počítači, místo aby dělal něco zdravého.
„Někdo se nám pokusil zavraždit dítě!“ sdělila mu žena dramatickým hlasem umírající Kleopatry. Ríšu však její sdělení kupodivu uklidnilo.
„Co v tom písku bylo? Sklo? Nebo psí…tento…?“
„Někdo nám jej vysvlékl!“ završila dramatickou scénu Kleopatra a místo aby pokojně zesnula, všechno pokazila nesmyslným zaječením: „Vysvlékl!“
Už na první pohled bylo jasné, že se Ríšovi zase přitížilo.
„Jak moc vysvlékl…?“ sondoval.
„Skoro do naha! Měl jen punčocháčky a nátělníček! S krátkým rukávem! Teď, když je nemocen!“ Vtom Zdenu něco napadlo. Rozhlédla se po místě tragédie a zapištěla: „A jeho oblečení tady není! Byla to loupež! Volejte policii!“
Soudě podle výrazu Ríšovy tváře, nebylo pochyb, že pochopil. Zatímco Zdena lomila rukama a svolávala hrůzná prokletí na neznámého vraha, Ríša ustupoval směrem k domu a jaksi se zmenšoval. Když už byl menší asi o dvacet centimetrů, Zdeně náhle v mozku cosi scvaklo a zarazila se. V nastalém tichu, kdy si nedovolili hlesnout ani ptáčci zpěváčci, pomaloučku sjížděla zrakem na svého - nyní miniaturního - chotě, pohlédla na něj svým jistě rentgenovým pohledem a vytřeštila oči.
„Ty jsi zabil své vlastní dítě!“ zaječela, osvícena náhlým prozřením, „už minulý týden ses to pokusil udělat, ale to jsem tě zadržela. Ty vrahu!“ S těmito slovy zahnala manžela do domu a již jsme je nespatřili – tedy ten den.
Kvapně jsme se rozloučili s tchánem a tchýní a jeli jsme se ještě vykoupat.
Večer babi volala a třesoucím se hlasem nám sdělovala, že hlídají Tondu, protože s Theem museli do nemocnice vyčistit strašnou ránu na ruce, ale pokud celou tu hrůzu to nebohé děcko přežije, že se příští týden musíme sejít, protože Zdena volala z nemocnice, že tam studuje velice zajímavá fakta o tetanu, s nimiž považuje za svou povinnost seznámit celou rodinu.
Tak se zas máme na co těšit!